Náboženský maraton

Jako katecheta jsem si zvyknul učit ve 3 hodinách týdně 33 napsaných dětí. Musím říci, že je to nádhera a čím dál více mě to baví. Asi v tom nejsem žádný rekordman, nicméně v jiných oblastech, co by katecheta dal za 7 dětí, které může učit.

Rekordně, když kněží měli uprostřed školního roku rekreaci na Kanárech, učil jsem v týdnu 10 hodin náboženství po dobu dvou týdnů, ovšem asi o málo víc dětí, kolik učím teď ve 3 hodinách, kdy mám 17+14 ve škole +2 na faře. Bylo to tehdy docela hodně a to jsem teprve studoval bakaláře.

Mám mnohem raději, když se náboženství učí, než, když se má vynechat. 

Když však jsme se jako katecheté domlouvali před začátkem školního roku, kdo koho bude učit, nechtěl jsem učit, a bylo mi vyhověno, více, než 2 hodiny náboženství za týden, také kvůli studentskému vytížení, a dostal jsem tak své zlaté prvňáky a druháky. 

Když se teď blíží pololetí, musím říci, že konečně už se mé katechetické nálady trochu stabilizovaly a že už se mě učí mnohem lehčeji, přestože mě čekají důležité věci ohledně snad doufám dalších státnic a obhajoby práce tentokrát diplomové.

Mám z katechetické práce mnohem větší radost, i když jinak mám i dost jiné práce, přestože jsem vlastně rok oficiálně nezaměstnaný a náboženství učím na dohodu.

Koronavirová epidemie nás určitě naučila mnohým novým více či méně úspěšným věcem. Ale také mnoho dala si uvědomit, o čemž jsem chtěl psáti dnešní katechetické povzbuzení.

Jedna z těch věcí totiž byla, že jsme se naučili si vzájemně vypomáhat a také, že se učíme větší kolegialitě mezi sebou, protože jsou chvíle, kdy se více potřebujeme a je to dobře.

Tak otec Pavel se se mnou na začátku týdne domlouval ohledně své dosud nevybrané dovolené, že by potřeboval zastoupit svých 20 + 11 třeťáků v Zubří a Vidči. Už teď se na ně těším a přemýšlím, jak vyhovět, abych v případě Zubří nemusel rušit své drahé druháky, se kterými se také rád setkávám.

Každá skupinka je totiž krásná a vytváříme dobré společenství, čím dál tím méně to je "krocení divé zvěře" a čím dál tím více se setkávám s Božími dětmi, které mě svou zářnou svatostí zahanbují. Jaká to nádherná proměna, kterou může katecheta sledovat v přímém přenosu a vědět, že on za to nemůže, protože z nich beránky udělat neumí.

Tak také jsem rád přislíbil, když naši paní katechetku postihl onen zákeřný virus, že za ni vezmu její 3 vyučovací hodiny. Byl jsem tomu strašně moc rád, i když to je celé odpoledne. 

Krom toho, že se rád setkávám, byla to pro mě výzva k důležitému opakování látky, kterou tento školní rok nevyučuji, vlastně nikdy jsem ji ještě nevyučoval, vždy jen suploval - ony jsou to totiž také celkem nové učebnice a velmi dobře udělané. 

Byl to pro mě také zdroj zopakování si biblické dějepravy, když jsem zjistil, že se někde objevili mezery a přece nemůžu mít jako katecheta mezery před dětmi, takže jsem se na ty hodiny řádně připravil tak, že jsem věděl, že společně budeme prožívat radost a že to bude k užitku mě i žákům. 

Mimo to jsem v tomto týdnu, jako ostatně 1x za 14 dní měl ještě i schůzku s ministranty, kterou si kluci taky připravili, protože slavili své svátky, které nemohli slavit, když měli též někteří koronavirus.

Bratr Martin jim povyprávěl o Bibli, což bylo téma, které jsme si stanovili, popřáli jsme oslavencům, pojedli dobroty a zahráli biblickou hru na pamatování. 

Když potom jsem setkání uzavíral, podobně, jako tento týden s dětmi z náboženství, uvedl jsem, že je období, kdy brzy někteří budou dělat různé písemky a zkoušky, tak se za všechny pomodlíme Otče náš a začal jsem Zdrávas, Maria, přičemž se kluci začali podezřele smát a modlili se tak s širokým úsměvem nikoli jakkoliv znuděně, jak se to občas u modlitby dá zažít.

Ano, bylo tento týden co dělat i normálně a přesto jsem měl sílu si klidně ještě přibrat další věci a ještě i s nadšením sobě vlastním zkoumat nové učebnice, které bychom asi měli používat příští rok, protože pracovní listy z r. 2004 a metodiky k nim už nejsou tak aktuální pro současné děti a při výuce, kdy tento rok ještě podle toho učíme, to začínám pociťovat čím dál tím víc.

Ale hlavně, co teď pociťuji, je radost z toho, že mohu dělat radost, ovšem to jsem vlastně taky učil dnes děti, když jsem jim vykládal jakožto žákům 4. - 6. třídy podobenství o obchodníkovi a perle či starším holkám předložil konflikt Jákoba a Ezaua a vysvětloval, co je to podobenství, požehnání nebo prokletí.