Hody po bouři

Srpen je čas poutí a hodů: Sv. Vavřinec, Nanebevzetí Panny Marie, Umučení sv. Jana Křtitele, sv. Bartoloměj...

Byl jsem již před dlouhou dobou pozván na hody k sv. Bartoloměji do Potštátu. Vlastně od časů, kdy jsem byl v Drahotuších, jsem byl na hodech v Potštátu skoro každý rok, i když sv. Bartoloměje máme i v mém rodném zábřežském děkanském kostele.

Na obrázek sv. Bartoloměje se dívá někdy těžce, hlavně, když ho stáhli z kůže...

Na Antiochii byl jeden z pokřiků na melodii Her bez hranic nebo jako jeden bývalý bohoslovec podotknul jako na Te Deum jednoho z významných hudebních skladatelů, začínal: 

"Vyletěl mozek z lebky, ó, jak je šedivý, ó, jak je hebký, vyletěl mozek z lebky, tak neváhej a posnídej..." 

Neměl jsem ten pokřik rád, ledaže jsem sám navrhl, aby se zpíval a dokonce jsem k němu navrhl i pár dalších slok, velmi slušně řečeno velmi nechutných, jedna z nich byla i "Bartolomějská", tedy inspirována sv. Bartolomějem:

"Byl člověk stažen z kůže, ó, to je paráda, je červený, jak růže! Byl člověk stažen z kůže, tak neváhej a obědvej..."

Ovšem nechci psát o nechutném pokřiku před jídlem, asi by vás přešla chuť: 

"Vyletěl sopel z nosu, ó, jak je zelený, asi hodím kosu! Vyletěl sopel z nosu, tak neváhej a večeřej..."

Mimochodem, potštátský sv. Bartoloměj, podle obrazu, který mají na kůru, je objevitelem Ameriky, protože tu kůži mu stáhl indián s mapou Ameriky, jelikož sv. Bartoloměj hlásal evangelium v Indii. Inu v umění se meze nekladou a na ten obraz se klidně můžete podívat.

Ovšem ani o tom originálním obraze nechce tento článek být, ale o duchovním zážitku, který jsem zažil na hodech, které jsou ovšem bez kolotočů, zato s pozváním a s množstvím krásných rozhovorů. 

Farnost Potštát má svého patrona, sv. Bartoloměje velmi ráda a svěřuje mu také obrácení rodin ve farnosti při mši svaté, která bývá pravidelně každou neděli v 8:00, pokud není nějaká jiná pouť v některém z dalších tří kostelíků farnosti, která má skrovný počet návštěvníků bohoslužeb, ale široké srdce.

Původně jsem chtěl na tyto hody dojet alespoň z Hranic na svém novém elektrokole, ale několik věcí mi to nedovolilo. Především fyzické síly, protože den před tím byl den Zubří a otec Pavel naplánoval setkání ze sousedy, které jsem z důvodů taktu nemohl opustit dříve, než skončilo, tedy ve 23:00, bez ohledu na to, že v případě jízdy veřejnou dopravou jsem musel vstávat ve 3:45, což mi ovšem nečiní žádné potíže, na rozdíl od pozdního času ulehnutí, ale byl jsem velmi rád, že se to uskutečnilo.

V noci byla pořádná bouřka, výjezdu hasičů bylo všude asi hodně, i v Zubří. Ráno tedy rozhodnut, že elektrokolo vzdám, vydal jsem se na onen brzký vlak, který ovšem přijel včas, ale hned před první zastávkou za Zubřím nabral nečekaně velké zpoždění, průvodčí byl vklidu, ač věděl, že jeho vlak je přípojem na rychlík na Prahu - neinformoval nás vůbec a čekal, že prostě si skoro 2 hodiny jen tak počkáme ve Valmezu. Ano, byl jsem tím přístupem velmi naštvaný, měl povinnost alespoň informovat těch 12 cestujících, že kdo jede na Prahu, tak tomu rychlík ujede.

Přemítal jsem také, že i v Hranicích mají patrocinium k Umučení sv. Jana Křtitele a že tedy v nejhorším budu taky na hodech, ale jinak, nicméně Potštát mě skutečně neopustil. 

Nakonec jsem to vydýchal a pokorně tu věc svěřil do Božích rukou. Věděl jsem, že do Potštátu už se tak lehce nedostanu. Na pana kaplana nemám číslo v mobilu a postavit ho před hotovou věc na faře v Hranicích mi přišlo velmi neslušné. Věděl jsem, že následující přípoj přijede pouhé 4 minuty po odjezdu plánovaného autobusu, ale nedalo se nic dělat. Rodinu, která mě pozvala, nebylo rozhodně vhodné kontaktovat tak brzy po ránu a tak jsem zkusil varhaníka, který ovšem taky nemohl být na to připraven. 

Po dojezdu do Hranic už bylo jasné, že se nikdo neozve, ale přece jenom něco se ozvalo ve mně, že na těch hodech chci být a že mě tam Pán přes to vše volá. Vystoupil jsem z vlaku a uvědomil jsem si, když jsem viděl TAXI, že i ta taxikářka se musí nějak živit a stála tam a čekala, takže jsem se rozhodl ji oslovit s otázkou: "Za kolik jedete do Potštátu." Odpověděla tak, že jsem řekl: "To je v pořádku, můžeme jet!" A užíval jsem si cestu poněkud "bosáckým" způsobem. 

Moc jsem se těšil a jednou za čas není problém dát víc a tím víc, když prostě jedu k oslavě Boží a sv. Bartoloměje. Jízda byla klidná, paní taxikářka se na nic nevyptávala, jela pozorně a já jsem mohl pozorovat známé končiny, co je kde nového. Nakonec jsem jí taky řekl, že mají v Potštátě hody, nechal jsem se ovšem vysadit na autobusovém nádraží, kde se jí dobře otáčí a hlavně, kde místním nebudu tak na očích, aby viděli, jak jsem se k nim dostal. Už tedy ta jízda na hody byla pro mě počátkem velkých duchovních zážitků toho dne.

Setkal jsem se s mnoha farníky a s rodinou, která mě pozvala jsem trávil opravdu hodově v rozhovorech a u jídla. Při obědě jsem si také vzpomněl na Bartolomějovu kůži a tak jsem to použil i při modlitbě u jídla, abychom snědli všechno, i tu kůži.

Cesta zpět už šla normálně. Zastavil jsem se ještě na posezení u varhaníka, kterému jako jednomu z mála jsem řekl, jak jsem se na Potštát vlastně dostal a pak usínajíce ve vlaku jsem dojel bezpečně, načež zase zuberští farníci mě naložili na nádraží a odvezli na faru, kde vrcholilo tradiční nedělní sportovní setkání rodin, takže jsem je ještě všechny krásně stihl.

Díky Bohu za ty požehnané hody.