Byl jsem tam a ten příběh mě zní jinak

Když se čtou jistá čtení, hlavně evangelia, mnohdy je prožívám s tím, že "byl jsem tam." 

Ano, byl jsem v Izraeli také touto dobou, když se slavila památka Panny Marie Lurdské, ostatně o tom svědčí můj "Izraelský deník" na tomto blogu. To se psal rok 2010, je to, tedy, 12 let a stále je to živé, aktuální. Z onoho Izraelského deníku by se zajisté vyčetlo, jaká místa jsme navštívili toho dne, nicméně zpaměti si to již nepamatuji, ale ta místa tam si pamatuji všechna, mám z nich památky, ostatně o tom na You tube mám video a ne jedno.

Dnes se četlo v modlitbě se čtením také příběh, jak probíhalo zjevení Panny Marie v Lurdech. Tam jsem byl na podzim 2017. Každoročně jsem tento příběh slyšel, ale když to slyšívám po té návštěvě a vím něco o Gávě, prameni a kapli, zní mi to čtení tak, jako bych znova byl v Lurdech na tom místě a jako by se Panna Maria chtěla zjevit mě.

A musím říct, že tak to mám z mnoha poutních míst, kde jsem byl osobně. Hodně mě zasahuje věta z Písma "Pojď a uvidíš ještě mnohem větší věci."

_{Z dopisu svaté Bernadetty Soubirousové}

_{(List P. Gondradovi r. 1861; Srov. A. Ravier, Les écrits de sainte Bernadette, Paris 1961, pp. 53-59)}

_{Paní se mnou mluvila}

     _{Jednoho dne jsem se vydala se dvěma děvčaty na břeh řeky Gávy sbírat dříví a zaslechla jsem nějaký šum. Otočila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy sotva hýbou. Proto jsem pozdvihla hlavu vzhůru a podívala se k jeskyni. Spatřila jsem tam Paní celou v bílém: měla bělostné šaty přepásané modrým pásem a na obou nohou světle žlutou růži a měla i růženec stejné barvy.
     Když jsem to uviděla, protřela jsem si oči, protože jsem si myslela, že mě klame zrak, a sáhla jsem rukou do kapsy, kde jsem našla svůj růženec. Chtěla jsem také udělat na čele kříž, ale nebyla jsem s to tam zdvihnout ruku, pořád mi padala. Až když se pokřižovala Paní, zkusila jsem to znovu, a ačkoli se mi ruka třásla, podařilo se to i mně. Hned jsem se začala modlit růženec a také Paní posouvala zrna svého růžence, ale rty se jí nepohybovaly. Když jsem se růženec domodlila, vidění ihned zmizelo.
     Vyptávala jsem se tedy ostatních dvou dívek, zdali něco viděly. Řekly, že ne, a hned naléhaly, co to bylo, a že jim to musím prozradit. Sdělila jsem jim, že jsem uviděla Paní, celou v bílém, a že nevím, kdo to byl. Ale vybídla jsem je, aby o tom nic neříkaly. Nato mě děvčata varovala, abych se tam už nevracela. To jsem odmítla. A tak jsem přišla v neděli znovu, protože jsem uvnitř cítila, že mě něco volá...
     Ta Paní na mě promluvila až potřetí a ptala se mě, zdali bych za ní nechtěla chodit příštích patnáct dní. Řekla jsem, že chci. A také dodala, že musím vyzvat kněžstvo, aby se tam postarali o stavbu kaple. A pak mi poručila, abych se napila z pramene. Protože jsem žádný pramen neviděla, šla jsem k řece Gávě. Ale ona mi dala na srozuměnou, že nemluví o řece, a ukázala mi prstem, kde má být pramen. Když jsem tam přišla, nenašla jsem nic, jen trochu bahnité vody. Snažila jsem se ji nabrat rukou, ale nešlo to. Proto jsem se pustila do hrabání a nakonec jsem sice dokázala trošku vody nabrat, ale třikrát jsem ji rozlila, až po čtvrté jsem se dokázala napít. Pak se zjevení ztratilo a já jsem šla pryč.
     Celých patnáct dní jsem se tam vracela a každý den kromě jednoho pondělka a jednoho pátku se mi Paní zjevovala. Každý den mi přikazovala, že mám kněžím připomenout, aby tam vybudovali kapli, že se mám jít k prameni umýt a že se mám modlit za obrácení hříšníků. Častěji jsem se jí ptala, kdo je, ale ona se na to jen usmívala. Až nakonec pozvedla ruce do výšky, upřela oči k nebi a řekla mi, že je Neposkvrněné Početí.
     Během těch patnácti dní mi také prozradila trojí tajemství, ale zakázala mi komukoli je prozradit. To jsem dodnes věrně dodržela.}