Antiochie v roce Milénia, pro mě také jubilejní, pátá

Autentické zápisy z dění 5. Antiochie, především v Cotkytli, zde vydávám v den, kdy se církev nejvíce rozmnožila podle Písma Svatého, že bylo pokřtěno na 3000 mužů, jak říkají Skutky a jak se to čítá o Slavnosti Ducha Svatého, kdy ve Starém Zubří mají pouť, protože Duchu Svatému mají zasvěcenou kapli. V Hradci Králové je dokonce jediná katedrála zasvěcená Duchu Svatému. Já Duchu Svatému připisuji začátek své ministrantské služby v r. 1988 a možná budu trochu tendenční, když Mu připíšu i podání přihlášky na Antiochii. 

5. Antiochia v Cotkytli má také své prvenství, protože po prvé jsem nestihl přihlášku včas, tak jsem volal o. Radomírovi, který mě, zdůrazňuji na mou žádost, poslal do Cotkytle, přesto i Vyšehoří jsem četně navštěvoval a bylo to léto, které jsem vlastně Antiochii věnoval celé.

Z fotografií ten rok je zveřejněna pouze hra Lakomé Barky, tuším, že v turnusu A ve Vyšehoří, který jsem také pár krát navštívil, nicméně na té hře jsem nebyl a to dokonce ani ne v Hradci nad Svitavou, kde jsme hráli při táboráku to divadlo loutkově a měl jsem tu čest si v té hře zahrát až v r. 2007, kdy jsem hrál prase a Kubáta: https://eu.zonerama.com/Antiochia/Album/5711644

Velmi zajímavě se čtou ony aktuální zápisky, že si teď uvědomuji, kolik jsem toho v mládí stíhal.

V den vydání je to neděle, kdy se střídají datumy, ale letos to prostě vyšlo na 5. června a jazyky byly seslány v 9:00. Tak to pro začátek stačí, stejně to bude dlouhý.

Antiochia v našich krajích

Vyšehoří – Cotkytle 2000

Návštěvy Antiochie konané mimo turnus C v jubilejním roce 2000

Turnus A

Pátek 30. června – Cotkytle

Tuto cestu jsem neměl na plánu (byl jsem ve Štítech na kole a měl jsem čas). Ještě než jsem se setkal s Antiochákama, pozvali mě kluci na fotbal a vybili jsme okno (kulturáku, samozřejmě jsme se přiznali).

Důležité vzkazy P. Radka jsem předal a zavedl je (Antiošáky) do Jedlí na mši sv. v 19:00

Vedoucí turnusu je bohoslovec Jan Ston (dnes kněz arcidiecéze olomoucké).

Neděle 2. července – Cotkytle

Spal jsem (s kamarády) pod širákem u Svébohova. Před Cotkytlí jsem se trochu opláchl (v potoce) a prožil mši sv. v 10:30 (v Cotkytli), 1. kolečko turnusu a fotbal. Po jeho skončení jsem ještě povečeřel a jel domů.

Pondělí 3. července – Vyšehoří

Ve večerních hodinách jsem jel na bohoslužbu (slova), pak si zahrál oblíbenou hru místních dětí, navečeřel se a navštívil Heugerovi. Chvíli jsem se stavil i na hřišti a potom s nimi prožil kolečko, po kterém jsem jel (v nočních hodinách) domů.

Vedoucím turnusu je Jan Bleša (dnes kněz arcidiecéze olomoucké, v současnosti farář v Kelči). Zmínil jsem se (při kolečku), že turnus A je lepší než C a ty začátky nejsou tak hrozné.

Na turnuse A jsem to tak vnímal jak v Cotkytli, tak ve Vyšehoří, nicméně ještě nikdy jsem na tomto turnusu (jako jediném) nebyl a až na jednu výjimku (Podhoří a Potštát 2007) je ani nenavštívil (doplnění 2022 - opravdu nikdy jsem už nebyl na turnusu A).

Úterý 4. července – Vyšehoří

Tato návštěva opět nebyla plánovaná, nicméně jsem chtěl vzít Petra Krňávka a tak jsme tam prožili odpoledne. Když jsme si odskočili do Klášterce (na kole za P. Radkem), cestou zpět nás doháněl déšť, ale nedohnal. To zařídil Pán (sotva jsme za sebou zavřeli dveře kulturáku, spustil se obrovský lijavec asi na půl hodiny). V 18.30 měl mši sv. P. Radek a po večeři jsme odcestovali.

Středa 5. července – Crhov (Antiochia Cotkytle)

Rozhodl jsem se záměrně na pouť k sv. Cyrilu a Metoději do Crhova. Hlavním celebrantem mše sv. byl P. Radek. Potom jsem šel pěšky s Antiochákama do Cotkytle a prožil jsem s nimi kus fotbalu, dobrou večeři a modlitební hlídku. Asi ve 20.30 jsem jel domů.

Modlitební hlídka jsem znal nejpozději na 2. Antiochii v Maletíně. Spočívala v projití obce s modlitbou na rtech. Většinou se dělávala večer, ale mohl jít kdokoliv kdykoliv, třeba, když měl pocit, že nemá co dělat.

Čtvrtek 6. července – Vyškov (primice a fotbal)

Ve Vyškově sice není Antiochia, to by nebylo moc efektivní. Kluci z Cotkytle Jirka (ministrant), Roman a Ondra jeli se mnou, protože byl zároveň zápas turnaje o putovní pohár otce arcibiskupa. Primice (P. Pavla Vágnera, který je teď farářem v Brodku u Prostějova - pozn. z r. 2022 - v r. 2010, teď už je jinde) byla perfektní, hostina taky a fotbal jsme prohráli (s ministranty děkanátu Vyškov) 12:0, ale přesto kluci zvítězili (sami nad sebou, vůbec z toho nebyli skleslí). Potom stihli ještě táborák s Antiochákama. Pro ostatní měli Antiocháci sportovní den.

Neděle 9. července – Klášterec / Vyšehoří

Brzy ráno jsem vyjel na mši svatou do Klášterce, která začala v 7.20. Po této mši sv. jsem strávil chvíli na faře v Klášterci a pak na Antiochii ve Vyšehoří. Byl jsem pozván na Lakomou Barku, nebyla to však Boží vůle (spíše jsem to z nějakého důvodu nestihl) a tak jsem opět přijel alespoň večer po představení. Spolu s nimi jsem prožil některé hry, večeři a kolečko.

Jak to tak opisuji, všímám si, že jsem nezapomněl na pohostinnost Antiošáků. Skoro to vypadá, že jsem na Antiochii jezdil na jídlo. Vždycky to bylo na pozvání, které se nerado odmítá.

Čtvrtek 13. července - Cotkytle

Přijel jsem ve 14.30 a hned jsem byl zapsán jako běžec. Jelikož jsem trochu upovídaný a některé hry při tom běhu se mi nedařili, běžel jsem asi 40 minut, což byl rekord. 

Další následující program byl táborák a po něm jsem jel ve 21.30 domů. Při táboráku hráli Popolušku a Perníkovou chaloupku.

Pátek 14. července – Cotkytle

Abych se pořádně rozloučil, přijel jsem hned brzy z rána. Udělal jsem Antiochákům zvláštní budíček a v 7.30 byla bohoslužba slova s ranními chválami. Během dne byly různé hry a ve tři fotbal. To už pomalu se scházel nový turnus a starý se rozcházel. Na hřišti jsem zůstal se staršíma rukama (někdo z nich slavil narozeniny, antiošáci tam byli taky, ale ne tak dlouho) a trochu jsem i popíjel (doháněl to, co jsem zameškal, protože pivo nepiji). Díky míchání vína a fernetu jsem na faře přespal do druhého dne. 

Na to, pravda, moc dobře nevzpomínám. Všechno jsem sice o sobě věděl, ale tělo mě moc neposlouchalo. Stoupnul jsem u místní mládeže, protože se jim podařilo mě opít. Asi je to dobré ponaučení i v tom, že jsem se příliš sblížil s turnusem A a skoro jsem tam byl na celém, jen mimo společenství. Ano, takové přílišné navštěvování není moc dobré, což mě ostatně dal najevo následující turnus. Nicméně později jsem se dozvěděl, že není vhodné po vlastní Antiochii obec navštěvovat, protože každý turnus funguje jinak. Tady jsem to vnímal z vlastní zkušenosti. Bylo to sice dobré společenství, ale pak při vlastním turnuse C jsem cítil, že místní lidé mě tolik jako Antiošáka neberou.

Sobota 15. července – Cotkytle

Ráno jsem se probudil brzy a pomodlil se růženec. V 7.00 byl budíček s pak ranní chvály a rozjímání. Během snídaně přišli kluci, aby se rozloučili s turnusem A, který odcházel už v 9.30 do Jedlí. Doprovodili nás téměř až na konec Cotkytle a pak už jsme šli sami. V Jedlí byl dostatek času a tak jsme nakupovali, jedli, povídali si a hráli.

Turnus B

Úterý 18. července – Vyšehoří

Rozhodl jsem se, že pojedu na mši svatou do Vyšehoří. Nebyl jsem sám. Stejnou myšlenku měli Antiocháci v Cotkytli a Alena Šenkyříková (dnes již vdaná). Při mši svaté na kázání vyzval P. Radek některé Antiocháky, aby vydali svědectví. Potom jsem ještě zůstal do nočních hodin, pak jsem se rozloučil a plný zážitků ze mše svaté odjel domů.

Sobota 22. července – Písařov – Cotkytle

V Písařově bylo setkání mládeže. Začalo mší sv., pokračovalo katechezí a vyvrcholilo velkou hrou, kdy jsme měli vyměnit původně sáček od čaje za co nejvíc různých věcí. Podařilo se mi s kolegyní vyměnit 11x. Vyvrcholením byl oběd, po kterém jsem jel do Cotkytle, ale zdržel jsem se ve Štítech.

V Cotkytli jsem si zahrál fotbal a pomodlil se růženec. Také jsem po prvé zažil výslech novináře. Doufám, že z toho nebude žádný trapas. 

Neděle 23. července – Maletín

V Maletíně není letos Antiochia, ale stále se tam nějakým způsobem působí. V dosavadní tradici každý jáhen, který zde sloužil bohoslužby slova (od Antiochie 1x za 14 dní v neděli; v současnosti od misií z Teologického konviktu z Olomouce 2006 administrátor farnosti či kaplan zde alespoň 1x za měsíc slaví mši svatou; do té doby zde bývala mše sv. jen na pouť 1.sobotu v prosinci a tato, příp. pohřby), měl novokněžské požehnání a mši svatou. Tentokrát byla řada na P. Pavlu Vágnerovi. Vzal si s sebou jáhna a v 18:00 byla velká slavnost. Na rozloučenou dostal novokněz svíci a pohlednici a jáhen byl uvítán svící, aby vzpomínali na Maletín v modlitbách. 

Pondělí 24. Července – Vyšehoří

Do Vyšehoří jsem opět přijel na bohoslužbu slova, kterou měl vedoucí Honza Mazur a kázal ze svého života. Bylo to dobré svědectví. Potom mě pozvali na večeři. Večer jsme hráli volejbal a při jejich kolečku jsem si prohlédl jejich kroniku. Na cestu zpět mě doprovodil David.

Čtvrtek 27. července – Cotkytle

Tento den měl být dnem přípravným a také jím byl. Nachystal jsem si první polovinu věcí a těsně před bohoslužbou slova jsem dorazil do Cotkytle. Po jejím skončení jsme společně navštívili místní hospodu (v Herborticích) za účelem večeře. Tento program skončil ve 22:30 a protože kolo bylo překážkou, nechal jsem ho v Crhově a dorazil domů pěšky. Byla to (nakonec) noční pouť za Antiochii.

Nutno říci, že jsem si v Crhově chtěl udělat zkratku přes les. Nicméně cesta se ztratila a v lesním terénu a ve tmě jsem neviděl, jak dál, aby mi kolo nepřekáželo. Tak jsem ho nechal v roklině a jak ráno zjistil, pouhých 20m od silnice, kterou bych pokračoval dál.

Pátek 28. Července – Cotkytle (příprava)

Ráno jsem šel spát a o 3h pozděj (cca v 5h) vstával. Oholil jsem se a vykoupal. Autobusem jsem odjel do Jedlí a z Crhova (z lesa pod Crhovem) si vyzvedl kolo. V Zábřeze jsem navštívil holiče a nakoupil. Domů jsem se jel dospat a odpoledne jsem nachystal zbytek. Ve 14.45 jsem dorazil do Cotkytle jako 4. účastník turnusu C.

Turnus C v Cotkytli

(28. července – 13. Srpna AD 2000)

Cotkytle – poutní místo k sv. Janu Nepomuckému oslavila letos 650 let od založení obce. 

Co se týče Antiochie, je to pro mě 2. Antiochia ve Východních Čechách a 3. v našem (zábřežském) děkanátě. Je také první Antiochií, kterou jsem navštívil již před nástupem na turnus, kde jsem již někoho z místních znal ještě před Antiochií a už jsem zde mírně působil (především mezi ministranty).

Dle mého názoru zde víra ještě úplně neskončila a chodí zde celkem dost lidí do kostela a během Antiochie se zde množí ministranti, jinak byli 4. (Tož takové je nadšení před začátkem Antiochie – zachránit stůj co stůj alespoň některé).

Den I. – Pátek 28. července

Když jsem přijel, hned jsem byl zaměstnán. I přes celkem špatné počasí jsme si s rukama zahráli fotbal. Vrcholem dne bylo společenství, kde jsme se seznámili a rozdělili služby. Slavnostně jsme den ukončili s Pánem modlitbou kompletáře.

Je to poněkud netradiční, že nás opustil celý turnus B. Vymlouval se na stísněnost fary. (Fakt je, že fara moc velká nebyla, ale na podmínky Antiochie byla luxusní. Bydleli jsme spolu s varhaníkem, používali sálek, kuchyň a malou místnost vedle a sociální zařízení. K dispozici byla ev. i teplá voda.) 

Den II. – Sobota 29. července

Ráno jsme společně začali chválami a rozjímáním. Po snídani jsme požádali místní děti, aby nás provedli vesnicí. Vyhověli nám a seznámili jsme se s důležitými lidmi. Po té byla chvíle volného času, kterou každý konstruktivně využil. Já jsem započal kroniku. Odpoledne jsme se vydali na Lázek a přes Herbortice zpět. Pro špatné počasí jsme se věnovali místním dětem a mládeži v kulturáku. Den jsme zakončili společenstvím a kompletářem. Z růžence jsem stihl jen první dva desátky slavného.

Den III. – Neděle 30. července

Krásný den. Ani ne tak počasím jako duchovními zážitky. Při mši svaté jsme byli představeni farnosti a pak jedna návštěva za druhou. Nejprve se přijde podívat nová členka turnusu Nora se svým řidičem a pak celý turnus Antiochie ve Vyšehoří. Všichni byli pohoštěni zázračným způsobem, jak o tom svědčilo evangelium. 

Brzy po dlouhém obědě bylo společenství, ve kterém nám otec Radek přiblížil Antiochii a pak jsme šli přát dvěma farníkům k 70. narozeninám. Celý turnus se naskládal do původně pětimístného auta otce Radka – nezapomenutelný je pro mě několikrát opakovaný výrok otce Radka „Vojto, zvedni zadek, budu řadit.“

Z Herbortic jsme se vydali na fotbal, ikdyž zrovna pršelo a z fotbalu na večeři, která byla opět houbová. Den jsme ukončili dobýváním hradeb (modlitbou po vesnici). Šel jsem na hřbitov a v dolní půlce jsem se modlil za zemřelé u každého náhrobku. Když jsem se vrátil na adoraci, měl jsem krátký kontakt s mládeží. 

Po adoraci jsme se pomodlili kompletář a po tom bylo ještě kolečko, kde jsme vylíčili své zážitky. Toho dne jsem měl na starost modlitbu a růžence jsem se pomodlil všechny ještě před budíčkem (tehdy byly jen 3 růžence a to radostný, bolestný a slavný. Když jsem se stal členem Rodiny Neposkvrněné r. 1994, dostal jsem myšlenku, že chybí ještě obecný růženec, který by zachycoval tajemství veřejného Ježíšova života). 

Den IV. – Pondělí 31. července

Den jsem začal velmi brzy rozlučkou s Norou a následně psaním tohoto deníku a růžencem. Po zvonění zvonu (podobně jako v Hradci se zvonilo elektricky, jen to bylo třeba zapnout; obyvatelé obce to stejně moc nevnímali) začala modlitba a po snídani jsme se rozhodli hrát šípkovanou, která se pak zvrtla v hledání hub. Ještě před tím byla katecheze o breviáři. Oběd byl ve stylu nebeského království (na prodloužených lžičkách jsme živili souseda naproti) a po siestě jsme hráli fotbal. Následně jsem jel na kole do Strážné, kde byla mše svatá. Byli tam i někteří další z Antiochie. Po (další) mši sv. v Cotkytli jsem se vyzpovídal a bylo kolečko, ospalý kompetář a spánek. 

Zatím nezaznělo slovo o vedoucích turnusu. Byl jím Libor Buček, dnes kněz diecéze Plzeň a Pavel Svoboda, dnes kněz diecéze Brno. Byli výborní. Na Liborovi se mi nejvíc líbilo, že hned ze začátku řekl a často na to vzpomínám: „Jestli našim vedoucím nebude Duch svatý, tak je to velký průšvih.“

Den V. – Úterý 1. srpna

Den začal zvoněním zvonku, po kterém jsem opět ulehl. Růženec jsem se modlil ve spacáku a vstával až na budíček. Po ranní modlitbě, snídani a katechezi jsem chvíli poslouchal, jak se rýsuje divadlo a pak šel do vesnice. Po obědě jsem navštívil sousedy a nechal si zpravit kolo. Na hřišti jsme si zahráli volejbal a vybíjenou. Následovala první Liborova bohoslužba slova, po které jsme opět navštívili hřiště a večeře byla až v pozdních hodinách. Při kolečku jsme se pomodlili kompletář a den jsem zakončil tímto zápisem.

Den VI. – Středa 2. srpna

Den byl začat hygienou. Chvíli na to (7.00) jsem odzvonil klekání a pomodlil se růženec. Po ranní modlitbě a snídani a katechezi jsme celé dopoledne připravovali táborák (nejen technicky, ale i programově. Dneska často při plánování táboráku se jen zkontroluje dřevo, noviny, sirky a kytara).

Odpoledne jsme strávili na hřišti, což přerušila jen bohoslužba slova. Večer, když začalo pršet, to vypadalo, že z táboráku nic nebude, ale opak byl pravdou. Pán to skutečně řídí. Táborák byl ukončen noční hrou, po které jsem se modlil růženec  za následující den, který tou dobou nastal. Než jsme šli spát, bylo ještě kolečko.

Den VII. – Čtvrtek 3. srpna

Měl jsem službu a tak jsem ráno mazal chleby. Po snídani jsme dělali plakáty na zítřejší divadlo a následovala katecheze, kde jsme si dali otázku, zda předáváme opravdu živou víru. Po ni jsme byli seznámeni s podobou divadla a po obědě jsme nacvičovali. Když jsme skončili, čekala nás práce, za kterou jsme pak byli pozváni na večeři. Díky tomu začala později bohoslužba slova. Po večeři jsem si odpočinul a den jsme ukončili kolečkem, kompletářem a adorací.

Den VIII. – Pátek 4. srpna

V den svátku sv. Jana Maria Vianney, kněze, jsem měl službu na modlitbu. Začal jsem růžencem (zřejmě soukromě). Po ranních chválách a snídani následovala katecheze a pak po celý den příprava divadla, která večer vyvrcholila premiérou. Byla to taková rodinná komedie (vtipně reagující na současnou dobu), která vyvrcholila tím, že dcera chodila s holkou (transvestistou; tu jsem hrál já) „Jak Krteček k tetování přišel.“ Hlavní roli otce rodiny hrál vedoucí Pavel Svoboda. Zakončili jsme písní „Táhněte do háje.“ 

Kolečko potom bylo trochu stručnější a pak jsme se vydali (celý turnus pěšky) do Štítů vyprovodit Káťu. Návrat v pozdních nočních hodinách – po půlnoci. Zřejmě cestou zpět jsem si pochroumal pravou nohu, takže zhruba následující týden jsem se musel šetřit v chůzi. To jsem zjistil až druhý den ráno. Ošetřila mě naše zdravotní sestřička Mája.

Den IX. – Sobota 5. srpna

Dnešní budíček je pochopitelně později než běžně. Den je celkově volnější. Mám službu v kuchyni. Odpoledne po katechezi hrajeme hry a pak jdu připravovat večeři. Záhy po večeři je dobývání hradeb a den je ukončen vigilií a adorací opět v pozdních nočních hodinách. Růženec jsem se pomodlil cestou ze Štítů. Ostatní Antiocháci trávili odpoledne úklidem po představení. Je perfektní, že místní kluci pomáhají s vařením oběda.

Den X. – Neděle 6. srpna

Den Páně jsme začali modlitbou trochu později než jindy. Po snídani jsme nacvičovali zpěvy při liturgii, protože místní varhaník (pan Josef Jurenka) si udělal výlet a tak jsme to měli na starost celé. Zpěvy byly dobře vybrány a liturgie byla slavnostní – Proměnění Páně.

Po slavnostním obědě jsme šli opět zpívat a pak jsme šli na pouť do Crhova. (Já jsem jít nemusel, protože mě bolela noha, ale rozhodl jsem se přece jen jít také.) Když jsme se vrátili (já už ne úplně po svých, ale na ramenou Pavla Svobody a ještě jiných spoluantiošáků), šla většina na hřiště, já jsem si šel zazpívat na kůr s varhaníkem. Během toho se přijel podívat tatínek (protože mě naháněli vedoucí ministrantů kvůli poháru otce arcibiskupa – tehdy ještě mobily nebyly v módě a nezaměstnaný si to stejně nemohl dovolit). Pak jsem šel na hřiště, kde jsme trávili čas až do večeře. Den jsme ukončili ve společenství a při modlitbě kompletáře za zpěvu „Salve Regina“. Růženec jsem se modlil v kostele v rámci odpolední siesty.

Den XI. – Pondělí 7. srpna

Ráno nefungovala elektrika a tak se ani nezvonilo. Po modlitbě, snídani a katechezi jsme se vydali do ulic do celkem mrtvé vesnice. Potkali jsme jen jednu babičku na poli. Dopoledne jsem pak trávil psaním pohledů, které jsem pak po obědě odeslal z Herbortic, když jsem tam jel kvůli plakátu. Pak jsem doprovodil kluky na fotbal. Záhy po fotbale byly různé hry na faře a pak bohoslužba slova za účasti velkého množství dětí. Po houbové večeři byly hry na hřišti. Po nich mělo být kolečko, ale holky si vymyslely hru na obdoby Městečka Palarma – mafie.

Vůbec se mi to nezamlouvalo, to přece není účelem Antiochie a ani Libor z toho nebyl nadšený. Přesto jsme všichni hráli. Mě nechali vypadnout jako prvního a tak jsem si opisoval hru „Cestička do nebe“ (myslel jsem si, že jsem to opsal už v Maletíně, ten opis doposud někde mám. Pokud ho najdu, tak tu bude). Při kolečku jsem nejen vyličoval krásné zážitky dne, ale také jsem se kriticky vyjádřil k hrané hře před kolečkem (nebyla nemravná, ale mohli jsme dřív spát a zítra byli více fit). Byl jsem naštvaný a tak kompletář v pozdních nočních hodinách jsem nějak neprožíval.

Den XII. – Úterý 8. srpna

Ráno začalo jako obvykle. Po katechezi jsem se prošel po vesnici. Počasí bylo moudřejší. 

Zatímco ostatní byli na ostružinách, já jsem cestou potkal děcka u bytovek a už to jelo – rozpleskávaná a na blázny. Pak jsme vymýšleli ještě pár blbostí. Po obědě ještě následovaly hry, které bohoslužba slova jen přerušila. Den se opět zakončil tradičním způsobem. Zítra bude dětský den. Ve volných chvílích se tedy připravovalo. Odpoledne jsem byl s Mirkem (ministrantem) a jeho bráchou na borůvkách.

Den XIII. - Středa 9. srpna

Po tradičním začátku dne jsme celé dopoledne věnovali přípravám na dětské odpoledne. Nebylo chvíle k zastavení. Dětské odpoledne provázely pohádkové postavy. Já jsem byl vodník a děti měly přejít lavičku a chytat ryby. Začátek dne vlastně až tak tradiční nebyl, protože začal bohoslužbou slova s ranními chválami. Po večeři jsem trávil asi hodinu v tichu kostela a pak jsem šel na hřiště. Nakonec jsme hráli na schovku až do pozdních nočních hodin. Záhy potom bylo kolečko, kde jsme domluvili celonoční adoraci. Takto byl tedy ukončen den a plynule přešel v den druhý.

Den XVI. – Čtvrtek 10. Srpna

Den začal nádherně. Po půlnoční adoraci jsem šel spát a vstal jsem až na adoraci ranní. Po snídani a katechezi jsem se zapojil do služby v kuchyni. Po uvaření zelené rýže (příčinou zeleně byl kmín vhozený do vroucí vody spolu s varnými sáčky – to jsem si myslel dlouho, než při jedné vzpomínce na tuto věc došlo k přiznání, že za mými zády tam bylo vhozeno potravinové barvivo. Aspoň se někteří nasmáli a já byl na dlouhou dobu poučen, že se kmín do rýže nedává) byl oběd a pak jsem navštívil Herbortice. 

Po návratu jsme šli s kytarou děkovat všem těm z obce, kteří se o nás starali a pak šli někteří na hřiště, já do kostela. Když jsem dojel i já na hřiště, byl jsem jakoby vyloučen z jejich středu a pak jsem odjel, abych chvíli strávil o samotě v přírodě. Holky si něco vymyslely, seznámili s tím děcka a já jsem se urazil, tak to bylo. Nakonec pln neklidu z toho, že holky chtějí „dělat šašky u oltáře“ – tedy ministrovat (bral jsem to opravdu tak tvrdě a na Antiochii se mě to nehodilo zavádět, pokud to nebylo zavedeno již dříve, jako třeba v Počenicích, kde to bylo normální v životě farnosti), jsem se rozhodl přece jen účastnit bohoslužby. Pod mým nátlakem z hřiště si to však holky rozmyslely a tak bohoslužba pokračovala v poklidu. Po ni jsem klukům své počínání vysvětlil.

Ještě jsme se krátce stavili na hřišti a pak byl táborák, který materiálně přichystali kluci a programově zas holky. Účastnili se všechny generace. Závěrem byla schovávaná a po doprovodu do Herbortic bylo kolečko, které ukončilo den hluboko po půlnoci. Bylo zároveň rekapitulací turnusu.

10. srpen, sv. Vavřinec, nevím proč, ale často na Antiochii byl pro mě krizovým dnem. Možná, abych si více uvědomil svou chudobu a své slabosti. Celou Antiochii nejen v Cotkytli provázel můj despekt k holkám, kterým jsem byl pověstný a někdy to bylo se mnou k nevydržení. Mám ženy rád, ale protože jsem muž, tak jim moc nerozumím a protože jsem provokatér, tak je to ideální kombinace na problémy se ženami. Dokonce jsem tento rok, jak jsem byl v Klášterci navštívit turnus A, pronesl svou „katechezi“ o ženách, za kterou jsem dostal pár facek. Tímto způsobem jsem se chtěl dělat zajímavějším, což je špatně, ale Bůh si mě vedl svými podivuhodnými cestičkami, tak se snažím tuto svou slabost přemáhat, ale někdy nepřemůžu.

Přelom turnusů C/D

Den XV. – Pátek 11. srpna

Ráno jsem vstával docela brzy, ikdyž budíček byl o hodinu později. Dopoledne bylo ve znamení balení a úklidu. Oběd byl dříve, neboť brzy po poledni jsme se loučili  s Terkou, Nelou a Pavlem. Krátce na to přijížděli noví účastníci, z nichž vedoucí Vraťa Kozub přijel už včera.

Pak jsme šli na hřiště. Během toho dojeli Rodinovi z Hradce a moc mě potěšili. V 17.30 měla být mše svatá, ale otec Radek to nestihl a asi o ¾ hod. později přijel otec Marek Dunda. Časového skluzu jsme společně využili modlitbou růžence. Po P. Markovi přijel i P. Radek. Nikdo neměl vína, tak se použilo červené. P. Marek zůstal ještě na večeři a pak jel navštívit Vyšehoří. Po večeři jsme zahráli schovku a den byl ukončen adorací a modlitbou kompletáře.

Den XVI. – Sobota 12. srpna

Ráno byl budíček dříve, ale vstával jsem jako obvykle (jakoby před budíčkem). Náš turnus už končí. Brzy ráno už před budíčkem, odjíždí Víťa a Maruška, takže zůstávám sám s Liborem. Ráno po modlitbě a snídani jsme je provedli po vesnici a krátce se stavili na hřišti, kde právě probíhal turnaj ve volejbale. Po obědě jsme šli na Lázek, kde zrovna byl sraz Čechů, Moravanů a Slezanů pořádaný každoročně KSČM. Vylezli jsme na rozhlednu a pak šli na Herbortice na houby. Krátký pobyt na hřišti pak vystřídala schovka a po ni den končila modlitba před spaním. Já jsem den ukončil růžencem.

Den XVII. – Neděle 13. srpna

Den jsem začal v kostele. Po snídani jsme malovali plakáty a cvičili písně. Náš turnus začal mší svatou (pohřební) a mší svatou také končí. Po mši svaté odjíždí Libor a já zůstávám ještě na oběd a při pouti do Štítů, kde jsem se zúčastnil požehnání, děkuji za Antiochii. Další moje cesta vede do Hoštejna.

Návštěvy na turnusu D

Neděle 13. srpna – Hoštejn (Antiochie Vyšehoří i Cotkytle)

Na tomto poutním místě se měly sejít obě Antiochie. Cotkytelská byla rychlejší. Já jsem do Hoštejna dorazil mírně dříve, než oni. Prožili spolčo a večeři a seznámil jsem se s účastníky turnusu D z Vyšehoří. Krátce na to jsem se rozloučil a odjel domů. Vedoucím turnusu D ve Vyšehoří byl Pavel Šenkyřík, dnes kněz brněnské diecéze.

Úterý 15. srpna – Cotkytle

Ráno jsem byl na mši svaté v Zábřeze. Protože mě kluci Tomáš a Ondra jen tak nepustili z oběda, vzal nás všechny P. Josef Opluštil autem a kolo jsem nechal na faře. Společně jsme prožili v Cotkytli přípravu na táborák, fotbal, bohoslužbu a táborák. Po ukončení dne modlitbou jsem ulehl.

Na táborák přijel též P. Pavel Jagoš a domlouvali jsme se na návštěvě Rychnova. 

Středa 16. srpna – Antiošská jízda Cotkytle – Maletín -Hoštejn – Vyšehoří

Ráno jsem se probudil v Cotkytli a prožil jsem modlitbu. Po snídani jsme s P. Pavlem Jagošem cestovali do Maletína a navštívili místní  a povzbuzovali k aktivitě (cyklopouť do Rychnova na Moravě). Odpoledne jsme už na kolách s P. Josefem jeli oslavit mši svatou do Hoštejna a z Hoštejna jsem dorazil na bohoslužbu slova do Vyšehoří. Pak mě pozvali na večeři a fotbal. Domů jsem se vrátil v nočních hodinách.

Pátek 18. srpna – Cotkytle

Nejprve jsem jel do Zábřeha a vzal Tomáše a Petra. Po bohoslužbě slova těsně před večeří jsme dojeli do Cotkytle a po fotbale jsme hráli trochu zmatenou noční hru. Ta postupně přešla ve schovku a mafiány. Krátce po půlnoci byl slavnostně ukončen den (v Cotkytli).

Sobota 19. srpna – Cotkytle

Již v pátek vím, že tato návštěva bude jedna z posledních a tak po ranních chválách, snídani a malování obrázku se loučím těsně před polednem a doufám, že se za týden na Antiochii ukáži. 

Jestli jsem se ukázal už nevím, protože to můj deník již nepíše, ale po Antiochii, podobně jako před Antiochií, jsem tam jezdil ještě docela často a rád.

Mimo Antiochii

Mariánský poutní den – Neděle 20. srpna – Maletín – Rychnov

Z popudu P. Pavla Jagoše jsem putoval spolu s Maletíňáky do Mariánské Studánky u Rychnova na Moravě. Maletíňáky zastupovala jen Petra Pagáčová. Mnohdy jsme bloudili (protože jsem si pamatoval cestu ještě z r. 1996, kdy jsme tam šli s Antiochií pěšky), ale Pán se o nás staral a tak jsme nakonec dojeli šťastně tam i domů. Tato pouť mírně poznamenala moje kolo, ale stále jezdí.

Jel jsem tehdy ještě na kole značky Eska, mělo 3 převody, ale jak to u mých kol bývá, tak celkem slabé brzdy, což bylo i na ten terén docela náročné. Pouť byla opravdu zajímavá. Pamatuji si to jako dnes. Původně se mi vůbec nechtělo, protože ve Svébohově byla pouť k Nanebevzetí Panny Marie a v AKS Olomouc začínal týden pro ministranty, na který zas otec Josef chtěl, abych jel s klukama, ale otec Pavel uměl přemlouvat docela vzorně a imunní proti tomu jsem byl až po několikaleté spolupráci s ním. Tehdy se mě snažil dovolat domů den před poutí, ale to nešlo, protože jsem doma nebyl a mobil ještě neměl. 

Když jsme vyjížděli, neznal jsem žádnou jinou cestu, než jen okrajově tu, kterou jsem si pamatoval, takže bezpečně jsme dojeli jen do Rychnova na Moravě. Po průjezdu vesnicí, ve které jsem byl snad po prvé v životě, jsme našli farní kostel a zanedlouho faru. To už bylo krátce před bohoslužbou, která měla být ve 14.30. za pomoci místních a na faře rodiče otce Pavla. Ti nás zavezli ke kapličce. Cestu ke kapličce jsem si nepamatoval, protože už tehdy s Antiochií jsme ji těžko hledali. 

Otec Pavel si před týdnem něco udělal s nohou –to byl důvod, proč mi včera volal, a tak mši svatou sloužil s nohou v sádře a o berlích. Dělal jsem si z toho později srandu, že by mohl být biskupem, když berlu už má. Nicméně tehdy to taková sranda nebyla neb jsme očekávali nějaký další program. Provedl nás tedy po faře (za pomoci rodičů), mírně pohostil, poradil dobrou zpáteční cestu, kde jsme sice potom bloudili také, ale opravdu dorazili krásně vyčerpaní již za tmy. Domů jsem dorazil kolem půlnoci. To byla pouť, ale jsem za ni vděčný. Zážitky nemusí být vždycky dobré, ale hlavně silné,(protože z nich se pamatuje hlavně na to dobré) – to říkává P. Vratislav Kozub. K tomu ještě poznámka, že sice P. Vratislav to říkal, ale pochází to od P. Radomíra Šidleji a toto konání během Antiochie dostalo název "Šidlejovky". Ono kolo dnes již neexistuje, ale vydrželo opravdu dlouho - od mé 5. třídy? 

Ministrantský týden v semináři (Ne 20. srpna – Pá 25. srpna)

Neděle 20. srpna

Tento den zde ještě nejsme, neboť putuji na kole do Rychnova. Ani z toho nejsem moc nadšený, ale jistě z toho nebudu zklamán. Jen když by to bylo o týden později, ale je to teď a tak, co se dá dělat. Bude-li Pán žehnat, prožiji to s Ním. A Bůh nikdy nezapomíná. A já jsem nelitoval.

Pondělí 21. srpna

Ranním vlakem jsme jeli do Olomouce. V semináři nás ubytovali a začala práce. Odnášeli jsme povlečení z Pankráce, což je část semináře zvaná Marianum, do prádelny. Po přípravě na mši svatou byla mše svatá z památky Pia X. a oběd, po kterém jsem se nechal provést seminářem, neboť jsem zatím netrefil ani do vlastního pokoje. Následovaly 2 katecheze (breviář a řeholní život) a po večeři jsme zahráli turnaj ve florbale. Den končila modlitba a koupání, před spaním růženec.

Úterý 22. srpna

Po ranním budíčku a snídani se šla naše skupinka (byli jsme rozděleni do skupin) podívat na Theologickou fakultu. Po prohlídce následovala hra a pak témátko o společenství. Odpolední cesta směřovala na Svatý Kopeček, kde byla poutní mše svatá s kardinálem Miloslavem Vlkem. Závěrem dne byl táborák a modlitba. Společně s Romanem a Tomášem jsme se pomodlili u mě na pokoji růženec. 

Byl jsem jediný z účastníků, který měl samostatný pokoj, tak jsem si z části pokoje udělal skromnou kapličku. Dnes při oné pontifikální mši svaté jsem oblečen do ministrantského v horkém počasí a v dusnu poutního kostela málem zkolaboval. Zažil jsem to po prvé a doufám, že naposled. Pokorně jsem opustil liturgický prostor a šel do boční kaple, kde se větralo a byla tam zdravotnická služba.

Středa 23. srpna

Po modlitbě a snídani bylo témátko – dnes o povolání. Následoval malý výlet do tělocvičny a mše svatá v kapli sv. Jana Sarkandera (Sarkandrovka). Po prohlídce kaple, modlitbě, orloji a obědě jsme se vydali s Romanem a Tomášem a dalšími do města. Byla to chvíle volna. Záhy potom jsme udělali kousek práce a šli se koupat na koupaliště někde na okraj Olomouce. Po večeři se sehrál turnaj ve fotbale a den končil modlitbou. Na koupališti byly vosy a dostal jsem pár žihadel. Přežil jsem to.

Čtvrtek 24. srpna (a pátek 25.)

Máme službu na snídani a tak místo ranní modlitby připravujeme snídani, po úklidu je pak nácvik zpěvu pro liturgii, mše svatá v pravácké kapli semináře sv. Jana Sarkandera a až do oběda hra na pašeráky. Ve chvíli volna se díváme na dokument o Sv. otci (Janu Pavlu II.) a modlíme se růženec. 

Pak následují skupinky, které putují k věžičce pod seminářem, na kterou se leze po laně, do věže sv. Mořice, kde se seřazuje žebříček hodnot, střílejí ze vzduchovky (samozřejmě ne na věži sv. Mořice) a příp. hrají fotbal. 

Po večeři je volno na částečné balení věcí a pak výslech bohoslovců (zřejmě pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo něco jako hodnocení pobytu). V tomto čase přistupuji k svátosti smíření. Již brzy je modlitba, která je dnes před vystavenou Nejsvětější svátostí (v kapli sv. Františka). Pak je možnost jít spát. Této možnosti využívám až v čase příhodnějším. Během noci jsem několikrát buzen (zřejmě noční hra).

Páteční program již můj deník nezachycuje, ale zřejmě nebyl nějak náročný, jen balení, úklid, možná mše svatá, loučení někdy kolem oběda.