Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Otázky mezikonfesního a mezináboženského dialogu

Zodpovězení těchto otázek následovalo po výzvě vyučujícího a zdá se mi důležité na to odpovědět a doplnit tak předchozí článek tohoto tématu: https://vvrh.signaly.cz/2111/pokus-o-zpracovani-ekumenickeho-a-mezinabozenskeho-dialogu

 

Je docela možné, že odpovědi už budou vyučujícím schváleny, protože jsem je dokončil o své "studijní středě", nicméně vydám je ke cti velkého misionáře - sv. Františka Xaverského.

 

1. Co je pro mě v daném dokumentu nové?

1.1 Direktář k provádění ekumenických principů a norem

O existenci direktáře jsem věděl, nicméně ani při sestavování ekumenických bohoslužeb jsem necítil potřebu se tím hlouběji zabývat. Vnímal jsem, že jsme vyzváni k dialogu mezi církvemi a ten probíhal mj. skrze ekumenické bohoslužby. Věřil jsem, že duchovní, kteří se scházejí, vědí jak na to a spíše jsem se jimi nechal vést a vnímal jsem jejich důvěru, že to, co připravuji podle nachystaných materiálů, připravuji dobře a společně se s tím ztotožníme v rámci ekumenického společenství. Těšil jsem se z toho, že jsme schopni se sejít a společně se modlit. Četba direktáře tak rozšířila mé obzory i můj pohled na záležitosti ekumenických vztahů.

 

1.2 Dekret o ekumenismu

            Tento dokument stručně vykresluje situaci a možnosti ekumenického dialogu na poli různých křesťanských denominací. Je pro mě takovou základní orientací v tomto dialogu. Obsahuje velmi důležité výzvy, abychom se nebáli mezi sebou komunikovat, a nastavuje jasné hranice i pro budoucnost a také pro vytváření dalších dokumentů týkajících se ekumenické spolupráce.

 

1.3 Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím

            Motivací k četbě tohoto krátkého dokumentu pro mě byla jeho častá a výrazná kritika křesťanů tzv. Byzantského katolického patriarchátu, která svého času zaplňovala internet. Na podkladu tohoto dokumentu a v kritice mezináboženských setkání v Assisi, která započal papež Jan Pavel II. a obzvláště skrze tento, podle nich špatný, dokument neautoritativně hodlali rušit celý II. vatikánský koncil. Při četbě jsem shledal, že Nostra aetate, dle mého názoru, neobsahuje nic, co by rozporovalo katolickému učení, ba jsem se sám o to více přesvědčil, že text deklarace je výrazně opřen o Boží zjevení a s kritickým pohledem se také ztotožňuji s jeho zněním.   

 

2. Co považujete za důležité?

 

2.1 Direktář k provádění ekumenických principů a norem

            Direktář poukazuje na množství možností ekumenické spolupráce. Z toho je pro mě důležité, abych pro tento dialog dělat to, co mohu na své úrovni, tedy abych se dokázal bavit s bratrem, který má jiné vyznání. Další komunikace je na úrovni farností, tato by měla být koordinována místní církví a z této úrovně by měl probíhat aktivní dialog mezi ostatními církvemi. Jistě bude velmi plodné také to, co vyjde ze současného synodálního procesu.

 

2.2 Dekret o ekumenismu

            V tomto dekretu mě zaujal především jeho závěr podepsaný papežem Pavlem VI.: „Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty.“ To považuji za důležitou výzvu, která jasně dává najevo směr. S velkou zřejmostí je však jasné, že v žádné době nebude jednoduché tuto větu naplňovat.

 

2.3 Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím

            Závěr deklarace vylučuje diskriminaci a vyzývá k tomu, abychom pamatovali, že kdo nemiluje, Boha nepoznal. Před tím Jan píše, že, kdo miluje, viděl Boha a poznává Boha. Tento vzájemný vztah lásky je třeba mít na paměti v dialogu s jakýmikoli bližními, protože každý potřebuje lidskou blízkost a lásku.

 

3. Co považujete za nejasné?

 

3.1 Direktář k provádění ekumenických principů a norem

            Problematika rozlišení sekty a církve je v tomto dokumentu řešena velmi okrajově, takže není zcela srozumitelné jejich rozlišení. Navíc křesťanské denominace se stále štěpí na další a další vyznání, takže orientace v této problematice je celkem velice složitá a náročná. 

Některé spolky o sobě tvrdí, že jsou křesťany a výlučně si vymiňují, že jejich pojetí Bible je pravdivé a jen jejich křest je pravý. Nebo jako třeba adventisté vykazují, dle mého názoru, známky sekty, avšak ještě se pohybují na křesťanském poli. „Situace týkající se sekt a nových náboženských hnutí je velmi složitá a v jednotlivých kulturních kontextech se od sebe liší.“ Tato problematika si dle mého názoru zaslouží podrobnější studium.

            Problém také vidím v tom, že často se v ekumenickém dialogu „soukromničí“ třeba jen na farní úrovni nebo také ještě existuje jistý ostych konat jakýkoliv ekumenický dialog jen proto, že místnímu duchovnímu se zdá, že není dostatečně erudovaný v tom, aby komunikoval s duchovním jiného vyznání, kterému nerozumí. Je v tom možná také nedostatek odvahy k tomuto dialogu. 

Já sám nekatolíky považuji za heretiky, ale jsem schopný a ochotný se s nimi o tom bavit. Je však otázka, zda takový „provokativní“ způsob dialogu je dostatečně a správně bratrský vědom si toho, že nemám právo bratra urážet. 

Co se týče eucharistického společenství, vnímal jsem především ze strany Církve Československé husitské, Církve Bratrské nebo Českobratrské evangelické, velmi vysokou touhu po eucharistické symbolice, ale kde jsou hranice, kam může dojít v tomto pojetí katolík dále, než se za své spolubratry v rámci eucharistie modlit. K eucharistickému smýšlení direktář také vyzývá.

 

3.2 Dekret o ekumenismu

Z tohoto dekretu bych vytyčil 3 problémy: 1. Účast na ekumenických shromážděních a tradiční pojetí starších křesťanů, kteří si z náboženství pamatují větu z katechismu, že je zakázaná účast na jinověreckých shromážděních. Toto se však jaksi dá argumentovat.

2. Vzhledem k nižší znalosti anglikánského prostředí se podstatně hůře argumentuje, čím jsou nám Anglikáni bližší, než východní křesťané.

3. „Tato společenství, ač odloučená mají pravé svátosti a hlavně apoštolskou posloupnost, kněžství a eucharistii, což je s námi těsně pojí, je nějaká spoluúčast na bohoslužbách za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority nejen možná, ale dokonce se doporučuje.“ Zde vůbec nerozumím důrazu, že se souhlasem církevní autority jsou nejen možná, ale dokonce se to doporučuje. Mě v tom přijde docela výrazný rozpor. Jistotu mám, že musí být souhlas církevní autority, ale postrádám důležitost doporučování.

 

3.3 Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím

            Když jsem v první odpovědi napsal, že se ztotožňuji se zněním tohoto dokumentu, měl bych ho též podrobit kritice a to obzvláště v tom, že z výše jmenovaných právě obzvláště tento dokument se mi zdá, že již poněkud postrádá aktuální stav spirituality současného světa. 

Problematika náboženského vyznání a víry člověka je v dnešní době mnohem rozmanitější, než deklarace předkládá. V jednoduchosti by se dalo např. říci, že ona na tři monoteistická náboženství sice mají mezi lidmi převahu, ale také v případě Islámu se hodně radikalizuje, v případě židovství se umenšuje jeho význam a křesťanství se docela hodně štěpí. 

Aby toho nebylo málo, tak ve spiritualitě současného člověka je na jedné straně velké hledání „něčeho vyššího“, pak také u věřících se často ukazuje jistá „vlastní náboženská negramotnost“, neznalost či spíše netečnost a pak se právě tito velmi často přiklánějí k jednoduchým řešením. 

Asi neexistuje „věrný“ ateista, či agnostik ale mnozí lidé bez vyznání svými životními postoji dávají signál, že náboženství vlastně ani nepotřebují, že se dá žít i bez toho a často z jejich strany právě náboženskost považují za slabost nebo něco ekonomicky nadbytečného. Tímto nezáměrně svým způsobem ohrožují i ty věřící, kteří si přestávají uvědomovat důsledky rozhodnutí se pro svou víru a své náboženské potřeby pak často zužují jen na mimořádné osobní potřeby. 

A také v dnešní společnosti se dříve běžným pojmům pro jistý náboženský nebo společenský obsah, dal a předal obsah zcela odlišný, takže některá tvrzení mohou být v té podobě stavěna do jiného světla, jako např. při užití pojmu láska, přátelství, bratrství, atp.

Zdá se, že tyto výše popsané projevy a jistě mnohé další, mají jisté kořeny i v době vzniku této deklarace, a tak si kladu otázku, proč nejsou v dokumentu deklarovány nebo zohledňovány.

Zobrazeno 89×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

... zodpovědní za svou víru, která je stavěna na dobrých základech Kristova učení a že moc Petrových klíčů spočívá především v hledání jednoty, po které touží Ježíš ve své velekněžské modlitbě. KKC je samozřejmě velmi důležitým vodítkem a ony 3 dokumenty, co jsme dostali zadány, jsou především instrukcemi a prohlášením, jaký má být náš dialog s ostatními lidmi a co všechno s nimi máme společné. Ať si to kdo chce či nechce přiznat, jsme lidé a máme velkou touhu po Bohu, který je skutečně jeden a jak křesťané věří, tak jeden ve společenství Trojice, z níž Ježíš Kristus sestoupil na zem, aby nás vykoupil a na věky spasil a je ve své podstatě pravý Bůh a pravý člověk. Doufám, že jsem se do toho příliš nezamotal.

Mirec477

Máš pravdu, je to tak. Spomenul som si na slová Svätého Otca. Keď bol na Slovensku, hovoril, že je dôležitá sloboda evanjelia, tvorivosť viery a dialóg vychádzajúci z Božieho milosrdenstva. Takže pri všetkých našich dialógoch by naši partneri mali od nás pociťovať milosrdenstvo a lásku. Tak budú môcť najlepšie prijať Krista.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio