Nemusím plánovat

Přestože kalendáře jsem roky dělal a tak nějak pro osobní potřebu si dělám stále nějakou podobu kalendáře, nikdy jsem se nenaučil si do kalendáře něco psát a události si zásadně pamatuji nebo mi je někdo nějak vždycky připomene.

Ač úvodní odstavec hovoří o kalendáři, nadpis hovoří o neplánování a toho tématu bych se chtěl nějak držet začínaje tím, že pouze vzniknul nápad napsat tento článek a vůbec netuším, co bude jeho obsahem, nicméně podnětů mám spoustu a název rubriky napovídá, že by to mělo být něco z toho, jak pastoračně pomáhám nebo vlastně nepomáhám, začínám se v tom tak nějak nevyznávat, ale berme to jako plynutí slov, ne stěžování.

Je třeba naplnit dny a o to naplnění se stará náš moudrý Bůh. Všímám si tak teď po ránu (6:55) zpívajících ptáků, kteří řeší ekonomiku úplně jinak, než penězi a prací a dobrý Bůh se o ně stará a oni obohacují Jeho stvoření. A tak přemýšlím, jak já obohacuji stvoření vědom si toho, že jsem Bohem povolaný a že třeba na tento den už mám svůj plán, ale původně tomu tak nebylo, nečekal jsem, že ten den přijde a jak bude naplněný. Vidím jen potřebu děkovat Bohu, že se stará, abych se netrápil takovou hloupostí, jak prožiji ten který den, o kterém Bůh ví, že nastane už před stvořením světa. Pokud v tom vidíte nějaký blud, klidně si to proškrtejte, nejsem neomylný.

Vytížený jsem tedy celkem dost, i když nevím, jaký bude mít nějaký ten den plán, on se ten plán vždycky dostaví včas. Jsou věci, které mají být naplánovány a kde čekáme, že bude nějaký program a ten napsaný program nepřichází, přestože by přicházet měl podle našich řádů. Jsou věci, kde čekáme jistou formu, protože je napsaná třeba v nějakých stanovách, jenže jako lidé stejně i ty formy a řády nedodržujeme, takže bychom to ani neměli čekat, že to bude dodrženo tak, jak je to napsáno. Jsme schopni seskládat písmenka, ale vždycky si jinak vyložíme jejich obsah, takže z toho vznikne, má-li se to tak plánovat vždy nové společenství.

Asi je tušeno, že opisuji nějakou událost, od které jsem se odpíchl v budování článku, který mě napadl a který vlastně dosud nic pořádného neřekl. Den, který takto byl naplánován, o něm jsem nějakou dobu věděl, normálně nemám v něm žádné povinnosti, ale přesto jsem se málem nestihl ani pomodlit a fungoval nepřetržitě od nevidím do nevidím, měl jsem z toho radost, co všechno se stihlo udát, aniž by existoval nějaký podrobnější harmonogram toho dne. 

Jeden ze záchytných bodů dne pro mě skromného a nehodného pomocníka na faře bývá mše svatá, zpravidla každý den. Druhý ze záchytných bodů je jídlo, které člověk potřebuje k žití a je zdravé, když odděluje čas a podobný režim jako má náš pokrm tělesný, měl by mít i náš pokrm duchovní, kterým je sám Bůh, který vše moudře řídí a vede mě, nasyceného živým Kristem, silou Ducha Svatého. 

Ano, myslet na Boží přítomnost a jeho lásku, to samo je krásným naplněním dne a vlastně i celodenní modlitbou. Teď jsem si tak vzpomněl na jednu paní, vnitřně velmi krásnou, která smutná přišla na faru s tím, že se ten den ještě nemodlila. Zeptal jsem se ji tedy, zda na Boha myslí, načež mi odpověděla, že často. Tak vlastně i ta myšlenka je modlitba, ale to není to, o čem jsem chtěl psát.

Nedostal jsem se zatím k podstatě toho, o čem jsem si myslel, že rozhodně není dobrý nápad, ale musím se toho zúčastnit, protože si to tak vymysleli na biskupství a pan děkan, jako kněz mezi kněžími biskupu blízký, to má realizovat. Podle mě v každém případě divnost, když není jasná forma, jakou to bude probíhat a kdyby i tak byla ušlechtilá, vyvstává z toho otázka, proč se jedná s Božími služebníky tak, jak se to zdá nečestné. 

Mimo mnohé věci, které dělám nebo nedělám či jak kvalitně je dělám, to musí jiný posoudit, je také to, že jsem byl jmenován členem pastorační rady. Ta má svoje stanovy a pravidla, mezi ně patří i program, ale především to, že je to poradní orgán faráře a bez faráře se nemá konat. 

Jak jiné by bylo, kdyby ono rozhodnutí bylo realizováno s jiným tónem, tedy tím, že členové pastorační rady mají možnost a milou povinnost se společně sejít k modlitbě a sdílení s knězem, který v rámci děkanátu je nejbližším spolupracovníkem svého biskupa. Jak rádi bychom pana děkana do společenství pastorační rady takto přijali a byli potěšeni jeho přítomností, jak ostatně mile to proběhlo, ale bez našeho očekávání a plánů. 

Vůbec jsem nevěděl, co od toho čekat, i když se proslýchalo, že to bude něco v duchu synodální cesty. Možná to právě mělo být řečeno narovinu a přímo a očekávali bychom kvalitní duchovní program, ne schůzi, kde se můžeme veřejně zpovídat jinému knězi, který by naše eventuální stížnosti předal biskupovi. To však od počátku nebylo zamýšleným úmyslem tvůrce toho modelu, ale v očích některých to tak mohlo vypadat, což nedělá dobrý obrázek.

Nepřísluší mi ty věci jakkoliv kritizovat a rozhodně ve světle toho, co se skutečně odehrálo a z čeho jsme skutečně měli radost všichni, alespoň to z toho nahodilého společenství pastoračních rad farnosti Zubří a Vidče vypadalo, byla to skutečně atmosféra modlitby a důvěry, že radosti i strasti můžeme společně sdílet jako Panna Maria s apoštoly ve večeřadle.

Jak to probíhalo, možná načne další kapitolka pod čarou.

Po dlouhém úvodu jsem dost rozmýšlel, zda pokračovat v článku, nebo jej nechat otevřený a krásný prožitek si nechat pro sebe. Jenže v jistých úhlech pohledu nemusí to, co je krásné pro mě, být krásné pro druhého. 

Za sebe vím, že jsem při vědomí toho setkání necítil žádný strach, ale očekávání, sic mě velmi zneklidňovalo, že nevím, co od toho očekávat, když se má jednat o setkání pastorační rady a pan děkan ho chce vést formou synodální cesty. Asi mi něco uniklo, ale zřejmě to bylo součástí, o které se mluvilo na vyšších místech již dříve. Tato věc mi však vyvstala až dnes, následujícího rána, kdy jsem vstal ještě mnohem dříve, teď není ani 5:00. 

Konec konců, pan děkan to řekl hned na začátku, že tato setkání inicioval ještě otec arcibiskup Jan. Možná v rámci synodální diskuse je tu pokus nastínit synodální život v praxi. 

Zuberští členové pastorační rady, hlavně akční ženská část, především těch, kteří při každé akci jsou připraveni pohostit všechny příchozí nejen jídlem či pitím, ale i dobrou náladou, přichystali velmi dobře odhadnuté občerstvení pro všechny, kdo měli přijít. 

Ač to vypadalo, že s otázkou, zda-li se nejedná o setkání "za zády pana faráře", jsem rozhodně nebyl sám, zúčastnili se všichni a přišli skutečně včas. Pan děkan byl mile překvapen počtem stolujících a také připravenou tabulí nikoli školní. Nejprve úvodem sdílel shromáždění své kněžské starosti a kolik moc toho měl, než k nám zavítal. Ukázal tak, že to, co řeší náš pan farář, řeší i faráři jinde a že skutečně všichni jsou nasazeni pro Krista a jeho církev a že podobně jako sv. Pavel se živí prací vlastních rukou v potu tváře. 

Neřekl to ovšem tak, jak jsem to napsal já, prostě jen se shromážděním navázal úvodní komunikaci, ve které na sdělil, jak to bude vypadat. Nejprve se pomodlíme k Duchu Svatému tu modlitbu, která synodální cestu provází. Pak přečte úryvek ze Skutků apoštolů, po němž budou 4 minuty ticha a následně se každý v nastavených dvou minutách krátce představí a v prvním kole sdělí své radosti z života v církvi, v druhém kole pak starosti, vždy na závěr se k tomu krátce vyjádří a z vyjádřených starostí se pak pomodlíme přímluvy, které završíme modlitbou Páně.

Jak popsáno, tak to i proběhlo. Byla to nádherná atmosféra modlitby a upřímného sdílení. Pan děkan byl nápomocen k tomu, aby se linie, která byla vytyčena držela, takže když někdo začínal starostmi, s láskou upozornil, že to bude až to druhé kolo. Onen budík, který měl pro každého nastavený zazněl snad jen 1x mě, který si z toho z počátku dělal mírnou legraci: "Slyšel jsem dobře, 20 minut?"

Ano, to samotné setkání bylo skutečně požehnaným časem. Před odchodem pana děkana, ale ještě krátce po ukončení, kdy jsme se věnovali pohoštění, jsme pozvali pana děkana i videčské členy pastorační rady na farní den, který jsme zamýšleli dojednat po tom jednání. Vydrželi jsme v jednání pak do příjezdu pana faráře, kdy se zvoněním zvonu jsme se se zbývajícími přítomnými muži pomodlili Anděl Páně a další část pastorační rady již dokončila úklid použitého nádobí.

Během toho krátkého času se toho odehrálo hodně. Ono synodální setkání s panem děkanem byl nádherně naplněný čas a videčská skupina byla na tom lépe, když po skončeném programu se odebrali přemýšlet o tom, co jim ono setkání dalo, zatímco zuberští jsme pokračovali v pilné práci, aby farní den dopadl co nejlépe.

Nějaké to plánování je jistě potřeba, ale to podstatné má pro nás připravené Pán. Tak je jistě dobře, když se necháme vést Duchem svatým s vědomím, že jsme cennější, než vrabci, že u nás má spočítaný každý vlas, ví o každém dni dříve, než nastane, že má pro nás připravené, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na lidskou mysl nevstoupilo, že jsme nekonečně milováni Bohem.