Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Střípky vzpomínek z života víry

V Zubří jsme měli dnes první svaté přijímání, tak jsem měl tu příležitost nejen zavzpomínat na svoje vlastní první svaté přijímání, ale hlavně prožít tím intenzivněji onu slavnost, když by církev normálně slavila sv. Matěje, nicméně před 45 lety slavila Seslání Ducha Svatého (mám liturgický kalendář z roku svého narození) a já jsem byl pokřtěn, stal jsem se Dítětem Božím se vším, co k tomu patří.

 

Děti na první svaté přijímání jsem sice v tomto roce nepřipravoval, jen jednu krátce ke křtu, jak píše tento blog a bezprostředně před prvním svatým přijímáním jsem měl na starost, aby mše svatá proběhla co nejkrásněji, alespoň tak, jak proběhla minulý týden korunovace krále Karla III., tedy současného anglického krále. 

 

Jinak děti, které se připravovaly v hodinách náboženství jsem znal skupinu B již od první třídy "díky koronaviru", že jsem byl zastupujícím učitelem za paní katechetku Evu a většinu ostatních, tedy i skupinu A z třídy 2., kdy jsem je měl jako vlastní učitel náboženství, o čemž v blogu se taky cosi píše. 

 

K prvnímu svatému přijímání jich přistoupilo dnes celkem 16 (5 kluků a 11 holek), z původně 14 předchozích druháků, které jsem učil, takže jsme na více, než 100% vyučovaných dětí, z čehož jako katecheta mám tím větší radost, že počty rostou... ale trochu střízlivosti neuškodí, což se těžko říká po několika slavnostních štamprlích slivovice, v jejichž vlivu píšu tento článek, který bych stejně tak napsal i střízlivý, což pochopitelně nemá být propagace alkoholismu.

 

Letos si první svaté přijímání naplánovali na den přesně, když jsem byl přiveden ke křtu, což mě naplňovalo nesmírnou radostí a tak jejich první svaté přijímání jsem si udělal také jako vlastní oslavu jubilejního výročí svého křtu, který si pochopitelně nepamatuji, byly mi 3 týdny a rád říkám, že jsem byl pokřtěn ještě před tím, než jsem se měl narodit (neměl jsem být beran, ale blíženec, nicméně na svět jsem celkem spěchal, takže s jedním s prvokomunikantů mám i stejné narozeniny a dnes i další oslavu).

 

O tom, že na mnohá první svatá přijímání mám nějakou tu památku tento blog také píše, vlastně po prvé, když jsem dostal kytici od dětíhttps://vvrh.signaly.cz/1107/moje-prvni-kytice-od-deti, to už je dlouho, ale musím říci, že stále neberu jako samozřejmost, i když v Zubří to bylo vždycky, že jako katecheta taky dostanu nějaký dárek.

 

Letos tedy to bylo pro mě tím větší a krásnější překvapení, které jsem se snažil vymluvit ministrantu Štěpánovi, který byl vedle mě, když se mě ptal, co se to děje a pro koho jsou ty kytky, tak jsem mu řekl, že přece měl včera narozeniny (jakože opravdu měl, pamatuji si to taky proto, že narozeniny má v ten samý den i můj tatínek, což je další důvod oslav). 

 

Mši svatou měl otec Pavel normálně nedělní z 6. velikonoční, s asistencí jáhna Martina, otce dvou dětí, které přistoupily k prvnímu přijímání, v kázání se velmi pevně opřel o naději a po homilii bylo slavnostní obnovení křestních slibů a každé z dětí mělo nějakou přímluvu, ty byly velmi hezké, díky farnosti v Praze Břevnově a docela stojí za to ty přímluvy sem dát, takže tady jsou:

 

Bratři a sestry, než spolu s těmito našimi dětmi přistoupíme ke stolu Páně, abychom děkovali za dar spásy, modleme se společně za celou církev a za všechny lidi. Volejme: Pane, smiluj se.

 

***

1. ..............................:

Prosíme tě, Pane, za všechny křesťany, zvláště za ty, kdo jsou pro víru pronásledováni.

 

2. ..............................:

Prosíme tě za naše spolužáky a kamarády, kteří v Boha nevěří.

 

3. ..............................:

Prosíme tě za naše rodiče, učitele, kněze a katechety a za všechny, kteří jim pomáhají.

 

4. ..............................:

Prosíme tě za mír a bezpečí ve světě a za ohleduplnost lidí vůči přírodě.

 

5. ..............................:

Prosíme tě za děti, které trpí hladem, válkou a chudobou.

6. ..............................:

Prosíme tě za děti v chudých zemích, které nemohou chodit do školy.

 

7. ..............................:

Prosíme za děti, které jsou v dětských domovech, prožívají odloučení rodičů, kterým se ostatní posmívají a za všechny děti, které něco trápí.

 

8. ..............................:

Prosíme tě za staré, nemocné a opuštěné lidi.

 

9. ..............................:

Prosíme tě za lidi nešťastné a smutné.

 

10. ..............................:

Prosíme tě za nás všechny, kdo jsme se tu shromáždili a budeme společně přijímat z tvého stolu.

 

***

Pane, vyslyš tyto naše prosby a opatruj všechny, za které jsme prosili. Tobě buď chvála na věky věků. Amen.

 

Já jsem se při mši svaté snažil být pokud možno neviditelný, ale moc mi to jako obvykle nešlo, ale to nikomu neříkejte, děti vědí, že neumím prohrávat. Kdo vymyslel ten originální, nádherný a potřebný dárek už taky vím - je to dárek, který vydrží velmi dlouho a pro mě byl velmi potřebný, tedy kromě nádherné kytice i funkční hodiny s jejich jmény a zuberským kostelem, což je pro mě památka věčná i vděčná, protože vždycky u sebe na pokoji jsem musel někde po kapsách shánět mobil k určení času a tak tyto nádherné nástěnné hodiny jsou pro mě dárek velmi praktický, po kterém jsem skutečně toužil a vůbec mě nenapadlo, že bych si něco takového v hodinářství pořídil. 

 

Ještě dětem dlužíme památku na první svaté přijímání, ať na rozdíl ode mne vědí, kdy se tak stalo a také zápis do matrik. Když jsem měl vyvrácený malíček, nemohl jsem jim to napsat, tak to brzy napravím, ale taky proto si to tu píšu, abych na to nezapomněl, neb na rozdíl od kalendáře, si většinou tyto svoje zápisky občas čtu, organizační kalendář vlastně ani nemám, zatím si všechno pamatuji, tak jsem naučen a strýček google mě ještě nenaučil používat ten jeho. Takže ještě jednou: Tím víc, když jsem dostal ten krásný dárek, nesmím zapomenout na památky na první svaté přijímání.

 

Tak na děti mohu pamatovat v modlitbě vždycky, když pohlédnu na hodiny. Při mši svaté mě děti předaly dárek úplně stejně jak tehdy na děti v Potštátě, tedy tak nějak je mám zapsané u sebe a denně na ně v modlitbě myslím. Vlastně za tu dobu, co učím děti už je pěkná řádka těch, které byly u prvního svatého přijímání. 

 

A také mě dnes oslovila ještě jedna věc, ne tolik z evangelia jako z obnovy křestních slibů, kde kněz uváděl také to, že se ptá "všech a každého zvlášť".

 

Totiž Bůh nás miluje přesně tak: "všechny a každého zvlášť." 

 

Neměl jsem příležitost říci své díky veřejně, tak jsem se o to snažil aspoň trochu při focení projevit radost z dárku i z formy, jakou mi byl dárek předán i z dětí, které mi dárek předaly. Doufám, že jsem moc nepokazil fotky. Nevím, čím to je, ale fotogenický moc nejsem a neumím pózovat před fotoaparátem, vždycky raději se přirozeněji ocitnu v záběru, než když vím, že jsem zabírán.

 

Já i otec Pavel jsme dostali naprosto stejný dárek - stejnou kytici i stejné hodiny a dostal to každý v jedné chvíli a zároveň každý zvlášť. Jo, a ještě ráno před tím jsme dostali výbornou snídani - krabičku plnou koláčků. Mě dárek předával Jožka, který má stejně narozeniny jako já a spolu s ním Nikolka, kterou mám také ve svém srdci originálně zapsanou.

 

Je to vlastně po prvé, co jsem dostal stejný dárek jako pan farář. Tím větší to pro mě je radost. Ne, že by mě nějak vzrušovala jinakost dárků, ona má taky své výhody - třeba v Partutovicích, kde jsme dostali od dětí hrníček, tak tam spočívala rozdílnost jen v barvě stejného hrníčku s podpisy prvokomunikantů, neb si děti zjistily, kterou barvu preferujeme a tak já dostal oranžový (Signály nemají oranžovou barvu nadpisů) a otec Radek zelený. Ten dárek zas svědčil i o tom, že dítě zná i svého učitele. Než jsem přijel do Zubří, z toho hrníčku jsem denně pil kafe a mám ho i tady v Zubří, byť na něm už nejsou všechna jména čitelná, všechny si je pamatuji.

 

Každé z těch dětí, které přistoupily k prvnímu svatému přijímání dnes, vůbec každé, které učím náboženství mám rád, vlastně všechny, ale každého jinak, originálně, každého v něčem jiném, všechny a každého zvlášť. To je však jen můj lidský vztah, řekněme moje empatie, Boží láska je v tom mnohem dokonalejší, vždyť Ježíš říká, že má u nás spočítány i všechny vlasy na hlavě. 

 

K tomu lze říci s nadsázkou, že, když jsem byl dítě, tak měl s počítáním mých vlasů rozhodně více práce, měl jsem nádherné, kudrnaté, https://www.signaly.cz/fotky/15207/331400 však z prvního svatého přijímání mám tu přece fotku https://www.signaly.cz/fotky/15201/331175 (fotky https://www.signaly.cz/fotky/15201/331160 a nyní už tolik vlasů nemám, což nevylučuje, že Bůh mě má pořád stejně rád, všechny a speciálně i mě.

 

"Bůh je láska. Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm." 

 

To stojí na těch hodinách, co jsme s o. Pavlem dostali "každý svoje" a to je třeba si stále připomínat a děkuji moc za to, že tímto praktickým způsobem si to opravdu mohu několikrát denně připomenout. Hodiny visí místo otce arcibiskupa, kterého jsem při té příležitosti svěsil, protože už je Pražský.

 

Abych však dostál nadpisu článku, bylo dnešní první svaté přijímání pro mě velkou příležitostí k mnoha děkování v mém životě. 

 

Nevím proč, ale občas mám "básnické střevo" a v týdnu (před tatínkovými narozeninami, resp. 12. května, když jsem se chystal ke státnicím - to se mám čím chlubit, že) mě napadla i básnička k tomu dnešnímu prvnímu svatému přijímání: 

 

První svaté přijímání

vede mě ke vzpomínání,

jak jsem prožil krásnou chvíli,

když Spasitel - můj milý -

po prvé ke mně přišel.

 

***

Když přijímám přijímání,

kéž vcítím se do dávání

Krista, Spasitele,

který se nám dal cele

v každé svaté hostii.

 

Kriste, když tě přijímám,

kéž radost v srdci vždycky mám,

své srdce pro tě připravené,

čisté, taky odevzdané,

kéž vždy miluji tě, Pane.

 

Popravdě nevím datum svého prvního svatého přijímání, vím, že to bylo patrně na Nejsvětější Trojici 1988 v Zábřeze v 8:30, bylo mi 10, byl jsem ve 3. třídě, taky že jsem byl ve 4. řadě a 20. dvojici. Kalendář toho roku však nemám a to, že se jednalo o Slavnost Nejsvětější Trojice spíše usuzuji z toho, že po mnohé roky, když už jsem byl zkušený a znalý ministrant, bylo první svaté přijímání vždy na Slavnost Nejsvětější Trojice, tedy taková místní zábřežská tradice, která už nevím, zda ještě funguje.

 

Z toho si pamatuji některé detaily, spíš se dá říci střípky. Kromě svého bratra si pamatuji v podstatě jen jediného spolužáka stejného jména jako můj starší z mladších bratří, neboť jsem první dítě svého otce a své matky, a těžko z fotky poznat další, holky se fotily zvlášť, asi bych nějakou jednu dal dohromady, ale byl tvrdý komunismus a nevím tehdy, zda jsem vůbec znal jména všech svých spolužáků z náboženství, možná ještě ze třídy. 

 

Pamatuji si jaká ostuda byla, když mě pan farář zkoušel před prvním svatým přijímáním z první svaté zpovědi před celou třídou, kde však byli v přeplněné třídě všichni žáci z města a ne, že bych měl trému, protože nevím, co je to tréma, čímž se nechci chlubit, ale byl jsem vždycky takový šašek, takže jsem začal: "U svaté zpovědi jsem ještě nikdy nebyl. U svaté zpovědi jsem po prvé, ..." po čemž hned následoval pro mě nepochopitelný nicméně potěšující nikoli zdrcující smích a pan farář mě poslal radši sednout. 

 

Ten pan farář, konkrétně +P. František Janhuba, kterého jsem si moc vážil i jako ministrant, však si mě pamatoval až do konce svého života, tedy nejméně do r. 2001 (zemřel později, ale tehdy při jisté příležitosti jsme se potkali na místě, se kterým by si mě nemohl ani náhodou spojit, tedy na kurzu pastoračních pomocníků v Moravské Třebové,  zblízka), že mě kdysi učil náboženství a znal i mé jméno a příjmení, tedy ještě víc než 10 let potom, co odešel ze Zábřeha. 

 

Dále si pamatuji z první svaté zpovědi, že jsem říkal 3 hříchy a prý jsem byl slyšet na celý kostel, ale už nevím, jaké to byly hříchy. Dosud miluji písničku "Slunce", tedy "Nečekej na svůj den...", která byla naší písničkou, kterou jsme cvičili k prvnímu svatému přijímání.

 

Pamatuji si i úkon kajícnosti, kdy jsem přemýšlel, že jsem vyzpovídaný a že nemám žádné hříchy, tak proč bych měl říkat: "Vyznávám se všemohoucímu Bohu..."

 

Po mši svaté bylo posezení na faře. Viděl jsem sladkosti a zaujala mě trubička a hned jsem si musel dát. Sklidil jsem skutečně láskyplné napomenutí pana faráře, že jsem měl ještě chvíli počkat a že v sále toho bude ještě víc. 

 

Dodnes si toto láskyplné napomenutí pamatuji hlavně v tom smyslu, že když někoho napomínám, věnuji mu u toho rád i úsměv a snažím si z toho, co pokazil spíš ztropit legraci, než abych měl kvůli tomu udělat dusno. Ne vždy se to však tak podaří.

 

To jsou mé hříchy... pardon...to jsou všechny střípky, které si pamatuji ohledně svého prvního svatého přijímání. 

 

Vlastně ještě ne. Kolem prvního svatého přijímání jsem také začal ministrovat, ale stejně jako nevím, kdy bylo první svaté přijímání, nevím ani přesně den začátku mého ministrování a zda před nebo po prvním svatém přijímání a jen se domnívám, že když jsem ministroval po prvé, byl kněz v zelené barvě. 

 

A tak výročí začátku ministrování mohu také slavit v souvislosti s prvním svatým přijímáním, ale stanovil jsem si, že si to budu připomínat, jak o tom tento blog píše, na Slavnost Sv. Ducha.

 

A hlavně ten nejdůležitější svátek, že jsem byl tento den pokřtěn, na to nemůžu zapomenout a na poděkování za svůj křest mám taky stvořenou básničku:

 

Křest, toť pramen naší spásy,

všechny naše hříchy hasí,

činí Krista následníky,

jeho církve milovníky.

 

Peklu, tomu činí zmar,

je to velký Boží dar.

Jménem Trojice Boží

sbor křesťanů se množí.

 

Díky tobě, Bože náš,

že nás ve své moci máš.

Víru v Tebe vyznávám,

ve svátostech vítávám.

 

A v blízké době také slavím výročí svého biřmování, které se událo v r. 1996 k 25. květnu v noci o vigilii Seslání Ducha Svatého, takže křest a biřmování jsem přijal ve spícím stavu a málo o něm se dá vykládat. Nicméně zážitky z biřmování by byly na samostatnou kapitolu a myslím, že tento blog už psal, že biřmování jsem více prožil jako kmotr dalších biřmovanců, než ono vlastní, které však má také velmi výraznou kapitolu v mém životě, i když mě kmotr musel vzbudit na samotný akt biřmování, byla už noc a já jsem spíše ranní ptáče. 

 

Při křtu a biřmování jsem tedy spal, ale při prvním svatém přijímání rozhodně ne, tu svátost jsem prožil ve stavu bdělém.

 

Každopádně eucharistie, a o tom má být ten článek, nás životem provází a Kristus je vždycky s námi. On nás miluje a my na tu jeho lásku máme šanci odpovědět. 

 

Tak dnes mi to připomínají i ty hodiny, které jsem dostal od prvokomunikantů, je tam i čas před 45 lety, kdy jsem mohl být pokřtěn, vezmeme-li v potaz, že nedělní mše svatá ve Svébohově byla prý tehdy v 10:15. Křtil mě farář z Jedlí, dnes již + P. Rajmund Haberauer, kterého jsem měl moc rád.

 

Takže shrnutí dnešních slavení:

 

Dnes mají svátek všechny maminky. Mamince ještě musím zavolat.

Včera měl narozeniny můj tatínek, volal jsem mu (a taky ministrant Štěpán, připomněl jsem mu to).

Dnes mám 45. výročí křtu, což jsem ministrantům zmínil v sakristii.

Dnes 16 dětí přistoupilo k prvnímu svatému přijímání.

Příští týden bude mít otec Pavel narozeniny.

K datu státnic (25.5.) budu mít výročí biřmování.

Kolem prvního svatého přijímání jsem začal ministrovat.

 

Pořád je důvod k nějakým oslavám. Náš život má být oslavou Boha. 

 

Zobrazeno 159×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio