Zaujala mě k tomu otázka: Pro sebe nebo s druhými?
Setkání synodální skupinky farnosti Zubří, v pořadí toho tématu a skupinky 3. se uskutečnilo na Sv. Andělu Merici večer, příspěvek sděluji pouze svůj a výstup celkový ode mne nebude, ten sestaví někdo mnohem kvalitnější a povolanější, Duch Svatý, vanoucí ve společenství, i když trochu jinak, než když se bavíme o zodpovědnosti za misijní poslání v rámci evangelizační buňky. Došli jsme tak ke stejnému závěru, že nad prohlášením se ještě setkáme.
A následně jsem si dal i odpověď, o kterou jsem se podělil ve skupince a teď i zde, je to takové malé rozjímání s nějakým tím dílčím výsledkem:
- Vidím člověka, je to člověk, dá se s ním komunikovat, ale jak?
- Vidím lidi, můžu se mezi ně včlenit, ale jak to udělat, abych nebyl jako slon v porcelánu?
- Jiní mě vidí, já chci vidět (a vidím) jiné, chci naslouchat tak, jak je to potřebné.
- Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší - a jestli ohluchl, tak ho uzdrav jako (jsi uzdravil) hluchoněmého.
- Jak nás vidí ti, kteří nám zatím nerozumí? Co pro ně můžeme udělat?
- Snažím se být otevřený, ale co když je někdo zaseknutý?
- Žasnu nad lidskou svobodou, i nad tím, když někdo odmítá, vždyť být křesťanem je obrovské dobrodružství a nebýt, to si nedokážu představit, a doufám, že mě to nečeká, a jestli čeká, tak ať vím, že církev má dveře vždy otevřené.
- U toho předchozího bych se ještě neplánovaně trochu pozastavil, neboť přes noc se mi rozleželo v hlavě, proč jsem si tu poznámku tady udělal: mám totiž docela pocit, že v mnoha farnostech neumíme přijímat zpět ty, kteří odešli a byť se o nějaké drobné akce snažíme, těžko je dostaneme zpět.
- Farnost může být masová - každý, kdo přijde, může zůstat nepovšimnut. To by byla škoda.
- Každý by měl mít možnost ukázat navenek důvody své naděje. K tomu vede (může vést) cesta také např. skrze sdílení se třeba nad Písmem svatým a vůbec poznávat svou víru.
No a když nad tím přemýšlím teď v klidu o svátku sv. Tomáše Akvinského:
- Je ve farnosti mnoho věcí, které pro dobrou komunikaci a naslouchání děláme.
- Já svou cestu vnímám i tak, že když jsem na faře, nebojím se aktivně pozvat a naslouchat těm, kdo na faru přijdou.
- Možná podobně můžeme pozvat přátele do domácností, abychom se bavili o své víře.
- Jsou tu různé skupinky, které se scházejí a kde naslouchání probíhá naprosto aktivně. Někdy to jsou však "jedni a ti samí."
- Jako katecheta mám naslouchat dětem, které učím, mám je přibližovat k víře. Jak je to v našich rodinách, o tom mám z této pozice slušný obrázek. Naslouchá se málo i při normálních věcech, nejen ve víře.
- Mám rád společnost a jsem rád, že v zuberské farnosti jsou mnozí takoví, kteří se rádi sdílí a naslouchají si. K tomu není jen třeba farní den, ale i mnohé spontánní setkání, třeba i setkání těch, kteří dříve ministrovali.
No, a už jsem toho napsal moc, tak z toho, milí koordinátoři vytáhněte nějakou podstatnou myšlenku. Já už se zastavím, protože by mě těch myšlenek napadlo ještě víc a zapomněl bych naslouchat těm druhým.
Každopádně naslouchání je přípravou na radostnou věčnost v lásce, protože v nebi rozhodně nebudeme sami a bude nám tam dobře, když uvidíme jeden druhého a hlavně Krista, který nás sjednotil.
Naopak, peklo si představuji, že se nikomu nenaslouchá ne proto, že není komu, ale hlavně proto, že na jakékoli sbližování tam není vůbec nic a nikdo naslouchat nechce, protože není proč.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.