Chtít přímluvnou modlitbu

Přímluvná modlitba je jistě Bohu libá a pro nás velmi dobrá. Je spíše otázkou, jak ji dělat tak, abychom se nepřimlouvali špatně, vždyť Bůh přece ví, co potřebujeme.

Z jisté potřeby tedy píši tento plátek, aby bylo jasné, že se přimlouvám rád a že v případě potřeby neváhám se přimlouvat, nicméně mělo by být jasné, že sice Bohu můžeme všechno svěřit, ale nemůžeme z lidí ani z Boha dělat blbce, jak je to v Anděl Páně, kde herec Jiří Bartoška říká správně za Boha: "Ale blbce ze mě nikdo dělat nebude!" 

Dnes máme svátek Povýšení Svatého Kříže, byl jsem pozván na pouť do Velké, kde nádherně opravili kapli, už se tam moc těším. Svatý Kříž nám má připomínat, kam a ke komu máme upínat svou naději, kde má být náš pohled. Má nám také připomínat, že i my máme vzít svůj kříž a následovat Spasitele, a přesně o tom je také přímluvná modlitba.

Bůh přece sám nejvíc ví, co potřebujeme a máme pro něj větší cenu, než všichni vrabci. Duch se přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Ještě mnohem víc by bylo narážek v Písmu Svatém, ostatně víme, jak se modlil Ježíš.

Přímluvná modlitba v žádném případě nemůže připomínat třeba slet čarodějnic či čarodějnické zaříkávání či to, že já nejlépe vím, za co se mám přimlouvat a to, co mě napadá právě v mysli je přesně z Ducha Svatého, nemůžeme u toho "dělat blbce" ani sami ze sebe, to by pak bylo urážkou Boží.

Přímluvná modlitba je závažná, je to rozhovor s Bohem ve společenství, které ví, že našeho bratra, sestru něco moc trápí a chtějí to společně odevzdat Bohu, ano může u toho být i dar jazyků či další jiné dary, ostatně dar přímluvné modlitby je taky dar, podobně jako víra je dar a s ní máme žít. Dar je i ten kříž, i když není příjemný, i když s ním zápasíme a nemůžeme ho brát jako dar.

Ale to, co trápí, přece nejsou dílčí věci, které člověk zrovna prožívá, třeba, že spadl, něco ho bolí a zázrak je, že to po přímluvné modlitbě přejde. Nepřejde, a i kdyby přešlo, kořen je někde jinde a přece jen spoustu věcí, které Bohu odevzdáváme, dovedeme řešit sami, svým rozumem.

Přece třeba máme lékaře, takže, když nás třeba bolí záda, jdeme k doktorovi a on zváží, co je pro nás nejlepší a na to přímluvnou modlitbu opravdu nepotřebujeme. 

Že Ježíš uzdravoval z evangelia víme a že to dělal pouhým slovem, víme také, ale vždycky to dělal pro víru. Je-li tedy pro naši víru dobré, aby nás záda bolela, proč hned chceme být jako srnky. 

Ještě nejsme v nebi, ale na zemi. Předchuť nebe není v přímluvné modlitbě, ale v církvi a ve svátostech. I ta přímluvná modlitba má moc, když je konána ve společenství církve, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Božím a nekoná se proto, abych byl slyšen, jak se umím krásně modlit. Koná se proto, aby ten, za koho se přimlouváme se znovu podíval na kříž a znovu rozhodl jít za Kristem s novou silou pocházející od Krista.

Jistě mnoho věcí o přímluvné modlitbě najdeme taky v Katechismu a v učení církve. Je dobré se toho držet.

Když jsem tedy žádán o přímluvnou modlitbu, rád vyhovím a rád se budu přimlouvat tak, jak potřebuje ten, kdo mě o to žádá, ale modlím se jako ten, který věc svého bližního pokládá na kříž a prosí, aby znovu vzal ten kříž, který mu Pán nabízí a následoval Jeho se vší důvěrou.

Bůh je dost mocný a On si nás povolal a ví o nás, co potřebujeme. Ó, jak krásná je v tom Modlitba Páně, v níž vše potřebné obsazeno jest.

Rád jsem tedy za žádost o přímluvnou modlitbu a taky jsem rád, když jsem na ni připraven, ne, když na mě někdo hrkne: "Jdeme se modlit přímluvnou modlitbu za tohoto bratra, sestru!" Přímluvná modlitba není úplně jen tak, i když je lehká. 

Je potřeba také mít ten správný signál, aby to nebyl telefon někomu jinému, nějaký omyl.