Když má pan farář dovolenou

Farnost funguje, i když má pan farář dovolenou. Funguje všechno, co má fungovat, takže fara bez faráře není mrtvá, ale žije. Všechna společenství fungují normálně a pro pastoračního pomocníka to je úplně stejné, protože on dovolenou nemá ba dokonce náročnější, protože některé věci je třeba dělat navíc. Mezi to patří i mít více náboženství, než normálně.

Je velmi důležité, aby kněz odpočíval, vždyť Pán Ježíš také nabádal učedníky k odpočinku. Farnost chvíli bez faráře není skleslá, ani není bez pastýře, když pastýř odpočívá.

Přes týden bohoslužby sice nejsou, ale při kostele nikdy nikdo není nezaměstnaný, pořád je co dělat, pořád je třeba, abychom žili evangelium a to dá taky trochu zabrat. Kdyby nedalo, mělo by to moc malou cenu.

A tak teď jako katecheta mám náboženství trochu více, setkání trochu více a trochu více zažívám i zázraků.

Když učím v pondělí své prvňáky, mám z nich stále větší radost. A oni umí udělat radost, i když vidí unaveného katechetu. V ten samý den zastupování u třeťáků je pro mě také povzbuzující, hlavně, když chtějí slavit Valentina a pan katecheta na tohoto světce jaksi nepamatuje. 

Tak jsme já i pan farář dostali jako dárek k Valentinu pěknou kytičku. Doufám, že pan farář se o ni bude starat, protože se mnou to mají květinky těžké. Jsem k nim moc nepozorný nebo moc štědrý a obojí jim jaksi moc neprospívá. Ježíš učedníky přece jen učil být rybářem lidí, ne křtitelem květin.

Zdálo by se, že po dvou hodinách náboženství toho dne už nastala chvíle, kdy práce skončila. Ale ani moc ne. Až do večera je co dělat a plánovaný odpočinek po synodálním procesu, který byl předešlého dne dlouho do noci se nedostavil.

Dalšího dne navíc jsem měl své druháky, které normálně učím v pondělí, ale nemohu se rozkrájet. Těšil jsem se na ně a přišli skoro všichni, dokonce i ti, kteří měli být na házené, protože tu mívají v tom čase. Moc mě to potěšilo. Zopákli jsme si nedělní evangelium a zahráli hru. Pak jsem měl své třeťačky, které docházejí na faru, protože nemohou v pondělí. 

By toho nebylo málo, každý druhý týden máme ministrantskou schůzku a po ní jsme ještě dávali dohromady liturgii biřmování. Ministrantům jsem se víc snažil přiblížit, že jejich služba je opravdu službou Králi králů a že je jistá výsada být ministrantem, vždyť Pán Ježíš u oltáře nás přímo přitahuje. 

Pak jsem se začal těšit na středeční den, kdy jsem měl jen náboženství třeťáků, tentokrát ve Vidči. Byli ke mně hodnější, než posledně, ne, že by posledně zlobili, to v žádném případě ve Vidči nehrozí, ale, kdo mě zná, ví, že potřebuji trochu rozruch, který mi po minulé zkušenosti dodali hned na začátku hodiny, když se ptali, jestli bude hra.

I tento den se Pán staral o dostatek návštěv. Tak jsem se začal těšit na den čtvrteční, který neměl žádný bod programu. Konečně jsem se dokopal k tomu, že něco víc udělám pro diplomovou práci. Přišel čas náboženství paní kolegyně a bylo o zábavu postaráno víc, než kvalitně. Bohu díky za to, protože učit se v tichu, to není můj styl. A odpočinout si od učení jiným vzrušením, je velmi zdravé.

Tak už přes mail jsem měl jistotu, že si s jedním třeťákem, který se právě vrátil z karantény, vyplním pracovní list a se vzácnou návštěvou prozkoumám svou cestu do Svaté Země před dvanácti lety. Onen návštěvník by správně měl být v náboženství, ze kterého se však odhlásil, takže byl jen mou milou návštěvou, která se tak nábožko učí jinak a to tak, když se zrovna chce a neplánuje.

Když však nejsou přes týden bohoslužby, mají někteří farníci deficit a  chtějí se modlit a případně také vtáhnout do modlitby i pastoračního pomocníka. Ne, že bych nechtěl, ale nemusím být všude a od modlitby neodpočívám, když pan farář má dovolenou, modlím se jinak a farnost se vlastně taky modlí.

Na pátek jsem si naplánoval jen jednoduchou návštěvu. Velmi mile mě překvapilo, že funguje i úklid na faře, takže jsem se mu nevyhnul také a sbor i další farníci si udělali schůzku. Potěšilo mě, že jsem se ve volných chvílích mohl věnovat studiu své diplomové práce, když jsem na sobotu měl domluvený pohovor ohledně práce a před tím celé dopoledne vyučování aktuálních témat morální teologie, která pro mě byla spíše příjemným odpočinkem mezi kolegy, spolužáky a malým duchovním cvičením.

Neděle jsou pro kněze jakoby pracovním dnem. Je to den, kdy oslavujem Pána pánů a Krále králů, jeho slavné vzkříšení. I ta oslava může být náročnější, byť zastupující kněz je skvělý, den před tím jsem si u něj odpočinul na přednášce. Po bohoslužbách následoval vynikající rodinný oběd, po kterém jsem ještě nějakou dobu velmi příjemně strávil ve společenství rodiny a pak jsem se hodlal zpáteční cestou modlit růženec. 

Bylo to krásný, avšak modlitbu přerušilo další vynikající setkání a tak z evangelizační buňky jsem se omluvil, že potřebuji vydechnout. Ovšem oni se rozhodli čekat, až si vydechnu a v době, kdy jsem myslel, že se zúčastním už jen přímluv, teprve rozjímali nad katechezí, takže jsem strávil s nimi stejný čas jako bych na společenství byl.

Dnes si říkám: "Ještě 3 dny..."

Ano, 2 náboženství přede mnou, odeslat biřmovancům dopisy, napsat stav své diplomové práce a modlitební skupinka se chce modlit. Zítra 2 náboženství, 1 synodální skupinka a příprava na ni, taky návštěva úřadů. Ve středu jen 1 náboženství a pak už přijde pan farář.

Je ve mě veliké napětí. Nemám málo práce a ještě té práce přibývá a činí mi radost pořád něco dělat, ale

"Pane, kdy si mohu odpočinout? Víš, že na dovolenou nemám nárok."