Každý den na mši svaté

Nevím, čím to je, ale předchozí měsíc jsem neměl žádné inspirace k psaní, resp. celé prázdniny, takže snad i blog měl prázdniny, ač na počtu článků v měsíci to tak nevypadá, pořád už od ledna 2020 je počet článků v měsíci dvojciferný, ač málo je na počátku vůbec dvojka - vychází to tak v průměru ob den, i když někdy je pauza déle, než týdenní, na a teď v září, když bych měl dokončovat svou diplomovou práci, tak se inspirace jenom hrnou, že nevím, co napsat dříve, nicméně jedu postupně, třeba něco napsat zapomenu, což se mi ovšem nestává. 

Každopádně však vím, že zdaleka zde nepředčím kněze a příležitostného publicistu, který poslední dobou vydává krásné, dlouhé články 2x denně a vůbec nefiguruje mezi nejaktivnějšími blogery. 

Ovšem tento úvod zde napsaný vůbec, ani inspirací, nepatří k tématu vztyčenému k nadpisu, takže jsem odradil čtenáře od dalšího pročítání níže napsaného textu, který si však nenárokuje být vůbec liturgický ani zbožný, jak by se dalo na první dojem dát. Dokonce i to, že studuji, tedy doufám, že ještě studuji Teologické nauky nemá k tématu, o kterém jsem se rozhodl psát, co říci. Nevnímám to tolik ani jako svědectví, takže co to teda je?

Asi odradím čtenáře tím, že to bude zřejmě obyčejné plácání, protože všechno, co mě k tomu napadlo bylo minulý týden, když jsem psal články kolem proroka Jeremiáše a snad jsem si uvědomil, jak často bývám na mši svaté a že se mě to zrovna bytostně dotýká a mohl bych o tom napsat článek s tímto názvem. Takže konečně bych se mohl věnovat vytyčenému tématu a vůbec to nebude dlouhé.

Když jsem byl dítě, do kostela jsme chodili každou neděli a docela mi to stačilo. Tato věta na úvod tak stačí, jen dodám, že běžnému katolíkovi by to stačit mělo a podle včerejšího, z 23. neděle v mezidobí A, sv. Pavla to opravdu stačí, zákon jsme dodrželi a dlužni jsme jen vzájemnou lásku. 

Když jsem byl student v Luhačovicích, měl jsem možnost být často na mši svaté a naráz mi nevadilo být i 2-3x v jednom dni, nejvíce na pěti nedělních mší svatých, bral jsem to skoro jako sport a musím říci, že dodnes jsem "nemocný" z toho, když v neděli nejsem alespoň na dvou mší svatých, ale necítím se být fanatikem ani tím, kdo dodržuje zákon. Na mši svaté jsem prostě rád.

Denní mše svatá není pro mě nutnou potřebou, ale bylo mi velmi příjemné, když v Drahotuších co by pastorační asistent jsem na mši svaté pokud možno byl vždy a bylo jen velmi málo dnů, kdy jsem nebyl. Měli-li kněží dovolenou, byl dostatek možností zajet si do okolí a rád jsem tak činil.

V době koronaviru, který naštěstí už není kouzelným slůvkem, jsem poznal, co je to nebýt na nedělní mši svaté a při tom nemít hřích - dopřát účast na nedělní mši svaté jiným farníkům, kteří nemají tu příležitost a výsadu žít s knězem na jedné faře a k této svátostné milosti být tak blízko. Zároveň jsem poznal i bolest, když jsem sám měl koronavirus a musel mši svatou sledovat on-line, což už naštěstí opět není běžné.

Když jsem však býval tolikrát na mši svaté, uvědomil jsem si, že být už na třetí mši člověka spíše unaví, čímž si zaslouží obdiv kněží, kteří v neděli svým způsobem pro dobro věřících musí slavit i 4 mše svaté nebo dokonce jejich nedovolený, leč platný počet nad to.

Ano, opět většinu nedělí jsem na dvou mší svatých, prožít však už pro své zdraví, nedokážu dnes už ani jednu, spíše více prožívám bohoslužbu slova, jak už jsem psal jinde v blogu. Někdy se poštěstí a prožiji obě mše svaté krásně. 

Stále, když mám příležitost, rád jsem na mši svaté. Ze Zubří to nejde tolik vyjíždět do okolí, většinou mše svaté bývají ve stejnou dobu či, když má pan farář dovolenou, mám co jiného dělat, než být na mši svaté, ač stále většinu týdnů bývám na mši sv. denně, už se i stává, že někdy jen 1x ve všední den, začínám si na to zvykat, že mohu prožívat i jiné dobra, než je mše svatá jako nejsilnější setkání s Bohem.

Vždy velice se těším na setkání s Kristem při mši svaté, ale stejně tak se těšívám na setkání s lidmi a jsem smutný z toho, když mi nějaké to setkání chybí a možná asi o tom měl být ten článek, protože Kristus není jen při mši svaté, je také v každém bližním a v každé chvíli, kdy mohu konat dobro.