Můj vztah k Aprílu

Na 1. dubna mě nikdo nenachytá. Ne, že bych si to datum tak pamatoval, ale vtípky, o které se mnozí pokoušejí vždy okamžitě prohlédnu, takže nemá cenu mě na apríl mě nikdo nenachytá.

Krom toho, jako nezdárný katecheta vím, že 8. přikázání desatera zrušeno nikdy nebylo a tak se tohoto v tento den hříšku nedopouštím, abych se z toho nemusel zpovídat.

Možná dříve jsem to dělával, ale už nikdy si žádného apríla nechystám a stejně se mě daří, nevím jak a proč, každoročně někoho aprílem vyvézt. 

Zrovna mě napadlo na letošek, aniž bych o tom přemýšlel, protože zítra bude 1. pátek: "Dnes je Velký pátek. Apríl!" To prostě nikomu neřeknu, ale určitě nějaká příležitost se přirozeně najde aniž bych porušoval přikázání.

Lidí, kteří se berou moc vážně je hodně. A ani 1. apríl není jistě příležitostí si z nich dělat vtípky. Je to moc levné a může se to setkat s nepochopením. 

Ti, kteří se moc vážně neberou, těm se zase může stát, že apríl nevezmou za žert a budou si naivně myslet, že je to pravda a onu hlášku "Apríl" prostě klidně přeslechnou.

Jsem možná z těch provokatérů, kteří, když je někdo vyvede aprílem, budou v aprílu pokračovat dál, jako by šlo o skutečnost či nějakou neobvyklost a ono slůvko apríl klidně přehlédnou a nechají to pokušitele dohrát do konce majíce radost, že provokatér naráz neví, jak z toho ven a taky mají radost, protože pokud nemají, tak se někde stala chyba.

Tak třeba v pondělí po neděli, kdy se měnil čas na letní, jsem si z příchozích vystřelil (a to jsem apríl neřekl, protože ještě nebyl), že jsou očekáváni až za hodinu, jelikož v kanceláři byly hodiny ještě po staru a nikdo je nepřetočil. V tom úhlu pohledu to byla legrace, kterou očekávaní pochopitelně pochopili hned a že jejich schůze bude dvojhodinová, z toho měli radost.