Sluníčko, kam poletíš?

Kdysi dávno za socialismu, bylo mi přesně 5 a půl, neboť z té doby já, moji sourozenci i potom společně s maminkou máme tu fotku, na níž je úžasná, životně důležitá básnička, která komunistickému režimu v r. 1983 jako líbivá unikla:

"Sluníčko, sluníčko, kam poletíš?

Do nebe nebo do pekla?"

Jsem hezký, když je mi 5, že? Blonďatý, kudrnatý, veselý. Poznají děti vůbec, že jsem to já, když v současnosti jsem málovlasý, vousatý a někdy trochu zachmuřený? To není však ta správná otázka v období dušiček.

Když jsem si dnes, tedy před "helouvínem" (anglicky neumím) připravoval náboženství, právě tato fotka mě bleskla v mysli. Má hodně co říci i o době, ve které vznikla, ale hlavně, dost se dětí dotýká právě ta základní otázka, která je tu položena. Velmi často si vybavuji právě tuto myšlenku.

Prvňáci a druháci, které jsem dnes měl učit, byli před tím dopoledne v divadle, takže mi bylo jasné, že o velkou pozornost budu muset trošičku svým způsobem zabojovat jinak. Příprava na hodinu se mě tak velmi zjednodušila a nabírala spádu mnoha myšlenek a využití, vč. výše zmíněné fotky, kterou jsem si pak nalepil i do druhácké učebnice  místo abych k andělíčku maloval svou podobiznu.

Na halloween, jak se to správně píše (díky, strýčku, google), jsem si vzpomněl, až jsem ve škole podezřele přestával po podobě poznávat některé třeťáky a pak i paní učitelka mě na chodbě také pozdravila převlečena poněkud záhadně (samozřejmě záhadně převlečena, ne záhadně pozdravila, rozumíme si).

Už včera mě napadlo, že bych s prvňáky šel na hřbitov pomodlit se za zemřelé a dobře si s nimi o tom povykládat. Panu faráři jsem také ukázal tu fotku a zdůvodnil její použití při výkladu. Krom toho, že to viděl jako dobrý nápad, mě ještě upozornil, že bych mohl děti dovézt ke kněžskému hrobu. 

Ano, i to je velmi velice vynikající nápad, který jsem též realizoval, ale měl významný háček a to ten, že jsem už dlouho u kněžského hrobu v Zubří nebyl a zapomněl jsem, kde na tom hřbitově je, ovšem to zachránili přítomní věřící ještě před náboženstvím, takže to bylo v suchu.

Prvňáčky jsem měl tedy shromážděné na chodbě a mohli jsme vyrazit ke hřbitovu. Není to daleká cesta, stihneme všechno: cestu, výklad, modlitbu, navštívení hrobů a oběd, jak to obvykle míváme. Dětí mám jak apoštolů skvělých a hodných.

Ve výkladu jsem zvláštní pozornost věnoval tomu, že máme svým životem směřovat do nebe a na té cestě nám mnozí pomáhají. Nechal jsem je děti jmenovat, měly úžasné nápady a vzpomněly i na pana faráře, dokonce i na své patrony, čímž mě hodně překvapily, protože to jsme ještě probírat nestihli, ale dobře tak. 

Neopomněl jsem také, že duše zemřelých nám též mohou pomáhat a my můžeme pomáhat jim modlitbou, protože tak se dříve dostanou do nebe.

Po hodině prvňáků mi začíná další hodina, kterou mám s druháky. To je kolektiv méně sourodý, nicméně už se na ně začínám také čím dál víc těšit. Nechtěl jsem je však rozdražďovat po tom, co oproti prvňákům strávili alespoň jednu vyučovací hodinu ve škole, takže jsme ve škole zůstali. 

Jelikož jsme ještě neprobírali Anděle strážné, rozhodl jsem se tu hodinu věnovat, jak nás ochraňují naši strážní andělé a mohl jsem tentýž obrázek s nápisem využít úplně stejným způsobem, ale nejprve jsme se z učebnice pomodlili "Anděle Boží" a pak jsme vyplňovali to, co v té učebnici je a mezi tím jsem dětem mohl říci, jak na nás náš strážný anděl působí a kam nám má pomáhat jim bylo jasné. Pak si mohli také vystřihnout svého andělíčka, což je též velmi bavilo. 

A jen tak mimochodem, když jsem se schválně zeptal dětí, kolik myslí, že mě bylo, když už mě poznaly, tak jedna z žaček druhé třídy to trefila bez nápovědy na první dobrou.

Jsou také velice šikovní a začínám si všímat, že si umějí i vzájemně pomáhat, takže z nich mohu mít tím větší radost. Na hřbitov snad s nimi půjdu příště, ale ještě uvidím, oni přece už byli loni a přece jen jich je o kapánek více, než prvňáků, tak jim to asi zadám za domácí úkol a uvidíme, kdo z nich to stihne splnit.

Třeťáky, které učí pan farář jsem po jejich náboženství opět poznával. S velkou zřejmostí mnozí z nich použili mýdla či čeho, aby obnovili své nádherné obličeje. Otec Pavel s nimi bral druhé přikázání, do kterého se slavení záhadného předvečera všech svatých moc nehodí nebo, pokud hodí, tak spíše proto, že jako křesťané víme, že duchové nás nemají strašit, ale máme se modlit za dušičky.