Některá předvánoční setkání

Původně jsem chtěl psát o jednom předvánočním večírku, který začal odpoledne v 1:00. Jenže těch předvánočních setkání je víc a mnohá z nich zažívám jako katecheta. Mají nás připravit na skvělou vánoční atmosféru.

V adventu jsou to poslední dobou hodně opěvované a stále upravované roráty pro děti či pro dospělé, krátká ranní mše a potom snídaně. Tak jsem si nějak zvykl na to, že v adventu se člověk pastoračně laděný moc nevyspí, protože pořád něco chystá k Vánocům a v čase rorátů musí skoro denně brzy ráno vstávat. Ovšem v tom připravování po kovidu naráz už to nemusí být tak často, protože roráty nakonec stačí 1x týdně či 1x za celý advent, takže už to není o každodenním brzkém ranním vstávání, se kterým já zas tak velký problém nemám, protože mě vadí spíše ponocování a dělají mě spíše problémy dlouhé zimní noce a kostelní chlad na moje klouby. Jsem tedy nesmírně rád, že alespoň prožiji krátkou bohoslužbu slova a podobně krátkou bohoslužbu oběti už nějak doklepu a pak se těším na snídani.

Dělají se také různé vánoční večírky, ať už podnikové nebo církevní. Tak jsem letos zažil velmi pěkný vánoční večírek, o kterém jsem chtěl psát původně výhradně. Byl jsem na něj pozván už na začátku adventu a vzhledem ke své vytíženosti, kterou bych měl prožívat při nutném psaní diplomky, jsem pořádně ještě nevěděl, zda to bude možné, ale předvánoční shon mě docela dobře namotivoval, takže čas jsem si udělal docela rád. Navíc takové setkání není slušné odmítat a je dobře se na něj připravit.

Byl mi připomenut čas začátku a že mám přinést jeden dárek zabalený v novinách. Víc moc jsem toho nevěděl, jen tušil, že program bude okolo dvou hodin času, asi bude nějaké pohoštění, zda na to dát nějaký příspěvek, to jsem se opomněl zeptat.

Těšil jsem se na to už od rána, upravil jsem svůj zevnějšek, abych i vypadal slavnostněji a nedělal jsem žádnou složitou práci. Protože setkání začalo brzy, v podstatě v čase oběda a neměl jsem moc informací o množství pochutin, šel jsem ještě před večírkem do blízké restaurace, kde jsem si dal jen lehké menu, o kterém jsem tušil, že na večírku nebude, protože je to večírek a ne oběd. Udělal jsem dobře, protože jsem nebyl příliš hladový a ani nebyl tak nasycený, že bych se nemohl sytit dál.

Ono odpoledne započala, jak to u dobrých podniků bývá, paní ředitelka Iskérky tím, že všechny přivítala a seznámila s programem, na jehož konci měl být oblíbený vánoční koš, do kterého každý vložil jeden dárek a pak případná směna dárků a tentokrát pouštěné koledy. 

Mezi tím vším byla samozřejmě prezentace činnosti sdružení, rozlučka s dlouholetou pracovnicí a přivítání a uvedení nového spolupracovníka a také výstava další spolupracovnice, výborné výtvarné umělkyně a v neposlední řadě pestré pohoštění a také přání Iskérce, do kterého však bylo potřeba účastníky motivovat.

Říkal jsem si, že nebudu první, ale nakonec to dopadlo trošičku jinak a když už mě ta "blbůstka" napadla, tak jsem to tam rovnou napsal. Pak se pár odhodlalo tam taky něco napsat, ale bylo třeba ještě dalšího povzbuzení, ale nakonec ten papír byl plný.

Atmosféra byla výborná. Vzhledem k tomu, že jsem měl v podvečer další program, protože "večírek v 1:00" začal včas a včas také vrcholil, po vybrání dárku z vánočního koše, jsem se rozloučil s nejbližšími kolem sebe a šel dál prožívat krásný zbytek dne.

Tak sem ještě dám, co jsem Iskérce popřál (a ještě někteří další) a přejdu o téma dál, které bude zase jiné předvánoční.

Dostávám se tak opět do pastorační oblasti. Vlastně mám taky nějaké takové věci na starosti jako jsou děti v náboženství a ministranti. Vzhledem k pořadí začnu ministranty, kterým jsme po sobotních rorátech a následné snídani připravili ještě schůzku, takže měli docela perné ráno.

Vstávat v sobotu ráno po ranním vstávání v týdnu do školy je skutečné hrdinství zuberských ministrantů. Většina jich přijde už na ranní mši, takže mají slušný maraton, ale do sms zprávy jsem psal program postupně, aby i roráty byly dobrovolné, takže mše 6:30, po ní snídaně a cca v 7:45 (před 4. adventní v 8:00) ministrantská schůzka. Při plném vytížení tak 3 hodiny v kuse od 6:25 do 9:25. Ovšem ten, kdo to má vést je na tom při nejmenším stejně. Je to krásný, intenzivní čas.

Při první ministrantské schůzce, která nebyla předvánoční, otec Pavel klukům vykládal o zdvořilosti z liturgického hlediska. Je to velmi zajímavé téma a zuberští ministranti jsou velice pozorní. Pak jim nabídl ještě pochoutku italských vánoc.

Ta další schůzka měla být předvánoční pro všechny děti a tak jsem netušil, kdy přesně skončí hry, do kterých se zapojovali také ministranti. A vzhledem k tomu, že také napadlo dost sněhu, stihli mnozí dělat také iglú.  

Ano, možná trochu jsem měl napnuté nervy i z noční návštěvy před tím. 

Zuberští a Rožnovští chlapy umí pít, té noci se dopotáceli v 0:30 k faře, chtěje půjčit na taxíka a ode mne, pastoračního pomocníka, dostali řádné ponaučení, že otravují počestné občany a že do místa, kam směřují se mohou dopravit pěšky do hodiny, takže žádný taxík a tím méně peníze na něj nebudou. 

Není to zrovna dobrý příklad přípravy oněch dvou mužů na Vánoce, ale nakonec se stihli i omluvit, když jsem jim také důrazně řekl, že brzy ráno jsou roráty a kvůli nim jsem spal pouhé další 3 hodiny. Pastorační pomocník nemusí být vždycky hodný, nicméně sprostý jsem na ně nebyl, jen nevím, jak může prokazatelně pokřtěný člověk takto jednat původně s farářem, je to při nejmenším bezohledné a sprosté od nich tím více, když se ještě zaštiťovali duchovními osobnostmi.

Hry po snídani se docela natahovali, takže moc jsem nevěděl, kdy svolat schůzku, nicméně řešil jsem to s organizátory a nakonec se vhodná chvíle našla a byť jsem měl připravený trochu delší program, vědom si toho, že se zapojovali do her před tím, udělali jsme jen to nutné, co jsem si předsevzal, že si zopakujeme řádné držení Misálu  a kluci jsou skutečně šikovní, tak se to zmáklo a potom ještě příprava na dětskou mši svatou a nějaké takové posezení, které se dělává, na to třeba bude čas někdy mezi svátky, i když i v tom čase je spousta aktivit, kterých se mohou účastnit.

Ještě bude tradiční otvírání jesliček, do kterého jsou ministranti zapojeni výrazně nebo koleda u nemocných po svátku sv. Štěpána a konec konců pro všechny děti atraktivní Tříkrálová sbírka.

No a také jako katecheta se vždycky snažím nějakým způsobem odlehčit předvánoční hodinu náboženství. I pro mě je to takový odpočinek, že nemusím nic moc dopředu chystat. 

Dříve to byl jednoduchý film o Narození Pána Ježíše, na který se často dívala celá školní družina. I to je výraz vánoční pohody, že si odpočine i katecheta. To však už nějakou dobu a co jsem v Zubří, tak vlastně vůbec není možné, což však není špatně.

Hodinu před tím jsem dětem dal domácí úkol, který je bude bavit. Mohly si donést do výuky svou nejoblíbenější hračku. Nevěděl jsem, co si donesou. Nicméně hračka dětem dělá radost a mají s ní určitý užitek, navíc často jim hračku přinese i Ježíšek.

A tak po krátké modlitbě, a u prvňáků to šlo velmi hezky, jsem začal "Náš příběh hraček". Jelikož jako pan katecheta už tu hračku nemám, tak jsem jim tu hračku popsal, což ostatně mohli udělat i ty děti, které si zapomněli hračku vzít nebo se to z minulé hodiny nedozvěděli, byli to jen jednotlivci, většina měla.

Přemýšleli jsem i k čemu je taková hrací pistolka nebo autíčko na ovládání či spoustu dalšího, nejvíc mě zaujal příběh plyšového lvíčete z úst druhačky - věděla a chtěla představit o lvíčeti všechno i to, jaké je skutečné lvíče.

Co jsem představoval já bylo z "batolecího věku" pana katechety. Také to velmi vzbudilo zájem dětí. Dárky i hračky dostávají z lásky rodičů, kteří to s nimi myslí dobře.

Pak byla druhá část, kdy jsme otevřeli vánoční příběh. Pokud by se děti nudily, jakože kupodivu vůbec ne, mohly si ještě vymalovávat to, co jim nabízí učebnice, a není toho málo.

Rozdal jsem jim takové přáníčko s vánočním příběhem tentokrát podle Matouše, protože Lukáš se propírá pořád a Matouš to píše jednoduše několika krátkými větami a odpichuje od rodokmenu, který jsem probíral se svým čtvrťákem, jak to tu bylo už psáno, a musím říci, že od té doby, když se rodokmen Pána Ježíše čte, není to pro něj nic nezábavného a když se o těch jménech učíme ze SZ, po jednom ručním opsání rodokmenu, jsou mu ona jména důvěrně známá.

To přáníčko jsme si vzájemně každý s každým podepsali s tím, že tímto způsobem můžeme být společně také u Vánočního stromku na dálku. Ač by to byla akce normálně rušná, děti ukázaly, jaká je mezi nimi naráz velká zdvořilost a jeden druhého žádali o podpis pod přání. A také jsem jim nabídl, že si to mohou nechat podepsat i svými kamarády a vůbec každým, na koho chtějí o Vánocích myslet.

Tak veselé a požehnané Vánoce, 

ať se Ježíš denně rodí do našeho srdce!