Samá Ukrajina

Už víc, jak měsíc mě vyvstává na mysl veršík žalmu: "Když já mluvím o míru, oni chtějí válku." Neustále se mluví o Ukrajině jako zemi ublížené válkou a je to skutečně tak. 

Agresor je přece jasný, Rusové mluví o míru pro Ukrajinu a Ukrajina se jejich míru brání, ale nechce válku, prostě do války vtažena byla, že se musí bránit a má to důsledky pro nás a pro velkou část světa.

Uvědomujeme si, že nemír je blízko nás a že tam, kde mír nemají, potřebují akutně pomoci. Mluví se o tom všude a je to dobře, jako křesťané máme povinnost pomáhat a pomáháme rádi.

Velmi mě zaujalo, když teď ve čtvrtek bylo náboženství a kluci, ministranti se na mě obrátili s tím, že pořádají ve třídě sbírku na Ukrajinu a měl jsem z toho velkou radost. Přislíbil jsem jim, že se podívám, co konkrétního se s tím dá dělat. Mám radost z toho, že máme tak skvělé ministranty, kteří mě zatahují do činnosti, která by mě normálně nenapadla. Je to skvělý nápad a výborná věc, že chtějí pomáhat.

By toho nebylo málo, tak potom večer, tedy v předvečer slavnosti Zvěstování Páně a zasvěcení Ruska a Ukrajiny Panně Marii, jsme měli setkání katechetů a opět kromě jiného se probírala situace ukrajinských bratří, mj. i v úhlu pohledu výuky náboženství, neboť i někteří katecheté již vyučují náboženství některé ukrajinské děti, které ještě ani neumí česky, ale vědí, že patří do církve.

Každou chvíli ve zprávách se objevuje, že ta či ona obec spolupracuje s knězem či farností a na webových stránkách https://nasiukrajinci.cz/cs/ je spoustu užitečných rad jak konkrétně pomoci a naráz vím, že nejen Charita, ale i mnohé další organizace účinně pomáhají.

Nelze nemluvit o negativních vztazích této války, ale dá se v tom všem najít i mnoho pozitivních světýlek.

Velmi je mi líto moskevského patriarchy Kyrila, který jako nejvyšší představitel místní církve ať chce nebo nechce, musí podporovat válku. Je křesťan, měl by se stavět proti válce, ale jako Rus musí válku chtít, i když ji tak nechce, dokonce ji tak nesmí ani nazvat. To není vůbec závidění hodná situace. Jistě není válečným zločincem, ale měli bychom se i za něj modlit, aby se stal poslem míru, protože křesťanské radostné zvěsti o Kristově vzkříšení je válka cizí. 

Divné naráz mi přijde i postavení diecézního kněze, který se rozhodl sloužit na Ukrajině jako Patriarcha Eliáš. Jeho proruský postoj před tím je znamením jeho veliké, do nebe volající nevěry vůči církvi a teď naráz už o něm málo je slyšet. Kéž by se obrátil. Těžko by tento odpadlý kněz mohl dělat, jako by se nic nedělo a těžko se jen modlit, i když modlitba je důležitá a to i taková, kterou se modlí nehodný křesťan, vždyť každý z nás je nějak nehodný.

Také náš soudruh prezident a jeho spolupracovníci (taky ještě SPD a KSČM jmenovitě) dostáli zcela nepochopitelného obratu, kterého si nelze nevšimnout a je třeba poukazovat na to, že pan prezident Miloš Zeman je naprosto stejný, ba snad ještě horší, válečný zločinec jako Putin (ovšem je samozřejmě neschopný, jinak by byl schopen zradit národ), protože nemohl nevědět za celou dobu spolupráce, prostě tomu přihlížel a teď národu lže a naráz se bez viditelného a citelného pokání obrací na tu lepší stranu. Kéž jim Bůh odpustí jejich údajný omyl. Historie na ně asi, dle mého názoru, nebude pamatovat v moc dobrém světle. Ano, tyto zločiny je třeba odsoudit, ale zločince musíme nechat být, i když nelitují pořádně, ale už jsou slabí.

To je jen málo ze špatných příkladů, kde je třeba prosit za odpuštění.

V té situaci, kdy dnes, den po té, kdy papež František zasvětil Rusko a Ukrajinu Panně Marii, jedeme na Velehrad prosit o obnovu rodin a kněžská a řeholní povolání, také myslím na to bezpráví, které se děje našim bratřím a cestou, když jsem o tom ráno přemýšlel, mě napadla skrovná myšlenka, že třeba tento národ, který utíká před válkou, nám připomene, že jsme křesťané a povzbudí naší víru.