Můj teď bližší vztah k bohoslužbě slova aneb jak se šetřit

Ministrant už jsem vpravdě postarší. Že nerad ministruji sám je zřejmé už i z jiných článků, ale nutno říci, že na Valašsku se mi to zas tak často nestává, dokonce dalo by se říci, že vůbec a někdy můžu zcela zodpovědně tvrdit, že moje služba může se zdát i nadbytečnou, ale to ne tak nahlas.

Když jsem býval mladší ministrant, dělal jsem klidně rád "zbožnostní rekordy", což ostatně může být na mé službě vidět. Být denně na mši svaté považuji za celkem normální tím více, čím více mám této příležitosti, když žiji v blízkosti kněze.

Dříve jsem si liturgické postoje klidně radši ztěžoval, aby to vypadalo hezky a důstojně a aby každý viděl, jak dlouho umím klečet a že dvouhodinová adorace mi nedělá vůbec žádné tělesné potíže.

Když byla katedrální bohoslužba v Olomouci jako kněžské svěcení nebo ranní mše Zeleného čtvrtku, nebyl pro mě žádný problém kromě dvou příležitostí ke klečení celou dobu stát. A teď už se dostávám k jádru věci, o které jsem zamýšlel psát.

Ano, nazrál čas, kdy si pokorně už po několik roků musím říci, že jsem starší člověk navíc stižen nemocí, který zcela oprávněně nevydrží všechny liturgické postoje a to už ani ne při standardní mši svaté, dokonce i ve všední den, když je kratší. 

A to je právě ten důvod, kdy mě nejvíc oslovuje bohoslužba slova, protože ta část mše svaté je pro mě většinou, i když už ne také vždycky snesitelná a ještě jsem schopný ji vnímat bez toho aniž by můj rozum trápily obtíže nějaké ty zdravotní.

Navíc, když o prvním pátku navštěvuji nemocné se svatým přijímáním, mám s nimi během dne několik, tedy 2- cca 5, v Domově důchodců, když jsme pozváni i 10x, bohoslužeb slova pěkně v teple a v pohodlném sedu, někdy vsedě podávám i svaté přijímání a mám možnost si tak tu zkrácenou bohoslužbu prožít velmi intenzivně a ještě nadto jsem povzbuzen jejich křížem.

Když je zima, objeví se to dost razantně, takže v započatém roce 2023 a ještě před ním už si nepamatuji, kdy jsem naposledy dodržoval liturgické postoje, jako každý ministrant. V tomto roce totiž se to ještě nepodařilo, ani jsem se nebyl schopný společně s ostatními pomodlit Otče náš.

Bohoslužba oběti se pro mě tak trochu začíná stávat i obětí vlastní, kdy ještě vnímám eucharistickou modlitbu, ale nejsem schopný už se na ni plně soustředit, rozum mě velí přemýšlet o tom, jak z pokleku vstanu a zda pro mě není lepší se po proměňování alespoň na tu chvilku posadit a když sedím, přemýšlím, zda se mě podaří na Otče náš povstat a zda vydržím alespoň do pozdravení pokoje. Když pak už je Agnus Dei, zda si kleknu či raději zůstanu ještě chvíli stát...

Dělá mi problém i dlouhý liturgický průvod, hlavně proto, že musím chůzi přizpůsobovat ostatním. Je-li tedy ta možnost, třeba při slavnostní mši, odpustím si jít tím průvodem a raději zazvoním liturgickému průvodu na cestu a zařadím se až v presbytáři. Stejně tak, když je pohřeb, mohu-li se vyhnout liturgickému průvodu na hřbitov, opravdu se mu vyhnu, než že bych se těžce dobelhával tam či potom zpět. 

Jo, taková teď řeším dilemata, a proto se soustředím pokud mohu na bohoslužbu slova, i když během čtení při sezení někdy přemýšlím a doufám, že evangelium na povstání bude krátké. Během stání nějaké to podřepnutí, abych trošičku utlumil ten nepříjemný tlak ze spodu.

Vím, vypadá to občas směšně a už jsem z řad farníků už slyšel, že to dělám schválně. V tom mám svědomí čisté, opravdu schválně to není a rozhodně se mě nechce před oltářem v křeči ulehnout.

Možná bych měl říci, že nemám ministrovat, ale odháním od sebe tu myšlenku. Myslí-li si to někdo jiný, ať mi to řekne. Ministrování pro mě není být středem pozornosti, ale služba, při níž jsem blízko Kristu.

Nepíšu to proto, že bych si chtěl stěžovat na nedostatek zdraví. Ani to není osobní zpověď.

Když teď vidíme papežské bohoslužby, vidíme papeže, který už také zestárl a přesto celebruje, i když trochu jinak, ale řekl bych, že krásněji. Ukazuje nám Kristův kříž na vlastním těle. 

Bohoslužbu slova a závěrečnou modlitbu předsedá z trůnu, pak trůn odsunou a středem se stane oltář, kde eucharistickou modlitbu přednese ten, koho svatý otec pověřil, aby se tohoto čestného úkolu ujal místo něj.

Já jsem moc rád, že máme skvělé ministranty, kteří svou službu vykonávají s radostí a já už jsem jen v pozadí, abych naslouchal a byl blízko oltáři. A když už mě trochu jímá bolest, snažím se mít stále úsměv na tváři a tuto bolest v blízkosti oltáře přednést Kristu.