Byl jsem po prvé na házené

Pro Zubří je házená typická. Hodně dětí z náboženství chodí na házenou. Tak trochu jsem je upomínal, že by mě někdy mohly pozvat. Dostalo se mě odpovědi, že v Zubří se na házenou chodí, ne zve. Přesto však před víc, jak týden se mě jeden významný tatínek zmínil, že bych si mohl udělat čas. Velmi rád. 

Ani jsem nevěděl, kdo hraje, tedy před tím zápasem, ač mi to bylo řečeno, ale jaksi jsem si to moc nepamatoval, ani moc nevím pravidla házené, ale musím říct, že to byl pro mě velmi dobrý sportovní zážitek. 

Já mohu sport provozovat spíše fanděním, tak jsem se snažil fandit. Nevím, nakolik to pomohlo, ale onen zápas v předvečer mých narozenin, který byl velmi kvalitní Zubří s Plzní utekl o pár gólů, takže budou bojovat o třetí místo. Myslím, že ten výsledek byl 31:37, ale raději se podívejte na příslušné sportovní zprávy.

Pro mě to byl hezký a nápaditý dárek k narozeninám. Díky moc!

Jinak dárků k narozeninám jsem pochopitelně dostal mnohem víc. Některé byly originální, i když ten nejoriginálnější, jaký mě dala kdysi maminka, to by nikdo nevymyslel: domluvila s panem farářem svátost nemocných - už nevím kolikáté to byly narozeniny, ale pan děkan mi to připomínal ještě čtvrt roku potom, když mě viděl málem na smrtelném lůžku. Dosud si pamatuji, jak pan kaplan ke mně v sakristii přišel a vyzval mě: "Uděláme to?" Nechápal jsem co. "Svátost smíření." "No, o to jsem Vás, otče chtěl požádat, ale jak to víte?" Pak už mě bylo všechno jasné.

Když jsem slavil třicetiny, minimálně v neděli byla oslava, ale jistě se dá dohledat, který den by byl ten pravý narozeninový. Byly to z těch velkolepých narozenin. Tak jsme ráno byli v kostele na mši svaté v Zábřeze a maminka měla potřebu, tak v tu nejnevhodnější dobu, přestože celou dobu vyhlížela, jak se dostat na onu místnost, si to štrádovala po presbytáři, takže ji všichni v kostele viděli, jak tam před modlitbou po přijímání jde, takže pan děkan vyhodnotil, že rozhodila celý kostel a jal se mamince řádně vynadat. Nebylo to od něj příliš citlivé a tento moment z třicátých narozenin si pamatuji vč. toho, že jsem slavil třicetiny.

Že jsem k narozeninám téměř běžně dostal nějakou tu zkoušku, to už je také Boží řízení a zvyky českého školství. Když jsem tedy v narozeninový den skládal přijímací zkoušky na střední školu, to si také pamatuji dosud, byly to narozeniny v pořadí 15. a den v týdnu asi středa, ale to už si nejsem jistý, dá se to dohledat. Tato zkouška slavila úspěch. 

Tady je třeba říci, že je to přesně 30 let, co jsem potkal mnohé své spolužáky ze střední. Krom toho jsme zrovna měli třídní sraz, na kterém jsem nemohl být. Zároveň 3 dny před těmi narozeninami mi zemřela babička a v den mého svátku (23. dubna) to je přesně 30 let, co měla pohřeb. 

Horší to bylo s autoškolou při 22. narozeninách, kterou jsem sice neudělal, ale tehdy otce Josefa nenapadlo nic lepšího, že okamžitě po neudělané zkoušce mě vzal do auta a jeli jsme na svěcení olejů, pak s ministrantama do kapucínského podzemí a na kapucínské zahradě byla zavěšená ze stromu pneumatika, takže mě ministranti zamotali a pustili pneumatiku, to si taky pamatuji dodnes. By toho nebylo málo, tak v r. 2013 při 35. jsem v tu sobotu dělal 4 zkoušky na CMTF, z nichž jsem udělal jen zkoušky u profesorů z Dogmatické teologie a z církevních dějin starověku, které už tu byly určitě vzpomenuty v souvislosti s panem profesorem Poislem. 

Asi by se našlo hodně originálních dárků, ale musím brzdit, 45 let by bylo na dlouhé vyprávění, na které laskavý čtenář určitě nemá čas.

Letošní narozeniny jsem tedy krásným a originálním dárkem započal, ale vlastně oslavy ještě nekončí. Říkal jsem v jednom telefonátu, že narozeniny oslavuji do křtin a to zcela záměrně, protože kolem mě je vždycky strašně moc vynikajících lidí, takže nestíhám ani pořádně oslavovat se všemi.

Ministrantům, které mám nejblíže, jsem se to snažil utajit, jenže mám takové krásné datum narození, které si pamatují mimo jiné všichni nadšení historikové, takže z mé strany to není žádná propagace nacismu, prostě mám narozeniny ve stejný den jako strůjce Druhé světové. Takže mobilní telefon ten den v potřebných časech musím nechat v klidném režimu. Ministranty máme také inteligentní, ale hlavně musím najít nějakého, který se taky narodil v dubnu, protože ke vší smůle jsem byl sám a musel jsem prozradit, že já to jsem.

Letošní narozeniny se mnou mimo jiné oslavili všichni kněží a farníci, kteří se starali o jejich pohoštění. Bylo to velmi originální a krásné. Z organizace kněžské schůze jsem nevěděl vůbec nic a co mě čeká také ne. Ráno jsem s vděčností přijal gratulace mnohých s tím, že už taky stárnu, ale ještě ne, neb ráno mi poctivě bylo ještě 44, 45. rok padl podle počítání tehdejšího času na 11:45, vzhledem k tomu, že už o rok později začal čas letní, tak ta pravá hodina je 10:45, aspoň tak to psala moje knížka založená od té doby, co jsem se narodil - vím, že jsem byl takové malé nic, měřil 45 a vážil strašně málo, ale to už si nepamatuji. Na svět jsem spěchal, tak to tak prostě bylo.

Volala mi taky maminka a tak jsem ji odpověděl, protože se mě nedovolala hned, v tu dobu, co jsem se skutečně narodil a připomněl jsem jí to a ona mi na to říkala: "To muselo být někdy na poledne. V noci jsem nikdy nerodila." Takže jsem se tak dozvěděl, že jsme všichni narození ve dne.

Mývám ve zvyku pokud je to možné být toho dne také na mši svaté. V tomto ohledu jsou nehorší úterky, protože kněží mají volno a mše svatá většinou bývá moc brzo, ale taky neděle, protože v tu dobu na to stejně všichni zapomenou, ostatně letos se určitě zapomene i na svátek, což při mé skrovnosti je dobře, nerad to příliš připomínám, protože stejně se to připomene samo.

Letos jsem si říkal, že moc slavit nebudu, protože mě čekají státnice. Realita je v tom jiná a mám také další originalitu oslav mých narozenin.

Kdysi otec František kázal o tom, že biblické čtení na křtiny a pohřby jsou stejná. Dnes jsem si to mohl ověřit, protože na mé narozeniny byl naplánován pohřeb pana kostelníka ze Šumvaldu. Byl to veselý, vynikající, zbožný muž. Pamatuji si ho stále živě, když jsem do Dlouhé Loučky dojížděl ke zpovědi a čas od času jsem také byl při mši svaté v Šumvaldě a konec konců se Šumvaldskými a Paseckými ministranty jsme toho hodně prožili. Byl to tedy pohřeb, na kterém jsem rád byl i při příležitosti vlastních nikoli nevýznamných narozenin.

Mnozí by si řekli, že pohřeb není dobrou oslavou narození. Ale jako křesťané přece slavíme narození pro nebe a tak pohřeb a obzvláště pohřeb zřejmého světce, připraveného a zaopatřeného pro přechod na věčnost, není událostí toliko smuteční jako projevem naší křesťanské naděje a radosti, i když ten pláč k pohřbu neodmyslitelně patří. 

Zároveň však máme co slavit a to dokonce dvojnásob: povzbudit pozůstalé a radovat se z vlastní radosti, kdy radost z narozenin je třeba, aby byla upozadněna, ostatně, to se docela podařilo, ale také otec Pavel to vždy ve správnou chvíli sdělil. Každopádně tato má oslava narozenin se odehrála ve světlé vzpomínce zbožného muže, kterému Pán žehnal.

Letos tedy mě budou čekat státnice, jak psáno výš a s Boží pomocí budu oslavovat dál trochu ve větším množství až po jejich složení, kdy už doufám formality mě budou dělit od toho, abych zkvalitnil své služby církvi.

Tak mám furt za co děkovat.