Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak se mi nechtělo modlit růženec

No, tak to bude dlouhý, protože je v tom spousta událostí z nebe i z pekla a možná právě proto chci o tom psát. Dopadlo to vynikajíce a jsem rád, že tak, ale nepředbíhejme událostem, pěkně po pořádku, ovšem podle významnosti, nikoli chronologie času.

 

Čas, kdy jsem vzal růženec do rukou a uvědomil jsem si ono "mě se nechce" byl dán čekáním mezi stanicemi Přerov a Prosenice v neděli 30. ledna, což je historicky nejen větrný den. 

 

Byl jsem upřímně naštvaný, spěchal jsem na společenství evangelizační buňky, před tím jsem byl doma a ze Zábřeha i Olomouce vlak vyjížděl ještě včas, přestože bylo větrno a doma jsem nemohl mít teplý oběd, neboť nebylo čím ho ohřát, jelikož v čase oběda spadla elektřina v celé vesnici v důsledku větru a jak mi bylo voláno z domu, nebyla obnovena až do následujícího rána. 

 

Na obědě jsem si pochutnal, vždyť kuře se dá jíst i studené a měl jsem z toho velkou radost. To, že elektřinu vypnuli těsně před obědem, když jsem si zesiloval zvuk televize, popravdě trochu rozhodilo mou náladu, ale smířil jsem se s tím rychle. 

 

Nefunkčnost elektrického proudu dala bráchovi podnět k tomu, aby vymyslel nějakou akci a jeli jsme na návštěvu tam, kde elektřinu měli, nejprve za Martinkovou mámou, ale když nebyla doma, stavili jsme se u kmotřence Tomáše, kterého jsem neviděl déle než rok a neměli jsme čas spolu hovořit jinak, než přes sociální sítě několik let. Byl to krásně strávený čas před tím, než jsem nasednul do vlaku.

 

Růženec ten den jsem se už modlil ráno, než jsme jeli na mši svatou do Jedlí, kde zastupoval rektor semináře, jelikož pan farář byl nemocný. Než jsem si ho po příchodu do sakristie stačil všimnout, stihl mě pozdravit a poptat se, jak jsem se domluvil s bohoslovcem, na kterého mě dal kontakt. Při mši svaté otec Pavel velice pozitivně naladil farníky, jejichž řady byly též podezřele prořídlé, což si myslím, že bylo jistě nemocností, protože normálně bývá jedelský kostel plnější.

 

To, proč jsem se moc nechtěl modlit růženec ve vlaku, bylo způsobeno také tím, a to nejsem antirouškař, že vlak měl později zpoždění 100 minut a v té době, kdy jsem v rukou růženec  držel a říkal si ono "mě se nechce", bylo v situaci, kdy prošel po asi 20 minutovém čekání průvodčí a oznámil nám v době, kdy vlak už měl zpoždění podle vlastního sdělení 35 minut, protože jsme před tím stáli nějakých 15 v Dluhonicích před Přerovem, že před námi stojí pendolino a před ním porouchaný nákladní vlak, což nejde nijak objet.

 

Bylo mi jasné, že se zpoždění protáhne. Do toho mi volala maminka a já před tím volal vedoucímu FEB, že vlak stojí, takže svou účast nevím. Taky mi nebylo fyzicky dobře, což ČD nijak neřeší a řešil jsem to, jak nás mohli poslat na tak přeplněnou kolej, proč nás raději neodklonili přes Přerov, odkud vlaky normálně projížděli. 

 

Ona fyzická slabost byla způsobena také časovou délkou toho, jak dlouho jsem měl respirátor, ve kterém se normálně dobře nedýchá. Ostatně respirátor jsem měl už na ranní mši svaté z lásky k farníkům a bezpečnosti, která se má dodržovat podle nařízení o vnitřních prostorech. V té době však pan průvodčí a další řešili úplně jiné situace.

 

Nakonec jsem se vyburcoval a s tím, že mi modlitba růžence sice nic nepřinese, ale taky neodnese, začal jsem se poctivě modlit. A naráz se stal zázrak: mnoho věcí utichlo, čas utekl rychle a nemusel jsem ho zahánět knížkou ani televizí, nic takového jsem ostatně ani neměl a postupem času jsem začal chápat, proč jsem byl volán do modlitby, do které se mě moc nechtělo.

 

O den zpět měl můj bratr 39. narozeniny, které jsme mohli společně oslavit, ale jen tak v úzkém rodinném kruhu s malým počtem návštěv, avšak nikoli rodiny, protože polovina rodiny je zasažena virem koronaviru, ba dokonce synovce vezl před tím na testy, by ho vyvázal z karantény a ten test se ukázal pozitivním, což nám pochopitelně synovec sdělil. 

 

Další návštěvy proto museli být s velkou opatrností a říkal jsem si to tak, dle svého svědomí, že bratr má imunitu po prodělávce, já i Martínek jsme očkovaní, táta má taky imunitu po prodělávce, zbytek sourozenců, kteří žili poctivou karanténu jsme nenavštívili, takže taky proto jsem viděl jako užitečné v kostele i ve vlaku mít respirátor, kdyby náhodou. 

 

Pro čistotu svědomí a taky pro povinnost vůči škole, která mě na dohodu zaměstnává jako učitele náboženství, jsem si hned v pondělí, kdy náboženství učím udělal příslušný test s negativním výsledkem, takže po té stránce se ukázalo, že jsem nezodpovědně nikoho neuvrhl do nebezpečí.

 

Dnes, když tento článek píšu, mám pocit, že P. Pavel Jagoš by se dožil 58 let, kdyby mu to bylo dopřáno, měl by narozeniny, tedy den po tom, co církev slaví jeho oblíbeného sv. Jana Bosca a den před tím, než se slaví Uvedení Páně do chrámu. Adorační den má farnost Loučka u Lipníka, ve které nedávno, před pár dny, zemřela bývalá ředitelka Mateřské školy bojující s rakovinou. To je další z důvodů, proč bylo velmi vhodné se modlit ten "růženec navíc."

 

Nevím proč, ale včera a předevčírem také, mě velmi silně bolela levá noha. Při mši svaté jsem nemohl ani pořádně stát a dělalo mi problém se v klidu modlit i Otče náš. Jistě to nepřidalo na náladě k modlitbě. Cítím, že toto malé utrpení mě někdy svazuje tak, že je pro mě obtížnější se modlit. 

 

Onu farní evangelizační buňku jsem zastihl až ke konci a do Zubří, vlastně ještě před Valašským Meziříčím, jsem se nakonec stihl pomodlit růženec celý, takže evangelizační buňku jsme na dálku provázel tou "vynucenou modlitbou", ze které jsem měl nakonec velkou radost.

 

Nicméně mé zdravotní pocity a velký hlad, nezahnala účast na konci společenství, kde jsem v krátkosti se snažil vydat toto svědectví, které se všemi souvislostmi ještě není zdaleka u konce, ale nakonec byla velkou posilou. Jen šetřit zdraví pastoračního pomocníka se společenství moc nedaří, když pak se ještě pozdě jde spát a na druhý den má být člověk odpočatý na náboženství a další společenství, která je třeba taky zatáhnout do modlitby.

 

Ano, celé pondělí jsem byl velmi unavený, nicméně prvňáci mi daly co proto a já jim taky s hodinou náboženství, která si troufám říci většinu bavila a s tou menšinou jsem měl potřebu dát trochu vážnější řeč, která nakonec taky dopadla radostně. S druháky jsem se rozhodl je odměnit za jejich úsilí při vydání vědomostí minule a to hrou na celou hodinu, která nakonec mi taky dala trochu neplánovaně do těla. Ženy, které se v pondělí schází, jsem měl poučit o nebi, pekle a očistci, tedy posledních věcech člověka. A dnes, když hledám odpočinek, za chvíli budu obědvat a mít náboženství, místo studia píšu.

 

A když už tu připomínám ono studium, které je také důvodem mého kontaktování rektora semináře v pátek, kterého Božím řízením jsem viděl v neděli, jak bylo napsáno výše, tak den bráchových narozenin byla zkouška ze základů Hagiografie, na kterou jsem úplně zapomněl, ovšem požadovanou práci jsem odevzdal před víc, než měsícem, takže ten den měl být dnem díků za onen zápočet, který, předpokládám, byl napsán, protože nic nesvědčilo o opaku, takže další důvod k oné modlitbě, do které se mě nechtělo a jsem rád, že vyšla a s chutí bych se rád pomodlil znova celý ten růženec, i když toho nedělního dne mi žádný náboj navíc nedal a fakt jsem upřímně nevěděl, proč jsem se to měl modlit.

 

K modlitbě však lze nalézt důvodů víc, než dost. 

 

Onen pátek, kdy jsem jel domů, církev slavila sv. Tomáše Akvinského. Můj nejnovější kmotřenec, dá-li Pán, také Tomáš, sice nemá svátek, ale po svém hledání hltá všechno, co se v církvi šustne, popřál jsem mu, tedy k svátku taky proto, že volal otci Pavlovi a měl k němu a ke mně prosbu, ovšem, když jsem se o. Pavla zeptal, nebylo mi odpovězeno a byl to další a pořádný důvod k modlitbě. 

 

Ten den jsem také zjistil, že mi byly zaslány krásné odpovědi na můj antiošácký test a přemýšlel jsem nad dalšími osobními otázkami, což mě zdržovalo od mého příjezdu domů, ale činilo mi velikou radost, že má diplomová práce začíná mít nějaký spád, který bych měl v této době podchytit. 

 

U počítače jsem měl také svůj výpisek k tématu Naslouchání v rámci synodální skupinky, který jsem si přepisoval sem na Signály. Ovšem, když jsem potřeboval někoho na telefon, dočkal jsem se skoro u všech, že mi odpověděli a skoro všech jsem se dovolal, ale u nikoho na poprvé, což když jsem tak spěchal domů, bylo mírně řečeno k vzteku. 

 

A tak nějak jsem si povšimnul, že taky moje kloubní zdravotní obtíže ve mně trošičku vyvolávají tuto pro mě neobvyklou pozici, že jsem méně trpělivý a že když se mě někdo ptá na náladu, že už automaticky nějakou dobu neříkám, že se mám výborně, což mě mrzí na mě samotném, protože vždy chci potěšit. 

 

Ale k doktorovi se mě moc nechce, je přece koronavirus a kdybych tam šel, nevím, co všechno bych po návštěvě lékaře naráz nemohl dělat a toho se bojím. Možná je toho na mě teď moc, nevím. Na to však tím méně vím, že mi pomůže modlitba, protože i modlitba má své kompetence.

 

Středa před tím, když se ještě slavil sv. Timotej a Titus, byla pro otce Pavla dnem dovolené. Pro mě to byl velice užitečně naplánovaný den, přestože vzít si papír ve škole a navštívit úřad v Rožnově byla práce na zlomky minut a díky spojům mě to zabralo půl dopoledne, velmi mě potěšili žáci ve Vidči, u kterých jsem byl po prvé, že jsem tak hodné žáky snad ještě neměl tu čest učit. Kdo mě zná, ví, že mírné zlobení dětí potřebuji k tomu, aby se mě lépe učilo drahé děti.

 

Asi už by měl být konec vypravování, ale chybí tu počítadlo slov či znaků, a nechci, aby to byl nejdelší článek, ale potřebuji se vypsat pořádně, ale už rychle. 

 

O pondělí a úterý psát nebudu, ty jsou naplněny každý týden víc, než smysluplně, proto středu mám jako studijní, že je konečně volněji. Blog zachytil i neděli před tím, kdy jsme měli synodální skupinku zase o evangelizaci, což je naplnění také víc, než smysluplné. 

 

Tak je tu kolem jedné modlitby popsán celý týden "pastoračního asistenta", takže se vrátím ještě ke středě a nakonec ke čtvrtku, od kterého se potřebuji vypsat asi nejvíc. 

 

Skoro se ukazuje, že to byl růženec za celý týden, růženec, který mi nakonec udělal vekou radost z té samé v té době "nudné" modlitby, která nudnou nakonec vůbec nebyla a již třetí den zakouším její silný užitek a podle zkušenosti to ještě nějaký ten den bude. To se jen tak nezapomíná.

 

Po, pro mě mimořádném, náboženství ve Vidči, tedy v tu středu, jsem pak nasedl na autobus a podle mobilu jsem jel na rozcestí do Stříteže nad Bečvou, kde už je kousek cedule Zubří. To jsem ovšem netušil, že cesta na faru od té cedule trvala ještě skoro 3/4 hodiny. Už týden jsem pociťoval zánět pravého lokte, který pomalu odezníval a jehož příčinu jsem tušil, prostě jsem v jedné chvíli přetáhl síly, tak jsem si týden stahoval ruku a mazal, by tolik nebolela. Po pravdě mě to moc neomezovalo, když jsem levák, ale před žáky jsem nemohl pořádně udělat kříž, takže doufám, že jsem jim nedal špatný příklad.

 

Cestou jsem si rozmyslel, že pojedu na mši do Starého Zubří, kterou měl kaplan z Rožnova, prostě jsem vnímal, že chci odpočinout. 

 

Večer už jsem se těšil, že den následující, čtvrtek, sv. Anděly Merici,  bude pohodový, ale jak to tak chodí, nebyl, práce se najde na faře vždy víc, než dost. Byl jsem za to po pravdě rád, že se nemusím nudit.

 

Odpoledne na faru přišel klučina, který je vynikající kamarád, ale už mě to trápí skoro celý týden, že jsem zažil takové trochu zklamání, které by se spíše hodilo do rubriky nezdárného katechety. 

 

Do teď mám tu věc před očima, co se odehrála a dávám si otázku, kdo je tím vinen a zároveň odpověď: "Já ne!" 

 

O té věci jsem ihned pana faráře informoval, by se to nedozvěděl dříve od jiných, ale nejprve ode mně a pak také od kohokoli dalšího, kdo má oprávnění to posuzovat.

 

Že letos prožívám takovou trochu katechetickou krizi, ten malý paradox, že mám na starosti hodně dětí (nejvíc, kolik jsem kdy měl), těší mě to, ale ptám se, "koho budeme učit, když situace je taková, jaká je - nedokážeme si děti udržet až k biřmování." 

 

Tato věc mě hodně žere hlavně ve chvílích, kdy dojde k nějakému konfliktu, ze kterého se cítím nespravedlivě obviňován, avšak taky vím, že mě nikdo neobviňuje, ale je mi naznačováno, že za to si stejně mohu, protože mám přílišná očekávání.

 

Ano, mě se v neděli nechtělo modlit navíc růženec. Byla to slabost nehodná katechety.

 

Tomu klučinovi se nechtělo do náboženství, ale vlastně měl čas být na náboženství, avšak to náboženství neučím já, ale skvělá paní kolegyně katechetka, která děti učí velmi dobře. 

 

Nechtěl jsem nijak zasahovat do její kompetence věda, že to nemá ráda, proto jsem sice klučinovi připomínal, že náboženství je dobré a že ho to může bavit a že vůbec nevadí, že nemá věci, protože na faře ty věci máme. Nekladl jsem však žádný důraz, ale ani na chvíli jsem ho neodrazoval a vše mu říkal s úsměvem. 

 

Ten (úsměv) jsem očekával i od paní katechetky, ale paní katechetka na místo toho zrudla a na místo motivace mu spravedlivě vynadala, ano spravedlivě, ale otázka, zda láskyplně. A druhá otázka, zda-li je to její povinností, své žáky přesvědčovat k účasti, sic je to dle mého názoru, jistě užitečné a v jejich možnostech samolibě si říkajíc: "Já bych si ho láskyplně přesvědčil a neměl bych problém s kýmkoli jiným mu udělat tu službu". 

 

Nakonec klučina nevydržel a šel bez radosti domů místo náboženství. 

 

Byla moje vina, že jsem se mu chtěl věnovat a pak ho pokojně předat kolegyni? 

 

Ne, ale nezvládli jsme situaci, byli jsme slabí. A říci žákovi, že když nejde do náboženství, ať se na faře nenachází, to mě připadá kruté, i když ne nespravedlivé. 

 

Cítil jsem, že jsme si před sebou vzájemně shodili autoritu, tedy pokud já vůbec nějakou autoritu mám. 

 

Ale víc mě trápí to, že kvůli jakémusi malichernému sporu, ten klučina odešel smutný. 

 

Další důvod, který je vhodný dát k nohám Panny Marie v modlitbě růžence.

 

Když jsme pak v pátek šli na oběd do vege restaurace, kde chodí i paní katechetka, bylo už pozdě, přestože jsem předpokládal, že v té době už budu dávno doma, ale nebyl čas dřív, poškádlil jsem o. Pavla výzvou, že se s paní katechetkou asi nestřetneme a následně jsem si uvědomil, že to v té chvíli mohlo mít dvojí význam, na čež reagoval o. Pavel logicky smíchem, bych věděl, že to pochopil, že bych se s ní rád setkal a smířil tu předchozí situaci, ne že bych se setkat nechtěl, jak to také mohlo vyznít.

 

Ostatně v oné vege restauraci jsem si ten den taky udělal slušný trapas, sic tam chodím jen z pudu sebezáchovy a nejčastěji v pátek, že tam nemají maso. Při nakládce plněné papriky jsem prohlásil: "Tam není maso, že?" 

 

Vlastně už na začátku školního roku, když jsme měli rozhozené náboženství, mi otec Pavel říkal, že předpokládal, že to paní katechetka se mnou a ani já s touto paní katechetkou nebudeme mít v komunikaci lehké. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, jako žabo - myší válka, a i za to se mohu modlit.

 

A mohl bych pokračovat dál, nicméně spousta by bylo podnětů a ten článek by postrádal konce.

 

 

 

 

 

 

    

Zobrazeno 371×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio