Postní ekumenické kafe

Článků o sbližování mezi křesťany mám poslední dobou jako šafránu, protože na Valašsku ta ekumena funguje trochu jinak a vůbec něco jako pravidelné snídaně s nekatolickými duchovními se zde příliš neprovozuje. Co se týče ekumenických bohoslužeb, jsou spíš takové formální, že vlastně jsou, nicméně na to mám, Bohu díky, malý vliv, tím menší, že letos nemám ani moc času se tím zabývat. Musím říci, že mnohem bližší mě byla ekumenická spolupráce na Hranicku, než tady. Nicméně není to tu horší, je to jen podstatně jiné.

Prví, co na tom oceňuji je to, že se striktně zabýváme jen Božím slovem a že nějaké bližší sbližování tu není ani pokusem, prostě názorné ukázky spolupráce jako třeba stavění něčeho či dělání kroužků, zapalování svící a tak, tu nejsou, stejně tak ne čtení ze záhadných nebiblických knih Karla Čapka či o Mistru Janu Husovi. Setkání se dělají při ekumenickém shromáždění a to několik v lednu a také v adventní a postní době. 

Zaměření je tedy hlavně na Boží Slovo a včera, když jsme měli naplánované postní setkání v Zubří, v kostele sv. Kateřiny, mělo to jednoduchou strukturu: přivítání, čtení z Izaiáše o postu, zpěv, další tři čtení z druhé knihy Mojžíšovy a zpěv potom. Po každém přečtení se duchovní v duchu textu spontánně pomodlil a mezi čtením a modlitbou byla chvíle ticha a nakonec modlitba za mír a modlitba Páně.

Světe div se, to zastavení nad Písmem trvalo poctivou hodinu. Byl pan farář, o. Pavel, náš jáhen Martin a evangelická farář ze Stříteže nad Bečvou Josef a jeho kolega z Velké Lhoty Pavel, v lavici pak bývalý evangelický farář z Velké Lhoty Jan. Broučky od Jana Karafiáta, někdejšího dávného faráře z Velké Lhoty, pod kterou patřila i Střítež, jsme při ekumenickém setkání nečetli.

Potom bylo společné posezení na kafi ve farní kanceláři, které bylo skutečně normální přátelské a opravdu hřejivé. 

Bylo to velmi příjemné zastavení a jsem rád, že jsem toho mohl být účasten.

Svým způsobem ekumenickou bohoslužbu, více spíš mezináboženskou, on-line jsem vnímal i z katedrály sv. Víta v Praze. Jistě si zasloužila možnou kritiku, ale v rámci inaugurace prezidenta republiky, byla nejlepší možná a skutečně co nejcivilnější. 

Ono koncertní Te Deum bylo naprosto na místě a nezasazené do bohoslužby, která byla před tím. Je mi trochu záhadou, jak média mohla zmatkovat o nějaké mši, jakoby se v kostelích sloužily výhradně mše, což je navíc pouze katolický termín, každá jiná církev, vč. východní své shromáždění nazývá jinak, než mše. Ukazuje to na slabou vzdělanost mediálních sfér, co se týče věcí náboženských. O to lepší, že ona inaugurace byla co nejcivilnější.

Je logické, že když je to katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, která podle soudu patří národu, přesto je to katolický bohoslužebný prostor, že hlavní roli budou hrát katolíci a katoličtí biskupové a kněží se toho zhostili velmi hezky a také modlitby, které byly pronášeny k českým světcům, zahrnovaly i potřeby obyčejných lidí. Ostatky českého knížete Václava patří k dědictví českých vládců a vládě sv. Václava přece je celá naše země svěřena, je to tedy symbol naší státnosti, nikoli ekumenických nesvárů či modloslužby, jak to někteří neoprávněně mohli vnímat.

Bylo velmi patřičné, že rabín četl právě z knihy Přísloví a bylo to jediné čtení, které bylo čteno. Možná on by si nejvíce mohl postěžovat, že vzhledem k židovské víře tam bylo spoustu kontroverzí jakožto i závěrečné trojiční požehnání. Bylo moc hezké, že všichni přítomní duchovní svolávali Boží požehnání na nového prezidenta.

Tak v každém případě je dobře, že se takto schází lidé dobré vůle, aby při společném zastavení našli společnou cestu.