Výlet dopadl docela dobře

V nadpisu předcházím odpovědí na otázku, jak dopadl výlet?

Ptá-li se někdo, jaký výlet? Odpověď je jasná: https://vvrh.signaly.cz/2206/kdyz-se-chysta-skolni-vylet

Málem víc bych o něm nenapsal z mnoha důvodů. 

Nemohu-li to hodnotit velmi velice vynikajíce, raději nepsat nic. Prohrávat zápasy a hádat se či něco moc řešit, není vůbec můj obor, tomu toliko nerozumím. Takže to z jistého pohledu bude vypadat jako deník katastrof.

Nejprve protože nejely všechny děti z náboženství, někdy se raději neptám proč. Potom mít na starosti (nikoli dělat sám) program 49 dětí a do 70 členů posádky dalšího osazenstva, je docela velká příležitost, ke které se tak běžně nedostávám, ale byla mi dána důvěra pana faráře, rodičů, dětí i všech ostatních a všech těch, kteří velmi dobře spolupracovali či jinak se k tomu nachomýtli, neb co bylo domluveno, skoro všechno vyšlo velmi dobře. Ano katastrofa taky proto, že pořád chyběl čas, který byl dán časem jiným a sotva jsme někde zázračně dohnali, jinde jsme nezázračně promrhali či nepromrhlali, nevím, ale proto, že to nešlo jinak, bylo to napjaté jako struny, možná ještě hůř. 

Jít tu trasu sám, byl bych do 13:00 doma, jenže nebyl, protože bych se určitě v Hranicích někde zasekl a to nejen v restauračním zařízení, které jsem tentokrát při výletě neviděl ani z rychlíku, jakože jsme jeli samými osobáky. 

Tak mám zkušenost z ČD, ne dnes tedy úplně ideální, že jsou rádi za skupinku 70 lidí, ale radši by asi byli, kdyby nás nebylo tolik, protože ani v jednom z použitých vlaků nám řádně, přes dostatečně dlouho před tím nahlášenou cestu, nerezervovali místa, jak bylo slíbeno, což je na reklamaci, ale jinak se dá říci, že co zamítli, tam stejně vyšli vstříc zase jinak, takže nakonec dobrý, ale jinak katastrofa. Dokonce prý jeden vlak o vagón ještě zkrátili, takže mé unavené tělo si ani nemohlo sednout.

Naštěstí zas tak moc katastrof nebylo, ovšem největší byla v tom, že při skluzech a dohánění jsme hranickou propast neviděli ani z toho osobáku, kterým jsme jeli nakonec už z Hranic.

Zase zázračně jsme od Kostelíčka nasedli na městskou dopravu a dorovnali tak hodinovou sekeru, kterou jsme získali díky pomalejšímu přesunu ke Kostelíčku, potřebám svačiny a WC a v neposlední řadě nachystání mše svaté. Místo křížové cesty a hry jsme si alespoň rychle prošli kapličky křížové cesty a kapli sv. Antonína.

Na Synagogu jsme měli vyhrazeno 15 minut a stejně tak na husitskou modlitebnu a evangelický kostel dohromady, přičemž jsme se ještě rozdělili na skupinky a podobně, načež v poledne si děti ještě vzpomněly, že chtějí jíst, tudíž jsme pojedli v parku, ač už jsme měli opět rozjetý hodinový posun, který dalšími potřebami jen narůstal. 

Hlavně nejvíc mě drásalo neustálé sčítání dětí, přičemž mě nakonec přidělená skupinka nikdy sečtena nebyla, tedy alespoň ne mnou, a vždycky všichni byli tam, kde měli být.  

Farní kostel, ten jsme ani neměli v plánu a bohužel, byť jsem ho měl násilně vměstnaný do možného rozchodu, tak se to fakt při těch protahováních nedalo.

Ovšem, když si vezmu, že třeťaci se za chvíli půjdou zpovídat, tedy ještě dnes a včera byli videčtí, tak to beru za zázrak, že jsme ten výlet vůbec tak dali dohromady. Dokonce o. Pavel stihnul mezi tím ve Vidči i pohřeb a za chvíli bude mít ty všechny zpovědi.

Asi hodně spolupracovníků brblalo, to nemohou popřít, ale spolupracovali výborně, děti brblali nad propastí, jejíž existenci nemohou dokázat, protože u ni nebyli a já vypadám taky, že brblám ještě víc, rozhodně svými mnohými zážitky stál a úsměvy všech výletníků, ten výlet za to. 

Přiznám se, že jsem si ho sám moc neužil, ale užíval jsem si toho, že to vyšlo krásně pod ochranou Boží a že se nemusím bát mnohem zodpovědněji jít do dalších akcí, tedy spíše se zodpovědností sobě vlastní, která je někdy na hraně nezodpovědnosti, ale baví mě to tak víc, než když by výlet byl dokonalý v nejlepším měřítku podle dokonalosti Boží. 

Jen Bůh je dokonalý, my jen služebníci nehodní a neužiteční.

Tak jen něco z toho, co jsme navštívili a nenavštívili a co jsem zpracoval díky internetu a také Noci kostelů:

Filiální kostel Narození Panny Marie je všeobecně označován jako Kostelíček.V 19. století se užíval častěji název „Kostelíček pod lesem“. Jeho počátky jsou poměrně nejasné. Podle místní tradice byl vystavěn již zakladatelem Hranic, rajhradským mnichem Jurikem († 1209), avšak první písemná zmínka o „bílém kostelíku před městem“ pochází z roku 1492. V roce 1595 byl tento kostelík nahrazen rozsáhlejší stavbou, která je zachována dodnes. Jedná se stylově o pozdně gotickou jednolodní stavbu s polygonálním chórem, sakristie byla přistavěna v roce 1781. Vlivem těžby vápence v nedalekém lomu Skalka docházelo po desetiletí k narušování statiky Kostelíčka, při poslední generální opravě v letech 1987–1988 byla celá budova stažena ocelovým lanem. Stavba je obklopena  hřbitovem a ohradní zdí s  kapličkami křížové cesty. Dále je součástí areálu také kaple sv. Antonína z Padovy. V historických  pramenech je  o kapli zmínka poprvé v roce 1658. V roce 1786 však byla kaple v rámci josefínských reforem odsvěcena a sloužila jako skladiště střelného prachu. Až roku 1824 byla zásluhou několika hranických měšťanů opravena a vrácena původnímu bohoslužebnému účelu. Za kaplí se kdysi nacházela jeskyně, která sloužila jako obydlí místních poustevníků.

Kostelíček je znám od 17. století jako poutní místo, byl centrem místního kultu Matky Boží Hranické, tedy posvátné sochy z lipového dřeva vysoké 114 cm, jejíž vznik spadá do druhé poloviny 15. století. Největší rozkvět kultu Panny Marie Hranické zažil Kostelíček na konci 17. a začátku 18. století, nikdy však nedosáhl významu velkých barokních poutních míst na Moravě.

Umístění Kostelíčka v zeleni a nádherný rozhled po krajině poskytují oblíbené místo k procházkám.

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele

se nachází v centru města na Masarykově nám. Pozdně barokní klasicizující kostel byl navržen v ateliéru brněnského dietrichštejnského architekta Františka Antonína Grimma v roce 1752. Výstavbu provedl mezi léty 1754 - 1763 Jakub Antonín Slováček ze Židlochovic. Impozantní stavba zcela pozměnila proporce náměstí a okolních jednopatrových domů. Vyniká především vypjatým průčelím s věží. Na jejím štítě je zavěšen dietrichštejnský znak. Výzdoba kostela pochází většinou jednotně z 60. let 18. století. Na hlavním oltáři je monumentální obraz Stětí sv. Jana Křtitele od brněnského malíře Josefa Sterna z roku 1762, v nástavci oltáře je obraz Bůh Otec trůnící v oblacích. V lodi kostela jsou dvě dvojice protějškových oltářů. Štukové plastiky první oltářní dvojice vytvořil Jan Adam Nesmann, kdežto obrazy Madony s dítětem a sv. Annou a obraz sv. Jiří je od Josefa Františka Pilze z Olomouce. Na protějším oltáři jsou od Josefa Sterna obraz smrti sv. Josefa a v nástavci obraz archanděla Michaela. Druhou dvojici oltářů z let 1772 – 1773 zdobí plastiky od Václava Böhma a obrazy od dvorního malíře Johanna Nepomuka Steinera, stejně jako obraz Kristova křtu u křtitelnice: obraz Krista na Olivové hoře v nástavci doprovází vyobrazení krále Davida, oltář sv. Jana Nepomuckého zobrazuje Zpověď královny Žofie a v nástavci má obraz sv. Kateřiny Sienské. Na výzdobě oltářů se podíleli také sochař František Ondřej Hirnle a řezbář a štukatér František Gallaš. Varhany zhotovil v roce 1767 Jan Výmola.Současné varhany mají již kovové píšťaly.Poslední generální oprava byla uskutečněna v roce 1995.

Hranická synagoga

je jednou z památek, připomínajících komunitu hranických Židů, kteří sem přišli na počátku 17. století. Dnešní Janáčkova ulice, vycházející z Pernštejnského náměstí a ukončená podloubím u synagogy, byla někdejší Židovskou ulicí, v níž se postupně usadila židovská menšina. Židé zde vlastnili celkem 17 domů, většina z nich však byla v průběhu 20. století zbořena či přestavěna.

Židé v Hranicích nikdy netvořili velkou skupinu v poměru k celkovému počtu obyvatel, přesto jejich společenský vliv v 19. století byl velmi silný, zejména při rozvoji hranického průmyslu. Až do poloviny 20. století byla největší hranickou továrnou textilka židovské rodiny Hellerů (později Karnola), založená v roce 1844, a ještě delší tradici měly likérky Sigmunda Wolfa a Abrahama Wolfa.

Původní malou zděnou budovu synagogy nahradila roku 1863 novostavba v tehdejším maursko-byzantském stylu. Ta potom sloužila bohoslužbám až do roku 1940. Následné plány na její zboření nebyly naštěstí realizovány a v roce 1943 byla přizpůsobena potřebám městského muzea. Do dnešní impozantní podoby, díky které je jednou z charakteristických dominant historického centra, ji přivedla zdařilá rekonstrukce v polovině 90. let minulého století. Genius loci této památky ji přímo předurčuje k pořádání kulturních akcí, zejména výstav výtvarného umění.

Po válce převzala budovu Církev československá husitská, zatímco židovské náboženské obřady probíhaly v jiných prostorách, poslední modlitebna bývala v letech 1955–1969 na Masarykově náměstí v domě čp. 8/9. V letech 1994–1995 byla synagoga rekonstruována, je zde umístěna výstavní síň Městského muzea a galerie.

Evangelický kostel na Šromotově náměstí

Nynější budova stojí na základech modlitebny Jednoty bratrské postavené počátkem 16. století za Viléma z Pernštejna. V r. 1596 byla budova sboru rozšířena a přistavěn byl i nový kůr. Budova se tehdy podobala hranickému Kostelíčku pod Hluzovským kopcem. Měla gotická okna, opěrné pilíře a presbyterium. Bratři nesměli být pochováváni na městském hřbitově církve podobojí (později luterské) okolo farního kostela, který stál tehdy na dnešním Školním náměstí u římskokatolické fary. Spálená a do základů zbořená budova bratrské modlitebny byla po skončení třicetileté války koncem šedesátých let 17. století na příkaz knížete Ferdinanda z Dietrichštejna opět vybudována na starých základech pro zřízení kostelíka sv. Šebestiána a Rocha, patrona střelců a ochránce proti moru. Už v r. 1668 byla hrubá stavba dokončena. Loď kostela již neměla gotická okna a opěrné pilíře. Za císaře Josefa II. V r. 1786 při rušení přebytečných kostelů za Josefa II. byl zrušen i kostelík sv. Šebestiána a Rocha. Vnitřní zařízení bylo prodáno.

Bývalý kostelík byl v r. 1787 prodán hranické vrchnosti s tím, že bude přestavěn a upraven pro transportní stanici solního skladu. Stát měl v té době monopol na dovoz a prodej soli a obojí bylo přísně kontrolováno. Při úpravě kostelíka pro účely transportního skladu soli bylo roku 1787 zbořeno presbyterium, celá stěna zazděna až na malé spojovací dveře, byla zazděna půlkruhová okna lodi i páté okno nad bývalým vchodem do kostelíka a na obou stranách kostelíka byly přistavěny malé domky. Na obou stranách kostelní lodi byly prolomeny dveře pro dovoz a odvoz soli a zřízena menší tři okna. Sálová místnost kostela byla přepažena a upravena pro uložení soli. Státní monopol soli byl zrušen v r. 1829. Budovu solnice i oběma domky koupil v r. 1837 obchodník Jan Stummer a používal ji opět jako sklad soli. Domek přistavěný k průčelí kostelíka dal upravit na obytný domek. Při těchto úpravách byl hlavní vchod do bývalého kostelíka, spojující dosud obě budovy, zazděn a kamenný portál rozbit a odstraněn.

V roce 1923 koupila budovu bývalé „solárny“ Českobratrská církev evangelická, aby zde zřídila opět modlitebnu. Při rozsáhlých stavebních úpravách byl domek přistavěný v r. 1788 na místě bývalého presbyteria zbořen. Domek přistavěný na hlavní vchod kostelíka byl však ponechán, neboť byl mylně považován za původní bratrský dům někdejšího správce sboru (domek byl zbořen až r. 1959, vchod a půlkruhové okno nad ním však již nebyly obnoveny). Původní půlkruhová okna lodi, zazděná v r. 1787, byla opět obnovena, oba boční vchody, zřízené téhož roku, však ponechány. Obnovená modlitebna byla slavnostně otevřena 29. května 1924 jako kazatelská stanice farního sboru Českobratrské církve evangelické v Přerově.

Dnes slouží kostel samostatnému farnímu sboru Českobratrské církve evangelické v Hranicích.

Hranická propast

je s celkovou naměřenou hloubkou 473,5 m nejhlubší propastí České republiky. Zároveň je díky rekordní hloubce vody 404 m nejhlubší zatopenou propastí světa. Jejího dna však stále není dosaženo. Nachází se v Národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic v Olomouckém kraji. Pěší přístup k Hranické propasti je možný od železniční stanice Teplice nad Bečvou po naučné stezce nebo od autokempu v Hranicích po červené turistické značce. Nová vyhlídková plošina umožňuje nádherný výhled na jícen propasti dlouhý 104, široký 34 a hluboký 69,5 m. Zdánlivé dno jícnu tvoří zelené Jezírko, ale Propast pokračuje obřími zatopenými prostorami podstatně hlouběji.

První písemná zmínka: 1580
Zaznamenána do mapy: 1627

Nadmořská výška hrany Propasti: 315 m n. m.
Vstupní suchý jícen Propasti: délka 104 m, šířka 34 m, hloubka 69,5 m
Hloubka zatopené části Propasti: 404 m (2016)
Celková hloubka Propasti: 473,5 m
Hloubka dosažená potápěčem: 265 m (2015)