Dvojka z mravů pana katechety

Poslední článek v tomto školním roce a této rubrice, teda pokud ještě nebude nějaké prázdninové katechetické vytržení, jako bylo třeba loni. 

Jelikož děti dnes přijaly od svých učitelů a učitelek vysvědčení, nabízí se i mě takové osobní malé vysvědčení letošního školního roku.

Jako už několik let, vlastně celou dobu, co jsem v Zubří jsem nedával žádné osobní hodnocení a letos bych ho ani nedal, protože mám zásadu, že když nemohu všem dát "1", tak nikdo nedostane nic, jak nám tehdy klukům vštěpoval tehdy zábřežský kaplan, otec Jindřich ministrantskou zásadu čtyř mušketýrů: "Jeden za všechny, všichni za jednoho".

Letos jsem, bohužel, rozdal z třídy druháků a po tomto školním roce nastupujících třeťáků, celkem 7 známek "2" na pololetí a na konci roku 6 dětem, z nichž 4 dostaly na pololetí a 3 na konci školního roku. Pololetní kromě jednoho se polepšili, další dva kandidáti na 2 z pololetí, kterým jsem dal 1, dostali hodnocení 2, tedy pokud jim to paní učitelka třídní opravdu napsala, což si raději ověřovat nebudu. 

V každém případě mě velice mrzí, že jsem nenašel důvod u všech dětí dát známku "1" a je to také moje "2" vzhledem k mému katechetickému selhání, že jsem prostě ani sobě nemohl dát 1 vědom si svých rezerv a také toho, že jsem měl více komunikovat s rodiči a říci jim: "Nevím, jak mám vyučovat Vaše děti, když jim svým životem nedáváte návod k použití pro život z víry!" 

Kde mám začít, když děti neví, proč stojí kostel a proč by se vlastně měli modlit a něco takového je příliš nezajímá, protože vlastně to moc nezajímá ani rodiče, nebo jenom tak trochu, že se občas v lepším případě párkrát za rok při nějaké rodinné příležitosti vůbec objeví v kostele. 

Katecheta nemá v moci za jednu hodinu v týdnu jim dát všechno, čeho by bylo třeba a už vůbec ne stíhat při tom dětem vštěpovat zásady elementární slušnosti. 

Ale musím říci, že se žáčci polepšili a že po tom roce, kdy mě mnozí především druháci zlobili, se polepšili velmi výrazně a já už jsem se na ně těšil vždycky. 

Zajímavé bylo, že všechny ostatní děti byly vždy hodné, takže jsem po jejich učení nebyl "spráskaný jako pes", jak tomu bylo ještě po čase prvního pololetí fakt výhradně u mých drahých druháků. 

Ano, učil jsem kdysi své "raubíře", kteří však vyspěli velmi dobře a jsou z nich skvělí kluci, jak jsem o tom ostatně psal. 

Musím přiznat, že mám rád takové zlobivější děti, protože mě více motivují, ale ne moc zlobivé, že by se je nedalo učit, prostě takový zlatý střed, možná právě takové, jaký jsem byl kdysi žák ve škole - občas nepozorný, občas zamyšlený, občas dělající nějaké hlouposti či něco jiného, ale jen tak, aby si dali vždy říci na první dobrou, protože tak jsem si vždy dal říci i já.

Ostatně všechny děti z náboženství, alespoň tak předpokládám, mají z nějakého důvodu "1" z mravů, i když si někdy v rámci hodin náboženství (za víc nemohu hovořit), tu krásnou známku vždy nezaslouží. Ostatně já jsem dostal z mravů taky vždycky "1" a také sám za sebe bych si to vždycky nezasloužil a stejně tak z náboženství jsem měl vždycky "1" a tak mě moc mrzí, že některým jsem dal "2", tedy za celou dobu, co učím, už jsem tak rozdal 9 těchto známek, které někteří rodiče omylem mohou považovat za "2" z mravů, což je na pováženou.

Když jsem teď dával některým žákům onu "nehezkou" známku, nedivím se, že to vyvolalo diskuse i ohledně toho, že je to i na můj vrub - nejsem pan dokonalý, ani se jím necítím a "2" není zas tak špatná známka, i když je z mravů, je to jen upozornění na to, že nelze napsat "velmi dobré" či prospěch "výborný", ale "uspokojivé" či prospěch "chvalitebný", chvalitebný tedy i od toho, že si to zaslouží pochvalu.

Mnoho mého katechetického snažení ovlivnil i fakt, že zároveň krom toho, že náboženství učím, jsem sám i žákem, což jsem dětem taky říkal, že jako učitel se i učím a tak někdy se to odrazilo i na mé slabší připravenosti či na mých starostech studentských.

Velmi si vážím toho, že se děti tím více ukáznily v době, kdy jsem to opravdově potřeboval, když jsem se chystal na státnice. O tom je ta moje "dvojka z mravů", o které jsem jim i říkal, jenže ta "2" z chování, nebyla z chování jako takového, ale ze státnic z Morální teologie, tedy přesněji jsem dostal hodnocení "C". Když jsem to však položil takto, že jsem dostal "dvojku z chování", všichni, než se dovtípili, nebo než jsem to vysvětlil, se ptali: "Cos prováděl?"

K tomu ke všemu, mě, nezdárnému katechetovi, tento školní rok končí termín kanonické mise a prostřednictvím faráře budu žádat o novou, resp. o prodloužení o rok, protože učit budu rád klidně dál, ale jelikož jsem neodevzdal "domácí úkol", čímž pochopitelně rozumějme diplomovou práci, zůstávám nadále jen bakalář a po odevzdání práce již budu magistr, takže bude zase žádat o novou kanonickou misi.

Takže závěrem se musím chovat slušně, neb dvojka z mravů,. po které jsem jako dítě, nevím proč, toužil, je mi dostatečným varováním a psát si domácí úkoly je povinnost každého slušného školáka.

Jak moc rád bych byl, kdyby rodiče dávali dobrý příklad dětem, abych i já jako katecheta, mohl děti více přitáhnout k Ježíšovu milujícímu Srdci a děti věděly mnohem více, že je jako katecheta mám rád a že mám velkou radost z toho, že jim na podkladě lásky rodičů k Bohu i církvi, mohu více přiblížit, jak moc je miluje Ježíš a jak všechny zve do nebeského domova.