Překopírovaný deník 17. Antiochie v Olbramkostele 2012

V den sv. Radima si připomínám biřmovacího patrona a tak si připomenu i Antiochii, kde jsem měl nejvíce příbuzných, jejíž turnus nejrychleji stoupl z 0 na nejvyšší počet členů a byl žel poslední a třeba říci, že byl i nejúspěšnější na tom místě a opět jsem se po dlouhém čase ujal vedení dá-li se to tak říci. 

Z Fotek je i videoprezentace, originál deníku je: https://vvrh.signaly.cz/1208/antiochia-v-olbramkostele-pro-me

Fotografie mám nakonec u sebe na Signálech: https://www.signaly.cz/fotky/85039

Antiochia Olbramkostel

  turnus C 

27.7. – 11.8. 2012

Vojtěch Hýbl

Údaje lehce statistické

Antiochia pro mě v pořadí 17., 1. na poli diecéze Brno, 2. jako titulární vedoucí turnusu s povolením brněnského biskupa Vojtěcha. Spolu se mnou tvoří tým Maruška, Marta a Eva, Radim, Dalibor, Petr a já. Po prvé tvořím tým se svými příbuznými, resp. bratranci, kteří jsou na Antiochii po prvé a na mé pozvání, jsem tomu rád. Mé pozvání na Antiochii přijalo, co vím i s nimi celkem 6 mužů a 1 žena. Ještě během turnusu přijedou další a to Maruška a Vláďa. Na Antiochii se pojede podívat novokněz Stanislav Trčka. Fara je nejluxusnější, jakou jsem na Antiochii zažil. Je tady všechno, nač si vzpomenu vč. internetu a postelí.

1. den turnusu – 

pátek 27.7. – sv. Gorazd a druhové

Vyjíždím po balení v 6:30 vlakem z Drahotuš, cesta trvá přes Přerov a Břeclav, ze Znojma pak autobusem do 12:45, kostel je nedaleko zastávky, fara též. Honza, předchozí vedoucí mě seznamuje s chodem turnusu. Během odpoledne se seznamuji s místními kluky, pak hrajeme fotbal, já tedy vlastně ne. Mezi tím přijíždí Marta s Evou. Mše sv. je v 16:30, po ní přijíždí zbytek. Večer je naplánovaný táborák, kterého se krom turnusáků účastní Anička a 1 tříčlenná rodinka. Otec Marek ještě přijíždí na krátký rozhovor. Po táboráku se jako turnus setkáváme a uvádíme do dění Antiochie. Dá Pán, že v 1:00 půjdu spát. 

2. den turnusu – sobota 28.7. – sobotní památka Panny Marie

Ráno začínáme společně počínaje ranními chválami, nicméně vstávám lehce před tím s modlitbou růžence na rtech. Po ranních chválách je pobožnost se sv. přijímáním, kterou vede ještě Honza. Po snídani nás seznamují s vesnicí a po obědě se s nimi loučíme a rozhodujeme se vykonat první společnou pouť, abychom se poznali do Žerůtek, kde náš pobyt vrcholí koupáním a návštěvou hospody. S počasím pěkně stíháme večeři, po níž se sejdeme k adoraci a následnému plánování turnusu, jež vrcholí společným kolečkem a spát stihneme ještě dnes.

3. den turnusu – neděle 29.7. – 17. v mezidobí – pam. sv. Marty

Dnes neslyším budík v 5:15, tak si klidně ležím skoro do ranních chval. Modlitbu má Petr a zhostil se toho výborně. Dopoledne věnuji koupání a čtení kroniky Antiochie. Při mši svaté, kterou slavil otec Marek, a četlo se evangelium o rozmnožení chlebů, se představil náš turnus. Farníci nepřijali naše pozvání na posezení na faru, měli jiný smysluplný program. Otec Marek si na nás udělal čas a povzbudil naše společenství. Odpoledne přišla mládež, takže jsme se věnovali až do večeře. Jiní dělali smysluplný program v připravování programu následujícího. Večer v 8 byla společná adorace, po níž bylo rozdělování práce na následující den a kolečko. Letos je to zázračné, stíhám psát tuto kroniku ještě tohoto dne a také stihnu jít spát zavčasu snad.

4. den turnusu – pondělí 30.7. – sv. Petr Chryzolog

Vypadá to, že potřebuji řádně spát, protože vstávám o něco dříve, než jsou ranní chvály. Den dnes trávím celý na faře buď při přípravě pohádkového lesa, nebo s příchozí mládeží Davidem, Jirkou a Michalem a potom i dalšími, pro které jsem „vynalezl“ nové hry, které se však nelíbily Aničce, jež nás potom opustila.

Bratranci pomáhají se dřevem v lese, ostatní jsou někde ve vsi, pardon v městyse. Během dne se též připravuje po všech stránkách noční hra „Větnam“, kterou je posléze osloveno, tedy přijdou na místo srazu, 15 občanů obce, z nichž někteří odešli ještě před jejím konáním s tím, že přijdou, ale známe ono „přijdu“ a někteří se nemohli účastnit pro nedosažení věku, takže ve výsledku nás vč. místních olbramkostelských hrálo hru 11 a dorazili jsme po půlnoci, v 1:00 po kolečku už se dalo jít spát. 

Dnes byla jen pobožnost se svatým přijímáním v boční kapli sv. Izidora, která mi připadá pro tyto účely vhodnější, než kostel s obrovským leč nádherným oltářem, kde je však zbytečně daleko k Božímu lidu, který je v tomto případě náš turnus. Hlavní oltář je skutečně důstojný a nanejvýš vhodný ke mši svaté, nikoli však  k pobožnosti, kterou vede laik a při níž mu stačí stůl, ne oltář, který mu v této honosnosti nepřísluší.

Práce s mládeží dnes byla nádherná, nicméně mají chování, které bych očekával tak na severu Čech a ne na jihu Moravy, kde se přece jen ještě drží úcta k posvátným věcem. Nedokážou si vážit pohostinnosti fary a cokoli provedou, dělají ze sebe neviňátka, která za nic nemohou. Možná po nás chtěli, abychom zůstali v kostele a nelezli jim do života, když nám znemožnili přístup na faru jinak, než přelézt kostelní zeď. V podstatě jen však zkouší naši trpělivost. Přesto však je mám rád a dnes místo adorace se jdu modlit do kostela růženec, k čemuž mi kupodivu přejí „šťastnou modlitbu“.

5. den turnusu – úterý 31.7. – památka sv. Ignáce z Loyoly

Dnešní den lze označit termínem krizový. Ráno to bylo vidět už na ranních chválách, že se všichni řádně nevyspali. Mše svatá nás sice nakopnula, ale mnoho věcí nefungovalo, jak mělo. Měl jsem službu v kuchyni spolu s Daliborem. Mezi tím jsme připravovali zítřejší pohádkový les. Ostatní se věnovali mládeži či odpočinku nebo ještě i jiným úkolům. Další spor vznikl po obědě, kdy jsme se nakonec dohodli adorovat až večer, tak aspoň že jsme se na tom dohodli a fungovalo to. Odpoledne jsem potom, co jsem domyl nádobí, psal mimořádně tento deník, načež přišel Petr a potřeboval vyřešit hlášení místního rozhlasu. Tím mě vyprovokoval, abych šel do vesnice a měli jsme několik důležitých kontaktů jak pozitivních, tak negativních a hlášení se podařilo vyřešit, načež jsme oba společně putovali s modlitbou růžence na rtech do Kravska. Po adoraci jsme si nacvičili scénku a dnešní krizi vyřešili s Boží pomocí při kolečku a večerní modlitbě. Na večeři dorazil Martin, který byl s námi v Loučce. 0.05 už jdu prostě spát. Bohu díky! 

Ještě citace fatym.com: „Na Antiochii již dorazil nový turnus, v pořadí 3. tým ve složení Marie, Marta a Eva, Radim, Denny, Petr, Vojta, Maruška a ještě přijede Vláďa. V pondělí (30.7.) proběhla noční hra Sever proti Jihu za účasti solidního počtu mladých odvážlivců a věříme, že se stane příjemnou dobrodružnou vzpomínkou. 

Srdečně Vás zveme k účasti i na následujících akcích:

ve středu 1.8. ve 14:30 rodiče a děti na pohádkovou cestu za pokladem, sraz na místním hřišti.

Další akce ještě vyvstanou během týdne. Prosíme o modlitbu nejen na ty akce, kterými se snažíme oslovit obyvatele Olbramkostela, ale také za celou tuto farnost. 

Zveme Vás také k mimořádnému duchovnímu programu:

v pondělí 30.7. v 17:30 na pobožnost se sv. přijímáním, 

v úterý 31.7. ke mši svaté v 9:00 a potom výstav NSO a svát. požehnání. 

ve středu 1.8. v 7:30 k obvyklé mši svaté a ve 22:00 k adoraci před NSO, 

ve čtvrtek 2.8. v 11:00 k adoraci a v 17:30 k pobožnosti se sv. přijímáním, 

v pátek 3.8. v 16:30 k obvyklé mši svaté, po níž bude krátká adorace a svátostné požehnání. 

v sobotu 4.8. je pouť do Hlubokých Maršůvek, mše sv. je tam v 18:00, adorace v kostele v Olbramkostele bude v 7:30 

v neděli 5.8. bude obvyklá mše sv. v 10:00. Večer ve 20:00 se sejdeme k adoraci před NSO. 

v úterý 7.8. navštíví Antiochii novokněz, bude mít večer mši svatou s novokněžským požehnáním. Všichni jste srdečně zváni.“

6. den turnusu – středa 1.8. – památka sv. Alfonsa, biskupa a uč. církve

Dnes nám Pán žehnal. Den byl ve znamení přípravy Pohádkového lesa. Začali jsme mší svatou, kterou slavil otec Nik, který s námi sdílel většinu dne. Byla první katecheze, které se účastnila i místní mládež, pak samotný Pohádkový les, který cituji z fatym.com: 

„Ve středu zaujaly pozornost dětí v Olbramkostele postavy z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a nakonec také osobně zachránily zakletou princeznu. V pondělí Antiochie uspořádala zase noční hru „Vietnam“.

Na Antiochii dorazila nová nečekaná posila – Martin, který „chudák malý“ byl obdařen rolí černokněžníka v naší pohádce. Takže je nás teď ještě chvíli 9. 

Po noční bojovce „Vietnam“, která měla oslovit především místní mládež, proběhl Pohádkový les, kterého se zúčastnily děti, jichž bylo 15 a doprovodili je jejich maminky, tatínkové, babičky a přišla také mládež. Též nás navštívil otec Nik. Sestava byla dokonalá.

Na hřišti všechny uvítal král a přidaly se další postavy z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký včetně prince a tří princezen, z nichž ta třetí byla zakletá zlým černokněžníkem, a právě do té se princ zamiloval, takže ji chtěl vysvobodit. A jak to ve správné pohádce chodí, ještě se to nikomu nepodařilo, chudák princ. 

Na začátku byla úvodní scénka, poté jednotlivá pohádková stanoviště. A jak nám říká tato pohádka, tři hlavní hrdinové přelstili zlého černokněžníka, pomohli princi splnit všechny úkoly a stejně tak se to podařilo i dětem, takže princezna byla vysvobozena a princ se mohl oženit. Tak vyvrcholila krásná pohádka, ve které vystupovalo skoro 50 obsazených herců ve složení antiošáků, mládeže, babiček, tatínků, maminek, synů a dcer, vnuků a vnuček. A po pohádce jsme si krásně povídali a řekli si, že podobných akcí uspořádáme víc. 

Zítra, tj. ve čtvrtek 2. srpna v 16:00 zveme farníky na faru k posezení u kávy a čaje. Prosíme, myslete na nás stále v modlitbě, aby Pán žehnal našemu dílu. Děkujeme.“

Pak už byl program trochu volnější, někteří si udělali výlet. Ve 22:00 byly večerní chvály, pak adorace a ještě v kostele jsme uzavřeli kolečkem den. Já šel spát ještě před půlnocí, ostatní trochu později, někteří pod širé nebe.

Zítra brzy ráno nás opouští Eva. Bohu díky, že tu s námi byla a vytvářela společenství. 

7. den turnusu – čtvrtek 2. 8. – Sv. Eusebius a slavnost Portiumculle

To, co dnes napíšu, budu v podobném smyslu psát do kroniky Antiochie. Dnešní den byl pro mě ve znamení komunikace, ale nejen pro mě, jistě i pro ostatní. Dalibor s Petrem se domluvili u Paulů na práci v sobotu, já s Martou jsme šli komunikovat s panem Hovorkou, Radim s Májou šli plet místní dětské hřišťátko a motivovali k pomoci i místní mládež. Martin s Maruškou se starali o kuchyň po celý den vč. posezení u kávy a čaje.

Jak nám radili naši předchůdci, nesměli jsme zapomenout na paní Sárovou, která oslavila, jak jsem uhodl 83. narozeniny. Dárek pro ni připravila Marta, přáli jsme ji skoro všichni, měla z toho velikou radost. Přerušila nás až místní siréna, hasiči, záchranka a policie, kteří museli vyřešit požár nedaleko od nás. No vlastně už byl čas na posezení s farníky.

To bylo nachystáno velice rychle. Farníci jsou opravdu dochvilní, donesli spoustu dobrot a rádi se pobavili mezi sebou i s námi. Vystřídalo se jich celkem 10, 7 žen a 3 muži – manžel paní Biskupové, pan Hovorka a pan Andrýsek, vlastně od Biskupů se prostřídala skoro celá rodinka, ženy kromě paní Paulové nevím, a vzali na faru ještě 4 vnoučata a 1 psa. Pohoštění bylo, jak výše psáno, bohaté, hovory taktéž.

Posezení bavilo jednoho z vnuků paní Biskupové – Radovana. Člověk by pohledem neřekl, že už je to sedmák, každopádně velice nadaný kluk, který mj. zájmy má i historii, takže po posezení se mnou a s Petrem velice rád zašel do kostela a trochu jsem ho kostelem provedl a vyložil mu všechny obrazy a sochy v kostele a jeho babička nám řekla krátce něco k historii, načež nám ukázala, jak se natahují hodiny a společně všichni tři jsme vystoupali na věž.

Po tom jsme si udělali pobožnost se sv. přijímáním, žel jsem nenašel v kostele sirky, které jsem sám schoval. Následovala večeře, kolečko a již volný program, takže před jedenáctou jsem mohl jít spát.

Po dnešní komunikaci budu rád, když budu moci dnes, když to píšu mluvit a Bohu díky, můžu. Cítil jsem se hodně unavený, ale šťastný.

8. den turnusu – pátek 3. 8. 

– první pátek v měsíci

Dnešní den se dá napsat jako odpočinkový, pro mě celý v kuchyni, pro ostatní je též volnější. Dodělává se plevel na hřišti, neúspěšně chystá divadlo, uklízí kostel a dělá velká brigáda na umytí všeho farního nádobí, tedy asi 2,5 hodiny. Je třeba také nacvičit hru a zpěv na mši svatou. Odpoledne je adorace a mše svatá, potom se jdem podívat do hospody, což je dnes pro mě jediná vycházka. Den se končí ve slušnou dobu obvyklým způsobem. Přijíždí za námi Lucka, další posila týmu.

9. den turnusu – sobota 4.8. – památka sv. Jan Maria Vianneye, 

první sobota v měsíci, pouť do Hlubokých Mašůvek

Tentokrát většinu dne jsem trávil mimo Olbramkostel. Naplánovali jsme si pochůzky po vesnici a ráno mě napadlo jít do Plenkovic. Bylo to velmi dobré.

Dalibor s Petrem měli brigádu na dělání zdi, holky procházely vesnicí, já s Radimem jsme byli v Plenkovicích, Martin s Maruškou v kuchyni, Vláďa odpoledne přijel.

V Plenkovicích mě zarazilo, že je to úplně jiná obec, než Olbramkostel. Potkali jsme celkem dost lidí, pozdravili jsme je, odpovídali, na hřišti bylo veselo. V obci je kostel a také misijní kříž. Ten mě zarazil ze všeho nejvíce. Jak je možné, že tam je, když ve farním kostele nikdo o lidových misiích nic neslyšel a žádné vlastně nebyli. Připomnělo mě to včerejší čtení farní kroniky, kdy se místní farář zmiňuje o biřmování, které bylo v Plenkovicích se mší a všemi poctami biskupovi a v Olbramkostele jen s požehnáním a o veškerou výzdobu se musel postarat farář. Že by ta nespravedlnost vůči farnímu kostelu trvala skoro 100 let? Proč jsou lidé v Olbramkostele uzavřenější?

Rozhodnutí bylo jasné. Chci jít do Mašůvek na pouť za olbramkostelskou farnost. Vrátili jsme se na oběd a na pouť šli pak skoro všeci, Martin nešel proto, že někdo na faře musel zůstat. Byla to nádherná pouť. Plno zážitků…Nazaret. Návrat však byl rozpačitý a pozdní, ale to byla také jen malá oběť, kterou nám zpříjemnil otec Nik, když nás pak dovezl autem z Plenkovic. Kolečko bylo o půl dvanácté a již brzy po půlnoci půjdu spát.

10. den turnusu – neděle 5.8. – 18. v mezidobí, 

bylo by Posvěcení římské baziliky Panny Marie

Krásný to nedělní den. Ráno si dovolujeme někteří vstát trochu později. Já moc ne, protože se chci koupat a činím tak až potom, co se vykoupe Petr, tvá mu to déle, než můj růženec.

Po snídani je již příprava na mši svatou a mše svatá. Tu má dnes kněz – redemptorista z Tasovic, kázání má o svátostech a je velmi dialogické.

Odpolední odpočinek trávím tak, že dělám spoustu drobností, ne však odpočívám. Ve chvíli, kdy si chci dát alespoň kafe, je čas jít na hřiště a chci tam jít, protože jsme tam dlouho nebyli. Po chvíli pobytu na hřišti přichází i děcka a tak hodinu si nejprve hrajeme fotbal a pak něco na způsob autostopu v místní verzi „21“. Mezi tím nás opouští Martin a Lucka a po pobytu na hřišti jdeme po prvé do kempu, abychom se osvěžili nějakým ochlazujícím nápojem. Po následné adoraci, kterou vede Vláďa v boční kapli, máme kolečko a pak se rozdělujeme na divadelní scénku, kterou hodláme hrát.

Po mši svaté se domlouváme na programu, který se sestává z úterního výletu na Vranov, středečního divadla a bojovky, čtvrtečního posezení na faře a pátečního dětského dne a táboráku. Duchovní program je také bohatý: Kromě denních adorací bude v pondělí zřejmě pobožnost se svatým přijímáním v 17:30, v úterý v 17:30 mše svatá s novoknězem P. Stanislavem Trčkou, ve středu taktéž s P. Stanislavem, jen v 7:30, ve čtvrtek opět novokněz, tentokrát P. Josef Novotný z Přímětic v 8:00 a v pátek pravidelná mše sv. v 16:30, která bude vrcholnou mší Antiochie, pakliže nebude ještě v sobotu po příjezdu P. Radomíra.

11. den turnusu - pondělí 6.8. – Svátek Proměnění Páně

Začínám brzy z rána. Píšu toto zpravodajství, prohlížím kroniku, stahuji fotky. Poslední dobou se to stává ranním rituálem. Modlitbu stihnu až v kostele, růženec při adoraci před polednem. Dopoledne chystám hlášení a upravuji pro tisk divadelní hry, zatímco ostatní navštěvují farníky a dělají plakáty na tento týden. Odpoledne mám organizační rozhovor s místním výborným starostou. Je k nám velice vstřícný. 

Potom místo pobožnosti se svatým přijímáním se dostaneme na zvláštní mši svatou, která se koná na střeše restaurace Štika na pláži ve Vranově, kde nás farníci zavezou auty. K tomuto rozhodnutí přispěl jen fakt mše svaté, dostatek volných míst v autech (2 auta pro tři lidi), jelikož pěšky bychom nešli, ztratili bychom tím celé odpoledne, a to, že „náhradu za mši“ bychom měli sami pro sebe, zatímco farníci stejně putovávají tam. 

Ano, jak to tak píšu, podobně jako do Mašůvek se mi tam nechtělo dělat jen „účastníka poutí“ a jinak než do Mašůvek mě Boží duch dotlačil, abych zlomil své nechtění, v tomto případě však spíše svůj odpor k faktu, že se mše svatá odehrává podle mého pocitu na nepřístojném místě. 

V Mašůvkách byl přece jenom chrám z přírody a okolního lesa. Stromy dělaly klenbu chrámu Páně. Hospoda nedělala vůbec nic. Ani jsem nic zvláštního necítil, jen fakt, že jsem na mši a je to dobře. 

Není však spravedlivé to takto úplně hodnotit. Potěšili mě na místě setkání se známými, tedy po letech se soluňákem Honzou Křížem, kterého jsem poznal a s jáhnem Vojtou Loubem, se kterým jsem se poznal na Antiochii v Loučce v jeho posledním roce bohosloví v Římě.

Ano, „je dobře, že jsme tady“. Pán také promlouval tím, že na nás nechal pršet při pouti od vranovské fary lehký deštík, který potom hned na začátku mše se změnil v prudký liják, který se neustále stupňoval až při přímluvách nebylo možno některým rozumět možná podle evangelia, že Ježíš, Mojžíš a Eliáš byli zahaleni mrakem, tak to tedy bylo při celé bohoslužbě slova a pak téměř naráz se bouře uklidnila, aby v klidu mohla pokračovat bohoslužba oběti a aby pak mohl potvrdit slova svého služebníka, že na cestě domů možná zmokneme, tak jsme opravdu promokli na kost a naše auto Škoda 120 ještě přišlo v půli cesty o veškerou zásobu paliva, takže jsme museli čekat, až nám palivo dovezou. Po převlečení, kolečku a modlitbě jsme šli spát standardně kolem 23. hodiny.

PS: V Olbramu zřejmě byly misie také, i pan starosta si to pamatuje. Ale mohli by být další. Mám pocit, že farnost potřebuje nějaký vítr.

12. den turnusu – úterý 7.8. – Sv. Sixtus a druhové, mučedníci

Dnešní den je den výletní, spolu s Rosťou po ránu jdeme a jedeme do Vranova. Cesta trvá celkem dlouho, nejdéle se zdržujeme na pláži. Zpět jde Vláďa s Martou pěšky, Radim, Dalibor a Marušky autem s o. Stanislavem, který nás přijel navštívit a já s Petrem a Rosťou autobusem a vlakem. Cestou do Olbramu se modlíme růženec. Pak se setkávám s mládeží a Maruška s babičkami, pomáhá v těch setkáních též Petr. V 17:30 je slavena mše svatá, po ní večeře, pak se zabývám úvodem k divadlu. Ve 20:30 je adorace při svíčkách a svátostné požehnání, jíž se účastní pan Kavan, Rosťa a pan Andrýsek. Na mši svatou se nám opět vrací Martin, takže je nás v týmu opět 10, tentokrát 3 ženy a 7 mužů. Následné kolečko je úplně vpohodě ač jsem myslel, že bude husté. Spát jdu včas, do 10 minut. Dívám se tak, že píši-li to toho dne, je ten zápis krátký.

13. den turnusu – středa 8.8. – Sv. Dominik

Náročný to den a zatím nejkrásnější. Ráno je nám jasné, že pořádáme 2 akce v jednom dni a krátce po sobě. Po mši sv. a následujících procesech někteří dělají u Sárů ořechy, já mám službu v kuchyni, pro kterou nedělám zrovna mnoho, než že učiním nákup a loupu brambory, zbytek obstará Maruška a Denny, který službu sice nemá, ale to neva, spolu s o. Stanislavem a Radimem připravují noční hru, Vláďa s Martou se učí divadlo, Petr čistí kapli sv. Izidora, ze které nakonec odstraníme koberce s tím, že už je tam nevrátíme. Necháme je venku vysušit a smotané uložíme do kostela. V 11:00 do 12:00 je tichá adorace zakončená svátostným požehnáním. 

Odpoledne po krátké siestě (15 min) vycházím do vesnice, na hřišti si hraje maminka se svými dětmi a pak se odděluji od skupiny Maruška a Martin a jdu samostatně do vesnice, kde potkám pana Kavana, kostelníka, se kterým hovořím, a pak mě potká David a už jsem u nich doma a skládáme dřevo. Bohu díky za práci. Ostatní tou dobou chystají vše potřebné k divadlu. 

Po krátké ne společné večeři a před tím řádné koupeli se zahraje samotné divadlo ve stylu Járy Cimrmana – Hamlet bez Hamleta a Tma jako v pytli, na čež navazuje Adam a Eva. Divadelní pásmo je stylizováno do manželské poradny. Naprostou improvizací je Partička, kterou vymyslí Denny po tom, co vidím, že by bylo dobré divadlo prodloužit vzhedem k dětem, aby se taky zabavily. Hlásí se dobrovolně a jdou do toho ještě další, takže se z toho stává ještě větší zábava pro publikum, která v celkové délce trvá přes 1 hodinu, přičemž 3 hry, které se hrály, zabraly asi 35 minut. Nutno říci, že Adam a Eva bylo též velice zábavné divadlo, které vykreslovalo první manželský konflikt na světě. K jednotlivým hrám jsem se pokusil vymyslet a realizoval úvod, přičemž k Adamovi a Evě bylo třeba připravit krátkou přednášku, jak tomu bývá u Cimrmanových her. Na divadlo po několika letech přišlo 15 místních diváků.

Ani ne hodinku na to se spustila noční bojovka, která zabavila Antiošáky i Davida a Dana, kteří přišli. Byla to hra na Pašeráky, byla krátká (cca 30 min 2 hry), ale daleko za městysem a výborná. Spát jsme mohli po kolečku ještě hrubě před půlnocí.

14. den turnusu - čtvrtek 9.8. – Svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže 

Antiochia má teda spád. Ke konci běží velice rychle, mílovými kroky. Ráno po mši svaté a novokněžském požehnání P. Josefa Novotného z Přímětic, který přijímá též pozvání na snídani a seznamuje se s námi, pokračuji u Šnajdrů, tentokrát spolu s Dennym, se dřevem, Martin, který se loučí, Petr a Maruška loupají ořechy u paní Sárové a paní Svobodové. Marta s Vláďou jsou v kuchyni, ostatní připravují zítřejší dětský den tak, aby se tím nemusel nikdo jiný zabývat, a skutečně se jim podaří, je nachystaný. 

Pro členy turnusu jsem si připravil katechezi Ladislava Simajchla „Jak hovořit o víře“, pak nás přišla obšťastňovat mládež, tedy Dan a Radim, kteří se potom s Vláďou projeli kousek na kole.

Odpoledne je posezení s farníky, které je obohaceno o příchozí mládež, která je vůči nám mírnější a již nepáchá takové škody. Přišlo 7 babiček, krátce maminka Tomáše a Davida a pan Andrýsek, dětí a mládeže bylo 9. Babičky nám donesly spoustu dobrot slaných i sladkých, také párky na opékání, které jsme jim opékali (a ještě nám hodně zbylo) a růžové víno, které jsme společně vypili. Bylo to krásné posezení, trvalo 4 hodiny a pro mládež, které se mnozí z nás věnovali, někteří pendlovali mezi babičkami a mládeží, trvalo až do nočních hodin. 

Na mou nabídku jít se modlit do kostela tentokrát odpověděli všichni kladně a po řádném poučení o chování v kostele šli všichni a byli relativně ukáznění. Místo plánované adorace jsme zahájili modlitbu večerních chval, kterou si David v trochu jiné podobě než kancionálové pamatoval ještě ze Soluňáků a bavilo ho to, bylo to na něm vidět. Anička se nás trochu straní, asi ví proč, nicméně v kostele oba zůstali i přes adoraci v boční kapli. Z mládeže zůstali nejdéle a Anička se dívala na Pannu Marii.

Adoraci s námi prožíval také pan Andrýsek. Je dobře všechny bohoslužby zveřejňovat, alespoň někteří farníci, většinou muži, přijdou i na ty mimořádné. Den byl zakončen již posledním společným kolečkem a organizací následujícího dne a před půlnocí bylo možno jít spát.

15. den turnusu - pátek 10.8. – Svátek sv. Vavřince

Tento den se dá charakterizovat jako vrcholný den Antiochie. Za celou dobu jsme nepotkali tolik lidí, co dnes. Naplánovali jsme v 17:30 dětský den na hřišti a v 19:00 táborák na faře. Všechno se krásně stihlo, Bohu díky. Mezi tím vším se dělaly poslední přípravy dnešního dne, úklidy, ořechy, fungovala také služba v kuchyni a vůbec všechno. Adoraci v 11:00 jsem propásl, měl ji tedy jen Vláďa, který se s námi po obědě rozloučil a po mši svaté přijel opět potřetí Martin a zafungoval výborně v rámci dětského odpoledne. 

Dopoledne jsem trávil krátce na úřadě městyse s předáním sálu a pak procházkou k misijnímu kříži (poslední misie byly skutečně v r. 2001, takže kněží farnosti nekřivdí, nezapomínají na ni a po všech stránkách, alespoň, co známo jest od farníků, o farníky pečují), na hřbitov a do Hostirádek, nejmenší obce farnosti. Otec Marek byl dnes poněkud indisponován, nicméně slavil krásnou mši svatou, při které jsem zpíval žalm (radši se neptejme jak) a o. Marek kázal o trpělivosti, pak jsme se rozloučili, pozvali na táborák a dětský den, rozdali upomínky a otec Marek nám všem poděkoval a podělil nás CD Marianek. Dětí na dětském dni se sešlo 21, zhruba podobně bylo jejich doprovodu, u táboráku se nás sešlo k padesátce, bylo tam ještě víc dětí, než na dětském dni. 

Bylo vidět, že obec Antiochii přijala a případné pokračování by bylo krásné, žel nestane se tak. Já sám za sebe děkuji Bohu za tuto zkušenost. V době, kdy to píši, už probíhá jen táborák pro Antiošáky a ráno nás čeká dobrovolná pobožnost se sv. přijímáním.

16. den turnusu - sobota 11.8. – památka sv. Kláry

Noc byla jedna z nejdelších, protože hned po skončení táboráku jdu spát, což je zhruba 22:30. Ráno vstávám v obvyklou dobu, tj. po půl šesté a jdu poděkovat do kostela. V 8:00 se tedy sejdeme k pobožnosti se sv. přijímáním skutečně všichni přijímající. Jako vedoucí už zde nefiguruji a jelikož není turnus D, nastává období anarchie, takže s balením a přípravami začíná snídaně až po deváté.

Do té doby čeká Tomáš, který s námi přespával na příležitost domoci se finančních prostředků. Této se mu právě v ten čas dostává, ukradne 300Kč a zřejmě zbytek párků od včerejšího táboráku, který jsme si zvolili jako poslední skromný oběd, takže místo toho jsme měli zbytek vajec.

Ještě je třeba se rozloučit s vesnicí, tedy s městysem, činíme tak před polednem a potom opět pokračují úklidy a balení. Maruška nás opouští krátce před obědem a po obědě dojíždí otec Radek pro zbytek Antiošáků. Martina, Marušku a k překvapení i Dennyho bere na nádraží a ostatní do auta. Radim s Petrem se dostanou až domů, Marta do Hranic. Cestou se ještě stavujeme pro zapomenutý spacák.

V Drahotuších jsme po 19:30, do hodiny jdu spát a myslím, že tak budu činit několik následujících dnů, neboť jak praví tyto zápisky, mám vůči svému tělu slušný spánkový dluh. Dnes, když to píšu, budu na pouti v Potštátě a Kovářově, které obětuji za Antiochii.

Den po Antiochii – Neděle 12. srpna – 19. v mezidobí

Únava po Antiochii je znát. Po ranní koupeli dělám již obvyklé věci v Drahotuších. Je mše svatá v Partutovicích a pouť v Potštátě u Panny Marie a v Kovářově. Tyto jsou za Antiochii. Časem tedy zpracuji fotky a udělám nějaké prezentace našeho chaotického turnusu. Něco se dá povědět již z čerstva, k tomu tedy bude kapitolka závěrů a pohledů, jak vidím misijní působení Antiochie v Olbramkostele a své vedení turnusu.

Závěry a pohledy

Závěry a pohledy tedy budou mít několik podkapitol: 

1. Moje vedení

2.1. Duchovní život společenství Antiochie

2.2. Výkaz mimořádné služby při Eucharistii

3.1. Pastorační problémy ve farnosti z mého pohledu (v internetové verzi vynechány) 3.2. Moje nesmělá a neoprávněná doporučení duchovnímu správci farní obce (v internetové verzi vynechány)

4. Naše působení ve farnosti z mého pohledu

1. Moje vedení

Předně je třeba napsat věc celkem logickou a to tu, že jde o můj pohled a pohled kohokoliv jinšího může být naprosto odlišný ve stejné realitě. Pravda je v Pánu, On je cestou, pravdou a životem, já nejsem vůbec nic bez Něj.

Jako vedoucí turnusu jsem nebyl vůbec dobrý. Mnoho jsem se za turnus modlil, ale bylo to stejně málo, když vím, že se s pomocí Boží dalo obětovat mnohem více a mnohem méně se mohlo hřešit, než jsem hřešil a ve svátosti smíření před Antiochií pokorně vyznal, aby mi bylo odpuštěno, avšak i na Antiochii jsem se dopustil mnoha hříchů a mnoho lidí mohl svými hříchy zranit a především urazit Boha. Jejich vyznání však bude věcí následující svátosti smíření, která jak známo je obestřena rouškou zpovědního tajemství, proto není účelem se z nich vyznat, ale upozornit na svoji hříšnost a nedokonalost a pokorně poprosit o odpuštění toho zla i toho, které teď možná udělám v následujících řádcích, kde nebudu psát vždy jen o sobě negativně, ale i o farním společenství, které se před tím nemůže toliko bránit, než přijmout názor můj, nehodný, neboť jsem zde strávil jen 14 dní a z toho neoprávněně soudím, nicméně můj soud není podstatný, pouze je dobrý v tom, co může tomuto farnímu společenství pomoci najít Krista, kterého mnozí přehlížejí nebo nenacházejí.

Hned na začátku jsem týmu říkal, že pokud nás nepovede Duch svatý, bude to veliký průšvih. Troufale si troufám říci, že Duch svatý nás nenechal na holičkách a v mnohém poučoval, o čemž svědčí i tyto zápisky. 

Jako vedoucí jsem byl slabý v rozhodování a ve své nesmělosti někdy i nedbalý, mnoho jsem chtěl odpovědí po společenství, málo jsem dal rozkazů a jelikož jsem i občas provokoval, mnohé mé rozkazy byly naprosto nejednoznačné i chaotické, byly-li myšleny vážně, často se musely opakovat a dbát na dodržení jejich splnění. Některé rozkazy byly příliš úzké, jiné zase moc široké, mé rozhodování pomalé, jindy zase velmi zbrklé aniž bych to nechal předem znát, častokrát jsem byl i hněvivý sic někdy spravedlivě, avšak vždy se to vyřešilo smírně, někdy jsem nepříjemně reagoval nebo přepínal síly a musel se nechat přemlouvat k neplánovanému odpočinku či úlevě, přesto to s pomocí Boží vždy dobře dopadlo, ale vnímal jsem, že bez Něj by to byla katastrofa.

Co se týkalo zdraví, nenakazil jsem nikoho, ale ne vždy jsem byl v plné kondici, přesto však jsem se snažil, aby na mě jakékoli zdravotní problémy, ať už únava z menší dispozice spánku či bolesti kloubů, kterými často trpím, a jiná fyzická slabost nebyly vidět. Asi to nebylo vždycky správné a někdy něco vidět bylo a bylo mi i pomoženo.

Na vedoucí pozici vím, že nemám žádné schopnosti, naprosto to převyšuje mé dispozice, ale s pomocí Boží jsem rád již po druhé přijal tento úkol, za který nesu plnou zodpovědnost nejen před Antiochií, farníky, farářem i místním biskupem, ale především před Bohem.

2.1 Duchovní život společenství Antiochie

Co se týkalo duchovního života společenství, měli jsme denně možnost adorace na půl hodiny, 2x s novoknězem P. Stanislavem Trčkou i svátostné požehnání a 1x na 1. pátek, někteří ještě při pouti v Hlubokých Mašůvkách (adorovali tehdy již po druhé, protože mi nikdo nesdělil program pouti, takže někteří byli „přerůžencovaní“ a také jsme měli adoraci i ráno, která být nemusela), denně spojení s Eucharistickým Kristem, z toho 4x při pobožnosti se sv. přijímáním, z nichž 3 jsem vedl já ve snaze nedopustit se protiprávného jednání vůči CIC a 1 bohoslovec Jan Berka, ostatní dny při posvátné liturgii mše svaté slavené většinou v Olbramkolstele, 1x v Hlubokých Mašůvkách a 1x na pláži ve Vranově, 3x slavené dvěma novokněžími, 2x při nedělní mši svaté v Olbramu. Denně jsme měli ranní a večerní modlitbu a modlitby u jídla, polední Anděl Páně, denně byla nabídka ranních chval, ostatní modlitby z breviáře nebyly v pořadu dne, ale byly možné stejně jako možnost jít do kostela kdykoli, které se také občas užívalo. 

Tři krát jsme měli katechezi, ke které jsem využil přednášek z charismatické konference v Brně 2011 a to Pozvání na svatbu od Vojtěcha Kodeta a Jak potěšit zpovědníka Aleše Opatrného. Poslední jsem předčítal z brožurky Ladislava Simajchla Jak hovořit o víře. Může-li se to psát, ke svatému přijímání až na výjimky přistupovali všichni členové turnusu kromě katechumena, který přistupovat zajisté nesmí. 

Našich modliteb mohlo být více, vždyť naši předchůdci adorovali třeba vždy celé dopoledne, ovšem v mém pohledu jsem vnímal, že tím bychom neztratili žádný čas, avšak forma společných krátkých adorací mě i vzhledem k odpustkům, které jsme mohli získat za půl hodiny společné adorace, přišla vhodnější a akčnější a také s menším množstvím starostí, než s vypisováním adoračních služeb a zbytečným zaneprázdňováním zúčastněných odorantů, které by takto nuceně vázal jejich čas adorace a také zaneprázdňováním vedoucího, který by musel NSO vystavit a uložit a třeba ještě přijmout nějakou adorační hodinu. Půlhodinových adorací se účastnil celý turnus, a jelikož podobně, jako jsme vyhlašovali mše svaté, dávali jsme na vědomí i adorace, přicházeli tak i místní muži a v jednom případě i děti a mládež, na mše svaté i všednodenní farnice. 

2.2 Výkaz mimořádné služby při Eucharistii

Od soboty 28.7. do soboty 4.8. jsem denně kromě pondělí vystavoval NSO k veřejné úctě vědom si pověření biskupství brněnského a ve snaze řídit se normami CIC, které však pro Antiochii nejsou jasně vyjasněné, proto nevylučuji nezáměrné pastorační omyly. Na 3 pobožnosti se sv. přijímáním (1. pondělí v boční kapli sv. Izidora a v tentýž čtvrtek a poslední sobotu turnusu v hlavní lodi kostela, avšak bez použití oltáře, na kterém se slaví Nejsvětější oběť mše svaté) jsem chtěl používat formuláře Podávání sv. přijímání mimo mši, jimž však nebyl farní kostel vybaven, proto jsem používal spíše formuláře Svaté přijímání nemocných a viatikum donášené mimořádným přisluhovatelem, které bylo schváleno pražským arcibiskupstvím dne 13. května 2004 a jejichž využívání pro tento účel schválil před lety Mons. Jan Graubner, arcibiskup Olomoucký. Obohacoval jsem to čtením lekcí z příslušného dne v Lekcionáři, doslovnými promluvami na všední dny, které vydal Mons. Josef Hrdlička, Pastorační příručkou pro veřejné pobožnosti (především adorace) a formuláři denní modlitby církve. 

Dbal jsem na to, abych nebyl vnímán v osobě Krista, hlavy, tedy jako představený shromáždění a pobožnost se sv. přijímáním, aby nebyla vnímána za záměnu mše svaté. Avšak, jak je předepsáno, ke službě jsem se náležitě liturgicky oblékal, používal jsem albu a po tom, co jsem našel v sakristii za pomoci místního ministranta i cingulum. Při přenosu Eucharistie do boční kaple, jsem požádal člena turnusu, aby nesl před Eucharistii svíci, která má věřícím připomínat světlo Kristovo. Svící k úctě NSO bylo zapáleno podle předpisů 4-6, bylo-li vystaveno ciborium 4, byla-li tma, tak tolik, aby byla důsledně osvětlena NSO. Při výstavu monstrance jsme užívali kadidla jen a žel ne vždy při svátostném požehnání.

V druhém týdnu jsem vystavoval jen 5.8. dopoledne a v pátek při mši svaté vypomáhal s podáváním Nejsvětější Eucharistie na požádání místního faráře. 

Ostatní zajišťoval bohoslovec Vladimír Zeman vědom si stejného pověření k tomuto úkolu a kněží, kteří nás navštívili a službu Eucharistie vyplňují řádně z moci svěcení.

Tato část byla napsána v neděli 12. srpna 2012 v Drahotuších

4. Naše působení ve farnosti z mého pohledu

Z počátku bylo velmi nesmělé. Od našich předchůdců jsme dostali kontakty jen na přátele a ty, kteří faru navštěvovali před tím. Kromě štědrosti při posezení, nebylo nic jiného, všechno si museli pořídit sami. Tak jsme první týden oťukávali situaci a teprve v druhém týdnu se dali do toho více naplno.

Zda jsme zanechali kladno, nevím. Kontaktů jsme měli mnoho, mnoho lidí se s námi seznámilo, více jsme vpadli do vesnice. Ovšem mnohem méně nás navštěvovala mládež, které jsme dali najevo, že některé jejich vtípky opravdu nehodláme brát a mnohé věci jsme nedovolovali, takže nás hodnotili, že s námi, ač jsme udělali nejvíce akcí, byla nejmenší zábava – a v tom bych jim dal zajisté zapravdu. Přesto však, když přišli na chvíli, brali nás pak vážně a nedělali žádné škody.

Ministranta, pečovatelku o květiny ani človíčka na setkání ve Žďáru jsme nezískali, ale do budoucna to není ztraceno. Neudělali jsme ani žádné společenství dětí, nerozdali jediný časopis a nezískali nikoho do Společenství čistých srdcí. Bylo by to dobré, ale nepodařilo se nám to. Zůstane to tedy na modlitbách. 

Co se týče štědrosti, byli k nám farníci den ode dne štědřejší. Část bylo „za práci“, ale bez práce bychom nemohli být a část opravdu z družnosti, z toho, že nás přijali mezi sebe, alespoň tak jsem to vnímal.

Bohu díky za tuto Antiochii a Bůh dá, že bude mít ovoce, které pramení z Jeho milosti a také z toho, co Antiochia vyprosila ve svých modlitbách.

V Drahotuších v předvečer slavnosti Nanebevzetí Panny Marie

14.8.2012

Zpracováno jako soukromý prázdninový deník turnusu Antiochie. Je možné to použít jen pro dobré účely a poznámky zde zapsané využít třeba pro potřebu modlitby nebo jinak prospěšně, ne k pomluvám a jiným špatným věcem. 

Vydáno v Drahotuších 15.8. 2012

v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, hlavní patronky farnosti Olbramkostel.