Městečko Palermo...

Teď jsem nějak víc začal psát do své rubriky "nezdárného katechety", tak to je známka toho, že se jako katecheta již cítím trochu komfortněji a že i se svými drahými druháky, se kterými jsem si loni moc rady nevěděl a zároveň na jiné frontě prožíval svou katechetickou krizi. Můžu tedy asi říci, že ta kapitola už začíná být za mnou.

Sice jsem včera také jedním dechem prohlásil, že těch 200Kč za hodinu u druháků mám pěkně vydřených, zatímco u prvňáků je to těžká pohoda, ale stejně zřetelně vidím, že se blýská na mnohem lepší časy, že už si víc rozumíme. 

Z jisté části tento jev může být i mou účastí na katechetickém minikurzu on line, ale hlavně po moc letech katecheze, které mám za sebou, jsem zjistil, že může existovat i zlobivá třída, neb tato zkušenost mě zřejmě minula za celou katechetickou praxi.

Minulou hodinu se stal taky takový malý zázrak či kouzlo nechtěného, kdy na začátku hodiny jsem někomu z žáků zabavil ukazovátko, které nevím, kde vzal, a naráz jsem měl relativně slušnou kázeň po celou hodinu a ještě kouzlem nechtěného v tu chvíli právě do hodiny přišla paní učitelka a když viděla, že mám ukazovátko v ruce, nahlas usoudila, že mám už hodinu pod kontrolou a měl jsem, jen jsem stejně tak prohodil, že to ukazovátko nemám na bití dětí a skutečně žádné dítě jsem jím neudeřil.

Učitelská návštěva, krátká, několika sekundová, byla po prvé v tomto školním roce, nicméně učitelské návštěvy mě nevadí, protože buď třídu zklidní nebo zpravidla spíše výuku nevyruší, jen, když se omlouvají, naznačím lehce, že je to naprosto v pořádku, zatímco žákům z místní třídy spíše řeknu, ať si v rychlosti vyřídí, co potřebují a pokračuji dál. Pan farář si totiž občas postěžuje, že během jeho vyučování si občas paní učitelka přijde do třídy pro nějaké ty věci - nevím, to by katechetu vyrušit nemělo. Mě také přece neruší, když pan farář přijde pozdravit děti v náboženství.

Včera jsem vlastně málem po prvé netrefil do své oblíbené druhé třídy, v učebně II. B bylo podezřelé ticho, tedy alespoň takové, že jsem je neslyšel o patro níž a nikoli omylem jsem k překvapení žáků zamířil do I. C, kde jsem měl hodinu před tím

Nicméně jejich (druhácké) brebentění během celé hodiny mě docela slušně komplikovalo výuku, byť jsem si v té třídě snad už trochu na to zvykl, ale ne, že bych s tím nic nedělal (ostatně na běžnou hlučnost druháků si stěžovali i jiní učitelé školy a já už druhý rok věděl, "s kým mám tu čest" a také "znám svoje lidi"), ještě tím víc, když jsem napomenul jedny, začali druzí, nicméně můj hlas byl silnější a tak, byť ne úplně příjemně, mohl jsem pokračovat dál. 

Brebentili asi tak, jak den před tím paní předsedkyně poslaneckého klubu ANO, paní Alena Schillerová, která se v pořadu Otázek Václava Moravce chovala přesně tak, jak ti moji druháčci. Na jejich obranu třeba říci, že před tím byli na nějakém koncertě, kde museli být "upjatě hodní", protože tak se to sluší. 

Avšak v jedné chvíli jsem si vzpomněl na ukazovátko z minulé hodiny, už nevím, kde jsem ho zrovna našel, ale bylo tentokrát vhodně položené v blízkosti katedry, začal jsem si s ním hrát a naráz začalo být klidněji jako bych vzal do rukou kouzelnickou hůlku. Před tím jsem stihnul zabavit i mobilní telefon, který jsem pak málem zapomněl vrátit majiteli, protože se natolik ukáznil, že jsem už za chvíli nevěděl, komu jsem ho vlastně odebral, naštěstí se pokorně přihlásil.

Když jsem tedy chtěl zopakovat, co jsem jim měl říci o Vánočním příběhu, napadla mě, už ráno při přípravě, myšlenka hry, která se často a ráda hraje na táboře: "Městečko Palermo" 

No, kdy se Ježíš narodil? "V noci" Co se dělá v noci? "Spí", Městečko Betlém, tedy jde spát...

Ovšem, abych dětem zdůraznil, proč vlastně slavíme Ježíška, začal jsem stručně od Adama a tak i zjistil, že si mnozí pamatují biblický příběh Adama a Evy. Došli při tom k názoru, že za všechno může had nebo Eva, hlavně ne Adam, když mezi druháky jsou Adamové přímo dva a ti jsou zrovna ti hodní, ale přece se říká "Adamův hřích", že.

Děti z první třídy to pochopily hned a zcela ukázněně šly do hajan. Začal jsem tak příběh Ježíšova narození a vyvrcholil kratičkou pohybovou hrou, kterou jsem během jejich poctivého spánku mohl v poklidu nachystat. 

Za to drazí druháci měli pěkně neklidnou noc, trvalo to mnohem déle, upozorňoval jsem výrazně některé děti, že moc ponocují či, že mají neklidné spaní a trpělivě vykládal při tom ten vánoční příběh a mezi tím nachystal hru, kterou si chováním až tak moc nezasloužili, ale pro mě bylo podstatné, aby ten příběh vyslechli v pozornosti a tichosti, což se nakonec i podařilo, takže jsem odcházel s tím, že když budou tak hodní, napíšeme si s radostí nějakou prověrku.

Na konci jsme už jen uklidili třídu a před závěrečnou modlitbou jsem druháky chtěl povzbudit, aby byli více kolektivem, protože pak spolehlivě stihneme se modlit, pracovat a také hrát si. 

Taky musím říci, že se na ně na všechny už moc těším, že nemusím tolik krotit divou zvěř a katechetická práce mi zase dává radost, i když mnohé existenční starosti mě ještě moc neopouštějí. Pořád ještě rozjímám nad otázkou, proč ve farnosti, kde mám tu čest tvořit katechezi, je tak veliký úbytek dětí po prvním svatým přijímání. Mám za to, že s tím problémem by farnost měla něco konkrétního dělat. 

Když jsem byl v Drahotuších, Potštátě i Partutovicích, bylo náboženství o mnohem menších počtech, ale neměli jsme téměř žádný úbytek po prvním svatém přijímání. 

Vidím tedy chybu v tom, že jsou špatně nastaveny cíle u mnohých dětí a rodin, které hlásí děti do náboženství, ale zatím nevím, co s tím dělat jako katecheta, ale něco se s tím přece dělat musí. S velkou zřejmostí ten problém nastíním na nejbližším setkání pastorační rady, abych jako člen pastorační rady taky něco dělal, ne, tedy, že bych nedělal jinak nic.

Za domácí úkol, který jsem jim všem řekl, že je bude bavit, si mají donést svou oblíbenou hračku. Hned se mě, a to v obou třídách, zeptali na mobilní telefon. Tak uvidíme, co budou Ježíškovi dávat do Betléma v příští vyučovací hodině. Jen doufám, že teď si to nečtou, protože je to to, co nemají vědět.