Má druhá Antiochie - opět Maletín, den ode dne před 25 lety

Tento článek vydám v den pro Moravu významného světce, redemptoristického misionáře, který prý měl, alespoň v jeho rodném městě nám tak místní kněz říkal za přítele "Hýbla", když jsme tam byli s farním zájezdem, vybuchli všichni farníci smíchem, tak jsem se musel představit.

Onen světec není nikdo jiný, než sv. Klement M. Dvořák (či Hofbauer).

Není od věci připomenout, protože o. Pavel má rád , když si toho farníci všimnou, ovšem ne proto, že vlastně má narozeniny, tedy povolání od Boha k životu zde na zemi, aby nás, když přišel k povolání kněžskému a taky občas jako skvělý zpovědník na Antiochii, aby nás tedy přibližoval tomu, koho budeme vidět na věky ve slávě.

Antiochie je vlastně takovou laickou misií v naší zemi z naší mládeže, o čemž svědčí celých těch 30 let existence od "experimentu Antiochia". 

Ve fotogalerii webu Antiochia jsou i fotky, i když některé z nich - v těch počátečních letech - jsou nepřesně uvedené, což se však netýká zrovna těchto: https://eu.zonerama.com/Antiochia/Album/4117671

Rok 1997 – Maletín, 

0. Turnus 27.-29.6.

Účastníci

P. Radomír Šidleja - t.č. kaplan v Zábřeze, vedoucí turnusu B, Alena Šenkyříková – Zábřeh, Skalička, připravující se na turnus D, Helena Fuksová – Zábřeh, bude se mnou na turnusu C, Iveta ze Zábřeha bude na turnusu B, Pavla z Jestřebí – přijela 28.6., Karla Karešová – Zábřeh, budoucí účastnice turnusu B, Honza Koblížek – Zábřeh, se mnou na turnusu C, Pepa z Rájce, se mnou na turnusu C, byl s námi jen v sobotu.

Úkolem tohoto turnusu bylo připravit nové antiochácké sídlo, chalupu paní Zapletalové k obývání pro turnusy B, C, D

Chalupa byla na konci obce, tedy strategicky lepší, než loni, ale všechna důležitá místa stejně byla 10 minut od kostela kromě hřiště na nohejbal, které bylo kousek.

Den I. – pátek 27.6.

Ve čtvrtek večer kolem 23. Hodiny jsem se chystal na Antiochii a hned v pátek ráno, toho dne, kdy děcka dostávají vysvědčení, jsem se modlil v kostele (v Zábřeze v 6:00) ranní chvály spolu s P. Radkem, P. Majstršínem a paní z fary. Potom následovala mše svatá, po níž jsem si popovídal s účastníky turnusu, pak jsem navštívil tetu Aničku a šel jsem k Šubrtově kapličce pomodlit se růženec za Antiochii. 

Kolem poledne jsem se vrátil zpět k tetě pro věci a autobusem 14:55 jsem spolu s Alčou a Helčou odjel do Maletína. Když jsem viděl chalupu paní Zapletalové, měl jsem smíšené pocity. Alča s Helčou mě na chvíli opustily a dojel Honza s tatínkem, chvíli na to otec Radek, který hned začal organizovat úklid.

Po jeho příjezdu jsme se setkali s prvními osobnostmi z Maletína – Standou a jeho bratrem Patrikem, kteří nám hned začali pomáhat. Během dne ještě dojely Iveta a Karla. Pracovali jsme až do pozdních večerních hodin. Mše svatá nebyla a spát jsme stihli ještě před půlnocí, usnout snad až na druhý den, neboť jsme ulehli teprve kolem 23:53. 

Den II. – Sobota 28.6.

Vstával jsem asi v 5:30, budíček byl v 7:00 a tak jsem se pomodlil celý růženec. Pak byl budíček.

V tento den bylo svěcení kněží, takže nás potom opustil P. Radek, Alča, Helča a Iveta. Před tím však ještě byla snídaně a starosta nám vlastním autem donesl nábytek. Pak nás tedy jmenovaní opustili a byly nám rozdány úkoly. 

Byla potřeba udělat záhon na řeřichu, o to se postarala Karla, uvařit oběd – Karla, já, potom i Honza, jít do obchodu – to zase já, uklidit kůr a kostel – to jsme dělali všichni zbytek času, i Pepa, který během dopoledne přijel.

Setkali jsme se s dalšími osůbkami z Maletína, to ale především večer, kdy už byli zpět P. Radek, Iveta, Helča a Alča a dojela i Pavla.

Večer, to už byl Pepa pryč, jsme se setkali s děckama před chalupou a hráli jsme různé hry až do pozdních večerních hodin, před tím však ještě byla mše svatá a večeře. Kolem 23:00 byla večerní modlitba a sdílení, tak jako včera a na poslední spaní našeho turnusu jsme se vydali ve 23:30.

Den III. – neděle 29.6.

Ráno já, otec Radek a Pavla jsme vstávali dříve než ostatní. Otec Radek a já jsme jeli do Jedlí, Pavla jela domů.

Po mši svaté v Jedlí (7:25) jsme měli být ještě v Hynčině, ale nebyly klíče od kostela, tak se prostě mše svatá nesloužila. V 10:30 byla společná mše svatá v Maletíně, po ni byl oběd a pak se chvíli ještě pokračovalo v práci. Nasazovali jsme dveře do modlitebny. 

Odpoledne odjel Honza. Dveře do modlitebny však nebylo lehké nasadit, neboť panty do sebe nepasovaly. Toto vyřešil václavovský varhaník Pepa, který si byl prohlédnout zdejší varhany.

Po této náročné práci následovalo balení a jelo se autem otce Radka domů. Tak skončil nultý turnus.

Turnus 

C 97

1.-17.8.

Účastníci

Náš turnus C: Zdeněk Stodůlka z Ořechova – bohoslovec, dnes kněz, vedoucí turnusu, Pepa z Rájce (do 15.8.), Honza Koblížek ze Zábřeha (2.-15.8.) – po prázdninách nastupující do semináře, dnes kněz, Tomáš (Hamoun Ulrich) z Mohelnice, dnes bratr jezuita, Helča ze Zábřeha (sestra terciářka dominikánka), Monika ze Zábřeha (do 15.8.; spíš sympatizantka křesťanů, hledající), Katka z Červené Vody (4.-9.8.), Madlenka Srovnalová ze Zábřeha (9.-10.8.)

Zbývající účastníci turnusu B: Anča ze Zábřeha, Jiřka z Jestřebí (dnes řeholní sestra), Tomáš Čvančara z Rájce, Jakub Kratochvíl z Valašských Klobouk, Iveta a Karla ze Zábřeha

Naši nástupci, turnus D: P. Pavel Vichlenda, nový kaplan v Zábřeze, Vojtěch Kolář ze Svébohova, Alena Šenkyříková ze Zábřeha – Skaličky, Vlaďka Chvátalová z Prahy

Den I. – pátek 1.8.

Od pondělka až do čtvrtka jsem byl s maminkou v Luhačovicích.

V pátek jsem vstal asi v 5:30 a chystal jsem se. Odjel jsem autobusem 7:28 a nakupoval. Potom jsem si vyzvedl na poště peníze a šel jsem do kostela (v Zábřeze) na mši svatou v 9:30. Autobusem v 10:50 jsem odjel do Maletína.

Hned po příjezdu jsem dostal úkol namalovat plakát. Potom jsem byl poslán za děckama do Krchleb. Hráli jsme si tam (já a Tomáš z turnusu B) s děckama různé hry. Holky se nám rozprchly, asi proto, že jsme byli dva kluci. Pak jsem se v 17:30 vracel pěšky do Maletína. Cestou mě potkal bratr Pavel Šíra (zábřežský jáhen, dnes kněz), který vezl Zdeňka, tak mě vzal taky s sebou. Potom byla večeře, společenství a spánek.

Den II. – sobota 2.8.

Trochu jsem si přispal. Vstával jsem asi v 6:30, v 7:10 byla společná ranní modliba a v 7:30 byla bohoslužba slova, kterou vedl Zdeněk. Potom snídaně a průvod po vesnici, který byl zakončen až obědem.

Po obědě byl růženec a pak šli někteří na fotbal, jiní ke Grossům. Večer se pak chystal táborák. U táboráku se hrály různé hry jako Amerika, Sultán, a další. V noci byla modlitba a možná ještě před půlnocí spánek. 

Den III. – neděle 3.8.

Ráno si Zděněk rozmýšlel, že bychom měli jít na mši svatou, tak se posunula bohoslužba slova až na 15:30 a šli jsme na 11:15 do Studené Loučky. Vyšli jsme docela pozdě, tak jsme stihli až bohoslužbu oběti.

Odpoledne bylo divadlo, které předváděl ještě turnus B. Bohoslužba slova byla trochu opožděná, s polskými občany z Waršavy. Po ní jsme si hráli s děckama, měli společenství modlitby a spánek.

Na tomto turnusu jsem kromě kostelnické služby dostal na starost ještě službu kronikáře, kterou jsem jako na jediné Antiochii vykonával tak, že jsem psal kroniku sám. Byla to svým způsobem nutnost a nakonec mě to vůbec nevadilo ani nezdržovalo. Možná proto jsou zápisy z tohoto turnusu zde kratší. Také jsem dostal na starost působení v Krchlebech a po odjezdu Katky ještě i děti, takže ani na této Antiochii nemohu napsat, že bych se nudil.

Den IV. – pondělí 4.8.

Slaví se sv. Jan Maria Vianney, farář arský. V 7:30 je pravidelná bohoslužba ve znamení tohoto kněze a Maletín je přirovnán k Arsu (promluvu měl Honza).

Po snídani následuje katecheze ve stejném znamení. Někteří z nás už se rozcházejí za prací. Já až po obědě spolu s Helčou a Monikou jdeme opravovat některé hroby. Přidávají se potom i další, práce však není hotova. Po večeři je chvíle volna, společenství, modlitba a spánek.

Já s Helčou a Monikou jsme častá trojka. Ne, že by to moc klapalo, ale máme všichni podobnou vlastnost: bereme, co zbude, já tedy ne vždycky, ale na této Antiochii to bylo časté. Jinak jsme samozřejmě spolupracovali všichni se všemi. 

Později si začínám vykládat, že právě kvůli Janu Maria Vianney jezdím na turnus C, protože na jeho svátek tento turnus pravidelně vychází.

Den V. – úterý 5.8.

Ráno má až na některé dny stejný program. Ranní chvály v 6:30, rozjímání, společná modlitba, bohoslužba slova, snídaně, katecheze.

Dopolední program je pro někoho plný práce, i pro mě, ikdyž dělám jen plakáty. Kluci jsou u paní Orlové, kde štípou dříví. Oběd není společný. Někteří mají tzv. pastorační, tj. , že u někoho jí, jiní prostě normálně. Teď nás obědvá jen pět. Ani večeře potom není společná, protože pro změnu já, Monika a Helča navštěvujeme krchlebské děti a zdržíme se tam o 2 h více. Kluci po namáhavé práci si jdou s místníma ještě zahrát nohejbal. Večer je zase společenství, modlitba a spánek.

Den VI. – středa 6.8.

Slaví se Proměnění Páně. Ráno je stejné, během dopoledne je ve znamení práce. Já s Tomášem doděláváme hroby. Odpoledne se pořádal pro děcka fotbal. 

Již ze včerejšího nohejbalu jsem se seznámil s Tomášem Berkou, místním perfektním klukem. Tam jsem ho poznal víc. Na to, jaké má v rodině problémy je veselý kluk.

Večer byl trochu netradiční v tom, že jsme se šli modlit po vesnici. Ukončili jsme však tradičně společenstvím, modlitbou a spánkem.

Někde se tomu říkalo: dobývání hradeb. Tady jsme šli všeci, jinak by mělo platit, že pokud někdo nemá co dělat, má se jít modlit po vesnici nebo do kostela. Když byl pozdější budíček, dělal jsem to často ráno. Tady v Maletíně však jen na poslání vedoucího, že se půjdeme modlit po vesnici. Nevěděl jsem co, nevěděl jsem jak. Dnes se modlím třeba růženec a když někoho potkám, tak se s Ním rád dám do řeči.

Den VII. – čtvrtek 7.8.

Tentokrát jsem musel do Zábřeha. Odjel jsem autobusem v 6:40, vystoupil na Skaličce a udělal si pouť k Šubrtově kapličce. V Zábřeze jsem přijal svátost smíření a pak jsem se stavil na úřadě práce. Odjížděl jsem 14:55 z nádraží zpět do Maletína.

Po příjezdu byla přednáška o myslivosti, v 18:00 bohoslužba slova. Po večeři se z Moravské Třebové přišli za námi podívat dva kluci, kteří spolu s námi adorovali. Adorací skončil VII. Den, který má být svatý.

Den VIII. – pátek 8.8.

Ráno je běžný program. Mám službu v kuchyni a tak tam trávím celé dopoledne. Odpoledne je mi povoleno, abych se zdržel kuchyně a spolu s Helčou a Monikou jdu do Krchleb za děckama.

Jejich rodiče nás pozvali na táborák. V tom čase kluci (v Maletíně Antiošáci) hrají v hospodě s místními kulečník.

Večer po večeři je křížová cesta, společenství a trochu dřívější spánek, neboť jsem při modlitbě usínal.

Den IX. – sobota 9.8.

Začátek dne je stejný. V 10:00 jdou někteří na rybíz k paní Heitzové, zbytek jde připravovat dětský den, který organizují myslivci. 

Jak je někdy praktické zapojit se do toho, co běží v obci nebo natáhnout obec na nějakou antiošskou akci, kterou oni pak udělají jako tradiční. Spolupráce s obcí a s obecními spolky je na Antiochii velmi důležitá.

Potom je chvíle volna, pak oběd a po obědě samotný dětský den, který je přerušen přeháňkou. Jsou různé soutěže pro děti, u téměř každé hry asistujeme nebo ji ve většině případů dokonce vedeme.

Já jsem byl u kreslení poslepu. Bylo to poměrně jednoduché. Dítě si vytáhlo obrázek, který měl kreslit a snažil jsem to poslepu nakreslit. Jako u každé hry, když uspěl, dostal lísteček, který mohl za něco vyměnit, když ne, dostal bonbon. 

Dětský den byl ukončen výcvikem psů. Jako nástroj se odvážila Monika, z místních dětí Standa a Tomáš.

Potom byla společná večeře, cesta na maletínský lom, modlitba, společenství, ještě jsem se vykoupal a šup do spacáku.

Tento den nás opustila Katka a přijela se jen podívat Madlenka. Navštívil nás bratr jáhen Pavel s otcem Václavem z Červené Vody a odvezli si s sebou Katku.

Den X. – neděle 10.8.

Program je trochu posunutý. Vstávám v 6:30, v 7:15 jsou ranní chvály, v 8:00 společná modlitba, potom snídaně. V 10:30 bohoslužba slova s jáhnem Pavlem.

K poledni přijíždí P. Radek a dováží trička Antiochia. Kol 15.h jdou antiocháci na houby, já však s místním Tomášem na fotbal, který hrál Maletín proti polákům. Vyhrál Maletín 4:2. Pepa odjel do Troubelic něco vyřídit, Madlenka nás opustila.

Po fotbale a houbách a taky večeři jsme se díky Tomášovi Berkovi, který měl ten nápad a taky kvůli zemřelým sešli v kostele k modlitbě večerních chval a modlitbě za zemřelé. Potom jsme všichni i s místními dětmi šli dát svíčky na opuštěné hroby.

Závěr dne byl opět ve znamení modlitby a společenství. Potom jsem se modlil modlitbu před spaním a šel jsem spát.

Den XI. – pondělí 11.8.

Ráno bylo pro mě trochu jinak než normálně. Psal jsem tuto kroniku a teď zjistím, že mám službu v kuchyni. Tak jsem rychle udělal snídani a ranní chvály jsem už nestihl.

Po bohoslužbě slova jsem spěchal do obchodu pro chleba a další věci. Potom byla snídaně a po ni jsem byl až do oběda v kuchyni, ostatní šli pomáhat krom Honzy, který byl se mnou. Za čas se však vrátili a společnými silami se udělal oběd.

Chvíli po obědě jsme se vypravili opět do Krchleb, tentokrát já s Honzou a promodlili jsme to modlitbou růžence. Krchleby se nám docela vydařili.

Potom byla večeře, zahráli jsme si s kluky nohejbal a šlo se zpět na chalupu pomodlit se, říci si zážitky, připravit na pátek pašijovou hru, dá-li Pán a hned potom jsem zalezl do spacáku a Bůh mi popřál „dobrou noc.“

Den XII. – úterý 12.8.

Ráno nás na chvíli opustili Pepa s Tomášem. Jeli totiž s Borisem a Radkou do Jeseníků, jinak ráno bylo normální.

Celý den byl ve znamení psaní kroniky a chleba. Vyjmečně se nešlo do Krchleb (byli jsme tam z toho důvodu již včera, jinak od B turnusu bylo zavedeno v úterý a pátek od 15:00, začínali jsme vždy v kapličce, d turnus už z kapacitních důvodů tam šli jen 1x v týdnu). Místo toho jsme pomáhali standově babičce, za čež jsme dostali kuře, takže na večerní topinky už nebyla chuť.

Večer jsme zasvětili nohejbalu, adoraci a společenství. Pak se šlo spát.

Den XIII. – středa 13.8.

Ráno probíhalo normálně. Během dopoledne se probíral scénář na pátek, který se pak stejně nehrál. Odpoledne jsme si s děckama zahráli fotbal, pak byla večeře. Po fotbale a večeři, kdy už se vrátili Tomáš s Pepou, Radkou a Borisem, jsme zvali děcka na zítřejší zálesácký den. 

Následovala modlitba po vesnici. Tentokrát jsem byl s Honzou a přišli jsme včas. Večer byl zakončen obvyklým způsobem – modlitba, kolečko a spánek.

Den XIV. – čtvrtek 14.8.

Tento den byl akcemi přímo nabitý. Začal obvyklým budíčkem, ranními chválami, modlitbou a snídaní. V 8:00 měl začít zálesácký den. Šlo se trochu později.

Vyšly 2 skupiny – Hamounovci a Pepovci, do místního lesa, ve kterém je ukrytý zdejší lom. Celé dopoledne obě skupiny odděleně soutěžili. Po velkém úsilí to vyhráli Hamounovci, kteří vyšli jako druzí.

Odpoledne se šlo jinou cestou zpět, aby děcka stihli fotbal v Trnávce. Potom byl trochu pozdější oběd a po dlouhé době dětská mše svatá z vigilie Nanebevzetí. Za ní následoval mejdan i s místními obyvateli, jakožto i s P. Radkem, který musel přespat, neboť večírek končil až v pozdních večerních hodinách.

Den byl zakončen kompletářem, modlitbou a sdílením, hymnou a spánkem někdy kolem jedné hodiny ranní. Ještě doplním, že tento den jsem měl službu v kuchyni spolu s Pepou.

Den XV. – pátek 15.8.

Dnes je slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Ráno den probíhá normálně, ale po snídani už je takové loučení s turnusem, protože právě dnes většina odjíždí.

Celé dopoledne i odpoledne se bavíme o svých pocitech. Z debaty vyplívá, že ne každý by chtěl zůstat antiochákem. Během debaty přijíždí první účastník nového turnusu Alča Šenkyříková. Tu jsem hned zaúkoloval do Krchleb, kde jsme tentokrát přijeli o hodinu a půl později (v 16:30), protože jsme čekali na další turnus. Do Krchleb nás přivezli Honzovi rodiče (mě a Tomáše Berku) a zpět jsme pak jeli autobusem. Bylo to těžké loučení.

Spolu s Honzovými rodiči odjela i Monika a Pepa se rozloučil během našeho pobytu v Krchlebech. Alča měla proti nám výhodu – jela na kole. Po našem příjezdu byla večeře. Autobusem s náma jela ještě Vlaďka, další účastnice. Za chvíli po večeři byla křížová cesta, adorace, společenství, hymna a spánek. 

Den XVI. – sobota 16.8.

Ráno začalo jako vždy, jen nebyla bohoslužba slova a katecheze. V době katecheze přijeli další dva účastníci turnusu D a to Vojta a Pavel. Provedl jsem je po chalupě a pak jsme se pomodlili za následující turnus. Chvíli po modlitbě jsme šli do kostela a pak zvonili poledne. Zvonil Zdenek a Vojta se trochu učil. Potom následoval oběd, pak růženec a provedení po vesnici.

V 18:00 zazvonil Vojta na primiční mši svatou P. Pavla, která byla z nedělní platností. Po mši byla večeře, táborák, který trval do pozdních večerních hodin. Opustil nás Tomáš, Vojta a Pavel. Tomáš se rozloučil s Antiochií, Vojta a Pavel odjeli jen přechodně.

Já již po prvé za celou Antiochii vůbec nepamatuji večerní modlitbu, neboť u táboráku jsem byl velmi ospalý a tak jsem si šel jen na chvíli odpočinout, ale usnul jsem.

Den XVII. – neděle 17.8.

Vstávám brzy ráno a trochu uklízím v kostele. Pak je ranní modlitba a v 8:00 bohoslužba slova, po níž následuje snídaně, po které se odebírám k paní Zapletalové a již se loučím s některýma děckama z Maletína. Během mé návštěvy všichni ostatní vaří, Zdeněk se připravuje na odjezd, navštěvuje nás Tomáš z turnusu B. Pak je oběd a po obědě odjíždí Zdeněk, takže zůstávám jen já a Helča za našeho turnusu, kteří po růženci se balíme.

Pak jdeme všichni na malou procházku lesem, která končí zhruba v 15:30. Po této procházce se chci rozloučit s Tomášem Berkou, ale smíme se vidět jen těsně před odjezdem autobusu v 16:35

Svou Antiochii končím mší svatou v Zábřeze v 18:00. Do kostela jsem to soukromě v Maletíně nestihl.

Ukončení Antiochie

Tentokráte začalo již 29.8. v pátek, já jsem se však neúčastnil, takže, co bylo v pátek a v sobotu vědět nemohu.

V neděli jsem přišel až na mši svatou. To bylo po prvé, kdy jsem byl v Maletíně na kole. Dojel jsem z Jedlí (mše sv. tam v 7:25) a málem pozdě, ale mše svatá začala ještě mnohem později (měla být v 10:30). Po ní byl oběd a pak za účasti otce Radka, který dojel, se uklízelo. V 16:30 odjeli z Maletína poslední antiocháci. Zůstali jsme jen já a Vojta. Chvíli jsme se modlili a v 17:45 jsme odjeli i my směrem na Hynčinu. Nad Maletínem jsme se pak v 18:00 pomodlili Angelus Domini, to byla poslední modlitba Antiochie. (Doufám, že ne a že mnozí pamatují na Maletín v modlitbách doposud.)

Jak teď vnímám Boží působení v Maletíně

Maletín je tedy první obec, kde jsem byl povolán žít jako první křesťané v Antiochii. Je to moje srdeční záležitost a tak jsem tam trávil i mnoho času. Častokrát jsem se potkával se všemi, které jsem poznal. Dvakrát jsem obec obešel s tříkrálovou sbírkou. Byl jsem známý a také já jsem je znal. 

Každý rok jsme dělali Mikuláše až do roku 2002 a vždycky se něco zvrtlo aniž bychom to chtěli nebo plánovali. Maletínští byli však úžasní v tom, že uměli čekat. Nevadilo, když program započal někdy podstatně později, jednou se to dokonce ukázalo i jako výhoda. Bylo vidět, že tomu zlému to opravdu vadí. Když jsem přestal pořádat Mikuláše, vzpomněli si Maletínští, že Mikuláše mají za patrona a uspořádali hody.

Po první Antiochii bylo v Maletíně 1 dítě pokřtěno (z Krchleb a proto se druhou Antiochii chodilo i do Krchleb) a 1 školní rok se vyučovalo náboženství (pok už jen jednotlivci a obnovit se to nepodařilo) a po druhé byla jedna holka u prvního a žel i možná posledního svatého přijímání.

Našim útočištěm, když jsme potřebovali třeba i přespat byla paní Zapletalová. Láskyplně se o nás starala jako maminka o své děti a vytrvale se modlila za požehnání pro maletínskou farnost, jak řekl pan děkan P. František Eliáš při jejím pohřbu (letos 2010 v 72. Letech). Na pohřbu měla mnoho lidí z vesnice a také ty, které jsme oslovili Antiochií. Bylo vidět, že se v Maletíně přestali na křesťany dívat přes prsty a dokonce spolupracovali, když bylo třeba.

Také zde byly misie z teologického konviktu z Olomouce a ti, kteří s náma chodili, byli ku pomoci a aktivně se účastnili Mikuláše v létě.

Jedna holka jménem Iveta 9 let po Antiochii, ještě si mě pamatovala, se připravovala na první svaté přijímání pod vedením tehdy jáhna Pavla Hödla a v r. 2006 přistoupila v Zábřeze k prvnímu svatému přijímání ve svých tuším 17 letech.

Některé děti jezdily na tábory Malé Antiochie, nejdéle vydržely Katka a Markéta, kteří se pak odstěhovaly do Lišnice u Vyšehorek. Spolu s rodiči mají ke křesťanům sympatický vztah.

Před pohřbem paní Zapletalové jsem potkal Standu. Nemusel jsem se před ním bát mluvit o duchovních věcech. Zajímal se a naslouchal. Nakonec při loučení mě upřímně požádal, ať na ně myslím - tedy na něj a jeho přítelkyni Andreu, která měla dceru. Bylo vidět, že je má upřímně rád. Kdo by to do něj řek, když měl na Antiochii 10 roků. On se svým bratrem Patrikem (ten měl při 1. Antiochii 5 a byl nejmladším, který si mohl Antiochii pamatovat) byli vždy ku pomoci, když se v kostele něco dělo.

Po Antiochii se obnovila tradice „půlnočních“ o vánocích za hojné účasti místních. Podobná účast byla vždy i na pohřbech. Přišla takřka celá vesnice. Pravidelně se chodí tříkrálová sbírka, kterou si již zařizují místní sami.