Snění o Partutovicích

I když už 2. rok jsem v Zubří, stále mě neopouští "staré kraje", ve kterých jsem byl po 15 let svého života. Je to jedna z věcí mé současné krize, kterou prožívám. 

Necítím se v Zubří úplně jako doma, ale říkám si, že v Drahotuších to také trvalo nejméně 5 let, než jsem přestal říkat: "U nás doma to bylo tak a tak..." Drahotuští na to tehdy byli hodně alergičtí.

Ona ta srovnávací laťka mě tak trochu pořád tlačí a pořád jsou věci, "na které nejsem zvyklý". Ale myslím si, že to je právě dobré znamení. Myslím, že tím trápím taky otce Pavla.

Už jsem tu moc krát psal, že nemám rád sny. Teď se mi zas jeden zdál a to o Partutovicích. Po prozření z tohoto živého snu jsem si okamžitě uvědomil, že budou mít svatomikulášskou pouť a já jsem tam už víc, než rok nebyl.

Pravda, 1x jsem přes Partutovice přejížděl a kdybych měl počítat, které farníky nejvíc živě potkávám nejčastěji v Hranicích na nádraží, tak jsou to právě Partutovjáci.

Co se týče jiných kontaktů s farníky, tak se nejvíce ozývají Potštátští a drahotuští, o Partutovských tolik zpráv nemám,. i když dostávají se mi právě z těch krátkých setkání.

Fyzicky jsem v Potštátě budu po 4. za tu dobu, co jsem odešel, v Drahotuších jsem mockrát projel vlakem, 1x autobusem a pak jsme byli s rodinou na anenské pouti. Přes Partutovice jsem pouze 1x projel autobusem partutovskými nespatřen, ale na obecní půdě jsem od rozloučení ještě nestál.

Tak se teď moc těším, že oslavím s nimi sv. Mikuláše.

Před týdnem jsem měl sen, že jsem se s ministranty připravoval na mši. Komunikoval jsem s jedním, kterého jsem neznal a věděl, že zůstane, pak s jedním, kterého jsem znal, ale nevím se kterým, kdo ministruje pravidelně a pak přišel Martin, přesně podle svého obyčeje. Potom měla být mše.

A v ten den, kdy jsem prožíval největší tíhu, zazvonil telefon, kterému jsem také ten sen sdělil, telefon z Partutovic a tím více jsem se začal těšit a domluvil s o. Františkem, že budu prožívat partutovskou pouť.

Tak Bůh jim žehnej!

Teď by měl být výklad snu, o který se pokusím, ale nemusí to být správně.

Předně ještě některé reality: ono Partutovské snění jsem napsal den před poutí a vydal v den i čas pouti. Až v ranním rozhovoru s o. Františkem jsem si uvědomil, že maminka má dnes 69. narozeniny.

Ono domlouvání na mši byla vlastní podstata snu. Telefonát paní Aleny byl ve středu večer, tak byla první, kdo se dozvěděl, že vůbec zamýšlím se vydat na tuto pouť. Původně jsem to chtěl domluvit s o. Františkem, ale situace toho dne mi nedala ten správný čas. Paní Alenu jsem tím velmi překvapil, nicméně má pravděpodobná účast nezůstala v utajení a bylo mi nachystáno strašně moc příjemných, velmi příjemných, překvapení. 

Ten sen, který jsem měl byl také velmi příjemný.

Myslím, že bylo nutné, aby se mi to zdálo, protože už dlouhou dobu cítím jakousi sklíčenost a denně myslím na všechny farníky, které jsem potkával a Bůh ví, že jsem Partutovice měl vždy nejraději.

Podobně jako v Drahotuších a Potštátě, tak i v Partutovicích jsem byl nakonec na hodech. Ovšem těšil jsem se i na Potštátské a věděl jsem, že jen přes Potštát se dostanu do Partutovic, ne jinak, protože jinak bych byl v Partutovicích buď moc brzy nebo moc pozdě.

Tak se dostávám k postavě snu, ve které jsem rozmlouval s neznámým ministrantem velmi přátelsky. Možná to mohl být onen Jan, o kterém mě potštátští vyprávěli, že se přistěhoval po našem odstěhování a že teď pomáhá jako ministrant při mši svaté. No a oni ho zase zahrnuli vyprávěním o mně, takže u oltáře v Potštátě jsme byli velmi dobře zkoordinovaní. Ve farním kostele nechyběl skoro nikdo z těch, které jsem měl ve svém srdci, ani ostatní ministranti. 

Vnímám to tak, že v první osobě se Pán postaral o to, aby moje místo nebylo prázdné a nastínil mi pokračování.

Je zvláštní, že ve snu jsem nepoznal nikoho z těch, které jsem věděl, že je znám, jen jednoho, který přicházel vždy ve svou chvíli. Myslím si, že onen známý, kterého jsem jasně poznal, ale nedokázal říci jeho jméno a ne proto, že jsem ho nevěděl, zastupoval všechny, se kterými jsem se běžně setkával, ale zvláště jednoho človíčka, který mi při prvním pohledu měl udělat velikou radost, kterou jen s těží mohu popsat. On měl asi být tím překvapivým človíčkem, s kterým jsem se ve snu bavil, ale neoslovil ho jménem. To jsem pochopil hned ve chvíli, kdy jsem ho spatřil průvodem k oltáři a po mši svaté jsem měl velkou potřebu mu říci, jakou mi udělal radost, že jsem viděl právě jeho, ovšem jménem jsem ho oslovil, protože i v tom snu jsem to jméno znal, ale nevyslovil, a nechal ho pozdravovat všechny kamarády, které potkával ve škole.

A ten, kterého jsem ze sna poznal jménem jako jediného a uvědomil jsem si jeho jméno zřetelně, na něj jsem celou dobu zvlášť myslel, tentokrát ze spravedlivých důvodů nepřišel, jakožto někteří také ze spravedlivého důvodu nepřišli a původně se na mě těšili, prostě nemohli přijít, ostatně ten sen skončil jeho příchodem, pak jsem procitl se jménem na rtech, ale ani jsem ho nepozdravil.

Na partutovské pouti jsem potkal mnoho lidí, všichni projevili radost, že jsem se přišel podívat a já jsem se cítil, jako bych z tama nikdy neodešel.

Po mši svaté zahrála Partutovjanka, která ostatně provázela i samotnou mši, několik koled, pan starosta i pan farář učinili krátké projevy, protože se ukázala taky zima a pro všechny bylo pohoštění a pro pozvané i hodový oběd

Já jsem byl také ten pozvaný na hodový oběd panem starostou také s tím, že o. František mi o tom obědě říkal, takže se mnou bylo počítáno a říkali mi všichni ostatní, že určitě mám přijít a bylo nejen zdvořilé, ale také mou velkou radostí být s nimi. Byl jsem vnímán jako významný host, možná ještě významněji, než tomu bylo v čase, kdy jsem tam byl pastoračním asistentem.

Ten sen se mi zdál jistě pro moje povzbuzení a také k tomu, abych si uvědomil, že těch 15 let jsem tam skutečně byl povolán a že i v Partutovicích a nejen v Partutovicích jsem jako doma. 

V Zubří si to musím ještě chvíli vybudovat.