Jubilejní moje 10. Antiochia v Jezernici C 2005

Co se týče fotek, tak ty musím pohledat, protože na webu Antiochie již nejsou.

Výběr z CD: https://www.signaly.cz/fotky/85881

Tak už se dostávám k dalšímu přelomu v mých cestách po Antiochii. Tento 3. díl začínám zrána o svých 33. Narozeninách, na něž připadá „škaredá“ středa nebo krásněji a výstižněji – středa svatého týdne.

Jaká bude příloha v tuto chvíli ještě nevím. Zde budou jen 2 Antiochie a to Jezernice 2005 a Potštát, Podhoří a Libouchec 2006. Mezi tím vším bude týdeník, který jsem si psal v prvních dvou letech na faře v Drahotuších ve farní komunitě Antiochie (FARKA). Budou zde také deníky z mých cest, o kterých jsem snil a které mě byly z Boží milosti dopřány – k mým třicetinám Řím a rok na to pouť do Izraele. Také zde budou misie pořádané Fatymem Vranov nad Dýjí (2008 v Rychnově na Moravě, Třebařově, Mladějově a v Partutovicích) a k posloupnosti Antiochie zde budou pohlednice z Antiochií na Moravě. Fotky již budou také přímo z Antiochií. Novinkou bude barevně odlišený text. Důvody pro to jsou praktické. Odhaduji, že to bude tak zhruba na 80 stránek +/-.

Sešitek VII.

Můj Antiošácký deník – Jezernice 2005

(modrý text – je to poprvé, hnědý text – hlody, zelený – dopisky 2011 apozd.)

Úvod

Antiochia v pořadí 10., jubilejní a 1. v níž hodlám na místě pokračovat dál po celý rok. Je také první, kde Malá Antiochia předešla Antiochii, což by se dalo říci i o Rychnovu 2002, ale tam jsem oficiálně nebyl. Prvenství ji náleží také v počtu těch Antiošáků, kteří se mnou byli už v minulosti, i v tom, že se mnou po prvé jede někdo z naší vísky, totiž Monika (Rýznarová). Tím, ale nemohu říci, že by byla jedinou, ikdyž toho roku snad jo. (Na Antiochii z Václavova byl též můj brácha Mirek a to v Olšanech 2001 a Ivana Hýblová – sousedka, ne příbuzná, v Hrušce 2003)

Příprava

Poslední dny před Antiochií jsem se velice těšil tak, jak už dlouho ne. Po dlouhé době jsem měl klid od Malé Antiochie a byl jsem navnaděn i Zátorem. 

Protože Monika nezažila na Malé Antiochii mnoho dobrého a osudy „tábora“ nabízeného otcem Pavlem, (zřejmě byly nejisté), napadlo mě, snad i v Duchu svatém, pozvat ji na Antiochii, kde jsem přesvědčen, že nemůže dojít k tolika zklamáním.

Mou velikou přípravou na Antiochii byl týden od křtu Julinky až do samotného příjezdu. Každý den jsem prožíval mši svatou, modlil se růženec a v úterý byl adorační den v Jedlí, ve čtvrtek jsem pak zvlášť pamatoval na Antiochii při mši svaté ve Svébohově a pral prádlo. Paradoxně jsem se balil s výraznou pomocí Moniky až v den odjezdu, 45 min před odjezdem.

Pátek 29. srpna (samozřejmě července) – den I.

Památka sv. Marty – příjezd

Monča je aktivní a už v 5.30 mě budí a balí. Pak brácha (Martin) nastartoval auto a zavezl nás do Olomouce. Tam nám hned jel rychlík do Lipníka a v Lipníku hned autobus, takže jsme byli už v 9.00 na Antiošácké faře, což je nejdřív, jak jsem kdy na Antiochii přijel.

Přijetí bylo vřelé, ale na dlouhé seznamování nebyl čas, neboť se všichni balili. Navštívili jsme kostel i obchod a po kartách a obědě i kravín. Následně jsme se seznamovali s místními i našimi a společně jsme si hráli.

Následovala rychloprohlídka vesnice, které jsem se neúčastnil v dojmu, že stihnu alespoň růženec, ale pro chystání liturgie a seznámení se s ministranty, jsem ho stejně nestihl a prožil jsem mši svatou, kterou měl otec Petr (Utíkal). Ten mě pak i vyzpovídal a záhy jsme šli na hřiště zahrát si a seznámit se s dětmi. Po následné večeři jsme se sešli a seznámili s našim budoucím životem. Toto jsme skončili po půlnoci a tak jsem se pomodlil alespoň desátek za Mladějov.

Sobota 30. července – Den II.

Sv. Petr Chryzolog, sobotní památka Panny Marie

Na Antiochii se našel človíček vstávající dříve, než já. Po náročném spánku jsem brzy vstal a šel se koupat. Mnohým se zdálo, že dlouho, ale 60 minut jsem tam nestrávil. Ranní chvály a modlitba začaly celkem zrána a hned po snídani v množství drobných úkolů jsem si našel čas na růženec.

Jedním z drobných úkolů byla kronika. Včera večer při kolečku, když se mluvilo o katechezích, zmínil jsem se o povinné katechezi o Antiochii, tak mě vedoucí Vašek (Fojtík) pověřil a několikrát urgoval, abych si tuto katechezi připravil. Nebylo to po prvé, co bych měl na Antiochii katechezi, ale o Antiochii poprvé, jinak ve Zborově jsem měl o společenství.

K tomuto mému prvnímu výstupu došlo záhy po siestě. Pojal jsem to jako rozhovor, jehož přípravu mám z druhé strany této kroniky. Pak jsme společně lehce za přemýšlení, po tom, co jsem udělal úvod do společné kroniky, též z druhé strany opsaný, prošli dědinu a po kratičké hře na faře se společně pomodlili růženec v kostele a pak si hráli s dětmi a mládeží na hřišti. Večer jsme končili společně v kostele i s některými mládežníky a po kolečku jsme šli konečně do spacáku. Dříve jsme se dobrovolně pomodlili nešpory ve špajzu. Podařil se mi hlod: „Na hřišti by se mohl udělat kulturák.“

Neděle 31. Července – den III.

18. v mezidobí, sv. Ignác, narozeniny Kamily

Brzy z rána po koupeli jsem vstoupil do Domu Božího k přípravě na slavnostní mši svatou, která v Jezernici začíná již v 7:00 po ránu (až od prosince toho roku to na žádost farníků o. Radomír posunul na 8:00). Otec Radek (P. Mgr. Ing Radomír Šidleja), místní nový pan farář (resp. administrátor excurrendo) se představil farnosti a uvedl také nás. Při mši svaté mě pověřil k podávání sv. přijímání (na Antiochii jsem to pověření přijal po prvé a vždy jen na tu mši svatou, jinak v Rychnově na Moravě jsem měl oficiálně pověření od 13.10. 2002, které po prodlužování trvalo ještě doposud, ale jen na území spravovaném z farnosti Rychnov na Moravě. Toto pověření uděluje na žádost faráře biskup nebo při potřebě na 1 mši svatou kněz, který tu mši svatou slaví.)Byla to pro mě velká čest, tím více, když se četlo evangelium o rozmnožování chlebů a já jsem se tak více cítil přítomen tohoto zázraku. Měl jsem dát zástupům najíst, ale ne chleby či ryby, ale nepomíjející pokrm Eucharistie.

Po mši svaté jsme se přivítali s místními, posnídali a nacvičovali Ecce homo, navštívili fotbal a občas jsem průběžně psal kroniku a vymýšlel hry na dětský den. Také jsem se stavil v kostele na růženci a denní modlitbě. Otec Radek nám odpoledne doporučil, jak máme tvořit Antiochii. Večer během bouřky i po ni jsme společně hráli hry a asi o ½ 10. Přijel opět otec Radek s tím, že při bouřce se ztratil jeden kluk z tábora a je třeba udělat rojnici, aby se našel. Do auta i na vlek pobral skoro celou Antiochii krom těch, kteří byli od Hranic. Ve vleku jsme se cestou pomodlili růženec. Pak nás vysadil v lese a vysvětlil, že to dobře dopadlo, neboť se neztratil žádný kluk, ale celá Antiochie. 

Domodlil jsem se zbytek desátků a cestovali jsme cestou necestou. To měla být naše stmelovací akce. Když jsem se růženec domodlil, byl jsem však spíš naštvaný. Nejbližší vesnice byl Týn nad Bečvou. Od Jezernice ne tak daleko, ale pokud jsme se nechtěli brodit, tak jsme museli až do Lipníka a pak na stejnou stranu zpět. V Lipníku už přestala sloužit noha a tak jsem zrychlil, abych potlačil bolest. Do Jezernice jsem však málem nedošel. Tuto cestu jsem hned od začátku pojal jako obětní pouť. Ve spacáku jsem skončil asi ve 2.30, myslím si, že noční hra nebyla moc stmelovací a spíš měla za účinek nás unavit. Každý to bral skutečně různě, nikdo nemohl být apatický, někteří byli hodně naštvaní, jiní to vzali jako výzvu. Každopádně i v tom se ukázal potenciál společenství. Tak to vidím teď.

Spáchali jsme hlod: „To je dobře vařený Lanšmít.“ „Ne, pečený.“ „Je smažený.“

Pondělí 1. srpna – den IV. – Sv. Alfonz

Vstávání po noci bylo těžké. Nikdy si nepamatuji, že by byla i těžká ranní modlitba růžence ve spacáku. Nemohl jsem najít vhodnou polohu, jak mě bolela (pravá) noha. Monča mě tedy ošetřila (je vyučená ošetřovatelka a tak spolu s Kristýnou, která byla vystudovaná zdravotní sestra, dostala na Antiochii funkci zdravotníka).

Pak, trochu později, protože byl posunutý budíček, byla ranní modlitba, chvály i snídaně. Předchozí turnus zavedl výbornou tradici dopolední adorace před Nejsvětější. Rozhodli jsme se v tom pokračovat. Po své hodince jsem spolu s dalšími vymýšlel průběh dětského dne, který jsem odpoledne prezentoval. Pak po krátkém vysvětlení pořadu bohoslužby (zřejmě jak bude probíhat) se šlo na hřiště, kam jsem zpočátku jít nechtěl pro bolest nohy, pak jsem se rozhodl jít tam jako divák a nakonec jsem se zapojil i do fotbalu.

Z hřiště jsem se šel převléct do kostela. Před bohoslužbou se sv. přijímáním byl růženec, který jsem prožil mnohem lépe, a originální bohoslužba slova se sv. přijímáním byla nádherná. Na přání otce arcibiskupa a dle liturgických norem nemůže mít bohoslužba akolyty strukturu bohoslužby slova, ale měla by být živá a splňovat podmínky k podávání sv. přijímání.

Potom následoval za hojné účasti na faře táborák ukončený hrou na schovávanou (v nočních podmínkách trochu tvrdší, tak Jirka při úprku přehlédl kostel a musel na ošetření do nemocnice). Naše společné chvíle pak byly zakončeny kolečkem a modlitbou a spát jsme šli lehce po půlnoci. 

Úterý 2. srpna – den V. – Porciumkule – Sv. Eusebius

Vstává se později z rána, čehož využívám i já a před ranními chválami se tak tak domodlívám růženec. Ráno po snídani dochází děcka a započíná velký turnaj v ping pongu. Jako včera, i dnes je dopolední adorace. Odpoledne pak trochu odpočívám a trochu si hraji. Pak vycházím do vesnice nebo spíš za vesnici podívat se na viadukty a shledávám, že by tam byla dobrá noční hra. Pak je společný farní růženec a klasická bohoslužba slova s jáhnem Pavlem. Jako jeden z mála duchovních na konci bohoslužby zmínil Porciumkulové odpustky a pak jsme se pomodlili, abychom je získali. Z toho vznikl hlod (ne můj, ale jáhna Pavla) …tak se pomodlíme za sv. otce, na kterého jsem zapomněl.

Po večeři jsme pak šli na hřiště a do nočních hodin si hráli. Večer pak ukončili kolečkem a modlitbou a spát šli většinou před půlnocí.

Středa 3. srpna – den VI. – 18. týden v mezidobí, dětský den

Po ranní modlitbě a snídani jsme dopoledne společně věnovali přípravám dětského dne a našeho muzikálu Ecce homo. Počasí dnešního dne bylo střídavé a zrovna, když jsme šli na hřiště si dětský den připravit, spustila se bouřka a z dětského dne nebylo nic (což se na Antiochii ještě nikdy nestalo).

Po krátkém období her a také strachu nad jistými problémy, z nich o některých jsem ani nevěděl (a ty zbývající už nevím), byla slavná mše svatá za účasti dětí a po ní opět hry, nacvičování, modlitba a spánek. Během nacvičování se mi povedl hlod: „Marie omývala Ježíši vlasy nohama.

Čtvrtek 4. Srpna – den VII. – Sv. Jan Maria Vianney, vianneyovský půst

Den plný nestíhání od ranní koupele, neboť mám službu v kuchyni a na modlitbu (toto spojení bylo poněkud neobvyklé, ale v těch počtech to šlo a dneska už by to šlo taky, dříve však, kdo chystal snídani, nemusel na modlitbu atp.) Kupodivu i tato kombinace se dá stíhat i proto, že tu službu máme dva, v kuchyni je se mnou Katka a modlitbu má na starost taky Lukáš. 

První krok po koupeli bylo vaření „viannovského asketického čaje“, do kterého jsem nenasypal cukr, ale skořici. Po modlitbě a snídani jsem vařil polévku, ve které bylo všechno možné i nemožné. Následně jsme nacvičovali Ecce homo a pak, když Káťa vařila „vianneovské brambory“, já jsem smažil „neviannovské“ párky. Šťáva k obědu pak byla pokračováním asketického čaje, který se doplnil vodou a šťávou.

Odpoledne už se dělala malá generálka a ještě před bohoslužbou se vzorně hrálo různé hry. Růženec jsem se modlil až před bohoslužbou, která začala Radkovým svědectvím o víře (o tom, jak dnes P. Radek Maláč, administrátor v Červené Vodě a kaplan pro mládež děkanátu Zábřeh, přišel k víře skrze Pannu Marii v Medžugorii – nejsem toho moc fanoušek, ale když Pán působí, je třeba svědčit a bylo to svědectví působivé). Bohoslužby se opět účastnily děti. 

Káťa s holkama před tím udělali palačinky k večeři a po večeři zbyla na mě jen hora nádobí, které jsme s Káťou pacifikovali, zatímco ostatní si hráli do nočních hodin. Pak jsme s Lukášem měli dlouhou (zjistil jsem, že omylem 45 min) večerní modlitbu. Před tím ještě kolečko a potom už nešpory a spát. 

Pátek 5. srpna – den VIII. – Posvěcení římské baziliky, první pátek v měsíci

Noc byla průměrně dlouhá. Vstal jsem jako obvykle a do breviáře jsem však růženec nestihl, nicméně jsem se snažil ho domodlit a domodlil. Ráno se nacvičovalo Ecce homo, odpoledne byla generálka a pak se hrály hry. 

Na Antiochii přišla kontrola jménem Jana, pro kterou jsem byl na několik minut středem pozornosti. Bohoslužba dnes nebyla, jen před tím se k Ecce homo dotahovaly různé věci. Babičky sice přišly do kostela, ale řekl jsem jim, že bohoslužba dnes bude v kulturáku, neboť Ecce homo je čistě duchovní pásmo. Hrály to i místní (neduchovní) děti a říkal jsem jim, když o to měly zájem (jakože opravdu měly) i souvislosti o osobnostech, jejíž role hrály. Dopadlo to velice dobře a sál byl plný. 

Následně jsem ještě se sestrou Kiki navštívil Hašovi, abych si vypůjčil (Láďovu) aktovku pro roli školačky, kterou budu zítra společně všechny místní občany zvát na karneval a v neděli se za to hodlám převléct (Láďa byl tehdy po první třídě ZŠ v Jezernici). Tuto roli pro mě vymyslela Monča. Byli jsme tam asi hodinu a pak se vrátili na faru. Cestou jsme hledali Antiošáky v hospodě, ale nenašli.

Když se na faře hrála dlouhá zajímavá hra zvaná Osadníci z Katanu (kterou bych si též rád zahrál), rozhodl Vašek, že se půjdeme pomodlit růženec. Šel jsem do toho jen proto, že to nebylo v kostele, ale po vsi. Mezi tím se dohráli Osadníci a bylo kolečko a večerní modlitba. Místo nešpor jsme pak den ukončili kompletářem a opět se šlo spát až lehce po půlnoci.

Předchozího dne se mě povedl hlod: „Uděláš mi nohu?“

Sobota 6. srpna – Proměnění Páně, první sobota v měsíci

Den začíná brzy po ránu chválami a růžencem a následnou přípravou na mši svatou. Po ní otec Petr udělil novokněžské požehnání. Po následné snídani si každý připravil svůj kostým na zvací akci po vesnici. Rozdělili jsme se na půlky a se zpěvem a v maskách jsme zvali na zítřejší karneval. Krátký odpočinek po obědě ani nebyl a šli jsme zvát poslední zbytky a pak na hřiště za děckama.

Po večeři pak u mnohých Antiošáků nastala chvíle v hospodě a já místo toho jsem šel obcházet vesnici s modlitbou na rtech. Když mělo být kolečko, většina Antiošáků byla někde pryč, i ti v hospodě, což jistě se tím negativněji projevilo na náladě Vaška a koneckonců i mě, protože jsem též jednou za čas chtěl jít taky dříve spát, ale hlavně kvůli tomu jsem se vrátil dříve ze vsi. Náš vedoucí, ale i já a další jsme dnes vnímali, že něco nefunguje, jak má. Po včerejším koncertě jakoby se spolčo rozpoltilo a bylo to i tím, že jsme nic nevěděli o přípravě karnevalu. V pozdějším a delším kolečku jsme si to vyříkali a odevzdali Pánu v modlitbě. Den jsme ukončili někteří, i já, pozdě v noci druhého dne přípravou programu na Karneval.

Neděle 7. srpna – den X. – 19. v mezidobí

Po krátkém spánku koupel, pak otevřít kostel, nachystat bohoslužbu, pomodlit se chvály a prožít mši svatou, pak se nasnídal a šup do kulturáku připravovat karneval a pak na oběd a po chvíli odpočinku opět do kulturáku, tentokrát už s připravenou maskou školačky a tam zábava a hry, do kterých jsem se zapojil jako dítě, pak pokus dostat se do kostela zmařený hrou na schovávanou už jen po odpočinku tráveném rozhovorem kolečko a společná modlitba, nešpory a spánek, tak vypadal den. Spánek se stihl za modlitby růžence, který jsem se nestačil dříve pomodlit. 

Než jsem šel do kulturáku odpoledne, stavil jsem se v kostele vrátit vypůjčené věci a pomodlit se. I při dnešní mši svaté jsem byl pověřen k podávání sv. přijímání (to se dnes tak nepoštěstí, protože současná generace bohoslovců si ministerku nenechá ujít a vezmou všechny služby, které mají přednostně dělat a farníci si odpočinou. Tehdy ještě si však raději odpočali bohoslovci v lavicích, a tak jsem mohl konat tuto službu). Den jsme prožili a takto jsem ho ve stručnosti zaznamenal.

Pondělí 8. srpna – den XI. – Sv. Dominik

Dnešní den jsem se cítil ospalý víc, než kdy jindy. Málem jsem vstal až na budíček a tak před chválami jsem se růženec nemodlil. Po modlitbě a snídani jsem navštívil Hašovy. Dopoledne opět proběhla adorace. Ve svou adorační hodinu jsem usínal před Nejsvětější (Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé; toto a podobné bych asi moc přiznávat neměl, ale pokorně přiznávám).

Nebyla ani siesta, ale hned výlet i s dětmi na Drahotuš a tam v lese taky hra. Zpět jsme stihli zmoknout těsně před růžencem. I ten jsem prospal a při bohoslužbě jsem moc nepřemýšlel a tak se stalo, že když jsem šel číst evangelium, zapomněl jsem Lekcionář a někteří si též všimli (já ne), že jsem v kostele v papučích, tak se tomu rozesmáli. Pikantnější však bylo (a to se opravdu stydím), že po bohoslužbě jsem přemýšlel, zda jsem byl vůbec u sv. přijímání, ale i po konzultaci s Vaškem (vedoucím bohoslužby), jsem došel k názoru, že jo.

Po bohoslužbě jsem si udělal vytoužené kafe (to byla poslední Antiochia, kde jsem držel půst od kafe, ale neudržel. Pak už to nemělo moc smysl, tak jsem kafe pil. Každopádně na Antiochii v Maletíně a snad ještě i v Počenicích jsem nevěděl, co je to kafe a v Hradci nad Svitavou už jsme si museli povinně dávat s panem Cvrkalem, takže jsem čas od času měl, v Polkovicích jsem se šťastně držel a stejně i v Chlumci a tuším, že ještě i v Zátoru, tak tolik rozjímání nad tematem kafe, leč mohu se mýlit) a pak jsem si občas hrál s dětmi a zároveň studoval naše zápisky v kronice. Den byl ukončen jako obvykle – kolečkem, modlitbou a Nešporami.

Úterý 9. srpna – den XII. – Sv. Terezie Benedikta od Ježíše, tedy Edita Stein

Ráno vstávám před budíčkem, abych se vyspal a byl čerstvý. Po snídani a modlitbách jsem během dopoledne obešel celou vesnici vč. osady Familie za modlitby růžence. Stihl jsem tak 14 desátků, zbytek jsem se domodlil večer. Během obcházení jsem potkal staršího muže u brambor a starší ženu v zahrádce a povídali jsme si. S dětmi jsem si odpoledne zahrál Osadníky, díky nimž jsem tak tak stíhal bohoslužbu. Po krátké hře volejbalu, ve kterém jsem nebyl moc úspěšný, jsem se tedy domodlil růženec, pak bylo kolečko, modlitba, nešpory a opět spánek.

Středa 10. srpna – den XIII. – Sv. Vavřinec

Ráno vstávám už skoro jako obvykle kolem ½ 7, modlím se růženec, pak vystupuji na věž nejbohatší Antiochie (4 zvony vč. umíráčku, všechny ze zvonoviny – žádný železňák). Pak jsou chvály a modlitba, kterou mám opět na starost. Po snídani se účastním krátce společného začátku adorace a pak společně jdeme dělat k Broňovi dřevo. 

Měl jsem mít službu na závěr adorace, ale když jsem tam došel, nebyl jsem vystřídán a musel jsem se vrátit k Broňovi, což mi trochu zkazilo den (ale myslím, že to tak mělo být, Bůh ví, proč a já s odstupem času to vnímám také jinak) a měl jsem špatnou náladu. Když si tak vzpomínám, doufám, že den sv. Vavřince tím už dále nebude pověstný. Odešel jsem od oběda a pak jsem se vrátil a po obědě jsme to u Broňu dokončili.

Mou špatnou náladu přerušila hra „Hloupý Honza“ odehrávající se na hřišti, kde jsem měl stanoviště spícího obra.

Mši svatou jsem prožil v rozpačité náladě a od večeře jsem opět odešel, neboť mi Helča neoprávněně vzala modlitbu, což by za normálních okolností byla nepatrná drobnost, i teď to beru s humorem (když už jsme si to vysvětlili na kolečku. Pokud se na to dívám sebekriticky, tak nepatrná drobnost je to u normálního člověka, já to přímo nesnáším – to už je odzkoušené i z jiných Antiochií – musím s tím bojovat).

Po večeři jsme s dětmi hráli různé společenské hry a pak už bylo kolečko, kde jsem ostře, ale pravdivě naznačil společenství, že se cítím jako vzduch. Nevím, kde jsem k tomuto přirovnání přišel, když vzduch je velice důležitý. Nutno říci, že při kolečku se mi dostalo množství omluv a mé srdce po modlitbě a nešporách mohlo klidně spát.

Čtvrtek 11. srpna – Sv. Klára – Svátek má Zuzana

Dnes mám službu v kuchyni spolu s Lukášem. Modlitby mám soukromé a hned z rána vařím čaj a pak mažeme chleby. Po snídani připravuji brambory a odskakuji na adoraci. Po obědě mě však nečeká hora nádobí, ale přijíždí otec Radek a mě a Kiku veze na exkurzi do Drahotuš. Pak už je fotbal, řádná příprava táboráku, růženec a bohoslužba, po které vypukl slavný táborák, při kterém se hrálo spoustu dobrých her. Noční hra ukončila celý tento slavný den asi v 1.30

Pátek 12. srpna – Den XV. – žádný světec v české církvi památku neslaví – památka umučení Páně

Jak už to tak bývá, poslední celý den je poklidný a je ve znamení loučení. Po noční hře máme pozdější budíček a ani mě se nechce vstávat dříve než na modlitbu. Pak jen v poklidu si píši kroniku Antiochie a už je bez mála oběd. Po obědě jsme navštívili věž a pak si udělali lehkou procházku do Slavíče na císařský tunel. Úklidu a takovým věcem jsem se moc nevěnoval a opisoval jsem do této kroniky. Večer mi pak připadal jako ráno neboť jsem sic v polospánku se přemodlíval růženec a pak soukromně i ranní chvály (bez hymnu), na něž navazovala bohoslužba se svatým přijímáním o utrpení Páně a pak modlitba uprostřed dne.

Před bohoslužbou a po bohoslužbě se pak scházel nový turnus. Po večeři jsem si opět zahrál fotbal na hřišti a po společném kolečku jsme krátce hodnotili turnus a pak už jsem byl připraven vést modlitbu (už po 4. mám službu na modlitbu) a pak už jen nešpory, po kterých jsem šel již po 23.h spát.

Sobota 13. srpna – den XVI. – sobotní památka Panny Marie

Ráno už se vstává velice těžce. Tato Antiochia je nějak unavující. Vstávám krátce před modlitbou a po snídani se balím, pak jsou ranní chvály jen společně s Vaškem. Turnus končíme adorací, které se též účastním.

Po obědě seznamujeme následující turnus s vesnicí. Mezi tím se mě konečně dovolal taťka a zjistil jsem, co jsem zapomněl, že jsem měl být v 16:00 už v Lukové. Déšť odložil náš odjezd a tak po návratu, jak jsem vyřídil telefonáty, tak jsem se šel vykoupat. Společně nás pak otec Radek zavezl na nádraží do Hranic a pak jsme skoro společně odjeli vlakem. Mezi tím jsem stihl růženec.

Domů jsme se dostali z Lukové až po zabíjačce, na kterou jsem zapomněl. To bylo až kol 23.h a před tím jsme poslali zprávu Broňkovi a Davidovi.

Neděle 14. srpna – 20. v mezidobí, poutní slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Den po Antiochii je velmi náročný. Mám co dělat, abych vstal na první mši svatou do Svébohova. Tradičně tento den je za Antiochii, ale ve své únavě spíš spoléhám, že na to pamatoval Duch svatý. Hlavní mše svatá se mě zdá dost dlouhá a odpolední svátostné požehnání jsem málem zaspal u pohádky. Nebýt Moniky, tak jsem to i zaspal. Novému jáhnovi (a mému budoucímu duchovnímu vůdci, kterého znám již od jeho bohosloví – P. Pavlu Hödlovi) jsme vydali svědectví o Antiochii. Růženec jsem se dnes vůbec nemodlil a ani breviář ne, odpočívám v pokoji. 

Epilog k Antiochii v Jezernici

Když bych chtěl srovnávat, neprožil jsem tuto Antiochii perfektně. Byla to první Antiochia za nového papeže, ale to asi pro každého a i papež měl vliv na odliv účastníků během turnusu, protože bylo světové setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem. Byla to také jedna z nejzbožnějších Antiochií (vesnic pro Antiochii), protože děti měly většinou vroucně věřící babičky. Vše, co jsme tu dělali, bylo spíš navíc, protože o každého človíčka je postaráno (po několikaletém působení v Jezernici bych tyto dvě předešlé věty dementoval), takže to bylo více o dětech. Těch nás navštěvovalo čím dál tím více. Už se těším na budoucí působení. Doufám, že se pozvednu z duchovní lenosti, kterou jsem začal trpět v Rychnově. 

Na našem turnusu působilo nejvíc lidí, co na Antiochii vůbec pamatuji (toto prvenství přetrvává). V počtu jsme překročili i C Počenice 98. Když by se setkali všichni naráz, bylo by nás 23. Ale každopádně to byla lepší Antiochia než v Počenicích (na Počenice vzpomínám ze všech nejméně rád z Moravských Antiochií, ale když jsem přepisoval počenický deníček, zjistil jsem, že jen proto, že jsem si nedořešil nějaké vztahy). 

Pravidelně společně jsme se modlili jen ranní a večerní modlitbu, modlitbu Anděl Páně při obědě a pak u společného jídla a krom dvou dní byla i nějaká bohoslužba se svatým přijímáním. Adorace byla sic často celé dopoledne, ale nikdy ne společná.

Sešitek VII.(z druhé strany)

Katecheze o Antiochii

• Úvodní modlitba k Duchu svatému

• Z Písma svatého Sk 11,19-30

• Názory „prvoantiošáků“ o tom, co chtějí dělat, co cítí jako poslání.

• Činnost života Antiochie

- Tvoříme společenství

- Pomáháme místním lidem

- Povzbuzujeme, nikoli nahrazujeme, místní křesťany

- Kontakt s místní mládeží

- Organizujeme různé kulturní  a zábavné akce

- Dávají příklad křesťanům i nekřesťanům

- Žijí život s Kristem tak, jak se o to snažili křesťané v Antiochii

• Místa, (o níž vím) kde proběhla Antiochia

Vysoké Žibřidovice, Písařov, Třemešná (Ostravsko-opavská), Maletín, Chválkovice, Počenice, Jaroslavice (Brno), Hradec nad Svitavou, Křenov, Vyšehoří, Cotkytle, Olšany, Zborov, Rychnov na Moravě, Polkovice, Hruška, Zátor (Ostravsko-opavská), Jezernice. České: Chlumec, Úštěk, Oloví

• Ze zkušenosti zkušených

• Závěrečná modlitba

Zápisy do kroniky Antiochie

I. zápis - Prolog

Bože, ty jsi můj Bůh * snažně tě hledám, proto přijíždím na Antiochii,

má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo * jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Jsme vyprahlí z dnešního vedra a také žízniví.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni * abych viděl tvou moc a slávu. Proto několikrát za den navštěvujem svatyni. 

Vždyť tvá milost je lepší, než život, * mé rty tě budou chválit. Po celý den nezapomínáme ve vší činnosti na Boží milost a naše rty Boha chválí zvláště večer za vše, co nám dal.

Tak tě budu velebit ve svém životě, * v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Život na Antiochii, který je životem naším teď na 14 dní nám nastínil Vašek.

Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, * plesajícími rty zajásají ústa. Jelikož je pátek, tuk je nám zapovězen, ale i tak se vaří dobře. Duše je sycena tím lépe, že jsme se modlili i lehce pracovali a hodláme v tom pokračovat.

Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, * v nočních hodinách budu na tebe myslet. Lůžko je tu pro všechny jen jedno, ale jistě každý se těší po celodenní námaze alespoň na svůj spacák a pokojně, ve zbožných myšlenkách odpočívá.

Neboť stal ses mým pomocníkem * a ve stínu tvých křídel jásám. Věříme, že Bůh nám pomáhá a proto velké a hlučné budou chvíle našeho jásotu.

Má duše lne k tobě, * tvá pravice mě podpírá. Rozhodujeme se pro Boha a Bůh bude s námi po celý turnus.

Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému,

Jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

II. zápis - Sobota 30.7., den II.

Svátky a památky tohoto dne: Sobota 17. týdne v mezidobí – 1. týden žaltáře (v breviáři), Sv. Petr Chryzolog, sobotní památka Panny Marie; večer: vigilie 18. Neděle v mezidobí – 2. týden žaltáře. Narozeniny ani svátek nikdo z Antiošáků ani „domorodců“ na Antiochii neslavil.

Počasí: horké od samého rána, tím více přes poledne, až na noc se trochu ochladilo a snad i spadlo pár kapek.

Pokrmy: Tělesné – velmi dobré. Snídaně – chléb s rybí pomazánkou (nebo to byla spíš večeře), takže dobře vařené buchty, oběd – špagety. Duchovní – Ranní modlitba, chvály, společný růženec, večerní modlitba, kolečko + individuální. Na  růženec a večerní modlitbu přišli i místní pod vedením Broňu, modlitby u jídla, Angelus Domini, katecheze – povídání o Antiochii.

Příjezdoucí: Bohoslovec Petr – zůstává (Červinka, odešel později ze semináře), Verča – zůstává, Anička – zůstává, jáhen Pavel – návštěvník.

Činnost ráno: Plánování turnusu – naplánovány bohoslužby, táboráky, koncert, divadlo, dětský den, karneval, noční hra, výlet. Úklid fary, vaření, osobní modlitba, prohlídka varhan, zdobení plagátů, pochůzka vesnicí.

Činnost po siestě: Příprava vlastního zítřejšího představení turnusu věřícím po zítřejší mši svaté, příprava koncertu Ecce Homo.

13.50 katecheze – povídání o Antiochii, 14.30 návštěva hřiště, 17.30 společná modlitba růžence, aneb jak si najít čas k spánku – účast mladých, 19.30 – 2. návštěva hřiště, 21.00 prezentace Ecce Homo a zítřejšího krátkého představení turnusu, společná modlitba, kolečko, nešpory.

Pracovní doba: Nejdelší 5.30-0.30, průměr 6.45-24.00, nejkratší 18.00-23.30. Náměty a připomínky: rychlejší scházení, více zapojit děti a také se s nimi rozloučit (nezapomenout jim říci alespoň Ahoj), větší nasazení pro akce, zvlášť pak koncert (pokud to nechceme dělat nebo si myslíme, že to nezvládnem, tak to říci radši rovnou, aby se to předělalo zavčasu).

Děti a mládež: Broňa, Tomáš, Martin, Rosťa, David…

Vedení dne: Duch svatý

Služba na modlitbu: Jirka a Pavla pod vedením Ducha Svatého.

Služba na kuchyň: Helenka a Jitka

Zápis: Vojta

Ne 31.7.(vpisek)

Ve vsi na hřišti byl nějaký turnaj (snad přátelské zápasy mezi sousedními dědinami). Nepřišli jsme pravda od začátku, ale spíš ke konci dopoledních utkání a tak jsme se lehce stali středem pozornosti anonymních návštěvníků turnaje. Mnoho známých jsme kupodivu nepotkali a diváků bylo zhruba srovnatelné množství jako sportovců. Možná je to typický příklad, jak nepsat kroniku, protože z této informace se nedozvím už ani já naprosto nic, natož náhodný čtenář.

III. zápis – Čtvrtek 11. srpna,

památka sv. Kláry, den číslo 14, svátek má Zuzana, už odjela

Den je krásný, nespadla ani kapka deště. S Božím požehnáním jsme mohli udělat mnoho dobrého. Především vyprosit mnoho milostí při adoraci, vydávat svědectví „obcházením hradeb“, jehož účelem mělo být sehnat co nejvíce sklenic na noční hru, kterou bylo třeba též připravit a také práce se dřevem u Broňka nachystaná jak pro kluky, tak pro děvčata a v neposlední řadě služba v kuchyni a zaměstnání příchozích dětí (je jich čím dál víc), takže žádná síla nezůstala nevyužita. Navíc nás opustila Kamila, takže našeho turnusu zůstává 14. 

Odpoledne je pak ve znamení příprav táboráku, noční hry a fotbalu. (Spolu s Kikinou – Kristýnou Orságovou jsem měl exkurzi fary v Drahotuších a při té příležitosti jsme zapůjčili do Jezernice nějakou tu knihu pro děti, kterou bude třeba vrátit – jsou otcem Radkem tužkou podepsané).

Večerní bohoslužba byla zaměřena na Písmo svaté a pak se už rozjel táborák za hojné účasti místních, která byla srovnatelná s Ecce Homo (asi polovina), nicméně skladbou publika bylo mnoho dětí, snad celá vesnice. 

Hrály se i společenské hry, šipky, ping-pong, písničky u táboráku a vše vrcholilo noční hrou v poklidném stylu, která se odehrávala v prostorách kolem hřiště. 

Děti byly posílány po dvou. Z 1. stanoviště měly přenést světlo svíce, dál pak šly po cestě utvořené ze svíček a pak měly vyluštit zprávu. Po chvíli od vyluštění měly projít náročný terén s dost drsnými úkoly. Nakonec dostaly jako výhru lísteček s úryvkem Písma svatého a bonbónem. Den končil až nad ránem, ohniště doutná ještě i teď.

Písnička na představení

Nápěv Chodíme, chodíme

1. Chodíme, chodíme hore po dědině

otvírák, struhadlo, my si vypůjčíme.

Otvírák, struhadlo, my zase vrátíme.

2. Potom půjdem dolů nacvičovat spolu

nejednu písničku – vytvoříme scholu.

Nejednu písničku – vytvoříme scholu.

3. Každý den po ránu poděkujem Pánu,

prosbičky přidáme, pak se nasnídáme.

Prosbičky přidáme, pak se nasnídáme.

4. Jezerničtí lidé mají srdce milé, 

pomohou, kde mohou, rukou aji nohou.

Pomohou, kde mohou, rukou aji nohou.

5. Sportujeme rádi, práce nám nevadí,

i když se hromadí, nás to neodradí.

I když se hromadí, nás to neodradí. 

Závěrem k Antiochii

Po Antiochii nadšení místních především dětí asi rok setrvalo. Scházeli jsme se, hráli divadla, povídali si spolu. Pak to trochu opadávalo, teď se občas vídáme. Toto je realita Antiochie. Nemůžeme čekat, že přibude farníků, zpravidla se tak neděje, ani Jezernice v tom nebyla výjimkou. 

Až do r. 2011 to byla také poslední „anonymní Antiochie“, kdy přihlášení nevěděli, kam pojedou a dozvěděli se to včas z dopisu vedoucího. Pak vznikly nové webové stránky www.antiochia.cz a na ně už se k informacím o turnusech psalo i místo konání Antiochie. I letos se to píše, ale jen o Čechách. S novým vedoucím Antiochie jsme se domluvili, že se napíše jen, že místo je schválené diecézním biskupem a účastníci se to dozví po přihlášení od vedoucího turnusu, nakonec se napsalo i to. 

Prolog

Skončil jsem službu v Rychnově za srdce lomného loučení a od 1. září 2005 nastoupil do Drahotuší, kde nevím, jakými cestami mě Bůh povede. Doufám, že budu moci hledat Boží cesty alespoň jeden rok. Jako první takový kámen je však legalita tohoto působení. Pokud tady budu, zachytí tento deník zprávy pokud možno každou sobotu za uplynulý týden.

1. dny (1. – 3. září)

ČT: Martin mě dovezl krátce po poledni. Donesli jsme věci a prohlédli faru. Po jejich odjezdu jsem se vybalil. 1. mši svatou jsem prožil v Potštátě. Po mši nás sousedé (Těšíkovi) pozvali (k sobě na zahradu) na rybu.

PÁ: Ráno jsme započali a budem započínat rozjímáním a ranními chválami. Dopoledne mě čekal jen drobný úklid a pak jsem si povídal se sousedem, který dělal zednické úpravy na faře a zjistil, jak je ten svět malý (Těšíkovi mají příbuzné Kolčavovi z Dubicka). Odpoledne jsem byl zaměstnán švestkami a Kájou (Mentlíkem). Ten je hyperaktivní a pořád by něco dělal. Tak mi pomáhal ze švestkami. Večer pak byla mše sv. v Drahotuších a mládežnická adorace.

SO: Po včerejším filmu „Umučení Krista“, při kterém jsem stejně většinou spal, začal náš den později a stejně jsem přišel později na rozjímání, neboť jsem si nehlídal čas. Ráno nás zaměstnávala kuchyň a úklidové práce. Mše svatá byla nedělní v Jezernici a drahotušští k nám byli štědří a měli jsme dobrého králíka.

2. týden (4. – 10. září)

Tento týden byl týdnem plným práce a modlitby, ale přitom se necítím zmožen až na pár mozolů.

NE: Působení bylo zahájeno křtem v Drahotuších a další bohoslužby jsme pak prožívali v Partutovicích a Potštátě, kde jsme se farníkům i představili. Po obědě u Těšíků jsme si prohlédli Drahotuše.

PO: Po hledání ovoce v Partutovicích jsme se pustili do dřeva. Po sprše jsem dorazil za minutu mše v Drahotuších.

ÚT: Po sběru ovoce v Partutovicích, před nímž jsme dodělali dřevo, jsme skončili na mši svaté v Podhoří. Tam mě oslovila mše svatá doprovázena na housle.

ST: Za dovozu otce Radka jsem navštívil naše kraje a Úřad práce a skončil na mši svaté v Jezernici.

ČT: Svátek Narození Panny Marie jsem oslavil skládkou dřeva v Drahotuších a sběrem ovoce v Partutovicích, kde byla mše svatá.

PÁ: Rušili jsme průlezky školní družiny (které máme pořád ještě nevyužité na farní zahradě) a před mší svatou v Drahotuších byla též třeba sprcha.

SO: Zatímco ostatní se veselili na svatbě, já spolu s dětmi jsem pacifikoval kola školní družiny (která měla již několikrát své využití, jsou taky na zahradě) a staral se o brigádníky. Odpoledne si zahrál s dětmi šípkovanou a umyl nádobí. Nedělní podvečer jsem prožil při dožínkové slavnosti v Jezernici.