Prázdniny v r. 1999 - Hradec nad Svitavou - čtvrtá Antiochia a po prvé na Malé Antiochii

Takže další vydání na pokračování, již čtvrté, které bude na sv. Zdislavu, kterou věnoval velkou úctu + P. Pavel Jagoš. Také v první verzi litanií k patronům Antiochie patří sv. Zdislava jako ochránkyně severních Čech. P. Pavel Jagoš je zakladatelem Malé Antiochie (1993), na které jsem se já osobně moc neusadil a po zhruba pěti letech a zpovzdálí snad ještě dalších tří let jsem tuto cestu opustil, ale to neznamená, že na Malou Antiochii nemyslím dodnes, i když jen málo lidí z tohoto sdružení, pod jehož zakládající listinu jsem také vložil svůj podpis (leden 2005), o mě ví, možná jsem se v tom sdružení zapsal jako kámen, který překáží a na který se naráží. Každopádně i Malá Antiochia patří k příběhu mého života, ač nebyl psán zrovna na rovné linky.

Hradec nad Svitavou je také snad první Antiochií, která je spojená s rodištěm světce, bl. Elgemara Unzeitlika, ovšem tou dobou ještě blahoslavený nebyl a patronkou je sv. Kateřina Alexandrijská, která je též patronkou města Zubří.

Když už jsem psal o litaniích k patronům Antiochie, tak aby se na ně nezapomnělo a také na modlitbu za Antiochii:

Pane smiluj se         Pane smiluj se

Kriste smiluj se       Kriste smiluj se

Pane smiluj se         Pane smiluj se

Bože náš, nebeský Otče      – smiluj se nad námi

Bože Synu, Vykupiteli světa        – smiluj se nad námi

Bože Duchu svatý               – smiluj se nad námi

Bože v Trojici jediný         – smiluj se nad námi

Panno Maria, matko církve– oroduj za nás

Panno Maria, útočiště hledajících

Panno Maria, královno apoštolů

Sv. Petře, první biskupe v městě Antiochii

Sv. Petře, z vůle Pána nejvyšší pastýři církve

Sv. Petře, strážce a zvěstovateli Bohem svěřené pravdy

Sv. Pavle, který jsi z Antiochie vycházel na misijní cesty

Sv. Pavle, který ses vždy nechával vést Duchem svatým

Sv. Pavle, Pánem povolaný k obrácení pohanů

Sv. Barnabáši, spolupracovníku sv. Pavla na díle Božím

Sv. Barnabáši, muži plný Ducha svatého a víry

Sv. Barnabáši, který jsi denně nasazoval život pro Boží Království

Sv. Ignáci z Antiochie, žáku apoštolů

Sv. Ignáci z Antiochie, naplněný horoucí láskou k Ježíši Kristu

Sv. Ignáci z Antiochie, ochotný dát pro Ježíše a jeho evangelium svůj život

Sv. Petře z Antiochie, který jsi sloužil Bohu v tichu poustevny

Sv. Petře z Antiochie, který ses askezí připodobňoval Kristu

Sv. Petře z Antiochie, který jsi modlitbou vyprošoval obrácení mnohých

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, patronko misií

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, učitelko cesty duchovního dětství

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, která jsi zasvětila celý život Bohu

(Sv. Zdislavo, ochránkyně severních Čech

Sv. Zdislavo, přimlouvající se za naše rodiny

Sv. Zdislavo, s láskou vychovávající děti)

Sv. Vojtěchu, přikladný pastýři české země

Sv. Vojtěchu, neúnavný obhájce Božího zjevení

Sv. Vojtěchu, přinášející světlo evangelia pohanům

Sv.Cyrile a Metoději, naši apoštolové

Sv.Cyrile a Metoději, kteří jste pro spásu mnohých opustili svou zemi

Sv.Cyrile a Metoději, horoucně milující svěřené duše

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa – smiluj se nad námi

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa – smiluj se nad námi

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa – smiluj se nad námi

Modleme se:

Bože, Otče, Ty jsi tak miloval svět, že jsi k naší spáse poslal svého milovaného Syna. Ten když dokonal dílo vykoupení, svěřil apoštolům poslání, které přijal od Tebe a ti v síle Ducha svatého dále zvěstovali Boží záchranu lidem. Povolej, prosíme, i dnes lidi, kteří ochotně nabídnou své schopnosti do služeb Tvé radostné zvěsti, aby se tak tvé království šířilo po celé zemi, neboť ty žiješ a kraluješ po všechny věky věků. Amen.

Fotky turnusu Antiochie pořízené rodinou Rodinových z Hradce: https://eu.zonerama.com/Antiochia/Album/4117707

Když jsem se přidal k Malé Antiochii, Prázdniny roku 1999

Malá Antiochia úvodem

Antiochia je mi jasná. Zažil jsem to. O Malé Antiochii jsem jen slyšel v Maletíně v r. 1997, ale nikdy nezažil. Měl jsem k tomu jisté sympatie a toužil jsem to poznat. 

Tak mě poznal v Krchlebech P. Pavel Jagoš, protože mě chtěl poznat. Byl jsem pověstný svou starostí a domluvili jsme se konečně na táboře. Vedoucí tábora v Jevišovicích Jirka Valenta se svou nastávající se se mnou domluvili také, tak jsem mohl zažít první a poslední tábor Malé Antiochie, kde jsem byl jen malým pomocným vedoucím.

Antiochie je město ve východní Asii a rozhodně není Malá. Tyto tábory mají navazovat na činnost Antiochie na Moravě formou letních dětských táborů. V dnešní době už je to rozrostené úplně nějak jinak, ale rozhodně nevidím škodu na tom, že jsem byl i „malým antiošákem“.

Jinak logo Malé Antiochie už jako sdružení pochází až z konce roku 2007, prezentovaný na stránkách Malé Antiochie spuštěných 1.1.2008. Podobu loga jsem navrhoval a celkově to graficky dotvořil Tomáš Voldán z Drahotuš.

Malá Antiochia měla vždy v symbolech víru (kříž), naději (kotva) a lásku (srdce). Od začátku svého pobytu na faře v Rychnově jsem dodal ještě slunce jako znamení radosti. Dosavadní logo se však v té podobě nehodilo pro webové stránky.

Malá Antiochia Jevišovice 16.-25. července

16.-18. července

Tyto dny zde nejsem, takže vlastně ani nevím, co se děje. Malou Antiochii ještě neznám, ale strašně se těším.

Balím se v neděli 18. Července v noci, toho dne jsem vzpomněl na Antiochii při bohoslužbách, zvláště v Maletíně.

Den I. – Pondělí 19. Července

Dnes vstávám v 6:15 a odjíždím autobusem v 6:50. Krátce se stavím v zábřežském kostele, na faře, úřadu práce a několika obchodech. Také u Heleny Fuchsové.

V 9:09 vyjíždí vlak směr Česká Třebová, v 10:19 mám přípoj do Brna, kde se stavuji v katedrále a modlím se ve 12:00 růženec za tuto Antiochii.

Ve 13:05 mám přípoj do Znojma, kde jsem ve 14:50 a krom jiného se jdu podívat po místních kostelích. Našel jsem kostel sv. Jana Křtitele a Sv. Kříže.

V 17:00 jel autobus do Jevišovic, kde jsem pak hledal faru. Je dost daleko od kostela. Na faře jsem byl velmi pěkně přijat, nějak moc jsem se však neseznámil s takovým množstvím perfektních kluků a holek.

V 19:00 P. Pavel Jagoš sloužil v místním kostele mši svatou, po níž byla večeře a děti byly nakrátko uloženy do hajan.

Ve 22:15 začla noční hra. Šli jsme za světýlkem do parku. „Jak těžké je najít světlo!“ Potom ve 23:00 byli opět uloženy do hajan a v 0:20 jsem šel spát i já. Díky Tobě, Pane.

Den II. – úterý 20. Července

Ráno vstávám v 5:00, modlím se růženec a zapisuji do této kroniky. Po té ještě uléhám a vstávám asi v 7:20, což je 10 minut před budíčkem, abych provedl ranní hygienu. V 8:45 slouží P. Pavel Jagoš mši svatou a po ni je snídaně.

Po snídani si děti mohou vybrat, co budou dělat, před tím se nám ještě představí. Kolem 11:00 se odebírám s některými kluky na fotbal. Zveme i místního kluka, který se spřátelil s Malou Antiochií. Je to fotbalista.

Po dvanácté je rychlý oběd a 12:50 odjíždíme na koupák, kde u rybníka prožíváme čas asi do ½ 4. Pak se opět odebereme k autobusu a záhy na to kolem ½ 6. – po svačině opět někteří vyráží na hřiště. 

Po večeři, která je v ½ 8. Umývám nádobí, pak je obvyklé divadlo o Mojžíšovi, které pak formou vyprávění opakuji těm, kdo umývali haldu nádobí. Pak rychle spěcháme na hřiště, kde už běží hra a po ní už děti mají osobní hygienu, modlitbu, příběh a spánek. Já jdu spát až ve 23:15.

Zatímco ostatní vedoucí, kromě jedné, se radí, co bude příští den, já jsem zaúkolován, abych klukům četl příběh na dobrou noc. Marně se mně děti ráno doptávají, co bude, když já se to vždy dozvím až při rozhovoru s vedoucími a je to tak dobře. Mně to celkem vyhovuje, protože mám více času na spánek a každý den je také pro mě překvapením.

Den III. – středa 21. července

Ráno opět vstávám v 5:00 k modlitbě růžence a psaní této kroniky a opět uléhám v 5:45.  Budíček je dnes normálně na 7:00, hned po něm následuje rozcvička na nový zámek v Jevišovicích a po snídani se tam jdeme podívat.

Po prohlídce zámku jsou děcka motivována, aby si udělali nějaký hudební nástroj (v zámecké kapli byla výstava hudebních nástrojů) a to dělají až do oběda.

Po polední siestě jedeme na koupaliště ne až do Slatin, ale do Znojma. Ve Znojmě si prohlédneme kostely Sv. Kříže, pak se jde na hrad. Někteří jdou si hrad prohlédnout, jiní si chtějí ve městě něco koupit, ale mají smůlu, protože tam zavírají obchody běžně o ½ 6., a tak se musí spokojit s návštěvou cukrárny a kostela sv. Jana Křtitele.

Po návratu do Jevišovic je už jen večeře, příběh o Mojžíšovi, hygiena, modlitba a četba příběhu. Kluci jdou spát ve 21:45, já, protože hygienu konám až po děckách a čtu jim příběh, jdu spát ve 22:20, ostatní vedoucí trochu pozděj.

Den IV. - Čtvrtek 22. července

Dnes opět vstávám v 5:00 a jako obvykle se modlím růženec a píši a opět uléhám. Po budíčku je rozcvička, na kterou odcházím poslední, pak hygiena a snídaně. Na ni navazuje celodenní hra na Izraelity a Egypťany. Já jsem v přípravném týmu.

Odpoledne máme táborák a pak jedeme zpět do Jevišovic. Cestou, kdy děti sbírají houby a bylinky a zároveň hrají „Bomba, nálet, potopa“ nás zastihne déšť, takže ti, co si nevzali pláštěnku, jakož i já, jsou mokří.

Po návratu a večeři si hrajeme různé hry jako karty, piškvorky, médium, slepou bábu – trochu jinak, sardele. Pak klukům čtu příběh, po kterém pěkně usnou. Vždyť dnešní den byl náročný a zítra některé z nich čeká cesta do Štítar, takže budou ráno brzy vstávat. Já jdu spát až po krátkém rozhovoru (s Tomášem) někdy ve 23:15.

Den V. – Pátek 23. července

Dnes vstávám až v 5:20, modlím se růženec a píši kroniku. Budíček pro ty, kteří jedou do Štítar je totiž už v 6:30. I já tam jedu. Je to celkem dlouhá cesta, ta trvala většinu výpravy.

Na Malé Antiochii ve Štítarech jsme byli jen krátce a pak jsme jeli na faru (do Jevišovic), kde jsme kol 4. Dostali pozdní oběd a svačinu. Hned potom jsme šli do místního parku, kde kluky zaujal kolotoč a na fotbal úplně zapomněli.

Když bylo na čase, abychom už šli, dal nám Pán znamení tím, že začalo pršet. Pak se hrála další „Mojžíšovská hra“. Mojžíš, který rozbil desky, je nechal pěti kmenům hledat po celé hoře, než si u Hospodina vyprosil nové desatero.

Pak v 19:00 následovala bohoslužba slova (kterou měl bohoslovec za brněnskou diecézi Otto Holeček z Holíče, kterého jsem znal z Miniforu v Rajnochovicích) v místním kostele nejen pro nás, ale i pro celou vesnici (asi bych je urazil, když už je to město, možná i tehdy to bylo město, nevím) a po večeři i místní administrátor (tak jsem to chápal, ale nevím, zda měl tu farnost na starost) P. Marek Dunda (slyšel jsem o něm jako o zakladateli Antiochie, ale nikdy před tím jsem se s ním nesetkal). 

Po jeho odjezdu děti čekala už jen hra o Mojžíšovi, pro kluky 3 kapitoly příběhu. Ve 23:10 jsem šel spát.

Den VI. – Sobota 24. Července

Vstávám v 5:00 a jako obvykle se modlím růženec a píši kroniku. Tentokrát však neuléhám, protože se loučím s Milošem a po 7. je rozcvička, pak snídaně. Potom se připravuje pouť v místním parku, vyzdobuje se park a připravují atrakce. 

Po oné pouti následuje oběd, po němž je chvíle odpoledního klidu. Při tom čtu klukům příběh, který se normálně čítává jako večerníček a pak si všichni dělají masky na večerní táborák.

V 16:30 je dovoleno, abychom šli na hřiště si zahrát fotbal. Po fotbale se připravovalo ohniště a v 19:30 začal táborák s karnevalem a ve 21:30 stezka odvahy, která trvá zhruba do půlnoci.

Při stezce odvahy se snažím děcka vystrašit vyprávěním, jací duchové je tam mohou čekat a že já sám jsem duch. Po rozhovoru s Tomášem Holým jdu v 1:15 spát.

Den VII. – neděle 25. července

Dnes vstávám až na budíček v 8:00. Ne, že bych nebyl vzhůru, ale ze spacáku se mi moc nechtělo. Po snídani byl velký úklid a v 10:30 byla mše svatá.

Po obědě se už všechno různě rozjíždí, a tak je to čas loučení a na nás přichází řada kolem 13:15, kdy jedeme autem do Znojma. Ve 13:50 nám odjíždí vlak a v 19:00 jsme v Zábřeze, odkud nás opět Jirka odváží.

V 19:15 se tedy dostávám do Václavova a hned po příjezdu jdu do kaple, kde běží mše svatá. V 0:30 jdu spát.

V pondělí nás čeká cesta na Maletín, která je i poděkováním za Malou Antiochii. Po mši svaté, která byla v 19:00 nás čeká táborák u Šoupalů, kterými jsme se nechali pozvat. Z Malé Antiochie se účastnil P. Pavel Jagoš. Zároveň jsem vzpomenul Moravskou Antiochii v Hradci nad Svitavou.

Moravská Antiochia konaná tentokráte v Hradci nad Svitavou v obvyklém turnusu C, 

konaném ve dnech

30. července – 15. srpna

Pátek 30. července

Netradičně tento den zůstávám doma, ale myslím na Antiochii při mši svaté ve Svébohově v 19:00, při balení ve 21:00 a při růženci ve 22:15, ale vlastně i celý den. Zítra je děkanátní setkání mládeže v Hoštejně, to bude dobrá průprava na Antiochii.

Den I. - Sobota 31. července

Vstávám ve 4:15, protože tatínek chce udělat generální úklid klecí a já chci na děkanátní setkání mládeže do Hoštejna. Odjíždím autobusem v 7:56 a v Růžovém údolí se napojuji na autobus v 8:16 do Hoštejna. Mše svatá začíná před 9. A pak je katecheze P. Radka na téma Mystika. Po ní je pohoštění a putování za sv. Annou. 

Pak, protože jsem nestihl vlak do Hradce nad Svitavou, mě P. Radek odváží autem do Zábřeha a tam se napojuji na rychlík a opouštím děkanát Zábřeh.

Když asi o ¾ na 5 docházím na Antiochii, jsem v mnoha směrech překvapen. Ve vesnici se slouží mše svatá pravidelně 3x týdně a tak začínám pochybovat o misijnosti této farnosti. Z farní zříceniny mám podivné pocity, ale zažil jsem i horší podmínky, ale nikdy jsem neměl „antiklaustrofobii“ jako tady. (Tak jsem nazval strach z příliš velkých prostor)

Velkým překvapením je i bohoslužba, před níž od ½ 6. s místními hrajeme fotbal. Tam jsem se dozvěděl, že jsme poslední turnus v této obci. Samé novoty.

Po večeři uklízím v modlitebně a modlím se večerní chvály. Jdu spát ve 23:15 a čekám, co nového zítra zažiji. Mluví se cosi o spaní pod širákem, což je (pro mě) jedna z novot na Antiochii.

Jinak kostel zde je bez nejmenšího šrámu a vypadá to tu zbožně. I hřbitov mají pěkný. Když jsem vystupoval z vlaku, měl jsem pocit, že sídlíme na konci 7km dědiny, ale časem poznám, že je to mýlka. Obec je dlouhá a úzká.

Den II. – neděle 1. srpna

Po první noci vstávám v 6:00 a modlím se růženec. Potom je budíček, ranní chvály a ranní modlitba. Ta mě hodně oslovila. Každý den jsme společně rozjímali nad textem evangelia toho dne. Pak je záhy mše svatá (8:00), po ní snídaně a pak píši (tuto) kroniku. 

V 10:30 odjíždíme do Kamené Horky, která je velmi misijní obcí (dnes by se řeklo obec s nízkou religiozitou). Kostel je tam napolo rozpadlý a věřících místních je 7, fara je zbořena a farnost zrušena. 

Co se týče misijnosti této obce (Hradec nad Svitavou), kostel, který nepatří mezi největší je středně naplněný převážně starými lidmi, několika dětmi a dvěma ministranty a samozřejmě námi. Vesnice má prý 2000 obyvatel a skutečně sídlíme uprostřed vsi dlouhé 7 km a široké 200 m, takže misie to je.

Po obědě a balení vyrážíme na Svojanov přes Radiměř a Rohoznou. Cestou se nám podařilo stopnout velmi ochotného řidiče a ten nás zavezl do Rohozné. Jen několik z nás tam bylo pěšky, já mezi ně nepatřím. V lese, nedaleko Rohozné, jsme na cestě rozdělali ohniště a většinou kol 23. hodiny šli spát.

Den III. – Pondělí 2. srpna

Ve včerejších ohláškách jsem poprvé slyšel o svátku Porciumkule, kdy jsou odpustky při návštěvě farního kostela.  Proto je mimořádně mše svatá i v Hradci nad Svitavou, ale ten za světla již neuvidíme a bohoslužba dnes taky nebude.

V prvním pracovním dnu v týdnu lezu ze spacáku v 6:07 a modlím se růženec netuše, že jdu cestou na Svojanov. Vracím se za hodinu pomalé chůze a hned jdu do obchodu spolu s Kubou a Víťou do Rohozné. Protože zde tak brzy po ránu nemají chleba, navštěvujeme alespoň vnějškem tamnější kostel sv. Erazima. 

Ostatní vstávají až po našem příchodu a po 9. hod. je snídaně, pak procházka na Svojanov (správnou cestou) a tam jsme zjistili, že v pondělí neprovádějí, tak jsme si hrad prohlédli zvenčí a zadarmo šli na věž, také jsme udělali několik fotek.

Následně naše cesta pokračovala ve jménu Páně, kdy jsme prošli vesnicí a Jana s Pavlem byli vysláni autobusem. Zbývající jsme šli pěšky přes různé vesnice až myslím někam mezi Hutě a Bohuňov. Tam jsme pod skálou rozdělali oheň a uvařili špagety. Bylo už docela pozdní odpoledne.

V Bohuňově jsme se rozdělili na stopa. Někteří z nás měli štěstí, každopádně jsme se stejně nakonec dostali všichni stejným autobusem do Letovic. To už bylo pro mě s Kamilem před 19. Hodinou, pro ostatní až krátce po. V 19:55 nám odjížděl vlak, který údajně v Hradci nesavil, ale přece jen stavil. Na faře jsme přivítali pozdě příjezdoucí Katku, která přijela včera ve večerních hodinách a útočiště nalezla u jedné místní ochotné rodiny, kde jsme pro pozdě příchozí zařídili nocleh, tedy ne já.

Po večeři a modlitbě následovala koupel ve sprchobudce. Přesto, že je to tak velká fara, záchod a koupelku nemá, takže vše je postaveno na dvorku. Spát jdu nějak v ½ 12. (kvůli sprchování, stejně zjišťuji na pokoji, že do sprchobudky jsem šel čistší, než když jsem se z ní vrátil. Na sprchu jsem pomalu neviděl a pode mnou bylo bahno).

Den  IV. – úterý 3. srpna

Ráno pro mě začíná velice brzy. Probudím se kolem 2:30 a mám potřebu jít na WC. Když už jsem se vzbudil, cítil jsem, že to není jen tak a krom WC jsem se ještě pořádně umyl a psal kroniku. Potom jsem nalezl útočiště v modlitebně a v pěkném prostředí se modlil růženec. Fara totiž není úplně „zřícenina“. Tak vypadá jen zvenčí a v přízemí. V patře, tedy pokoje a modlitebna je docela jako nová. Ve 4:30 jsem opět ulehl do spacáku a spal až do 6:30.

Následovaly ranní chvály, modlitba, snídaně a část katecheze. Pak jsem s dvěma dalšími (Kubou Kratochvílem a ještě jedním zkušeným antiošákem) navštívil Velké Opatovice a pomáhali jsme na faře tamějšímu panu faráři (P. Josefu Pelcovi).

Vůbec toho nelituji, ikdyž to tak úplně nebyl účel Antiochie (to se říkalo tehdy i na kolečku, dneska to vidím jinak, protože jedním z účelů Antiochie by mělo být a také je to tak vnímáno, pomoci místnímu knězi, ale právě pro to aktuální vnímání, tam byli posláni zkušení antiošáci, aby ti noví se mohli věnovat tomu, čemu se Antiochia v prvé řadě věnovat má.) Viděl jsem nádherný kostel v Křenově (jelikož nás vezl do Velkých Opatovic pan Cvrkal - Santiniho dílo) a ve Velkých Opatovicích a také knihy i ze 16. století. Obědvali jsme s místním panem farářem, P. Josefem v místní závodní jídelně. Kolem 15. hodiny jsme odjížděli. Dostali jsme darem staré růžence a svíčku. Ze starých růženců byly použitelné 4, ty jsme se rozhodli dát ministrantům, jeden necháme do modlitebny a svíčka růžové barvy půjde k Panně Marii, též do modlitebny.

Krátce po příjezdu jsem byl poslán do Svitav, abych zavezl panu faráři jeho kolo a vyměnil za lepší. (Byl jsem nejmenší z Antiošáků a to kolo bylo malé, tak jsem byl na to nejvhodnější a to druhé kolo byl favorit, poněkud větší a jelo se s ním podstatně lépe). Ve Svitavách se potkávám s P. Pavlem Jagošem, který se rozhoduje sloužit v Hradci mši svatou.

Po příjezdu na faru si jdu prohlédnout vesnici za kolejištěm a pak se vracím na mši svatou. Po mši svaté je společná večeře velkých a Malých antiocháků a pak jdu ve 22:00 spát. Ostatní Antiocháci ponocují, uvidíme, jak to s nimi zítra dopadne. Víťovi přišel telegram, co v něm asi je?

Den V. – Středa 4. srpna

Dnes se všichni budí nějak dříve. Proč? Nevím. Asi o ¾ na 5 se dovídám, že vlakem 5:16 odjíždí Víťa. Vstávám tedy i já, abych se rozloučil. V ½ 6. opět uléhám až do 6, kdy se v modlitebně modlím růženec. Ráno je program jako obvykle, katecheze je trochu delší. 

Ještě před polednem jdem hrát sami fotbal, ale po čase mě to omrzuje a začínám mít pocit, že nejsem na Antiochii a tak se jdu raději modlit. Odpoledne po siestě procházíme vesnicí. Konečně nějaké kontakty s místními lidmi.

I po návratu na faru fara žije. Mše svatá je dnes trochu slavnostnější o jednoho bohoslovce ze Svitav – Radka (Radek Sedlák, dnes kněz, farář v Troubkách, rodák ze Svitav). Dokonce i jedno z místních dětí se přišlo podívat na mši svatou. No, člověk míní a Pán Bůh mění. 

Po mši svaté nás opouští Jana a nálada je mírně skleslá, protože je nás už jen 9 a dle názorů mnohých je to krize, já však tento názor nesdílím (možná taky proto, že v Maletíně to bylo normální a v Počenicích nás bylo moc). Večer jsou modlitební hlídky po vesnici, je to pěkné. Tak jsme přece na Antiochii. Spát jdeme v ½ 12. s dobrým pocitem, ne již ze skleslou náladou jako ráno.

Den VI. – Čtvrtek 5. srpna

Vstávám v 5:40, protože mám službu v kuchyni. Dnes se výjimečně modlím růženec s ranními chválami, protože v době ranních chval umývám nádobí. Krom ranního mazání chleba a odpoledního škrabání brambor je to jediná práce, kterou v kuchyni dělám. Na ostatní stačí Maruška nebo to udělá někdo jiný.

I dnes je na faře živo, takže tu trávím většinu času s děckama, kteří přichází po malých skupinkách. Nejsem na to sám, tak si stihnu i vyprat trenýrky, trička a ponožky. Je to už potřeba, abych nechodil tak špinavý.

Večerní bohoslužba je významná i tím, že ministruje i místní kluk David (on zas tak místní nebyl, měl v Hradci dědečka, jinak byl ze Studgartu, pro mě první kamarád ze zahraničí), tedy spíše se učí ministrovat. Bohoslužbu má dnes po prvé náš vedoucí – Kamil. 

I po bohoslužbě přicházejí kluci a holky, ale už si jen povídáme. Také máme na faře významnou místní rodinku (opět ne zas až tak místní, rodina Rodinova, tedy rodiče Davida), která nám půjčila kola, takže jsme už trochu mobilnější. Je nás 9 a máme 3 kola, tak se třeba dostanem dál. Po večeři a krátkém kolečku, které už nikdo pro ospalost neprožíval, jdu ve 23:00 do hajan.

Den VII. – pátek 6. srpna

Dnes vítám nový den v 5:50, ne však jako vždy růžencem, ale utíráním nádobí ze včerejší večeře a psaním těchto řádků. Potom následují ranní chvály, modlitba a snídaně, katecheze dnes není. Hned po snídani se dáváme do práce, pak přicházejí místní děti. S Davidem a Danem odjíždím k jejich domovu (před polednem). S Danem se loučíme a u Davida zůstávám na jeho osobní pozvání. Přijíždí otec Petr (P. Petr Dolák, tehdejší kaplan ve Svitavách, navštívit dědečka) a potom Davidův tatínek a dědeček. U Rodinů obědvám a pak jim pomáhám sklízet nějaké plody. 

Asi v ½ 3. jedem na faru, kde hrajeme šipky a pin pong a pak se opět vracím k Rodinům, kde sklízíme seno. (Cestujeme na kole, protože Rodinovi bydlí na konci Hradce směrem k Radiměři, tj. 3,5 km) Po návratu je mše svatá, na které dnes ministrují všichni antiocháci (muži) a také David a Dan. Je velký svátek – Proměnění Páně a po mši svaté má Kamil svátostné požehnání (jako tehdy jáhen si to může dovolit). 

Z kostela pak jdeme na hřiště, kde hrajeme fotbal. Večeře a kolečko už je za tmy a ve 22:50 se spolu s Kubou modlíme růženec. Když dojdeme na pokoj, je prázdný a tak jsme v pokoji osamoceni.

Den VIII. – sobota 7. srpna

Dnes vstávám až v 6:30, společně se modlíme ranní chvály, rozjímání a snídáme. Chvíli po snídani dojíždí pan Cvrkal na krátkou návštěvu. Já mu jen tak ze slušnosti nabízím pomoc s obilím, on to však bere vážně a to je dobře. V tu chvíli, když jsem tam byl, volal otec Radek a mám možnost s ním hovořit a přijmout povzbuzení, které předávám některým dalším antiochákům.

Odpoledne, v době, kdy se hraje fotbal, vypisuji pro Dana a Davida strukturu mše svaté a kol 3. hodiny přicházejí a tak jdu k nim (k Danovi) původně se vykoupat do jejich bazénku, ale toto překazí bouřka a tak se stačím jen jedenkrát ponořit, když už bouřka odchází. Jinak hrajem slušné videohry jako je fotbal a auta. Radši jsem nepočítal, kolik aut jsem zničil.

Po příjezdu na faru následuje bohoslužba slova s růžencem, na které David s Danem asistují. Po bohoslužbě a večeři mírně provokuji, což možná narušuje řád společenství. Kolečko je sice v poklidu, ale ženy chystají pomstu. 

Den IX. - Neděle 8. srpna

Den Páně a přes to se to holky snažili pokazit, až málem pokazily. Takové byly mé pocity hned z rána a pak po celý den. Vstal jsem ráno v 6:00 a místo růžence jsem odstraňoval nápisy „Vojto, gumička“. Tato jakoby přezdívka mě provázela až do oběda, dokonce i v modlitbách holky nedaly pokoj, což je neuctivé i vůči Pánu Bohu, protože v modlitbě by se rušit nemělo. Když jsem viděl čaj v masném hrnku, ani jsem nesnídal. To už holky kapánek přetáhli a tak jsem jim to svým opětovným pohrdáním dal plně najevo, ač jsem se snažil ještě před snídaní dělat jakoby nic. Ke všemu mě ještě nebylo dobře a tak jsem v 11:15 spočinul.

Dnešní mše svatá byla trochu zvláštní už tím, že byl obřad přijímání do katechumenátu, takže tato farnost vlastně ještě žije a upadá jen umíráním věřících. Jak zjišťuji, má ještě i dostatek ministrantů. K nim snad přilne i Dan, který dnes aktivně vykonává službu misálisty v podstatě jako zkušený ministrant, protože vše mu říkám až na poslední chvíli.

Oběd bych nejradši nejedl, neboť někteří Antiocháci jsou tak nerozumní a nenechají mě ani vklidu najíst. Mám pocit, že bych měl odjet, ale protože jsem ještě vše v této vesnici nedovedl do konce, ale spíše do začátku, neodjedu. Tak jsem se cítil důležitý. 

Když přijdou děcka, zapomínám na to, že mi není ani tělesně ani duševně dobře a na koupališti v Radiměři všechno přejde. Fotbal už hraji s naprostou veselostí a dávám 2 góly, což je zázrak. Už jen divně chutná večeře (pod paštiku mi holky namazaly pastu na zuby)mi připomíná ranní rozčílení a večerní nevolnost mě nutí jít ve 22:30 spát.

Den X. – pondělí 9. srpna

Dnes vítám nový den už v 5:10 a připravuji snídani, protože mám službu v kuchyni. Záhy si všímám, že v kuchyni je potopa, ale na odstraňování není čas a tak dělám jen provizorní řešení.

Dnes se s náma loučí Pavel M. a tak ho jdou všichni vyprovodit na vlak. Ranní chvály a rozjímání se odehrává vyjmečně v modlitebně, potom se odstraňuje potopa a je katecheze o modlitbě. Během toho přijíždí nová účastnice turnusu – Dáša. Byla týden nemocná, proto mohla přijet až teď a brzy po příjezdu si porouchala kotník.

Po katechezi umývám nádobí a hraji s děckama na faře košíkovou. Po obědě umývám nádobí a navštívím s Kubou pana Bureše, místního kostelníka. K němu se pak vracíme a kopíme seno na vlečku. Po krátké návštěvě místní hospody jdem na hřiště, pak do kostela na mši svatou. Po večeři má být původně adorace, ale protože večeře se trochu protáhne, holky se cítí unaveny a já jsem jediný, kdo chce adorovat, ostatním se chce spát nebo se k nastalému problému nevyjadřují, adorace nakonec není. Cítím se dotčen nezájmem společenství a v tom rozčílení už nejsem schopen se ani modlit. Spát jdu až v 0:30.

Den XI. – úterý 10. srpna

Dnes mě není zrovna do zpěvu, když v 6:30 vstávám. Cítím se uražený tím, že jsem byl sám proti společenství. Dále nejsem schopen se modlit, nakonec se však přemůžu a místo ranní modlitby v kostele, které vůbec nejsem schopen, protože se cítím provinilcem a je mi až k pláči, se modlím radostný růženec. Při třetím tajemství mě opouští žal, ale to ještě nevím, že po katechezi přijde jeden klučina, na kterém jen velmi málo uvidím úsměv na tváři, který je pro něj tak typický. Snažím se zjistit, co se s ním děje…Zítra bude konec světa… Snažím se ho tedy uklidnit a myslím, že se to podařilo, ale to je jen zdání. 

Mezi tím mám ještě pomáhat na faře. Zrovna, když jedu kluky doprovodit domů, jsem prý potřeba a tak Kuba na otázku „Kde je Vojta?“, odpovídá humorně: „Vojta je jako Duch svatý. Vane si, kde chce.“

Když odpoledne prší, píši do velké kroniky, abych zahnal nudu. Ještě nikdo z našeho turnusu tam nic nenapsal a mě jako kronikáře mnoha Antiochií to docela štve. Píši tedy tak obecně, protože dopisovat celý týden by bylo docela náročné. Nakonec to bude jediný zápis našeho turnusu. Ve ¾ na 5 jedu za Davidem, před tím ještě navštívím Milana. … Večer je táborák. Den dnes zakončujem kupodivu adorací a jdu spát v 0:15.

Den XII. – středa 11. srpna

Po krátké noci vítám den v 7:05 a hned jdu do kostela zvonit. Je to první Antiochie, kde se zvoní elektricky, ale je třeba to spustit. Místo ráno v 6:00 se už zvoní v 7:00. Bylo tomu tak i v Počenicích. Růženec se modlím ve spacáku před tím. Budíček je dnes posunutý na 7:30, pak je ranní modlitba a snídaně. Potom jdu odeslat poštu a sleduji proces zatmění slunce spolu s děckama i v televizi, takže neobědvám s Antiocháky, ale u rodiny dětí Milana a Moniky. Po návratu na faru hledáme Antiocháky. Tuším, že budou u Křivánků a že dělali totéž, co já – sledovali zatmění.

Po jejich návratu děláme plakáty na táborák. Potom jedu (na moničině kole a ostatní kola jsem rozpůjčoval) s děckama Milanem, Monikou a Honzou na okruh Hradec – fara, Radiměř, Hradec – Rodinovi. Stavím se u Rodinů, kde se vykoupu a hned valíme do kostela a ke svátosti smíření, po ní prožívám mši svatou, na kterou dojede i otec Radek. Ke svátosti smíření šel i David a já jsem taky šel, cizí zpovědník mi neuškodí, tak to říkal i otec Radek.

Dnes jsem ještě nehrál fotbal, a tak alespoň kopání na bránu mi neuškodí. Den končíme dlouhou večeří a kolečkem tak ve 23:30

Den XIII. – čtvrtek 12. srpna

Už se mi nějak nechce vstávat v 6:00 k modlitbě růžence. Vstávám tedy v 6:15 a píši zápisek do tohoto sešitku. Ranní program je obvyklý, ale bez katecheze. Kolem 9. hodiny jedu po dlouhé době pro mléko (domácí kravské mléko až skoro ke Svitavám) a pak nějak bdím nad hrami k táboráku. Ne, že bych toho moc napsal, protože přicházejí místní a tak si chvíli hraji. Mají však perfektní talent chodit před obědem a tráví u nás čas oběda (to není špatné).

Po obědě jedu s nimi na borůvky (na kolech stejně jako včera) a potom si opět hrajeme nějaké ty hry s dalšími příchozími (Davidem a Danem) – ministrantské pexeso. Dnes chci jít trochu dříve do kostela a vedu s sebou i Milana. Ministrují krom něj ještě David, Dan a Tomáš. Dnešní mše svatá s P. Radkem může být dětská, protože všechny děti, které si s námi hrály, šli s nadšením do kostela. Byla to krásná mše svatá plná radosti. Zvláště z ministrantů mám velikou radost.

Po mši svaté si někteří hrají ještě s dětmi, já poznávám i Milanova tatínka a pak je večeře. Po ní si jdu dát siestu, jsem totiž unaven. Budí mě tedy na kolečko, které je po desáté hodině. Zůstávám v modlitebně a modlím se růženec, kterým dnes zakončuji den.

Den XIV. – pátek 13. srpna

Pro mě je tento den poslední celý. Vítám ho v 6:15 a v 7:00 je mše svatá s ranními chválami, protože večer je táborák. David s Danem se rozhodli také vstát, a jak jsem se dozvěděl, vstali jsme stejně. Hned po mši svaté je adorace, které se kluci také účastní a stejně jako mě, tak i je bolí kolena, ale to jim vůbec nevadí. Asi v 10:00 je snídaně. Co se děje po snídani už vlastně nevím, ale nenudím se.

Po obědě si chci dát siestu, ale nějak to nevychází, protože Antiocháci chtějí borůvky na narozeninový dort. No dobře, jedem opět do Vendoláku na ty borůvky. Po návratu se chci rozloučit alespoň s panem Rodinou starším a pak už začíná táborák, kterého se účastním jen sporadicky. Spolu s Davidem a Tomášem, kteří se rozhodli opustit táborák a jít do kostela ministrovat, jdu na farní mši svatou, po které se vracíme. Hned potom jdu tedy na táborák a účastním se ho stejně sporadicky, protože nemám žádný veliký úkol. Jen jsem příšera v dobře nachystané, leč neúspěšné stezce odvahy, která se však ukázala jako zdraví nebezpečná (mělo se uklidit hned to sklo, které se přitom rozbilo).

Po 22. hodině jdu doprovodit některé domů a loučím se tím s nimi. Táborák se táhne mírně přes půlnoc a tak růženec se stíhám modlit až v 0:30. Původně nechci jít spát, ale protože usínám při růženci, jdu přece jenom v 1:00 spát.

Když se loučíme s Rodinovými, je mi přáno, abych zaspal a tím se nemusel loučit v noci. Je pravda, že je mi těžko, když mám opustit Hradec, ale nedá se nic dělat. Každopádně jsem Hradečákům slíbil, že se občas přijedu podívat. V den, kdy píši tyto řádky, se mi po Hradci stále stýská. Byla to dobrá Antiochie, ikdyž v mnohých chvílích jsem to tak necítil.

Den XV. – sobota 14. srpna

Dnes jsem v Hradci živ jen krátce. Vítám den v 6:45 ospalý. Ostatní Antiocháci se rozhodli zůstat do neděle, je to dobře. Ale mě čekají těžké chvíle loučení. Balím se a snídám. To je vše, co dnes v Hradci dělám.

Své prohlášení, že to byla druhá nejlepší Antiochie v mém životě, beru vážně. Rozumějme do té doby, protože to jsem ještě netušil, kolik Antiochií mě ještě čeká a tyto prohlášení nelze brát tak vážně, protože teď už vím, že každá Antiochia je originální, nikdy se nebude opakovat a je dobrá. Spolu s P. Radkem a Tomášem – Ohnivcem, který nás včera navštívil, odjíždíme autem před 8. hodinou ranní. 

Po prvé vůbec zažívám, že společenství se loučí se mnou. Je mi smutno, protože po prvé v den odjezdu nevidím nikoho z místních, ale zas se těším na děkanátní setkání mládeže ve Štítech. Kostel tam je tak vyzdobený, že ho ani nepoznávám. Pořád myslím na Hradec. Domů se vracím až večer. Zítra je ve Svébohově pouť. Už jsem tam dlouho nebyl na pouti, tak alespoň letos. 

Neděle 15. srpna

Dnes na svébohovské pouti stále myslím na Antiochii. Večer mi volá David. Říká mi také zprávy z Hradce. Tento telefonát mě velmi potěšil, ale mírně mě zklamalo, že neministroval Dan, ale s tím se dalo počítat. Těším se na Davida, až přijede. S nikým jsem se na Antiochii tak nezkamarádil jako s ním. Škoda, že žije ve Studgartu. Díky Pánu za Antiochii. Tady vím, že měla užitek.

Jsem přesvědčen, že každá Antiochia má užitek. Ač někdy to ovoce nevidíme, vždycky je tu Pán, o kterého se opíráme a který nezapomíná na oběti, které přijímá i z Antiochie. Někdy to vidím moc s nadšením, ale tím, že Antiochia se Bohu líbí, jsem si zcela jist.

Návštěva Antiochie v Tetěticích

vykonaná ve dnech 28.-29. srpna 1999

26. a 27. srpna až do rána 28. srpna myslím na tetětickou Antiochii v Luhačovicích. Jak se asi mají Antiocháci? Nějaké zprávy o nich mám od P. Radka, ale moc toho není. A jak se mají Počeňáci? To už vůbec nevím. A právě proto jsem se rozhodl podniknout tuto cestu. Termín, který jsem si vybral není náhodný. V neděli jsou totiž v Počenicích hody. 

Sobota 28. srpna

Ráno vstávám a modlím se ranní chvály. Při mši svaté v 7:00 v zámecké kapli sv. Josefa v Luhačovicích se modlím za Antiocháky. Pak už nastává chvíle velkého loučení a vlakem 9:21 odjíždím do Kroměříže a po obědě ve 12:45 do Tetětic.

Protože Antiochie už končí, je ve vesnici mrtvo a tak se mi těžko hledá jejich kravín (administrativní budova kravína jako v Maletíně). Díky vedoucímu Vraťovi ho však nacházím asi po 20 minutách pobytu a do spolča jsem pěkně přijat. 

Po krátké modlitbě v kapličce Andělů strážných mají teprve oběd a pak dlouhou siestu, která mě, odpočatého člověka dost nudí a tak pomáhám trochu při úklidu základny, pak jdeme na hřiště. Tam však ještě nikdo není, neboť místní mládež je docela pracovitá a tak Antiochia je nucena žít takový noční život. Chodí spát nejdříve o půlnoci a s chlapci a děvčaty (mládeží) pracují do velmi pozdních nočních hodin. Obec je malá a na Antiochii jsem moc dětí neviděl.

Tam už se konečně rozhoduji, že další případnou nudu trpět nebudu a jdu do Počenic, kde mě ještě poznává paní Šidlejová, která uklízí kostel, aby byl na hody pěkný, nebo resp. končí. Dále mě poznávají i kluci a holky a s některými se ještě seznamuji. Je mi dobře a oni jsou rádi, že jsem se přišel podívat. Stýská se jim po Antiochii. Nechtějí mě pustit dříve než v ½ 8. 

Za modlitby růžence se pak vracím do Tetětic a hned jsem zapojen do volejbalu. Po té následuje večeře, společenské hry a hospoda. Ještě nikdy (do té doby) jsem nezažil, že by Antiochia oslovila kluky a holky mezi 15 a 25 lety. Tady je jich nadbytek, ikdyž mají jiné myšlenky než křesťanské. Rádi vyvolávají duchy, ale to je spíš jen touha ukázat, že jsou borci a že se ničeho nebojí. Ne, nebudu se smát, to je k pláči a vyzývá nás k modlitbě.

Po hospodě následují mafiáni a nějak kolem 0:45 je kolečko a v 1:30 je krátký čas na spaní. Největší spáči mohou spát maximálně 7 hodin. 

Neděle 29. srpna

Protože tento den píši až o více, než měsíc později, mé vzpomínky jsou s odstupem času a zápis nebude tak podrobný. Možná je to i dobře.

Ráno vstávám nějak po 7. a modlím se růženec a ranní chvály, které se potom modlíme ještě s Antiochákama. Po desáté hodině (po snídani) všichni vychází do kostela. Já už trochu dříve.

Protože jsou hody (v Počenicích), mše sv. je s kadidlem za účasti otce Josefa, místního faráře (administrátora exc. z Ratají) a P. Radomíra Šidleju, který je hlavním celebrantem.

Po obědě se už toho moc neuklízí a Antiocháci, kteří se rozpadají pozvolna, mají siestu, kterou zde tvrdě dodržují, není divu. Jenže mě spánek docela stačil a tak jsou to chvíle nudy. Ani do kroniky se nemůžu podívat, neboť se ještě dopisuje. Zde ji na rozdíl od Hradce dobře vedou (v Hradci to náš turnus flákal, je tam jen můj zápis po více než týdnu a pak ještě nějaké hlášky).

V ½ 5. Přijíždí P. Radek a bere mě domů. Přestože zde píši o nudě, mám tolik zážitků, že nevydržím ani v Zábřeze na večerní mši svaté. a po ni je nácvik liturgie na svěcení oltáře v Ráječku (- to bylo následujícího dne).

Návštěva Hradce nad Svitavou

4. září

Když jsme jeli z Tetětic, zmínil jsem se P. Radkovi, že chci navštívit Hradec. On chtěl také a tak mě vzal onu sobotu s sebou. Brzy ráno jsem vyjel, abych byl včas v Klášterci na mši svaté (Ta byla myslím v 7:30).

Po mši svaté jsme se ještě stavili ve Štítech a ještě někde pod Cotkytlí (v Horních Heřmanicích /tam ne, protože pod Cotkytlí jsou Herbortice, ale ten název jsem si nezapamatoval, tak jsem to střelil – a to to nemám tak daleko z domu), odkud jsme pak jeli polní cestou směr Moravská Třebová.

Kolem 13. jsme dorazili do Hradce, zastavili se u pana Cvrkala a pak na faře, kde jsme vyzvedli poslední věci z Antiochie. Pak jsme navštívili Rodinovi. Setkal jsem se už s celou rodinou (do té doby jsem neznal maminku) a navíc ještě s Danem. Byli moc rádi, ale hlavně překvapeni. Po krátké návštěvě jsme navštívili ještě jednu rodinku a jeli jsme zpět.

Cestou jsme se stavili ve Zvoli. V Klášterci jsem si vyzvedl kolo a stavil jsem se ještě ve Zborově. Pak už mé cesty směřovaly k domovu.

Setkání Antiochie 

29. - 31. 10. 1999 

Ivanovice na Hané

Pátek 29. října

Jako obvykle je setkání Antiochie před dušičkami. Zítra máme jet do Prostějova (na hrob mé babičky, dědy a strejdy z maminčiny strany), proto jsem doma, ale na toto setkání myslím. Večer, kdy už vím, že do Prostějova pojedeme až v neděli, jdu brzy spát, abych ráno mohl brzy vstát již po ránu před svítáním. Kdy mi jede vlak, nevím.

Sobota 30. října

Ráno vstávám ve ¾ na 4, oblékám se, chystám si batoh, krátce se modlím a snídám. Včas dorážím na první autobus (z Václavova 5:00). V 5:24 mi jede vlak, v 7:02 mám přípoj v Olomouci železniční náhradní přepravou. V 8:30, krátce po snídani, jsem spolu s Katkou a ještě dvěma Antiochačkami na faře. Mám skvělý uvítací výbor, který mě značně vyčerpá. Cítil jsem se v tu chvíli jako politik obklopen novináři. Tak jsem velmi rychle pochopil, že jsem „legenda“.

Záhy kolem 9. začala katecheze P. Petra Bulvase na téma: Bůh – Otec. Přirovnával Boha jako našeho taťku. 

Pak následovala hra „na potopu“. Měli jsme si představit povodně. Naše domy byly zatopeny, máme jen loďku, do které se vejde 5 věcí živých či mrtvých. Jenže lodi se sráží a rozbíjejí a tak 2 mají možnost vzít na loď 5 věcí, pak 4 atd.

Po hře byl oběd a vycházka. Šli jsme směr Švábenice, kde jsme se zastavili v kostele a mše svatá byla u Jezírka. Žádné jezírko tam nebylo, ale kaplička ano. Za cesty zpět jsme se modlili růženec. 

Asi v 7 byla večeře, pak „benefiční koncert“ pro oběti vycházky v podání varhaníka Jiřího Blešu. Po přání John Stonovi (dnes P. Jan Ston) pak následovala hra, která měla zhodnotit Antiochii. Každý turnus namaloval společnými silami obrázek, ten rozstříhal. Ostatní obrázek složili a napsali 3 přídavná jména, která je při pohledu na obrázek napadla. Z našeho turnusu se zúčastnilo této hry 7 účastníků vč. mě.

Jinak jsem na setkání potkal i známé z Tetětické Antiochie a Počenické holky. Ve 23:00 mne a Alenu Šenkyříkovou odvezl P. Radek domů. V 0:15 jsem byl doma a čekalo mě překvapení (ne moc příjemné, ale nakonec to dobře dopadlo).

Neděle 31. října

Dnes vlastně jsem momo Ivanovice. Nevím tedy, jak dopadl náš turnus a neúčastním se ani jeho hodnocení. Po ránu se ještě vzpamatovávám ze včerejšího překvapení. Ani mi nedochází, že se změnil čas.