Školní program a náboženství aneb občas se to bije

Tak jsem šel do školy jako každé pondělí. Chodívám včas, ovšem tentokrát pro mě paní zástupkyně měla tři zprávy. Jednu dobrou, kterou jsem dětem zapomněl sdělit a to, že máme schválený školní výlet a druhou méně dobrou, mě se moc netýkající, kterou bude nastíňovat tento článek, ale určitě ji nevyřeší a k mému překvapení se mě moc netýká, ale školy.

Jako křesťané jsme vynikající skupinka, někdy až moc. Jako katolíci jsme ti nejviditelnější, jiní křesťané jsou ze strany školy spíše v neznámosti, aspoň, co se týče Zubří. Máme tady takovou tu skupinku, o které jsem před časem psal, že jsou s nimi trable (článek Trable s apoštoláky v rubrice humorně i vážně s nekatolíky). Teď má s nimi aktuální trable škola, což je špatně především pro ně.

Ta třetí zpráva se mě týkala a byla pro mě nejsmutnější, že prvňáci ještě nedorazili z programu, který pro ně škola měla připravený k velikonočním tradicím někde jinde mimo školu, jak jsem ostatně pochopil i z dopisu někoho z rodičů, co škola dostala ohledně nesouhlasu rodičů s účastí dítěte na akci. 

Takže náboženství prvňáků jsem zrušil, když jsem neměl koho učit a příště si to nahradíme o to více a krásněji. Podobně to bude i s druháky, kterým jsem náboženství zrušil z jiného důvodu a to proto, že objektivně bylo důležitější věnovat se třeťákům a kněží v tento čas mají zpovědní povinnosti, takže jsem si rád od svých druháků na chvíli odpočal a věnoval se třeťákům.

K těm dopisům rodičů škole a omlouvání dětí ze řádného školního vyučování, je potřeba říci, že je to od křesťanů, apoštoláků, poněkud trapné gesto, že zakáží dítěti účast na povinném vyučování. Zbytečně tak ostrakizují své děti od ostatních. 

Škola je přece jen civilní budova a má za úkol děti naučit všeobecnému vzdělání, tedy i tradicím našich předků, které vycházejí z tradice křesťanské, židovské a také řecké a římské a ač těch vlivů je asi minimum, tak i z naší slovanské, prostě děti mají právo znát kořeny a nemyslím si, že by je to mátlo, spíše jim to rozšíří .

Dalo by se říci, že je to pro děti příjemné výjezdové zpestření. Zajímavým zpestřením mohou i pro nás křesťany být oslavy Halloweenu, příchody jara, slety čarodějnic, ale také odlišnost slavení vánočních svátků z dob prastarých i dnešní hypermarketové. 

Křesťan si v tom musí najít to křesťanské a je dobře, když v soukromí rodiny to umí dětem dobře vysvětlit, že třeba pro nás jsou Velikonoce mnohem důležitější, než svátky jara a slavit Kristovo vzkříšení je mnohem více, než slavit lidovou tradici či obyčejný folklor. 

Víra přece není folklor, je to pro nás podstata našeho života, protože víme, odkud jsme a kam směřujeme. Na to nám žádný folklor ani prastaré tradice neodpoví. A Zmrtvýchvstalý Kristus je přece naším největším pokladem.

Jsme teď ve Svatém týdnu, který začal Květnou nedělí. Dříve, před květnou nedělí bývala setkání mládeže. Teď to papež František přesunul na "Křesťanského Silvestra".

V Zubří jsme měli nádhernou slavnostní liturgii Květné neděle. Prožíval jsem to tak, jak vlastně ještě nikdy pořádně. 

Liturgie začala venku žehnáním ratolestí a čtením příběhu Ježíšova slavného vjezdu do Jeruzaléma, následovaly zpěvy "Hosana Davidovu Synu..." v podání sboru a tichý průvod do kostela. Na počátku slavnostního průvodu jsme vcházeli do prázdného kostela, všichni lidé za námi. To mě došlo, jak vlastně má začínat mše svatá, když v rubrikách se píše: "Když se lid shromáždil..." Všichni se shromáždili naráz, nebylo to, jak to občas chodí, "jako šváby na pivo" a pak zazní zvonek, zaburácí varhany a vejde průvod. Teď ten průvod šel slavnostně, lidé v tichu a pozornosti naslouchaly zpěvu a jeden po druhém začali obsazovat svá místa v kostele a pak začal zpěv Kyrie a kněz zahájil modlitbou. Už to pro mě byly zvláštně pojatá chvíle, těžko vyslovitelné, jakou blaženost jsem při tom prožíval.

Když pak po dvou čteních mezi nimiž byl známý 22. žalm "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil" a následném zpěvu "Kristus byl poslušný až k smrti..." předstoupil kněz a dva muži a začaly velmi mužnými hlasy zpívat bez doprovodu nástrojů pašije jakoby v chorálním nápěvu, byla to opravdu nádhera a velmi silně jsem pociťoval, že liturgie mluví sama za sebe a že vůbec nepotřebuje ani žádné kázání.

Bylo to velmi silné. Když jsem pak se na to ptal dětí, protože některé jsme neviděli ráno v kostele, zjistil jsem, jaké pohledy na to mají ony, jak ti, kteří byli v Zubří, tak další, kteří byli v Rožnově, Ostravě či snad ještě někde jinde. Ale liturgie Květné neděle je sama o sobě velmi silná a následně také celý svatý týden, na který se už teď těším. 

Dětem v náboženství, tentokrát mimořádně třeťákům, kterým jsem měl vyložit opravdové předsevzetí ze zpovědi na podkladu Ježíše a cizoložnice s poselstvím "Jdi a už víc nehřeš!", s tím, že jsem je také měl upozornit na předchozí nedělní slavnost a vůbec slavení celého Svatého týdne, jsme vlastně to všechno stihli krásně probrat.

V rámci toho programu, na kterém byli snad všichni, protože třeťáci přišli do školy s mýma prvňákama, probírali právě tradice celého toho týdne počínaje Květnou nedělí a konče červeným či krásným pondělím, takže výrazně na tabuli bylo připevněno spousta papírků s nadpisy těch dnů, o kterých já jsem sotva tušil, když jsem se ráno podíval na internet se zjištěním, že dnes je podle modřin "modré pondělí", zítra bude podle pavučin "šedivé úterý", snad "škaredou středu" znám a to další je už společné, jsme vlastně to vše probrali z toho křesťanského hlediska a bylo to úžasné, protože děti byly na to už předem nastavené.

Takže jsem zdůraznil Květnou neděli s tím, že nejprve je slavnostní vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kde Ježíše provolávali králem a potom za pár dní, a to se čte také při liturgii květné neděle, budou provolávat vojáci posměšně, když Ježíši dají korunu z trní a rákosovou hůl: "Buď zdráv Židovský králi!". 

Na Zelený čtvrtek jsem děti upozornil s tím, že Ježíš večeřel se svými učedníky, i se zrádcem Jidášem a odkázal jim památku, kterou denně prožívají při mši svaté a při tom to byl odkaz jeho skutečného utrpení na Velký pátek, tiché ležení v hrobě o Bílé sobotě a slavné vzkříšení brzy ráno v neděli. To je právě to podstatné, co o Velikonocích slavíme.

Na tak, ať z toho článku něco je, tak jen takový stručný výtah, který obvykle nedělám:

1. V církvi prožíváme krásný svatý týden, nejdůležitější svátky v roce a je dobře, že si toho všímá i okolní svět a tyto svátky neopomíná obohatit i svými tradicemi.
2. Kultura kolem nás nejsme jenom my křesťané, ale jsme její důležitou součástí. 
3. Nemusíme nutně upozorňovat na to, že Velikonoce jsou křesťanské svátky, beztak to všichni vědí. Tak, jako slunce svítí dobrým i zlým, tak Velikonoce jsou svátky jak pro křesťany, tak i nekřesťany dokonce i pro pohany.
4. Je potřeba se vzájemně poznávat a milovat ať jsme jacíkoliv. Když poznáváme bližního, poznáváme Boha.
5. Všechno, co nás potkává, můžeme obdařit křesťanskou radostí a budeme tak více připraveni na jakékoli změny, i když nám nebudou vždycky příjemné (jako třeba v případě katecheze, když se ruší náboženství).