Divadlo, pohřeb a pouť

Normálně by tento článek patřil ještě do září. Nicméně září už je přeplněné a do října už je to 8. článek, který přesouvám, abych držel počet článků v měsíci pokud možno pod 15, takže se docela těším, až zase bude nějaká "okurková sezóna", kdy se nic moc neděje. Ano, děje se toho tolik, že to ani nestíhám psát. 

A teď ještě bych to moc psát neměl, protože pravé zápěstí mám stále znehybněné, i když už jen lehce a pomalu začne období rozcvičování, kdy budu muset začít psát něco mnohem důležitějšího, než tyto lehké věcičky. Ovšem stojí mi to za to, abych si to tu poznačil. 

On ten blog není možná moc čtivý pro čtenáře, ale já si tím čas od času něco důležitého připomenu, co není potřeba zapomínat. Letos tedy jsme měli ve Václavově celkem nezapomenutelnou pouť, takže od toho začnu a pak budu pokračovat dál pokud možno stručně, jak jen to půjde.

Výrazné pozvání, kterým v posledních desetiletích začíná Václavovský kulturní podzim je Divadelní svatováclavská pouť. Nicméně svatováclavská pouť ve Václavově je mnohem, mnohem starší, letos se oslavilo 31 let od svěcení zvonu a tolik ta pouť divadelní rozhodně nemá. Každopádně, co je krásné na té divadelní pouti, že od svého počátku je její součástí i mše svatá v kapli sv. Václava, letos z jistých důvodů podstatně skrovnější, o čemž níže, ale taky brzy.

Ještě jsem si uvědomil, že když 31 let od svěcení zvonu, tak také 31 let, co jsem po prvé začal oblékat ministrantské oblečení. Ministroval jsem už před tím, asi 3 roky, ale ve Václavově jsme oblečení do té doby neměli, takže jsme ministrovali v civilu.

Pouť má svůj plakát a divadelní soubor Václav své stránky lehce nalezitelné na internetu, vč. pozvánky na divadelní festival O Václava z Václavova, takže o tom první část, následně o pohřbu a pak krátce o pouti samotné, tentokrát skrovné.

První den divadelní pouti "Balada pro banditu"

Náš Kulturní dům oslavil letos 60 let a proto je také hojně využíván, aby bylo vidět, že je skutečně co slavit. Když jsem byl malý kluk, bylo tam nějaké to kino, sokolské cvičení či MDŽ, v 90. letech se tam skoro nic nedělo, ale naše zastávka ve Václavově pořád Kulturní dům připomínala, až někdy v r. 2002 se začlo dít o to výraznější dění, které má dnes i celorepublikový rozměr.

Pozvánka visela na sociálních sítích docela dlouho, tak jsem jisto jistě věděl, že na divadelní kousky, které nabízela, se budu zcela jistě těšit a že určitě přijedu domů. Balada pro banditu byla velkým lákadlem pro mnohé, takže při příchodu půl hodiny před představením jsem našel místo až ve 4. řadě, místo obvyklé první nebo druhé. Spodní část Václavova už je osvobozena od výkopových prací, takže lidé z města (většinou Zábřeha) neměli žádné problémy ani s dopravou, ani s parkováním.

Při uvedení divadla však byla ohlášena první změna v programu, která mi umožnila účastnit se tak významného pohřbu, o němž níže, velmi mě tím potěšila, ale také zklamala. 

Potěšilo mě to, že před začátkem prvního představení bylo upozorněno na slavení poutní mše svaté před vším tím publikem, s tím, že s lítostí, kvůli pracem, které se dějí u nás nahoře, bude mše svatá přesunuta až na 16:00, takže přítomní v sále se to dozvěděli necelý den před konáním bohoslužby a farníci a poutníci se to v podstatě neměli jak dozvědět, jen se obecně vědělo, že přístup na poutní mši svatou bude kvůli nehotovým pracem velmi ztížen, takže se dalo předpokládat, že 31. výročí posvěcení zvonu a pravidelná svatováclavská pouť bude velmi moc omezena, což zas moc radosti neudělá.

Nicméně onen divadelní kousek byl vybrán velmi dobře a skutečně jsem si odnášel do předvečera naší slavnosti kvalitní kulturní zážitek a zároveň byl natěšen i na druhý den, protože historické hry mě skutečně baví. Než představení ještě začalo, podíval jsem se se synovcem Martínkem na to, jak se stavěl náš kulturní dům, takže večer jsme strávili opravdu hodnotně.

Civilní rozloučení o státním svátku

Změna v konání bohoslužby ke cti sv. Václava, mi umožnila účast na pohřebním rozloučení s mužem, který opravoval snad všechny naše auta a vlastně tak zněl i jeho životopis. Ten čas pohřbu byl stanoven na dost zvláštní termín, tedy na státní svátek v 11:00 v zábřežské obřadní síni, kterou město opravovalo možná s větším úspěchem a menším množstvím komplikací, než naši krásnou dědinku, která je rozkopaná už celé 3 roky a ještě nějakou dobu bude.

Pro mě ona účast na pohřbu nebyla jen záležitostí rozloučení se s člověkem, kterého ostatně já nemajíc auto, jsem osobně zas tak moc neznal. Byla to však pro mě příležitost se za něj modlit i při civilním obřadu a odevzdat jej Bohu, kterého znal asi méně, než auta, která opravoval. Dále také jsem měl možnost si trochu porovnat civilní a církevní pohřební obřad, když už o pohřebních obřadech jsem měl bakalářskou práci.

Bratr podotkl, že smuteční síň v Zábřeze byl docela slušný tunel. Nebyl moc spokojený s tím, jak proběhly opravy a co všechno vlastně je horší, než ve staré síni. 

Nemám už příliš v paměti, jak vypadala ona síň dříve, zajisté prošla nějakou změnou. Na civilní obřad jsem vlastně zavítal po 1. v životě dovnitř síně, jinak kdysi v Luhačovicích jsem byl na pohřbu našeho pana profesora Latiny, byl jsem venku, protože ona síň byla ještě podstatně menší, než kostela a to vlastně ty pohřební síně tak bývají, že se tam moc lidí nevejde.

Pohřeb, kterého jsme se celá rodina účastnili byl také v přeplněné síni, kdy někteří lidé, my však ne, protože jsme přišli včas, stáli i venku bez přístřeší, což si pamatuji, že před opravou tam nějaké přístřeší bylo, ale nepřišli jsme zas tak včas, abychom si sedli a viděli na paní u řečnického pultu či na vzdalující se rakev na konci obřadu.

Obřad jako takový měl svou pietu, i když oproti Pohřebním obřadům úplně jinačí. Je docela škoda, že z těch civilních obřadů se některé nešváry promítají i do obřadů církevních. Skladby, které při tom zaznívaly, byly patrně na přání zesnulého nebo rodiny a ač to byla česká síň, polovina reprodukovaných skladeb byla anglická, na úvod a na závěr pietní melodie, jinak lehce veselé či v každém případě emocionálně náročné skladby, ale vždy jen reprodukovaná hudba s jistě zaplacenými autorskými právy.

Ano, nová pohřební síň je vybavena skvělou technikou, dokonce i monitorem, kde by se zajisté třeba mohly promítat fotografie či film života, ale zrovna to zůstalo nedotčeno, nicméně všechno bylo na dálkové ovládání, které měla v ruce paní vedoucí onen obřad. Takže budoucnost obřadů, možná i církevních, tkví v dálkovém ovládání technických vymožeností.

Při celém obřadu se pokud možno sedělo, jen na úvodní minutu ticha a závěrečný přesun rakve, shromáždění povstalo. Každý věděl, že v obřadní síni se má chovat důstojně a tak po celou dobu byla atmosféra spíše vážná a nikdo se jen tak nebavil. 

Já jsem při tom obřadu měl klid i k modlitbě a tak jsem se modlit zajisté neváhal a napadlo mě také, že by se mohly udělat nějaké "pohřební obřady laika při tiché modlitbě za zemřelého při civilním rozloučení".

Možná toto povídání jsem měl spíše zařadit do rubriky za zemřelé, ale přece jen i toto rozloučení pro nás patřilo letos k pouti, která se u nás slaví ke cti sv. Václava a vlastně celý národ si připomíná při Národní pouti ve Staré Boleslavy. Ani letos jsem z té pouti nic neviděl, ne ani tak kvůli mši svaté, která tentokrát na tu samou hodinu nebyla, ale kvůli tomuto pohřbu.

Obřadu jsem si docela užil, účast na něm byla trochu menší, než před tím na divadle, ale násobně větší, než na poutní mši svaté, která byla nedobrovolně odsunuta o 6 hodin později, ale přesto to bylo dobře.

Slavnostní mše svatá a práce dělníků o státním svátku

Biskupové doporučují, abychom slavnost sv. Václava trávili podle možností na mši svaté a pracovním klidem. Stát rozhodl tento den slavit jako den české státnosti, což pro naši životní praxi znamená, že je zakázáno míti otevřené supermarkety, což tedy dodrženo bylo, ve Václavově ani obchod nemáme.

Doporučení našich biskupů, na to nikdo nedbal, ba dokonce dělníci pohrdali i námi, že chceme něco slavit a nebyla s nimi rozumná domluva, dokonce, přestože se něco dohodlo, nebyli ochotni to dodržovat a ještě nadávali poutníkům. O to víc obětí na pouti.

Bylo třeba se smířit s tím, že naše pouť bude velmi skrovná alespoň pro letošní rok. Možná "zlatý koronavirus", protože ten naši pouť nikdy neomezil, rozšířil se většinou někdy potom, neboť často kolem sv. Václava bývají i volby.

Dělníci, kteří nám rozkopali vesnici, už měli být s prací dávno hotovi, poslední práce měly proběhnout již dávno před poutí. Násilím se tak rozhodli, že i o státním svátku, však za to dostanou tučně zaplaceno. O kvalitě tak pozdě a narychlo odváděné práce nehodlám spekulovat, reklamacím se asi nevyhnou, přes veškeré své snaživé úsilí. 

Už se však přece jen těším na to, že konečně zase budeme trochu civilizovanější a že přístup domů nebude jako na zbombardovanou Ukrajinu. Už se i velice těším, jak po relativně rovné silnici se budu moci projíždět na kole. To jsem teď taky stejně nemohl kvůli stále odpočívající zlomené ruce. Ale tato realita je u nás v současné době sotva v možných obrysech a myslím, že když domů přijedu na výročí posvěcení svébohovského kostela, nebude ještě tak realizována, byť bych byl velice rád mile překvapen.

Počasí toho dne bylo občas trochu pršlavé a studené. Domů jsme se dostali vždy jen doprostřed vesnice a zbytek pěšky za velmi ztížených podmínek, kdy občas bylo třeba se projít po obrubníku - z jedné strany horký asfalt a dělníci a stroje kolem a z druhé bahno, takže fakt "bezpečný".

Kdo chtěl tedy na pouť, neměl cestu rozhodně bezpečnou, protože doporučená cesta pro pěší, která mohla být při dobré vůli využita k dočasnému provozu vozidel, nicméně dobrá vůle se nenašla, tak ta cesta byla rozbahněná i pro poutníky. Člověk se ztíží mohl dostat do kaple, ještěže to máme necelých 70 m v části, kde už dělníci konali, takže se dalo jít po zbrusu nové asfaltce, jež byla použita jako úspěšně dokončená silnice ve volbách do zastupitelstev.

Druhý den divadelní pouti - mše svatá

Pozvání na pouť přijal sám pan starosta František a nejen to, dokonce osobně šel i ministrovat. Vyšel si ony nesnáze na vlastní kůži a přišel povzbudit své občany, také ty, kteří přes tyto způsobené nesnáze a přes jisté rozhořčení, že práce nejdou podle představ dobře, jej ve volbách opět podpořili, ale rozhořčení nad tím rozhodně neskrývali, tedy alespoň já ne. 

Měl jsem radost, že přišel mezi nás, ale hned jsem také humorně prohodil: "Dobře jste nám osladili pouť." A jako správný František po vzoru svého patrona měl i k této námitce pozitivní přístup - ano, k pouti patří i oběti. 

Jinak, jak pan farář podotkl, tak starosta mu ve Václavově ještě neministroval. A tak František dostal přímluvy, aby se za svou obec, kterou jako starosta také spravuje, jménem všech věřících přimlouval a v závěru osobně přidal úmysl mše svaté "Za živé i zemřelé občany Václavova".

Kromě toho, už několik let, řekl bych snad, že i desetiletí, je mše svatá významnou součástí "Svatováclavské divadelní pouti", kterou se zahajuje "Václavovský kulturní podzim:"

A ještě pár bylo důležitých výročí: Ještě loni byla na pouti zemřelá paní kostelnice. Tatínek připomněl, že tomu bylo, jak přesněji zjištěno, a loni se to nevzpomnělo, 31 let od posvěcení zvonu a také přišel na poutní mši.

Mnoho lidí se tak sice nemohlo pouti zúčastnit, byla rekordně prázdná kaple, tedy kolem 20 převážně místních poutníků, ale přesto ta pouť byla velmi krásná a pro mě byla i příležitostí k děkování Bohu, že nikdy v žádných nesnázích nás nenechává samotné. A i když je pro nás něco těžkého, on ty naše břímě dokáže správně odlehčit. 

Že bude mše svatá o 6 hodin dozadu posunutá, se totiž nevědělo na internetu ani toho dne a ti, co byli den před tím na divadle a dozvěděli se to mezi prvními necelých 18 hodin předem, než pouť měla být, zpravidla nebyli na mši svaté a mnozí věděli, že přístup na pouť bude těžký, takže podstatně menší účast byla zcela jistě pochopitelná a pouť tím pádem komornější. 

Ostatně, zažil jsem i menší poutní mše svaté, i když ne ve Václavově. Byli poutě, kde na mši svaté nebylo ani "10 spravedlivých".

Téměř hned po mši svaté bylo další divadlo, které uzavíralo naši svatováclavskou divadelní pouť. Nicméně KD je v dolní části obce, která už rozkopaná není.

"Lev v zimě"

Obě naplánovaná divadelní představení byla docela příhodná pro situaci u nás ve Václavově. Kousky, které byly vybrány na začátek kulturního podzimu byly opravdu vynikající.

Martínek nebyl už ani na mši svaté, naplánovali si jiný program, jistě zábavnější. 

Toto divadelní představení začalo vlastně krátce po mši svaté, nicméně představitelé divadelního spolku Václav, kteří se také pravidelně účastní i mše svaté, neopomněli stihnout obojí, možná proto taky byla mše svatá v 16:00, ne až v 17:00, kdy by to dělníkům asi vyhovovalo lépe a nebylo by pro ně tolik komplikací přijmout fakt, že se toho u nás slavilo strašně moc při jejich pracech a oni v tom viděli jen komplikace.

Tak půl hodiny před touto historickou hrou jsme přišli do našeho KD. Místo jsme tentokrát našli už ve 2. řadě, účast byla trochu slabší, než včera, avšak pořád 5x silnější, než na poutní mši svaté.

Tatínek už při předchozím představení podotkl, jaká je škoda, že samotní václavovští moc v divadle nejsou. Takže dá se říci, že poutníci odjinud se spíš nacházeli na divadle, než na mši svaté.

Zábrus do historie a komplikovaných politických vztahů dané doby mezi Anglií a Francií Jindřicha II., mě velice bavil a byť nejsem srdcí i duší historik, tak je to přesně ten typ divadla, který můžu.

Celkově jsem si naší svatováclavské poutě docela hodně užil, prožil jsem zkrátka originální a neopakovatelnou pouť. No a zřejmě si to nebudu moci zapsat do duchovních obnov, takže se budu muset na nějakou tu duchovní obnovu přihlásit. Inu, co se dá dělat.