Návštěvy nemocných na Velký pátek

Dnešní psaní bude mít vlastně dva díly, kde bude trochu toho liturgického, v mnohém nového i pro mě. Nejprve tedy o Velkém pátku a návštěvách nemocných a potom o letošním svatém týdnu jako celku.

Nejprve to uvedu fotografií získané z facebooku, z klapání z mé rodné obce, kdy ve výhledu je můj rodný dům, resp. dům naší rodiny. V církvi jsme přece doma a co se týče tradic, dodržují se všude jinde a jinak a konkrétně ono klapání má původ v tradici církevní, tedy podle mého vědomí, kdy se začíná na Zelený čtvrtek večer po mši svaté, potom, co utichnou všechny zvony. Klapání je jakoby Jidášovo propůjčené velekněžské vojsko, spolu potom vojskem Pilátovým a klapotem nás provází v hodinách, kdy se stala důležitá událost. 

Tak tedy na Zelený čtvrtek zatčení, na Velký pátek brzy ráno, jak velekněží Ježíše vydali Pilátovi, ve 12:00, když Ježíše pověsili na kříž, v 15:00, když Ježíš za nás zemřel, v 18:00, když sundali jeho tělo z kříže a položili Matce na klín a pohřbili, v 6 ráno v sobotu, když Jidáš se oběsil a k hrobu byly postaveny stráže, pak se připomíná Boží hrob, konají se adorace u Božího hrobu a nastává ticho Bílé soboty, v poledne už vojsko nechodí. 

U nás Jidáš v čele nechodí, ve Svébohově chodil a na Bílou sobotu, alespoň tak vzpomíná můj tatínek, když chodil Jidáš i ve Václavově, se Jidášův plášť spálil. Doma jsem klapal jen jednou, taky v Potštátě a Partutovicích a v Drahotuších jsme hrkali z věže, mnohem dokonaleji hrkání z věže jistě probíhá v děkanském kostele v Zábřeze.

V Zubří je klapání pouze kolem bohoslužeb, což je škoda. Plánuji, že příští rok bychom to mohli udělat jinak a líp. Velkopáteční ohně v Zubří komentoval otec Pavel při kázání. Má to smysl, když se to propojí s Kristovým utrpením, tedy vlastně s Kristem a církví.

Také děti ve škole dostaly novou vědomost o velkopátečním otvírání pokladů. Proč ne? Nevím přesně, kde to vzniklo, ale když se zpívají pašije o Velkém pátku, máme před sebou Poklad nad poklady a to je sám Boží Syn, který byl pro nás ukřižován a pohřben ve skalním hrobě, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tradice mají svůj veliký význam, když se slaví správně.

Po fotografii tedy slíbené povídání:

Návštěvy nemocných na Velký pátek

Velký pátek má svůj liturgický a troufám si říci, že i životní charakter. Liturgický je více méně jasný, jak probíhají Velkopáteční obřady by zajisté bylo vhodné pořádně prorozjímat. Každopádně, mnozí mluví i na Velký pátek o mši svaté a to i katolíci, což je chyba. 

Velkopáteční obřady mají svou hloubku a krásu a tomu je také velmi dobře přizpůsobit i životní styl Velkého pátku. 

Pro mě osobně je krásné téma velkopátečního postu. Byl jsem tak trochu nucen před tím prožívat Velký pátek bez televize. Má to svoje kouzlo. Letos jsem to udělal trochu jinak, pustil jsem si pořady o umučení a životě Krista. Byl to tak krásný a rozjímavý den.

Další oficiální bod postu je velký půst od masa a újmy (tzv. jednodenní nasycení). V posledních letech, snad před desetiletí, jsem se snažil bez jídla, pokud to bylo možné od večera Zeleného čtvrtku až po ráno Bílé soboty. 

Čím dál tím víc si uvědomuji, že to nelze v žádném případě dělat na sobě jakékoliv násilí, tím spíše, když chci jako ministrant prožít krásně liturgii tohoto dne a také se podílet na její organizaci, dá-li se to tak nazvat. K tomu není ideální být zcela hladov. Nasycení tedy řeším ve chvíli, kdy "si to tělo vynutí", ovšem tak, aby to nenarušilo průběh, který se děje v kostele.

V Drahotuších jsem prožíval troje Velkopáteční obřady a křížovou cestu a tak časově to zabralo vč. denní modlitby církve velké množství, víc, než běžná celodenní práce, od rána před 6:00 do noci, když jsem na TV Noe jako jedinou televizi prožíval křížovou cestu z Kolosea. Velký pátek tak byl vždy náročný den.

Do toho jsem si všímal pro mě nepochopitelné poznámky, že se ještě doporučují návštěvy nemocných jako jediné možné svaté přijímání mimo obřady. Také v tom ohledu sobota byla přísnější, že kromě hlídání Božího hrobu se nedělo nic, sv. přijímání výhradně k zaopatřování před smrtí, v tom smyslu.

Ano, moc dobře jsem si všimnul toho rozdílu, že Velký pátek je ten nejvhodnější den k návštěvám nemocných a Bílá sobota jen výhradně k umírajícím.

Nikdy před tím jsem nemusel tu otázku nijak řešit. Prostě bylo to tak, že na Velký pátek jsem neměl čas na návštěvy nemocných, bylo mnoho jiných povinností vztahujících se k liturgii a k prožívání tohoto dne. Nepochopil jsem vhodnost do toho všeho ještě nějak vtlačit návštěvy nemocných.

Letos Velký pátek se stal zároveň i prvním pátkem pro návštěvy nemocných běžným. Otec Pavel zcela samozřejmě a správně počítal, ba se těšil na návštěvy nemocných. Jako kněz ví, že je to opravdu ten nejvhodnější den. Já jsem dosud neměl tu zkušenost, abych byl poslán za nemocnými.

Naštěstí to otec Pavel dal vědět hodně dopředu a tak mě napadla myšlenka, že když už, tak určitě ano, ale ne mnoho, bude dobře si sjednat posily, abych neměl víc než 2 nebo 3 návštěvy. Bylo to tak dobře, že nás na ty návštěvy mohlo být víc.

Co je však důležité, uvědomil jsem si, že když už ty nemocné navštěvujeme, tak pořádně a s Kristem, žádné dlouhé vysedávání, prostě modlitba a klid Velkého pátku. A tak tedy se stalo. Bůh byl ke mně tak hodný, že jsem opravdu šel nemocným přinést Krista a bavil se s nimi jen velmi stručně. 

Je půst, tak žádné velké hoštění, žádná káva ani čajíček, žádné vykládání rodinných historií či radostí nemocného, což vlastně mě také posiluje. Jen opravdu pořádná návštěva Krista, jehož umučení si připomínáme a o němž víme, že vstane z mrtvých. 

Odkaz Zeleného čtvrtku se děje živě. Zastavení u nemocného je v tom intenzivní. V tichosti po krátkém pozdravu začínáme společně krátce uvědomění si svých vin, větu z Božího slova, modlitbu Páně, svaté přijímání a modlitbu po něm. 

Pak už rozloučení a ticho Velkého pátku, kdy rozlomený chléb byl skutečně a cele vydaný Kristus a vylisované víno rozdávané mezi všechny Kristova krev. V těle je krev, když je živé a tak nést Kristovo tělo nemocným přináší velikou sílu Velkého pátku. 

Teď však nevím, zda jsem to teologicky napsal dobře, zda tu není moc nepochopitelných zkratek. Ale pochopil jsem, proč v direktáři právě o Velkém pátku je zvlášť zdůrazněna návštěva nemocných. O to mi především šlo.

Takže příští Velký pátek zas. 

Letošní svatý týden byl trochu jiný...

Ta přední jinost byla způsobena také tím, že jsem ještě v rozpoložení vysokoškolském a proto mě trochu obzvláštňovala prožívání i příprava diplomové práce. Tím vlastně teď žiji a záhy státnicemi. Nad diplomovou prací jsem se tak trochu i pod tlakem svatého týdne rozhodl, že raději prožiji klidné velikonoce, jak už o tom jeden předchozí článek hovořil.

Květná neděle, kdy je slavnostní průvod s žehnáním ratolestí letos v Zubří byla opravdu výživná. S ministranty jsme den před tím nacvičili všechny obřady svatého týdne. Bylo to náročné, ale krásné a o to krásněji proběhla i liturgie Květné neděle. Žehnání ratolestí proběhlo venku a myslím, že blog už se zmiňoval, tak jen připomenu, že ten slavnostní vstup do prázdného kostela byl pro mě velmi úchvatným okamžikem. Zpívané pašije už jsem zažil sborově, nicméně, když to zpívá kněz s dvěma muži, bylo to velmi povznášející. V neděli pak měli křížovou cestu rodiny. Jáhen Martin nesl kříž a pomáhal mu jeden z ministrantů, pak jsem se přidal i já. 

Pondělí probíhalo beze změn, kromě těch, o kterých psal zase blog na jiném místě. Vůbec teď toho píšu tolik, že normálně by to byly dva články, ale vlastně stačí jeden delší.

Úterý se stalo zvláštní z hodiny na hodinu. Ráno před modlitbou volala rodina, že jim umřela babička. Během dne se objednal ještě jeden pohřeb, vzhledem k charakteru doby a času na přípravu pohřbů, oba byly stanoveny na zelený čtvrtek.

Tak jsem se v úterý svatého týdne stal po prvé svědkem bohoslužby u zemřelé, dříve, než byla uložena do rakve. Byla to paní, kterou jsem navštěvoval každý první pátek, kdy jsem byl za ní poslán. Byla to velmi zbožná paní, nemocná, která vždy byla povzbuzována eucharistickým Kristem, dost dobře jsem byl asi poslední, kdo ještě minulý měsíc ji eucharistického Krista podával. Dožila se krásného věku 88 let, zemřela někdy v noci. Měl jsem proto zájem se přímo účastnit jejího pohřbu, a protože z liturgického hlediska není dovolena na Zelený čtvrtek pohřební mše, měla jen obřad a rodina naplánovala a na parte napsala i pozvání na zádušní mši, které bych se také rád účastnil.

To úterý byl také den, kdy jsem měl v plánu pořádně zabrat na diplomce, ale už se nepodařilo, a tak zcela rozumně jsem zvážil možnost už v klidu si prožít velikonoce, ostatně to mi doporučil i zpovědník u velikonoční zpovědi (ne však toto konkrétně).

Středa proběhla normálně, jen ve Vidči jsme navštívili nemocné, jak se to v tomto týdnu, obzvláště na Velký pátek doporučuje a jak o tom už byla řeč předchozí. V kapli na Starém Zubří jsem se pokusil, a teď už s příchodem jara, i když takovým zvláštním, mě to jde lépe, prožít mši svatou. Konečně po několika měsících trpím bolestmi nebo spíše křečemi v kloubech již méně, ale žádný ideál to není, takže každá návštěva nemocného povzbudí i mne, že mohu pro nemocné více udělat, že možná více, než před několika lety rozumím jejich bolestem, i když to je možná odvážné tvrzení.

Zelený čtvrtek,  podobně jako Velký pátek, by měl mít svou kapitolu, ale spokojme se s originální stručností. Dlouhá desetiletí, se zcela vyjímečnými přestávkami, vždy způsobenými vážnými důvody, jsem spolu s kněžími a dalšími ministranty jsme se účastnili mše svaté se svěcením olejů. Už vím proč na Zelený čtvrtek, protože Ježíš byl přece v olivovém sadě a tam se modlil.

Letos, kvůli zmíněným pohřbům, po obou potom budou mít v blízké době zádušní mše svaté, se tato tradiční cesta do Olomouce neuskutečnila. Pohřeb, dokonce tedy dva, na Zelený čtvrtek, jsem osobně zažil po prvé, vzhledem k své bakalářské práci bych řekl jen tolik, že se odehrával v prvním případě jen v kostele, v druhém v kostele a na hřbitově, beze mše, četla se tři čtení, což je možné. 

Z hlediska zvláštních zážitků Svatého týdne, se tento řadil spíše k obyčejným, už jsem zažil pohřeb na Velký pátek jako ministrant školního věku, není to zas tak úplně časté, i když třeba v Hranicích se to také párkrát objevilo. Čas smrti si člověk nevybere, myslím, že jde o mimořádnou milost umírat v těchto dnech církevního roku a tak i ten pohřeb tomu přidá další prožívání.

Ovšem, co se týče liturgie, musím velmi pochválit zuberské ministranty, protože dbali všeho, co jsme si řekli a nedošlo k žádné liturgické chybě. O bohoslužbách svatého týdne se často zmatkuje, protože spousta věcí je trochu jinak a ani za tak dlouhou dobu ministrování si těžko pamatovat všechny detaily, a tak i to letošní prožívání bylo v tom trochu jiné, že vždycky jde najít něco nového. 

Tak tentokrát to byla služba jáhna a hlavně, že jsme jeli podle rubrik Misálu a do getsemanské zahrady šel průvod s křížem. Také otec Pavel více kladl na srdce, že podle rubrik by měl svatostánek být prázdný už na večerní mši a všichni věřící by měli přijímat eucharistii proměněnou při téže oběti, což se za pomocí jáhna uskutečnilo. Bylo to velmi dobré.

Velký pátek měl samostatnou kapitolu výše, takže není potřeba více rozebírat.

A máme tu ráno Bílé soboty. Dříve jsem měl nějaký čas nočního bdění, které čím dál více se schylovalo k ránu, resp. k 5:00, kdy jsem adorovával hodinu u Božího hrobu. Letos tuto adoraci plánuji až na večer, v Zubří se nedrží celonoční. Za to se v Zubří, celou dobu, co jsu tady drží křest dospělých, takže ráno obvykle mají obřady před křtem a to je Efatha, Profesio fidei a předání jména. Je to bohoslužba, která trvá asi hodinku. 

Jedna z potřeb, která se dělá pokud možno před Bílou sobotou, ale většinou vyjde právě na Bílou sobotu, protože se na to běžně zapomene je také čištění olejů. Jak krásné je být namazaný všemi svatými oleji! 

Ticho Bílé soboty má taky svůj řád, všichni se chystají na svátky. Nicméně v tuto chvíli, tento rok je to den, který ještě prožívám a kterého si užívám po pátečním velkém postě, se člověk pomalu pořádně nají, ale nesmí to přehnat.

Také je třeba připravit vigilii, kterou si odpoledne budu muset docela nastudovat, ať víme přesně, co a jak. Liturgie je to náročná a krásná, je tam mnoho věcí, pokud možno nic se nesmí pokazit a když je křest dospělého, tak se v tom všem je potřeba liturgicky vyznat. Tady bych už se nemohl nazývat profesionálem, ale někdo to vzít musí. A kdo jiný je zrovna volný?

Máme skvělého kostelníka, už je sice postarší, ale o mnoho se postará. Tu v Zubří se najde vždycky hodně lidí na všechno, co je potřeba. 

Kupodivu i já se tady smím cítit potřebný, ale zároveň je dobré, když budu občas i trochu více zbytný. V tom není potřeba hledat nějakou zvláštní vědu. Vnímám tento čas jako místo, kde mě Pán zajisté z nějakého důvodu chce. A je dobře, že mohu být a prožívat nejen Svatý týden.