Moje první Antiochia aneb před 26 lety den ode dne

Na Seslání Ducha Svatého, 14.5. 1978, jsem byl pokřtěn ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. V tu dobu jsem netušil, že budu "Antiošák". Na loď Antiochie jsem vyplul  v pátek 26.7. 1996 a v Maletíně přistál podle jízdního řádu v 11:30.

Je velmi zajímavý pocit, když si mohu ze svých prázdninových deníčků přečíst, co jsem dělal v konkrétní dny a hodiny v té době. Antiochia mě zázračným způsobem uvedla do života s církví.

Vydávám to na sv. Matěje, protože onoho 14.5., když není Duch svatý či neděle, tak má svátek tento podivuhodně zvolený apoštol.

Taky jsem "podivuhodně zvolený" 

Jelikož mé deníčky jsou v blogu na konkrétním místě, postupně vytáhnu jednotlivé své Antiochie na světlo trochu výš. Dnes ještě navíc, jak jsem se na Antiochii vůbec dostal. Tak, chcete-li, čtete dál. Já už to čet tolikrát, že už to znám zpaměti. Jistě mi to věříte.

Pro inspiraci na začátek fotky z webu Antiochie: https://eu.zonerama.com/Antiochia/Album/4117641

Jak jsem se dostal na Antiochii

O Antiochii jsem po prvé slyšel na jednom ministrantském setkání v semináři. Měl jsem tehdy 15 nebo 16 let, tedy i věk na to, abych se účastnil. Podezírám P. Radomíra Šidleju, tehdy ještě bohoslovce, že to byl právě on, kdo o tom promluvil, ale nevylučuji, že to mohl být kdokoli jiný z bohoslovců. Byl jsem tehdy osloven ideálem, ale ne nakopnut, takže ta myšlenka ve mně dřímala. Častokrát jsem si vzpomněl na tu akci, o které jsem už málo věděl, jakže se to vlastně jmenuje. Jen jsem si pamatoval ten ideál, že se koná v obcích, kde už se na Boha pozapomnělo a mládež, že se snaží nenásilným způsobem, příkladem společenství a prací Krista opět přiblížit. Tak to tedy ve mně dřímalo 2 nebo 3 roky.

Pán dal a P. Radomíra Šidleju arcibiskup Jan poslal na jáhenskou praxi do Zábřeha. To bylo v roce 1995. 

Jednou o prázdninách Antiochia pod jeho vedením přijela do Drozdova, sousední vesnice, než ta, kde bydlím, aby zahráli nějaké divadlo, už si nepamatuji jaké. Přijeli z Písařova. To byl první, ale malý, kontakt s Antiochií v praxi.

Pak ke konci podzimu začala v Zábřeze příprava na biřmování a už v lednu nám biřmovancům otec Radomír nabídl, že bychom se mohli účastnit Antiochie a rozdal nám přihlášky. Skoro to vypadalo jako povinnost, protože křesťan, který kandiduje na biřmování někde v Asii (ani už nevím, kde je to je), musí jiného člověka přivést k víře, aby byl biřmován.

Cítil jsem, že když se o to nepokusím, budu mít dluh vůči Pánu Bohu. Tak to samozřejmě vůbec není. V každém případě jsem vnímal, že by to mohla být dobrá zkušenost. Ale, když já se bojím. Přihlášku jsem tedy někde založil, ale neztratil.

Otec Radomír mě však nepřestával připomínat, že bych se měl přihlásit, až mě nakonec zlomil a přihlásil jsem se. To bylo přesně to nakopnutí, které jsem potřeboval - ono „Já tě chci“. Ve skutečnosti jsem v tom vnímal, že Bůh mě tam chce a nesmírně jsem se těšil.

Když jsem rozjímal, který turnus vyberu, vybral jsem nakonec C a tomu jsem pak zůstal po dlouhá léta věrný. Ještě jsem netušil, že ten turnus má být centrem, prostě jen tak mi připadl nejsympatičtější. Asi, jako když se mě někdo zeptá na nejoblíbenější barvu. Kdyby byl turnus V, vybral bych ten, asi víte proč.

Jedno z hesel první Antiochie v Maletíně 1996 bylo: „Za všechno může Radek.“ Asi víte proč.  Z děkanátu Zábřeh nás bylo mnoho, biřmovanců také mnoho, ale byli mnozí i odjinud. Ti, co byli již biřmovaní, brali to vážně a ne jako povinnost. Biřmovanci ze Zábřeha už byli biřmováni o vigilii Ducha Svatého. Tak z toho biřmování nevznikly jen Farní Informace dnes již Zábřežského děkanátu, ale také mnozí dobří Antiošáci, přičemž o sobě nebudu tvrdit, že jsem dobrý. Víte, kolik mám nedokonalostí? Ale síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.

Moje deníčky 1996-2010

Již od první Antiochie jsem si začal psát deníček. Nevím, jenom tak mě to prostě napadlo a pak později jsem viděl i jako praktické si to zaznamenávat. Každá Antiochia byla originální a také každé prázdniny a občas i během roku. Potom, když jsem byl někdy nemocný, a to nebývá moc často, jsem si to rád přečetl a věděl, že Bůh je se mnou. 

Když jsem si deníček nepsal, chtěl jsem přece jen nějak udržet zážitky i z těch nenapsaných Antiochií. Na faře v Rychnově na Moravě jsem si začal psát na počítači kroniku v obyčejném formátu txt, později jsem tuto kroniku převedl na svůj blog na http://vvrh.signaly.cz, bylo to totiž jednoduché. Jen jsem zkopíroval a vložil. 

Moje deníčky se mi však opisovat nechtělo, protože ty jsou jen na papíře. Nakonec na žádost P. Marka Dundy, který chtěl nějaké svědectví z Antiochie a které jsem velice rád poskytl, opsal jsem deníček Antiochie Ryžoviště a s tím i soluňácké misie v Jeníkově. Stálo mě to jen 2 noci a 2 rána, tak jsem si řekl, že přepíšu i ten zbytek.

Když píšu toto, nejsem nemocný, ale práce neschopný ano. Tak mám na to chvíli čas, než se zase naučím chodit jak kulturní člověk. Začínám to tedy dávat dohromady o svátku sv. Matouše r. 2010.

Možná se mi podaří i týdeník na FARKA v Drahotuších, který by se dal nazvat: Jak se žije mě, pastoračnímu asistentovi. Po necelém roce jsem jej přestal psát. Byl by sic rozmanitý, ale asi by se mnoho opakoval a to svědectví o působení Božím by mohlo zaniknout i v občasných neúspěších pastoračního asistenta.

Nebude to vždycky doslovné, možná něco málo bude chybět, někde bude navíc nějaký komentář z r. 2010, ten je kurzivou a někdy, možná, se bude trochu lišit zápis z deníčku od zápisu z kroniky. Berte zápis z deníčku, protože kronika byla dělána s odstupem času, deníček byl zapsán ten den nebo v nejbližších dnech potom.

Tak tedy asi tak.

Maletín 1996 a 1997, 

moje první Antiochia

Sešitek I.

Turnus C 96

26.7. – 11.8.

Pátek 26.7.

Ve čtvrtek 25.7. večer jsem se chystal na Antiochii – večer.

V pátek jsem vstal brzy ráno a poklidil kanáry, potom jsem šel do obchodu, sbalil poslední důležité věci a šel jsem na autobus 8:47. Dostal jsem se do Zábřeha a  na tržnici jsem koupil trochu okurků. Další cesta vedla na mši svatou na 9:30. Po mši jsem popřál tetě Aničce a vyšel do Valovou, kde jsem čekal na autobus 10:50. 

Kolem ½ 12. jsem již byl v Maletíně a tam jsem se ohlížel, kde je Antiochácké sídlo. Po chvíli ohlížení jsem šel podle vlajek, které mě zavedly k tomuto místu. 

Byl jsem velmi dobře přijat a hned jsme se seznamovali. Jinak jsem byl první účastník turnusu C, který přijel. Pak se z C sjížděli až večer po bohoslužbě slova.

Jinak jsem byl zaučován jako zvoník, ale v tom jsem neuspěl. Pozděj večer byla adorace, modlitba a šlo se spát.

Tatínek měl velkou zálibu v chovu ptáků, tak to byla docela dlouhá záležitost. Vyjížděl jsem samozřejmě z domu, z Václavova. Na Antiochii jsme nepoužívali elektřinu a tehdy jsem ještě nepil kafe. Mám dojem, že jsem tady neměl ani hodinky a mobil ještě dlouho nebyl. Administrativní budova kravína byla 5 min od nejbližšího domu, děti to měly zpravidla dál a 10 minut od kostela.

Sobota 27.7.

Vstával jsem brzy ráno, nějak kolem 5:15, pomodlil jsem se růženec a pak jsem šel s Tomášem na věž. Krátce potom byly ranní chvály, pak modlitba a snídaně. Po snídani jsme šli na mši, kterou měl otec Radek.

V kostele u ambonu byla taková zvláštnost. Tak, jak bývá o velikonocích paškál, tak svítila velká svíce Antiochie Maletín. V našem turnusu tam byl ještě celý nápis, ale protože se zapalovala na každou bohoslužbu, již v turnusu D tam zůstalo Antiochia Male a další ročník už tam nebylo vidět ani Antiochia. Tato svíce se pak ještě zapalovala po několik roků, vždy, když byla jakákoli bohoslužba. Ono těch bohoslužeb nebylo zas tak moc, jen asi 24 do roka a méně. Na žádné jiné Antiochii již to nebylo.

Kuba Valach Kratochvíl z Klobúk Valašských mě částečně předal výsady Antiošského kostelníka. Po mši jsme byli (C) provedeni vesnicí a pak byl oběd. Ještě bych zapomněl, že po mši jsem se taky vyzpovídal.

Po obědě jsme měli (C) první schůzku a pak rychle na sportovní den, který organizovalo B a C asistovalo. Já jsem taky asistoval u opičí dráhy. Po hrách byla večeře, nešpory, modlitba, adorace a spánek.

Neděle 28.7.

Vstával jsem ráno ještě dříve a pomodlil jsem se soukromě ranní chvály. Potom jsem měl službu v kuchyni po celý den, ale ke svému překvapení, jsem stihl i ranní chvály. Potom byla modlitba a snídaně a po snídani malý úklid kuchyně, po té jsme šli do kostela na růženec a bohoslužbu slova.

To jsem byl již kostelník sám, ač Kuba ještě neodjel. Měl jen naposled přímluvy. Před obědem jsme se rozloučili s částí B a poobědvali jsme. Z B zůstala už jen Eva a Franta.

Ve 14:30 jsme měli další schůzku, již sami bez přísad a platili jsme a fasovali tričko Antiochia a modlili jsme se. Potom se měly připravovat hry na pondělí, ale přišel Zdeněk a chtěl si hrát a tak jsme to zadali holkám a šli si hrát se Zdeňkem, Pepou a dalšími, pak byla večeře.

Po večeři nešpory, adorace, modlitba, pak jsme mohli jít před 9. Spát, ale musel jsem se ještě pomodlit růženec.

Od 26.10. 1994 jsem členem Rodiny Neposkvrněné a s radostí, pokud možno každý den se modlím růženec. Tričko stálo 30 nebo 50 Kč, vybral jsem si nebesky modré. Na příští rok však již vybledlo a v r. 2000 již jsem ho neměl.

Pondělí 29.7.

Bylo to překvapující. Ráno jsme všichni vstali ve 2:00 a o ½ 3. jsme šli na pouť ke cti Panny Marie do kapličky u Rychnova na Moravě, kde nás kol 7. čekal otec Radek. Byla tam mše svatá, snídaně, cestou tam růženec, cestou zpět ranní chvály.

Otec Radek nás v kapličce sice čekal, ale nemusel vstávat tak brzy. Přijel tam o den dříve a v kapličce přespal.

Zpátky jsme byli ve 14:30, já jsem šel do kostela připravit svíčky a ostatní si dali siestu. (Ne ten oplatek, ale odpolední klid. Oplatek ještě tou dobou nevynalezli)

V 17:00 jsme si hráli s děckama, pak byla večeře, nešpory, modlitba a šlo se spát.

Tento den je první, který jsem zapsal do kroniky Antiochie v Maletíně. Šlo vůbec o nejdelší napsaný zápis v kronice. Na každé Antiochii se vede dobře či hůře kronika, kde se zapisují zážitky společenství. To asi bylo inspirací i pro tyto deníčky.

Úterý 30.7.

Ráno jsem vstal brzy a modlil se růženec. Ovšem, nebylo to úplně tak brzy, neboť již za chvíli vyzváněl zvon (6:00, 12:00, 18:00, před bohoslužbami, v pátek ještě 15:00). Růženec jsem se modlil v modlitebně (místnost určena k modlitbám a společenství). Během růžence mě pak zastihla potřeba (napsáno je to hůř) a tak jsem ji udělal, což se vším všudy trvalo 10 minut. Na ranní chvály jsem musel nakonec dobíhat, ale stihl jsem je. 

Po ranních chválách a modlitbě byla snídaně. Byl jsem spolu s Petrem pověřen připravit šípkovanou a tak jsme šli do lesa a dívali se po cestě. Cestou jsme však sbírali šípkovanou jiným (chatařům) a dostali jsme vynadáno. Zanechali tam dost velký binec (říká se nepořádek). Pak po víc jak dvou hodinách jsme se vrátili na farmu (bydleli jsme v administrativní budově kravína).

Já jsem byl pověřen sepsáním kroniky, ale nebyla tam ještě napsána neděle, tak jsem to psal jen na papíry. Bylo jich dost, protože pondělí bylo náročné. Pak už byl oběd, po obědě katecheze a příležitostně jsem dopisoval kroniku.

Po katechezi jsme ve 3:00 hráli tu šípkovanou a měli jsme tam menší nedostatky ve značení a tak družstvo, které šlo za námi, mělo trochu problémy, ale přesto nás dohnali málem těsně před pokladem a tak jsme poklad vyhodili dost daleko od místa, kde měl být, takže ho nakonec nenašli a vzdali se.

Pak byl růženec, bohoslužba slova, večeře, breviář, sdílení a ve 22:20 se šlo spát.

Středa 31.7.

Ráno jsem opět vstával brzy, ale dříve než včera a psal jsem tuto kroniku. Opět jsem musel dobíhat na ranní chvály (nutno říci, že nebyly povinné, povinná byla potom až ranní modlitba; breviář mi půjčil vedoucí František, další roky už jsem měl svůj, který jsem dostal od maminky k maturitě), po nich byla modlitba, pak snídaně a celé dopoledne jsem proadoroval, neboť byly vypsány adorace. V 9:00 a v 11:30 bylo společné zahájení a ukončení a adorovalo se po půlhodinkách, já šel v 10:00, v přestávce jsem se pomodlil během dne z breviáře a upaloval na zakončení. 

Pak byl oběd, katecheze, siesta, kterou jsme spíš trávili hrou na pohádku a Marta balením, protože ji bylo špatně, přijel si pro ni P. František Eliáš.

Pak jsme s děckama hráli na piráty (vyhráli Němci 91, Francouzi – my 69, piráti 68, Češi 61 a Angličané 46). Pak se šlo na bohoslužbu slova, měl jsem na starost růženec před ní a potom večeře, večerní chvály (nebyly povinné, ale bral jsem to jako čestnou povinnost kostelníka, když jsem dokonce dostal na půjčení breviář), modlitba, sdílení a pak už jen spánek.

Čtvrtek 1.8.

Tentokrát jsem vstával velmi brzy, šel se opláchnout a pak do kostela ke krátké, soukromé adoraci (klíče od kostela si mohl kdokoli kdykoli vzít a modlit se) a breviář jsem tentokrát vyčkával. Následovala ranní modlitba, snídaně a pak šup do práce. Já spolu s Alčou jsem trhal maliny u jedné paní (paní Bělákové). Přišli jsme akorát na katechezi, která nebyla a tak jsem psal do kroniky pondělí (někdy se to nestíhalo a zápisy byly mnohdy s týdenním zpožděním, teď se to většinou stíhá průběžně). To bylo ale na dlouho, tak se mi to ještě nepodařilo dopsat, byl oběd.

U jídla se občas stávalo, že s námi zůstávali i místní děti. Bylo to dobře a mohli jsme jim dát najíst. V každou dobu jsme byli připraveni na každého. To bylo kouzlo nejen první Antiochie. Mnohdy se též stávalo, že rodiče zakazovali dětem chodit na Antiochii. Maletín byl toho zářným příkladem, neboť zde jsme ještě často byli považováni za nějakou sektu nebo jehovisty. Pro děti to často nebylo překážkou, ale motivací a rodiče jim to potom zakazovat přestaly, možná i proto, že Antiochia byla mezi lidmi vždy oblíbená a měli radost z toho, že jim chceme dělat dobro.

Po obědě byla siesta, při které jsem taky psal kroniku, ale nedopsal. Pak jsme šli s děckama na koupaliště na Svojanov (rekreační oblast vedle Maletína). Růženec potom jsem nestihl, ale bohoslužbu slova, kterou měl Miloš, jsem stihnout musel.

Pak byla večeře, breviář, adorace a z kostela se šlo na farmu spát. 

Pátek 2.8.

Ráno jsem vstal později než zvoníci a psal jsem tuto kroniku. Pak jsem šel na ranní chvály, modlitbu a potom byla snídaně. Po té zpěv a dopolední program, během něhož jsem stihl napsat pohledy, ale ne odeslat, protože již byl oběd.

Po obědě jsme si rozdělovali role na divadlo a pak byla bohoslužba slova, před ní růženec, po ní večeře, katecheze, kol 9.h křížová cesta (po vesnici s různými zastávkami např. před hospodou) a nakonec modlitba před spaním.

Sobota 3.8.

Vstával jsem se zvoníky a čekal jsem, až budu moci začít s přípravou snídaně, během čekání jsem se modlil soukromě v modlitebně ranní chvály, neboť jsem věděl, že s přípravou snídaně to nestihnu. 

Pak jsem šel po vesnici a potom jsem pomáhal s plagátama na zítřejší akci, během toho byl oběd. Po obědě jsem umýval nádobí a po té jsme s děckama nacvičovali na farmě Sněhurku a 12 trpaslíků (podle scénáře Karly Karešové, která to tvořila na základě podobné pohádky, kterou zajisté znáte). To přerušila bohoslužba slova (obv. v neděli v 10:30, po-pá 18:00 a sobota v 16:30) a pak jsme nacvičovali v kulturáku.

Po nácviku jsme s děckama hráli na mafiány, pak byla večerní modlitba a spánek.

Neděle 4.8.

Opět jsem vstával se zvoníky a v kostele jsem se pomodlil celý růženec (tehdy to bylo jen 15 desátků, tedy cca 45 minut), následovaly ranní chvály, modlitba, snídaně, vyvěšování plakátů a další organizační věci kol vystoupení. V 10:00 byl růženec, v 10:30 se značným zpožděním mše svatá, po poledni oběd a následovala generálka, představení, malý úklid, poté hra na mafiány, večerní modlitba a spánek.

Na představení, které bylo tuším ve 14:00 nebo někdy kolem toho přijel autobus polských občanů. Ti byli také na mši svaté a přijali pozvání, takže bylo opravdu narváno, že herci málem neměli kde hrát (byli jsme v malém sále), ale bylo to dobré. Poláci občas přijedou si zahrát fotbal, tedy aspoň tehdy a občas přijížděli i Němci.

Pondělí 5.8.

Vstávám poměrně později, jdu do kostela a tam se modlím růženec. Pak jsou ranní chvály, modlitba a snídaně. Potom chvíli práce (po prvé jsem šel do obchodu) a dlouhá katecheze. Tu oběd akorát přerušil. Pak byla chvíli siesta a nácvik pantomimi, jeden z nás však adoroval v kostele. Pak byl růženec a bohoslužba, po ní večeře, adorace a výdatný spánek.

Úterý 6.8.

Vstávám obzvlášť pozdě, nezvykle až na budíček (6:30, nechtělo se mi a nebylo mi dobře, cosi na mě lezlo). Jdu na ranní chvály, modlitbu, potom snídani a příprava svědectví. Ve 14:30 jsme si hráli s děckama, pak byl růženec a bohoslužba slova, nakonec sdílení a spánek.

Během dne jsem psal kroniku a dělali jsme plakáty. Jo, po bohoslužbě slova jsme šli zvát na pantomimu a pak byla večeře.

Středa 7.8. – vrcholový den

Vstával jsem pozdě, ale ještě před budíčkem. Měl jsem službu s Tomášem a chystali jsme snídani. Pak byla ranní modlitba, růženec, při kterém jsem letěl na farmu pro breviář a bohoslužba slova s ranními chválami, na to následovala snídaně, po ní jsme umyli nádobí, kluci šli někomu pomoct a pak jsme v kulturáku nacvičovali pantomimu. Potom byl lehký oběd, jen polévka a chléb. Během oběda přijel otec Radek a po obědě přišli děcka a chtěli hrát piráty, nakonec se však spokojili s mafiány a na vyvolávanou.

Pak jsme šli na generálku opět do kulturáku a po ½ 7.h bylo představení. Na začátku jsme se krátce představili, potom vydával svědectví Miloš, následovala písnička a první pantomima, po ní byla opět písnička a Tomášovo svědectví, zas písnička a druhá pantomima. Pak zas písnička, někteří spěchali po Vladčině svědectví, které bylo potom domů, jiní s námi ještě chvíli zůstali, já jsem potom šel za zbožnou paní Zapletalovou a pak jsem se opět vrátil. Nedlouho na to začala v kostele adorace, tentokráte i s kadidelnicí, resp. spíš s náhražkou kadidelnice (dříve to vyselo jako věčné světlo), po ní za tmy jsme šli na farmu a oslavovali Tomášovy narozeniny, které měl sice až zítra.

O půlnoci jsme měli první budíček následujícího dne a Tomáš byl vykoupán v hydrantu. (V tom hydrantu jsme se běžně koupali všichni, protože jiná tekoucí voda nebyla, tak za pomoci hasičské hadice vždy jeden stříkal a druhý se koupal, já jsem to využil jen jednou, nicméně toto Tomášovo koupání nebylo dobrovolné)

Čtvrtek 8.8.

Vstával jsem ráno poměrně pozdě. Budíček byl taky trochu opožděný. Ráno jako obvykle, navíc v 8:00 růženec a po tom mše svatá. O ¾ na 10 až slavnostní snídaně. Ke snídani byl chleba, potom dort. Pak šli kluci pracovat a já jsem zůstal na farmě a příležitostně pomáhal holkám. Pak byl oběd a po obědě krátká siesta.

Ve 14:00 jsme s děckama začli hrát Piráty a pak v 17:00 jsme šli zpět na farmu. Potom byla katecheze a po ni se šlo zvonit. Po dlouhé době jsem se podíval na věž. Na večeři jsem s Tomášem a Petrem přišel pozdě. Kol ½ 8. byl volejbal a den ukončila noční hra.

Pátek 9.8.

Vstávat brzy se mě již opravdu nechce, ale zatím mi to ještě vychází před budíčkem. Ráno začíná jako obvykle. Mám službu a tak jsem den strávil na farmě. Během volného času jsem dělal plakáty na zítřejší akci. Pak byla katecheze a po katechezi oběd. 

Jak jsme pojedli, dělal jsem další plakáty a kol 2. přišli děcka, které záhy odešly. Něco jsme si s nimi zahráli a oni nám pomohli s plagátama.

V 16:15 byla křížová cesta pro děti, ale dětí přišlo jen minimum, protože jsme je zapomněli pozvat. Pak následoval zkrácený růženec, protože Franta měl už sobotu O normálně v 6. Potom byla večeře a volejbal, den jsme zakončili společnou modlitbou večerních chval. 

Nutno dodat, že během dne, spíš asi večer přijížděl už nový turnus.

Sobota 10.8.

Ráno jsem vstával jako už skoro tradičně kolem ¼ na 7. Na breviář jsem nemusel dobíhat. Po modlitbě byla jak už tradičně snídaně, pak následovala katecheze a příprava pohádkového lesa. Oběd byl tentokrát brzy odpoledne, aby se to stihlo a hned po obědě jsme se převlékali.

O ½ 2. začal pohádkový les a skončil o ¼ na 4. Dopadl velmi úspěšně. Bohoslužba slova, před ní růženec, byla o ½ 6. Měl jsem službu na modlitbu, ale díky předávání kostelnického břímě na Petra Popelku jsem nestihl růženec rozdělit. 

O ½ 7. byla snídaně a pak večerní chvály (pochopitelně večeře). Poslední den našeho turnusu jsme zakončili adorací v 21:00, kdy v první části od 21:00-22:00 jsme vkládali ruce na nový turnus. Od 22:00-23:00 byla naše poslední soukromá adorace. Turnus jsme zakončili slavnostně celonoční adorací, takže po prvé mě nevyšlo jít spát toho dne, neboť jsem se napsal na adoraci od 23:00 – 24:00, na které jsem byl sám.

Neděle 11.8. – Předávání turnusu

Toho dne jsem šel spát o ½ 1. ráno a vstával jsem na 2. termín své soukromé adorace o ¼ na 6, tedy tak, jako ze začátku. Ten od 6:00-6:50 jsem nestihl asi o 2 minuty, protože jsem se loučil s Petrem, který odjížděl autobusem 5:48, ale autobus měl 4 minuty zpoždění a cesta do kostela z tama trvala 10 minut. V 6:50 jsme se modlili ranní chvály a potom byla modlitba. Promluvu měl pomocný vedoucí turnusu D (to bylo součástí ranní modlitby, že někdo z vedení, u nás to byl František, Vlaďka a Miloš, měl takové úvodní slovo do dne). Po snídani jsme se balili a připravovali ke mši svaté.

V 10:30 byla mše svatá. Potom následoval oběd a siesta. Jo, ještě jsem zapomněl, že ráno po snídani jsme se zbývající účastníci turnusu C sešli a zhodnotili turnus.

Po siestě jsme provedli turnus D, kterým již přijel vedoucí (tehdy jáhen Pavel Vichlenda), po vesnici a řekli jsme jim, co potřebovali k plnému svému fungování. Po procházce odjela Karla a zbytek se ještě dobaloval, či psal na nástěnku  svá poslední slova, nebo se ve vyjmečné chvíli času bavil s účastníky D.

Potom náš zbytek se připravil na autobus 16:38 a odjeli jsme. Zavazadla nám vzal otec Radek autem. Domů jsem došel asi o ¼ na 7 a následujícího dne jsem vykonal děkovnou pouť do Křížových hor (tj. 2 km nad Václavovem).

Možná bych ještě připsal, že na Maletínské Antiochii byl jako hlavní vedoucí turnusu jen 1 bohoslovec a to Karel Doležel, vedoucí B, dnes kněz diecéze Ostravsko-opavské. A měl na starost novokněz P. Radomír Šidleja, C – František Moravčík, byl laik pověřený službou akolyty, dnes otec rodiny, pomocný vedoucí Miloš Mičánek byl bohoslovec diecéze Brno, dnes kněz, D – Pavel Vichlenda, dnes kněz olomoucké diecéze, byl již jáhnem v Zábřeze, pomocného vedoucího měl bohoslovce (Petra?), už nevím kterého a už vůbec, zda se stal knězem, ale Pán to zajisté ví a žehná mu.

Tábor maletínských dětí ve Svébohově

(16.-19.8. 96)

Pátek 16.8.

Vykonal jsem ráno pouť do Zábřeha. V 9:30 jsem byl na mši svaté a potom jsem šel k Šubrtově kapličce (poutní místo nedaleko Zábřeha). V 17:00 byla mše svatá u nás (ve Václavově) a v 18:15 jsem dojel do Svébohova, kde mě přivítali návštěvníci – Marta z našeho turnusu, otec Radek, Tomáš (Hamoun), měl být na D turnusu, Kuba, ministrant z Postřelmova, Standa, Jakub, Kamila, Radka, Michal, Kamil, Markéta. V 19:00 šli na mši svatou a já jsem s nimi zůstal ještě do večera.

Sobota 17.8.

Ráno jsem přijel v 8:15, akorát na snídani. Potom byly nějaké hry, následovalo téma, které nezajímalo moc Standu a Michala. Pak bojová hra, kdy jsme byli vyvedeni za vesnici, byly nám určeny oblasti a my jsme je měli popsat mimozemšťanům do detailu, což nebylo tak jednoduché. Ve ¾ na 12 jsem jel domů na oběd.

Odpoledne pak hra pokračovala vyhodnocením. Mě vyhodili od stolu a pomazali máslem, protože při své přednášce jsem zpochybnil inteligenci mimozemšťanů. Pak do ¾ na 5 bylo volno a všichni navštěvovali hospodu k nakupování sladkostí. Pak byl zpěv a večeře a po večeři o ½ 9. mše svatá, malá, soukromá, kde ministrovali Kamil, Standa, Jakub, Michal a já, jediný v teplákách. Pak jsem odjel domů.

Neděle 18.8. – Svébohovská pouť

Ráno jsem přijel v 6:30 a v 7:00 byla mše svatá a ministrovali všichni kluci, co včera, krom Jakuba a ze svébohovských já, Michal Kolář a další. Mši svatou měl otec Radek. Pak všichni krom Jakuba, Kuby a dalších dvou, kteří jeli s otcem Radkem do Štítů a Jakubovic (též na poutě) se rozešli po pouti. Já jsem šel pak na ½ 11. mši svatou a domů na oběd.

Oni po obědě se vydali na koupaliště do Jedlí nebo většina na přehradu do Horních Studének.

Odpoledne bylo požehnání v 15:00 a potom jsem šel k nim opět na faru. Tam byly písničky a různé hry. Po večeři měli stezku odvahy, ale to já už musel domů.

Pondělí 19.8.

Přijel jsem ráno zas na snídani, tedy spíš na budíček, nebo ještě lépe, těsně před budíčkem. Po snídani bylo téma a po tématu jen balení a úklid a pro některé vaření oběda. Trochu jsem pomáhal.

Kdo měl své uděláno, mohl si hrát. Po obědě bylo vyhodnocení pobytu a každý dostal sladkou odměnu za své zásluhy. Potom si někteří, kteří chtěli hráli cestičku do ráje a hned potom odjížděla první skupinka. Zbytek pokračoval ve hře. Druhá skupina s otcem Radkem odjela asi za hodinu a Marta asi o ½ 3. Následně po jejich odjezdu jsem si jel do Jedlí zjistit, jak mám služby Boží a udělal jsem si pouť do Křížových hor.

Tento zápis byl psán zpětně až po ukončení Antiochie v Maletíně, proto může obsahovat jisté nepřesnosti.

Ukončení Antiochie v Maletíně, které se konalo 24.-25.8.96

Sobota 24.8.

Ve středu 21.8. jsem měl volat otci Radkovi na faru a ten mě oznámil, že v sobotu večera a v neděli mší svatou se ukončí Antiochie.

V pátek večer jsem se tedy sbalil a v sobotu ráno v 7:56 jsem odjel z Václavova. Přípoj jsem měl v Zábřeze v 8:15, ale tam jsem zjistil, že ten jezdí jen v neděli a tak jsem šel pěšky.

V Jestřebí mě zastavil muž, který se ptal, jestli jede správně na Krchleby. Vzal mě s sebou.

V Krchlebech jsem však odbočil na druhou stranu a dostal jsem se do Řepové. Tam jsem se uchýlil u tety a v 15:30 jsem šel do Krchleb. V 16:10 jsem byl v Krchlebech. V 16:48 jel autobus a já jsem se rozhodl jít pěšky do Javoří. Před Javořím mě zastavil otec Radek a vzal mě do Maletína. Před dveřmi farmy jsme odložili své batohy a šli do kostela na zbytek bohoslužby slova.

Po bohoslužbě slova byla večeře a pak jsme si hráli na blázny, tedy obráceně. V závěru dne jsme zhodnotili všechny turnusy, za náš turnus hovořila Vlaďka a já ji trochu doplňoval. Den byl ukončen adorací, spaní bylo na programu o ½ 12.

Neděle 25.8.

Zopakoval jsem si brzké vstávání. Vstal jsem po prvé ještě za tmy, ale ulehl jsem z ohledu před ostatními kluky. V 6:00 jsem vstal definitivně. V kostele jsem chvíli adoroval a v 7:20 byly ranní chvály a modlitba, následně snídaně.

Mše svatá měla být slavnostnější a humornější a tak naši Vlaďka a Hela nacvičovali první scénku z Pantomimi (viz 7.8.). Po prvé si to vyzkoušeli v Hynčině.

V 9:15 jsem šel do kostela a ořezával svíčky. Od 10:00 začali chodit ministranti. První Pepa, další pak Standa, David, druhý Pepa a poslední přišel Zdeněk. Služby jsme si před mší svatou nerozdělili a tak jsem to rozděloval během mše svaté. Na poslední chvíli jsem se dozvěděl, že budu při evangeliu vypravěčem, byla to pro mě velká čest. Při kázání nám holky předvedly tu pantomimu.

Po mši svaté byl oběd a pak jsem šel uklidit kostel, odevzdat klíče a rozloučit se se Standou, mým nejoblíbenějším ministrantem. Pak byla chvíli nuda (už nevím proč, ale tak je to v deníčku napsáno) a v ½ 5. jsme téměř všichni, krom tří, odjeli autobusem. Zbývající tři zůstali do zítřka, všichni z Kroměříže a turnusu D. 

Z vysvětlivek, zezadu deníčku: Pepa druhý – byli na táboře na Svojanově (tábor postižených), dozvěděl se, že v Maletíně je mše svatá a chtěl ministrovat. Když se dozvěděl, že může, skákal radostí. Ač mu bylo 29, neuměl ministrovat (kluci mu museli říci, kdy má zvonit, chtěl totiž zvonit a byla to krom Misálu jediná rozdělená služba) a když četl přímluvy, slabikoval. Na konci mše svaté vyskakoval radostí a kluci si všimli jeho zvláštního chování. Já, ač jsem mu chtěl vynadat, nakonec jsem ho pochválil, protože i pro kluky to bylo něco poučného, skutečně, poslal ho Pán. 

Já se musím přiznat, že v první chvíli ani během mše jsem netušil, že je Pepa je postižený, asi jsem trochu postižený taky. Kluci mu totiž zvonění dali nějak lehce, k mému překvapení, protože většinou chtěli všechno dělat (zvlášť Standa) a nebyli schopni se sami dohodnout. Nikdo z maletínských kluků nebyl pokřtěný.

Setkání Antiochie v Zábřeze (26.-28.10.96)

Sobota 26.10.

Vlaďka zorganizovala akci v Maletíně. Zúčastnil jsem se toho i já. Ráno mě taťka dovezl do Zábřeha a v 7:07 jel do Mohelnice autobus. Zúčastnili se ještě Alča, Tomáš a Petr, všichni z turnusu C.

V Mohelnici jsme měli asi hodinu čas a tak jsme si domluvili, kam kdo půjde. V 8:15 jsme jeli do Maletína. Před 9. jsme tedy dorazili na zastávku „Maletín, restaurace“ a šli jsme ke kostelu. Cestou jsme potkali Standu a tak asi do ½ 10. jsme si s ním povídali o všem možném (o prázdninách, náboženství, ministrování, o jeho životě i o našem). Potom jsme se se Standou rozloučili a pomodlili se u kříže.

Pak se každý rozešel po svých (Tomáš s Petrem, já s Alčou a Vlaďkou). S Vlaďkou a Alčou jsme šli po známé stezce přes pilu k paní Bělákové (dnes už by se tudy jít nedalo, je to zarostlé a také pila se rozrostla). Vlaďka pak šla k paní Zapletalové a já s Alčou později za Kamilou. Cestou k ní jsme potkali Davida, s kterým jsme si popovídali jako ze Standou. S Kamilou jsme si povídali na stejné téma. Cestou od Kamily jsme potkali Kamila a Tomáše, ale ti spěchali na fotbal.

Šli jsme tedy ještě mimořádně na hřiště, kde se k nám ještě přihlásil Michal. Potom už byl čas jít k autobusu. Tam nás již čekali Vlaďka s paní Zapletalovou. Odjeli jsme pak všichni na Skaličku, Petr se rozhodl jít pěšky.

Na Skaličce doma u Alči jsme poobědvali a pak šli na faru, z fary do „Kaťáku“ (Katolického domu), kde jsme se vybalili a proběhl taky zápis a platba za pobyt. V 16:30 byla v kostele mimořádná mše svatá, po ni večeře, neoficiální přivítání, nešpory, oficiální přivítání, modlitba, chvíle volna a potom spánek, který nebyl zrovna nejlepší. Spíš jsem nespal než spal.

Neděle 27.10.

Od zhruba 3:00 nového času jsem nemohl spát a tak jsem ve 4:10 se začal modlit celý růženec. V 6:55 byly ranní chvály, 7:15 snídaně, 8:30 mimořádná mše svatá a po ni v 9:45 jsem šel pěšky domů.

Jinak byly v 10:00 skupinky, 11:30 oběd, 14:30 katecheze, 17:30 večeře, 20:00 adorace.

Pondělí 28.10.

Nastínění programu, kterého jsem se už neúčastnil: 6:45 budíček, 6:55 breviář, 7:15 snídaně, 8:30 mše svatá, pak nevím, 11:30 oběd. 

Účastníci turnusu C

Kromě mě Marta, Karla a Alena ze Zábřeha, František (vedoucí) a Tomáš z Prostějova, Helena z Jestřebí (28.7.-4.8.), Jana z Kunovic (30.7.-4.8.), Petr z Bratislavy, Miloš z Velké Bíteše (26.7.-9.8.) – pomocný vedoucí, Vlaďka z Prahy a Lucka též z Prahy (4.-6.8.)