Křížová cesta v nábožku a jak se vyhýbám karanténě

Kovid sice už nevládne, ale někdy zamíchá s naším časem docela hodně.

Letošní školní rok prostě beru trochu jako kříž. Proč, to nechávám na později a raději to nečtěte, je to blbost. Sporné otázky raději řeším s farářem, který z principu svého úřadu je nejvyšším katechetou ve farnosti.

V této neutěšené atmosféře jsem o. Pavlovi navrhl, že bychom mohli spojit třídy ke křížové cestě venku. On však, zcela pochopitelně, měl pro děti své 3. třídy jiný, mnohem důležitější, program, což jsem ostatně respektoval a on respektoval mou nabídku jako nabídku, kterou nevyužije, což je pochopitelně v pořádku. 

Moji drazí prvňáci měli zase svůj den, většina z nich pracovala celkem dobře, ale někteří zlobivci však byli zlobivější, než obvykle. Trošku jsem to musel rozdýchávat, když do toho zazněl telefon, který jsem začal trochu otráveně: "Vždyť mám náboženství." 

"Já vím", ozval se z druhé strany o. Pavel, "ale je to důležité. Jsem pozitivní a nemohu učit. Jak se vrátíš z náboženství, také si musíš udělat test". To zaznělo docela důrazně, tak jsem v tom rozpoložení odpověděl nevrle "Je to nutné?", neuvědomujíc si, co mi vlastně bylo řečeno a co mě docházelo až potom, jak jsem se domlouval s druháky, že jdeme na křížovou cestu ven a v té rychlosti sdělil nečekanou nabídku i třeťákům, kteří mohli tím pádem jít s námi a šli. 

Obě třídy jsme se pak pomodlili křížovou cestu venku a zcela poctivě jsem dětem říkal proč raději venku, jelikož byl-li bych nakažený, pak je v přírodě rozhodně bezpečnější prostředí, než třída. Vylezli jsme ke kapličce a i v tom větru se každý pomodlil nějaké jedno krátké zastavení. Byla to velmi příjemně strávená hodina, i když nečekaná a i když ještě ráno byl panem farářem odmítnut program křížové cesty pro jeho třídu. 

Víc mě však postupně docvakávalo, že ze svých druháků jsem jich měl podezřele málo díky nemocnosti a že se teoreticky mohlo něco udát v týdnu minulém, když byli ve třídě se mnou, oproti tomu prvňáci byli venku a ti byli ve škole myslím, že dokonce všichni nebo skoro všichni, ale to mohlo i nemuselo nic znamenat.

Je to zvláštní, že za celou kovidovou dobu je kolem mě tolik "koviďáků", ne že bych jim záviděl, není co závidět, a ne, že bych to chtěl jakkoliv zakřiknout, nejsem pověrčivý, ale oficiálně se mě vyhýbá nejméně karanténa a tento bacil, vlastně virus, při žádném z testů, a to ani v tom po náboženství, nebyl u mě nikdy potvrzen a nikdy jsem se nedostal do karantény ani když jsem měl poctivě e-roušku, která už neexistuje a od kovidu byl vzdálen někdy i na zlomky metru po několik hodin, třeba když jsem byl doma či někdy jednal s farníky, u kterých byla nemoc záhy odhalena - tak jsem to cítil i v předvánočním čase, když velká část školáků vč. ministrantů "kovidovalo". Prostě pořád to kolem mě "lítá" a já, Bohu díky, jsem prost toho viru.

Tak potom v týdnu, podobně, jako, když měl pan farář dovolenou, jsem jako pastorační pomocník měl a mám strašně moc práce a to po mě někteří farníci ještě chtějí, abych se účastnil třeba modliteb za Ukrajinu.  Bohu díky, že se modlí, ale taky někdy potřebuju mít svůj čas, tím více, pokud by se měla držet nějaká karanténa a minimum pohybu, když už je virus přítomen za zdmi fary, nicméně podle současných opatření není tato povinnost. Krom toho se na ten úmysl také modlím, nezanedbávám to.

Přesto však pan farář je opatrný a máme tichou bezkontaktní domácnost, což  je tak trochu náročné na mé kontaktní choutky, že strašně rád komunikuji a naráz velkou část času nepotkávám člověka a zbytečně nemohu nikde moc chodit teď nejen kvůli mým citlivějším kloubům.

Po dobře vyhodnoceném testu jsem mohl mít své úterní náboženství, kdy jsem s dětmi, třeťačkami, dělal křížovou cestu v kostele a přímo jsme si popisovali jednotlivé obrazy, co se na nich děje. Dokonce jsem se mohl i pantomimicky podívat zpětně na první a poslední dvě zastavení, když nás zachytilo on-line vysílání z kostela, nicméně na to jsem holky upozornil.

Křížová cesta sama o sobě je velmi dramatická a krásná a v hodině náboženství se dá z ní udělat vynikající modlitební aktivita pro děti. Myslím, že mnoho katechetů s tím má své vynikající zkušenosti.

Každopádně musím říci, že jako látka pro prvňáky je totálně odbytá a asi žádný katecheta nepoužívá ten nevzhledný A4 list se všemi 15 zastaveními křížové cesty. 

Ovšem po zkušenosti, kterou jsem zažil při zastupování ve Vidči, jsem si řekl, že to zkusím jistou formou i se svými "zlobivými" prvňáky přesvědčen o tom, že je to nejen bude bavit, ale i jim to něco podstatného přinese. 

To jsme si hráli jednotlivé postavy přímo před tabulí podle jejich příběhu a děti byly do toho tak vtaženy, že si z toho odnesla zážitky i paní uklízečka, která slyšela radostnou výuku až na chodbě a říkala mi, že bylo slyšet, že je ve třídě veselo, ale ukázněně veselo. Skoro všechny děti chtěly být vojáky. Ale ani role Ježíše nebyla špatná role, nicméně ten mohl být v každém zastavení jen jeden. 

Pochopitelně to s prvňákama nebudu hrát jako s třeťákama, budu muset jim křížovou cestu uzpůsobit.

V Drahotuších jsem každému dítěti dal k vymalování jedno zastavení z křížové cesty a pak jsme celek té křížové cesty dali do kostela. Pokusím se to tak nějak udělat také v Zubří. Podobně hranou křížovou cestu jako ve Vidči jsem kdysi hrál s prvňáky z Partutovic, kteří jsou touto dobou už na konci Základky, ale ještě na druhém stupni si tu křížovou cestu pamatovali, jak si to hráli.

Bude však nutně potřeba jim to spojit s tím, že Ježíš se narodil o Vánocích, což dobře vědí a vědí i kde, protože před vánocemi byli podezřele hodnější. Pak to, že učil lidi o svém Otci a pak že za nás trpěl a celý svět se dozvěděl tu nejhlavnější věc, že vstal z mrtvých! A protože vstal z mrtvých, můžeme mít vánoce, ale máme i půst, kdy si připomínáme Ježíšovo utrpení.

Když si tu hodinu před křížovou cestou moji prvňáci, kteří se nevymkli "učitelské moci" vymalovávali pracovní list k postní době, malovali si motýlka. Básnička, která v tom listě je, tu se asi těžko učí a housenku si z toho taky nedělají, ale malovat co nejkrásnějšího motýla, to se jim docela povedlo. 

A možná i na to půjde navázat další křížovou cestu, ve které by se měli dozvědět, proč vlastně na mnoha místech vidí znamení kříže. Když už s nimi mám ten kříž, ať tedy aspoň vědí, kdo a proč na tom kříži visí.

_{V minulém týdnu jsem tak trochu zas narazil na katechetický spor a já, který nemám rád spory, jsem to musel řešit, protože to bylo řešeno se mnou. Možná nám mezi katechety chybí trochu kolegiality, některým kolegům výrazně hodně, až tolik, že já jakožto jiný kolega musí ustoupit ve všem, aby byl klid.} 

_{Nejhorší je, pokud si katecheté vyřizují spory před dětmi. Mě by to nikdy nenapadlo. Já jsem člověk usměvavý, tak nevidím důvod se neusmívat, i když je se mnou řešeno, že komunikuji s dětmi v době, kdy se mají učit náboženství a narušuji tak hodinu. Rozhodně nic takového bych neudělal a narušovat výuku kolegyně si nehodlám dovolovat, do začátku jejich vyučování bylo ještě nejméně 5 minut.} 

_{Nicméně toto konkrétně je jedna z věcí, která zapříčiňuje mou katechetickou krizi, protože někteří nejsme k sobě kolegiální, nebo spíše konkrétně snad jen já jako Bc. s paní kolegyní Dis, přičemž její Dis pro mě není důvod k podhodnocení kompetencí, o čemž paní kolegyně se mnou rozmlouvala.}

_{To ostatní, jako moje občasné "krocení divé zvěře" u mých letošních prvňáků (to je moje chyba) či nedostatek dětí od 4. třídy výš - to by mě nemělo zajímat a nezajímá potud, pokud se mě to nedotýká, jakože dotýká v práci s ministranty, a vidím to do budoucna jako závažný, už jsou proti tomu jen malé nepatrné drobnosti, řekněme však taky výzvy k akutnímu aktuálnímu řešení.} 

_{Osobně, kdybych měl kolegovi či kolegyni něco vyčítat, beru ho stranou, nikdy ne před dětmi, ale z kolegiality raději řeknu, že jsem horší katecheta, než paní kolegyně, i kdyby to nebyla pravda, přece si o paní kolegyni nic špatného nemyslím, ani mě nenapadne si myslet. Prostě řešit spory před dětmi je zcela nepochybně neprofesionální.} 

_{Má-li kdo proti ni námitky, vždycky na ně reaguji jednoduše: "Paní kolegyně je vynikající katechetka"  a tím to pro mě končí nebo přímo, že je nejlepší zuberskou katechetkou a to se vší vážností taky toho, že já ani otec Pavel nemůžeme být katechetkou a kolegyně učící ve Vidči je zašovská nikoli zuberská. Ony námitky prostě odbydu, protože nejsem ten, na koho se s tím má kdo obracet ať děti nebo rodiče. Má-li kdo námitky proti mě, rád si je vyslechnu a pokouším řešit také tím, že si to přiznám a je-li mě to vyřčeno, nebráním se, že je to moje vina.}

Jinak v tom katechetickém sporu také jsme s o. Pavlem přemýšleli ještě nad tím, že když je na Ukrajině bojový válečný stav a jistě některé ukrajinské děti možná budou chodit k nám do školy, mohly by jistě chodit i na náboženství, protože Ukrajinský národ je také zbožný národ, který teď nese těžký kříž bojů.