Pár poznámek z ministrantského putovního tábora

Od pondělí do čtvrtka v pravidelném termínu, pro mě už po 10. jezdím s autobusem ministrantů. Nemám k tomu přesně rok od roku zápisek, většina těch táborů se dá dohledat.

V té době jsem neviděl nejméně 2 dny počítač, což je také skvělý odpočinek, i když celou dobu jsem tak nějak ve střehu, protože vím, že nejsem sám a že se ode mne očekává nějaká zodpovědnost a hlavně komunikace s ministranty. Letos, i když jsme neměli žádnou seznamovací hru, musím se pochlubit, že jsem každého ministranta dokázal oslovit jménem.

Za celých 10 let byl vždy na ministrantském táboře nějaký další Vojtěch, nejvíce v Praze 8, letos mělo být 5, byli jsme 4, s o. biskupem Vojtěchem pak v jednu chvíli i 5.

Fotek jsem letos udělal jen několik málo: https://www.signaly.cz/fotky/85677

Takže pár naprosto bezvýznamných poznámek, teď k těm významnějším.

Jeli jsme tentokrát do Jeníkova u Hlinska na chatu Jeník. Je to skvělé ubytování, nicméně jistá ostražitost v cestách po schůdcích do 2. patra každého z pokojů či opatrné sprchování ve sprchovém koutě každého pokoje, bylo jistě na místě.

Trochu ještě představení alespoň týmu, protože celý autobus, byť většinu bych dal dohromady, by tu nebylo rozumné psát. Kněží byli 4 - o. František, o. Martin, o. Stanislav a o. Pavel. O naše zdraví se starala Liduška s Filipem, naši skvělí kuchaři byli ze Zubří manželé Petr a Dáša. Také jsme měli skvělého varhaníka Pavla a ne méně skvělého našeho Tondu. Kromě mě byl morálním dozorem ještě Martin a ze Zubří kromě Tondy jel ještě Tadeáš, Šimon a Matouš, Štěpán, Prokop a Jáchym, který nebyl nejmladší, tím byl tuším ze Střelné Kryštof nebo ze Svitav Kuba? Z mého rodného zábřežského děkanátu kromě zdravotníka Filipa, kterého jsem zatím vždycky potřeboval na svoje klouby, také ministrant Laďa. A ještě další ministranti do plného počtu autobusu. 

Historicky po prvé byli významnými hosty dva biskupové, z čehož biskup Josef Kainek nám představil při mši svaté v Kutné hoře boční kapli, kde uzrálo jeho rozhodnutí pro kněžství a se svými zkušenostmi se tamtéž podělil s námi i o. biskup Vojtěch Cikerle, emeritní brněnský. Z jeho myšlenek by stálo za to si pamatovat, abychom nepropadli v životě. 

Jinak za tu dobu velmi často část tábora s námi trávil nějaký biskup, nejčastěji Mons. Pavel Posád a také při každé návštěvě Slovenska jsme se potkali s nějakým biskupem.

Než jsme dojeli do Jeníkova, přibrali jsme v Moravské Třebové ministranty ze Svitav a jeli do Dědřichova, kde jsou pozůstatky ženského koncentračního tábora, kde se dělaly pokusy na ženách a dětech, hlavně Ukrajinských, polských a dalších. Nikdo neví, kolik lidí tam leží. 

Pro mě dost paradoxní bylo, že jsem v letech 2000 - 2005 byl pastoračním pomocníkem v sousední farnosti v Rychnově na Moravě a za celou tu dobu až po dnes, jsem o tom místě neměl žádné potuchy. 

Jsem moc rád, že jsem tam byl, ale fakt se divím, že jsem tam nebyl dříve. Je tam jen hřbitov, pozůstatky kříže a malý pomník. KSČ (i samozřejmě KSČM a dnes i SPD) měla a má zajisté dost důvodů, aby to ututlala stejně jako v Letech u Písku.

V Moravské Třebové slavil mši sv. ve farním kostele o. František, pro něhož je to první láska. Velkou pozornost jsme též věnovali volbě nového biskupa a také péči o rodiny - na ta témata o. František mnoho mluvil i slavil mši svatou. Po první mši svaté nás pak zavedl na Kalvárii a na místní hřbitov, na kterém je také nejstarší kostel z Moravské Třebové. 

Možná tyto návštěvy měly připravit na zážitky z Kostnice v Sedleci u Kutné Hory o dva dny později. Dalo by se říci, že letošní ministrantský putovní tábor nás provázel po místech, která mají přesah k největší naději křesťanů a tou je vzkříšení. Těch pojítek však bylo podstatně víc, nejen Santini, který velkou část námi navštívených památek projektoval.

Taky ono myšlenka "Memento mori", které se velmi často užívalo k nočním hrám na táborech, nás provázela i mnohem osobněji, když ono pondělí zemřela farnice ze Zubří, mladá žena, paní Alena a už večer jsem naše ministranty žádal o jejich službu při pohřbu a posledního dne to také zopakoval, neboť po ministrantském táboře budu zřejmě doma. 

Ale ani pro Zubří to nebylo jen "Memento mori", protože kromě pohřbu také po táboře budou 2 svatby, 2 běžné mše svaté (do konce týdne) a také křest, takže celý život křesťana. V Zubří to prostě žije!

Nejsilnějším dnem je den, kdy všichni ministranti jsou zváni ke svaté zpovědi. Ani já se z toho nevynechávám a letos jsem byl opravdu naplněn milostí a novou silou, když mi zpovědník vyřkl takovou myšlenku, kterou si pamatuji a budu pamatovat asi dlouho: Nemáme lidem obětovat Boha, ale lidi Bohu. Dál nebudu pokračovat v rámci zachování zpovědního tajemství.

Naši drazí kuchaři, kteří se o nás po celou dobu starali, manželé Petr a Dáša ze Zubří měli svůj program. Vždy nám nachystali snídani a večeři. Ráno jeden z kněží měl pro ně mši svatou, na které jsem také vždy byl. Mohl jsem tak v době mše svaté pro ministranty, když zrovna ministrovali zuberští  a o. Pavel pronesl v homilii slavnou "ódu na Santiniho" v nádherném kostele ve Žďáru nad Sázavou. Jeho myšlenky směřovali k poučení, že i postižení dokážou udělat velké dílo. Vlastně většinu našich cest ještě provázel i řád Cisterciáků. Po krátké procházce kolem města jsme byli provedeni Zelenou Horou.

Po Zelené Hoře jsme nasedli na autobus našeho skvělého řidiče, pana Hubíka, který nemůže na našem táboře chybět a vždy se na jeho autobus těším, který nás zavezl blíže k Devíti Skalám, na které jsme měli vystoupat. 

Počasí bylo náročné a horké. I při opatrném našlapování, hlavně dolů z Devíti Skal, mám pocit, že můj levý kotník, relativně často obdařován nějakou tou fixací - obvazem, ortézou či občas i berličkami, měl té cesty víc, než dost a dost potom otekl, takže po domě jsem chodil už téměř výhradně bos a s trochu větší námahou po schodech. Nicméně stálo to za to tam vystoupat a to nejen kvůli tomu pohledu. Vybavený jsem byl dobře, když před táborem jsem nakupoval a ony nové sportovní boty byly na ten výšlap víc, než vyhovující, když by byli trochu starší a více projité. 

Na fotbal jsem jít chtěl, ale už jsem nemohl moc chodit, naštěstí tam byl alespoň stolní fotbal. Následná večerní adorace i s kadidlem byla také velmi silná, vlastně je to také většinou součást zpovědního dne.

Na středu byly naplánovány významné návštěvy, nejen obou výše zmíněných biskupů. Přesunuli jsme se blíže ku Praze, do Kutné Hory, vlastně nejprve do Sedlece, kde jsem si koupil lebku, neboť v Kostnici v Rožnově, kde jsem Kustodem, současná výstava vypadá opravdu jako v kostnici. Ne každému v té kostnici bylo dobře, nešlo a ani nemohlo jít o veselý zážitek, ale spíše o hluboký.

Uvědomil jsem si tam, že každý ten lidský ostatek měl své jméno a svůj krásný životní příběh a povzbuzoval tak kluky, kteří se ptali (jinak vše podstatné paní průvodkyně skutečně řekla, byli k nám všichni velmi vstřícní a ti, kteří nás provázeli měli radost z ministrantů - to platilo všude). Právě v té kostnici nám také paní průvodkyně sdělila, že byla 15 let ministrantkou, Bohu díky za to. Krom toho mě v kostnici ještě napadl biblický příběh o suchých kostech, které mají slyšet Hospodinovo slovo.

V Kutné Hoře jsme trávili i odpoledne. Po předchozí procházce jsem však chtěl chodit co nejméně, neboť nejen už v katedrále sv. Barbory jsem skoro nemohl chodit, tím drsnější pro mě bylo muzeum stříbra. Třeba však říci, že to stálo za to i přes to množství schodů a pro některé i stísněného prostoru. V tom vedru to bylo mnohem lepší, než na koupališti. V každém případě velká nádhera a nejen to - v té době, kdy byl pražský Groš až do dnešních dnů je cítit sláva českého národa, který je uprostřed Evropy. Pak už autobusem zase na Jeníkov, kde po modlitbě měl o. František slovo o tom, jak se volí biskup.

Ani poslední den nebyl ochuzen o zážitky. Vyjížděli jsme celkem brzy, abychom navštívili Slavkovice, kde je sanktuárium k Božímu milosrdenství, kde měl mši svatou o. Stanislav a před tím jsme se pomodlili růženec k Božímu milosrdenství a vyšli na křížovou cestu a následně jsme přijeli na Porta Coeli (Bránu nebeskou) v Předklášteří u Tišnova, kde pro změnu jsou sestřičky Cisterciačky, které jsme ovšem vidět nemohli, nicméně zažili jsme si další chvilky historie a pak také byl varhanní koncert na tamní varhany, na které si zahrál i náš Tonda.

Růženec jsme měli denně v autobuse a z poznámek se stal celý zápis. Chůze mi dosud dělá trochu problém, ale dnes, když to píšu, nemám skoro žádný jiný program, než přijet někdy rozumně domů.