"No, takhle na pohřeb nemůžu! Jdu se převléct."

Tak, to se mi ještě nestalo, abych nevěděl o tom, že je křesťanský pohřeb a dokonce pohřeb člověka, kterého jsem určitě někdy viděl. 

Ovšem, to není výčitka, jen začátek možná nejapného zamyšlení, proč se v podstatě křesťanský pohřeb koná v obřadní síni.

Je škoda, že parte v Zubří jsou až někde v centru. 

O paní, která měla pohřeb, jsem slyšel jen mluvit, že nepracuje, kde pracovala, protože je těžce nemocná a slyšel jsem to v době, kdy už muselo viset parte. 

Byla to žena mladého věku, jménem Martina, příjmení si nepamatuji, sotva jsem došel z pohřbu v den světce Mikuláše, který začal v hodinu milosrdenství v pohřební síni, do které se návštěvníci ani neměli šanci vejít.

Dozvěděl jsem se o něm tak, že prostě zazvonil známý na faru s tím, zda si může zaparkovat auto, že ke hřbitovu už se nevejdou. 

Pak přijela rodina ještě známější, která mi také řekla, že je to jejich příbuzná a že pohřeb slouží reverend Jaroslav Kratka. 

Když jsem však otvíral faru a mluvil s nimi, byl jsem světle oblečen a měl nataženy tepláky, protože jsem se nikde nechystal.

V obřadní síni v Zubří jsem ještě nebyl, proto i tak bych na ten pohřeb rád šel, tím více, že byla příbuznou známých a známá též mnohým katolíkům ze Zubří. 

Proč alespoň někdo to neřekl na faře? Jak rád bych byl mnohem připravenější.

Ale jako správný Antiošák, už jsem se nerozmýšlel ani chvíli, hned jsem rodině řekl, že se převléknu a přijdu. Netušil jsem, že do obřadní síně se nedostanu. To by se mě v kostele nestalo.

A vlastně odkud jsem ji znal? To jsem se dozvěděl až na začátku pohřbu, při četbě jejího životopisu - pracovala kromě jiného i tam, kde mě poslaly děti od prvního svatého přijímání, které jsem připravoval, když jsem byl v Zubří prvním rokem. 

Možná tam jsem ji viděl a jako prodavačka byla velmi příjemná, tak si to nějak pamatuji, vždyť jsem na tom místě byl jen 2x a po druhé už v čase, kdy tam nebyla, protože vlastně umírala, ale škoda, že jsme to nevěděli.

Ale je velmi dobře, že jsem se to dozvěděl alespoň na poslední chvíli a mohl jsem se modlit společně s ostatními. Vlastní účastí jsem mohl vydat svědectví své naděje, že věřím v Kristovo vzkříšení. 

A bylo nás na tom obřadu hodně, kteří jsme dělali znamení kříže a spojili jsme se v modlitbě.

Takže, i když se dozvím o pohřbu na poslední chvíli, rád půjdu vykonat alespoň tuto poslední službu lásky, i když není katolická či vůbec křesťanská.

A k tomu ještě zajímavost, které si začínám čím dál více všímat: Myslel jsem si, že na zbožném Valašsku se smuteční síň bude užívat podstatně řídčeji, že jsou zde ještě docela zbožní křesťané. Mýlil jsem se asi, když z 5 pohřbů tohoto týdne je jediný v kostele. Škoda.