"Ty už to vzdáš?"

Nemám teď zrovna lehké chvilky. Už chybí jen málo, abych dokončil, co jsem započal.

Nemám rád sny. Nebudu to nijak psychologicky rozebírat. Ale tento tady musím napsat:

Byl jsem na nějakém setkání s otcem arcibiskupem Janem. Nevím, jaké setkání to bylo a co bylo jeho účelem.

Než setkání začalo, měli jsme se nějak uspořádat. Já vešel do vedlejší místnosti, kde byl otec arcibiskup. Byli jsme malou chvíli sami, od sebe vzdáleni, slovo jsem nepromluvil a po chvíli z místnosti odešel.

Pak byl otec arcibiskup uvítán a komunikoval s ostatními. Nakonec byl, už nevím, jak k tomu došlo, s mými známými, kteří mi omylem zatelefonovali, slyšel jsem je a pochopil, kde se nacházejí.

Pak už jsem byl opět v místnosti s otcem arcibiskupem sám, ten kratičký celkem živý sen již vrcholil, otec arcibiskup byl neoficiálně ošacen a dal mi přímou otázku: 

"Ty už to vzdáš?"

Já jen se zmohl na rozhodnou odpověď: "Ne!"

A on mi řekl: "Obětní dary na okně, dnes se dá psát i o tom diplomka."

Pak jsem procitl a tento článek píšu asi 10 minut po té, rozumějme, on se ten článek nějakou dobu píše, hlavně ještě se skoro nehybnou rukou, která se má dnes začít rehabilitovat, takže těch 10 minut bylo 4:55.

A pak jsem si začínal uvědomovat, o čem všem přemítám, že bych to nejraději vzdal. Jak těžké pro mě je dotáhnout věci do konce.

Začínají se mi kupit důležité věci, které málem už chci vzdávat, začínám mít pocit, že toho mám strašně moc a poctivě se mě věci nakupují tak, že ten čas pak nemám opravdu.

Dnes mělo být původně volno a chtěl jsem se odpočinkově podívat do Olomouce, abych se ujistil, jak si vedu se studiem. Během necelých dvou dnů, hlavně včera, se mi ten den přeplnil tak, že si o tom mohu nechat sotva snít:

Do postele se teď už nevrátím, i když je celkem brzy na vstávání. Obleču se, posnídám, připravím a jedu po celý dnešní den, možná až do noci, včera jsem končil "práci" v kanceláři ve 21:00 a od 5:30 neměl pořádně zastávku, den před tím to samé a dnes to moc jiné nebude.

Začínají mě "lázně", chození na rehabilitaci s rukou. Nevyplácí se lámat si kosti, nestojí to za tu bolest a ty komplikace, na druhé straně však vypadá to tak, že zlomená ruka vyžaduje 9 týdnů odpočinku a začal jsem si uvědomovat trochu víc, že vlastně tělo si ten odpočinek žádá a já mu ho stejně nedávám.

Tak jen tak jen to, co mám v hlavě ze svého kalendáře na dnes:

8:30 schůzka v Rožnově (nenapadl mě lepší termín)

9:00 otvírají v Rožnově prodejnu kol, kde mám kolo na garanční prohlídce, je třeba si ho vyzvednout, ale teď to nejde.

10:30 rehabilitace ve Valašském Meziříčí

po 11:15 jistě pojede autobus do Rožnova, kde si vyzvednu kolo.

15:00 je pohřeb v Zubří

18:00 bohoslužba slova v Zašové

Na modlitbu se chtějí sejít místní ženy, ještěže mají klíče, domluvím se s nimi po pohřbu.

Ve čtvrtek mám své přesunuté náboženství a náboženství 4. a 5. třídy o. Pavla, třeba ho připravit.

Středu mám zapsanou jako studijní den, tak určitě něco udělat pro studium. 

A možná právě proto se mě zdál ten sen s ústřední otázkou a po něm jsem začal řešit také to, co všechno odsouvám na vedlejší kolej a s čím si skoro nemám s kým popovídat, tak to vlastně tady píšu.

Zvoní zvon k modlitbě, tak se musím obléci a jít na to. Je 5:30.