Kdo si pamatuje tento den před 17 lety?

Dal bych ho z paměti hodinu po hodině, minutu po minutě, ano, skoro tak ano.

Jsou dny, které člověk nezapomene za celý život a 2. duben 2005 patří k nim.

Ano, některé dny si pamatuji něco významného, ale už nevím, kdy to bylo, ani den, ani hodinu, ale rok, událost dám dohromady.

Některé události se dají také podobně pamatovat, jsou výrazné a případně, kdybych moc chtěl i dohledatelné, třeba jak jsem si po prvé zlomil nohu. Ač bez mála už nevím, která to byla, vím co jsem dělal, kdy to bylo, jaká to byla bolest a jaká to byla noc. Z lékařské dokumentace by se dal dohledat datum i rok, ale to mám jen v obrysech. To jen malý nejapný příklad takové události. Mimochodem, právě tu událost mě lékaři předkládali celé dětství na každém větším vyšetření, ona se i týká naší rodové nemoci. 

Ono výše zmíněné datum je však pro mě patrné velmi hodně, protože se týká dne, kdy zemřel papež Jan Pavel II. 

Co se ten den dělo, to tento blog uvádí na jiném místě, které je pro množství článků už tíže dohledatelné, takže neškodí krátké opakování:

Bylo to ve Šternberku, o víkendu byla pouť Antiochie a umíral papež Jan Pavel II.

Ráno před tím jsem zaslýchal zprávy, kterým jsem nevěnoval moc pozornosti. Ještě i už + P. Pavel Jagoš, se mě toho rána ptal na to, zda jsem neslyšel zprávy o papeži a já jsem jen tak stále doufal, že se z nemoci, o které už bylo delší dobu slyšet jako vždycky vylíže. To je novinka, v blogu jsem tuto věc nepokládal za důležitou, jen teď jsem si na to tak vzpomněl.

Ve Šternberku nás o. Josef (Červenka, tehdejší farář) ve 20:30 již na Apríla snad chtěl vyvést aprílem, takže kostelní zvony již mu odzvonili.

Na druhý den jsme byli v kostele Nejsvětější Trojice o 15. hodině, kdy se slavil oktáv Božího milosrdenství a byla také mše svatá a po ní před večeří ve farním kostele jsme se mohli zasvětit Ježíši. Ano, dosud si tu chvíli pamatuji, jak jsem věděl, že Ježíš od této chvíle může ode mne všechno chtít, třeba i můj život a uvědomil jsem si, že také ví, jak mám život rád a že mi ho proto nesebere. Tak velká chvilka to byla, tak nádherná, nevypověditelná a po tom zasvěcení už jsem nečekal na večeři a jel domů.

To, že papež zemřel, jsem se dozvěděl zčerstva přímo od diecézního kampanaloga Františka, který mě to v Zábřeze, Koutech, zvěstoval, spěchajíc na kole k farnímu kostelu a já, ač unaven, připraven na to, být pěšky už co nejdříve doma, jsem se otočil stejným směrem zpět a záhy mě zastavil spolužák Mirek, který mě ke kostelu a potom i domů dovezl autem.

Ten den si tak pamatuji minutu po minutě. Nevím, kolik přesně bylo hodin, když odbíjely zvony zábřežské, ale vím, co jsem dělal a jak velká to byla chvíle, co jsem prožíval. Každopádně doma jsem byl ještě dost před půlnocí, takže těch 21:37, jak se uvádí, byl čas, který jsem prožíval na cestě a s velkou zřejmostí jsem tou dobou mohl být u farního kostela v Zábřeze, ke kterému jsem se potom vrátil zpět.