Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Červená Karkulka či krize jednoho katechety

Asi tady nebudu psát každou hodinu nebo dvojhodinovku náboženství, kterou učím, to bych se zcela nezáměrně stal autorem neúčinné metodiky katecheze pro kteroukoli třídu. 

 

Nepovažuji se za tak dobrého katechetu a zcela nechápu, že děti může moje učení bavit, když nedělám nic zvláštního. 

 

Mě jako dítě jejich věku by takové učení nebavilo, ale učit náboženství mě baví a snažím se ho dětem přizpůsobit tak, aby to bylo pro ně nějak srozumitelné a také zajímavé, aby je zaujalo, nikoli, abych je zaujal já. Ostatně, to je to, co stále řeším, že vlastně nevím, čím přitahuji zájem dětí nebo je snad odrazuji?

 

Začínám chápat valašské počty dětí v náboženství, že konečně mohu učit, jako na Zábřežsku kdysi na konci 90. let minulého století, či přelomu Milénia, kdy jako aktivní ministrant jsem mohl občas, velmi výjimečně, zastoupit kněze v katechezi a nikomu ve škole nevadilo, že nemám aprobaci (což v dnešní době se řeší mnohem víc), když tehdy v té době byla běžná plná třída náboženství, jako je tomu i teď na Valašsku nebo alespoň v Zubří.

 

Před rokem a něco byl pohřeb P. Pavla Jagoše. Při té příležitosti jsem o něm napsal na tomto blogu hodně. Je to kněz, který svým dobrým i zlým může za mnohé, co ze mě je. Pamatuji si, že zastával názor, aby náboženství (nebo etika) bylo povinným předmětem na základní škole. Nikdy jsem ten názor nesdílel, ale jistě by měl jednu nespornou výhodu: nebyla by nouze o žáky. 

 

I tady totiž začíná, vidíme to hlavně v sousedním Vidči (avšak v Zubří je to taky patrné), taky nějaký ten početní propad. 

 

Zdá se mi nanejvýš podezřelé, nikde před tím jsem to tak nevnímal, že do 3. třídy ty plné počty jsou. Na Drahotušsku zpravidla do 5. třídy byl jen minimální odliv žáků. 

 

Loni v Zubří ještě po prvním svatém přijímání do uzavření koronavirem byla plná fara dětí do 5. třídy, po koronavirovém sejítí se jejich počet naráz srazil na zhruba polovinu, což však ještě pořád bylo přes desítku a v letošním školním roce z té poloviny je opět jen polovina, což naráz - z roku na rok značí 75% odliv proti stavu před rokem - a co hůř, z mých loňských drahých třeťáků na faru nechodí všichni, což mě děsí, neboť se ptám, zda jsem já špatný učitel nebo jsou jiné důvody.

 

A jako správný katecheta musím zcela nutně obvinit sám sebe, že jsem s velkou zřejmostí se dopustil mnoha chyb. Z této věci nelze vinit kolegy ani předchozí, ani následující. 

 

Musím mít na obzoru to, že nejsem dobrý katecheta, ostatně pan farář se také nad mnohými věcmi mé výuky podivuje, ale nakonec děti pochválí, že učební látku (tu loňskou) umí velmi dobře a že jsou hodné, jakože hodné skutečně jsou, i když se mnou náboženství není rozhodně tichá hodina mlčení, za češ si přísnou nedůvěru rozhodně zasloužím.

 

Také loni jistou kolegyní katechetkou jsem byl vyzván, abych odešel, proto jsem pak ani nenavštěvoval farní výuku náboženství, že si to viditelně nepřála. Z toho jsem usoudil, že nejsem tak dobrý katecheta, jako paní katechetka, což je, samozřejmě v pořádku, beru to naprosto vážně. Vím, že učí dobře, i když oficiálně na to nemám žádné jiné důkazy, než plody její katechetické práce, kterými jsou děti, které s velkou radostí chodí do náboženství. Jinak hodiny má klidné a plynulé, málem o nich nevím, i když jsem na faře, protože nejsou hluční.

 

Jiná, či jiné, ne jedna, paní kolegyně naopak v mé účasti neviděla žádný problém a klidně mě i smysluplně zapojila do výuky, čemuž jsem byl také rád a snažil jsem se nechat pozornost dětí na jejich paní katechetce.

 

Loni, když se nesměly setkávat třídy, jsme se dokonce s kolegyní katechetkou domluvili, že každý budeme učit jednu třídy, ona A, já B. Celou dobu jsem zastával a dětem také říkal, že jsem pouze náhrada, ale oficiálně je učí jejich paní katechetka, a jak to bude možné, zase se k ní vrátí a taky vrátili. Nicméně jsme se tak měli velkou část roku a neubránil jsem se tomu, že jsem je vlastně učil podle svého, což nevím, zda bylo úplně v pořádku, ale nebylo v mé moci to dělat moc jinak. Ale o to víc si uvědomuji své rezervy, že nejsem dost dobrým katechetou.

 

Pak se však ještě musím podívat po okolí, kde jsou další příčiny neblahého stavu, který přesto stále blaze vypadá v prostředí, které má ještě celkem slušné tradice víry našich Otců.

 

Osobně jsem toho názoru, že je to hlavně nedostatek v katechetických materiálech, tedy vlastně s učební látkou, kterou má katecheta nějak zpracovávat na úkor toho, aby děti doprovázel na cestě víry. 

 

My jsme sice v náboženství neměli také nějaké extra materiály, ale většinou alespoň nějaký ten sešit zůstal výstupem z tohoto předmětu či domácí zakoupená Bible, do které jsme rádi a často nahlíželi. 

 

Dnes však v podání mnohých metodik se nabízejí hlavně jednotlivé listy formátu A4, které se dětem stejně ztrácejí či je neochotně vyplňují, někteří se odhlašují z náboženství, že třeba musí malovat, což pochopitelně považuji za výmluvu.

 

Když jsem před nějakou dobou nakupoval učebnice a viděl v reálu, jaká je nabídka katechetické výuky, byl jsem potěšen, že přece jen někde se s tím něco dělá, ale na nabídkách Centra pro katechezi to často ani není vidět. Když byl web katechetů, kde sami katecheté mohli přispívat, nebyl to špatný nápad, ale nikde v tom se nenašla nějaká pořádná ucelená katecheze, která by byla jednoduše použitelná.

 

Další z těch vážných příčin vidím nedostatečný zájem o náboženství jako předmět ze strany rodičů i pedagogů.

 

Na jedné straně musím zrovna zuberskou školu pochválit, že ví, že má katechety a že případné změny ve škole či výlety a podobně nám hlásí a vlastně jednají s námi ve všech ohledech velmi vážně a vstřícně. Také k plánovanému výletu, který se ještě nenaplánoval, se škola postavila vstřícně.

 

Ovšem na straně druhé mě velmi nemile překvapuje, s jakou lehkostí se výuka ruší, když třeba ve škole nejde proud - vyřeší se to, že náboženství nebude, protože vyučování dětem končí v 9:30 a dostane se jen oznámení, že nebude následující týden, vlastně dva a po třech týdnech chudák katecheta neví, jak vypadají jeho děti. 

 

To je věc sice mimořádná, ale i řádně  se stává, že děti mají různé užitečné kroužky a ty jsou jistě užitečnější, než náboženství. Ne, nechci pochybovat o jejich užitečnosti, to jistě jsou - sport či hudba nebo jiné umění je pro děti také velmi důležité, nejsem proto nevstřícný děti pustit dříve, mají-li třeba i tento vážný důvod, ale jsem nevstřícný k tomu, když ten důvod přeroste v to, že se dítě přihlásí až příští rok, teda jestli to vyjde.

 

No, a třetí takovou bolest, asi z mnoha dalších bolestí, bych viděl v neustálém cyklickém opakování témat. 

 

Chudák katecheta nemůže vědět v 9. třídě, jak dětem po 27. látce vysvětlí nádheru Vánoc či Velikonoc nebo postu, ke kterým se nelze nezastavit, když každoročně jsou. Tak v 1. třídě si vymalují jeden jednoduchý adventní věnec, povykládají si o Panně Marii, Sv. Josefovi, narození Ježíška, aby v 2. třídě si vymalovali zase jiný adventní věnec, učili se o Zvěstování Páně a o Třech Králích a ve 3. a dalších třídách to je obdobné a podobně i o Velikonocích. 

 

Do toho ještě Vstupy do škol jdou také se stejnými opakovanými tématy, jako bychom neměli dost látky, která se dá vyučovat a prohlubovat.

 

V těch jednotlivých pracovních listech či staré třeťácké učebnici s pracovním sešitem jsem viděl ještě nějaký ten omyl v předpokladu, že náboženství učí katechetka (ženským způsobem) a katechizované jsou holky (ostatně podívejme se, co občas kluci v těch listech musí vymalovávat).

 

A tak se stává to, co mi vlastně řekli také na katechetickém centru, že každý katecheta si udělá vlastní metodu a ona metodika často bývá cárem papíru pro možnou inspiraci, aby se to stejně udělalo jinak.

 

Ostatně mnohé inspirace jsem v této rubrice již zveřejnil a také ve fotogalerii mám vymalované pracovní listy 1. a 2. třídy, kterou učím, jakožto i staré ze 3. třídy, kterou letos neučím.

 

A tak, když jsem učil prvňáky po 3 týdnech, abych splnil navrženou látku, vyprávěl jsem jim pohádku (a oni mě doplňovali jeden přes druhého) až tak, že nás přišla utišovat jiná paní učitelka zřejmě nějaké sousední třídy:

 

O červené karkulce

 

Předpokládám, že tu pohádku nemusím říkat, ostatně jsem ji vlastně moc neříkal.

 

Látka prvního ročníku začíná takto: Umím se dobře dívat.

 

Karkulka musela mít pořádně silné brýle, když v posteli nerozeznala babičku od vlka. Nicméně se ptá: "Babičko, proč máš tak velké oči?" "Abych tě lépe viděla"

 

V další hodině je: Umím naslouchat.

 

Karkulka se ptá: "Babičko, proč máš tak velké uši?" "Abych tě lépe slyšela."

 

A ta třetí hodina v pořadí je: Koho mám nejvíc rád?

 

A Karkulka se ptá: "Proč máš tak velká ústa?" "Přece, abych tě mohla sníst!"

 

A ještě k tomu dovětek: 

 

Jednala Karkulka správně, když se bavila s neznámým vlkem?

 

Vlk byl jistě hodný, když šel navštívit tu babičku, o které mu Karkulka řekla, kde bydlí.

 

A vůbec - může vlk mluvit? "Ne, jenom v pohádce." 

 

Ale víra není pohádka, sic já jsem si tak dal dohromady 3 vyučovací hodiny, tedy po dvou hodinách vynechaných.

 

Nejsem žádný pořádný herec, i když divadlo už jsem hrál. Ale komunikování s dětmi je někdy skvělá divadelní improvizace, tedy na ty poměry, že nejsem žádný dobrý herec.

 

Když jsem učil děti, bylo sv. Františka, ale o sv. Františkovi jsme si nic neřekli nejen proto, že žádný žák se nejmenoval František, ale taky proto, že už by to bylo 4. téma hodiny. Když to vydám, bude mít svátek Eliška. Často na Elišku jsme vůbec začínali s náboženstvím. V Zubří už začínáme v září, jablek na mošt přece jen tolik nemáme.

 

 

 

Zobrazeno 113×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Tak jsem dnes suploval za paní katechetku a přišli 2 noví žáci, nikoli však mou zásluhou. Velmi mě to potěšilo, že to není tak zlé.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Nakonec jsem suploval i hodinu třetí, těch nejstarších a vyzval jsem milé žáky, aby přivedli své třeba i nevěřící kamarády.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Včera jsem potkal Tondu z 1. třídy, viděl jsem, jak krásně prožívá mši svatou a již vím, že další hodina tak bude o Jonášovi a vím taky proč a jak. Moc mi chybí hlavně v 1. třídě kvalitní náplň vyučovacích hodin.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio