Mikuláš a Panna Maria v náboženství

Tak prvně pár věcí, proč jsem se to rozhodl napsat. Není to tím, že bych byl takový pisálek, z čehož mě podezřívat by bylo zcela oprávněné. 

Ovšem poslední roky se začalo dost hovořit o tom, že děti se bojí Mikuláše a naopak se nebojí čerta. Tradicí Mikuláše, čerta a andělů a v neposlední řadě českých pohádek o hloupých či hodných čertech, tak došlo mezi některými dětmi k záměně rolí.

Rozhodl jsem se tedy, že Mikuláše udělám dětem v náboženství také, přestože jsem věděl, že se ta tradice tak rozrostla, že děti během týdne Mikuláše uzří několikrát, možná i každý den a pak ta pověst o tom, jak sestupuje z nebe po zlaté šńůře, přestává mít důvěryhodný základ.

Je zcela pravdivé, že v prosinci je víc než dost učební látky k tomu, abychom stihli ještě vánoční příběh - tak si musíme popovídat o adventu, o zvěstování Panně Marii, o setkání s Alžbětou, o sv. Josefovi a pak dát ten vánoční příběh s pastýři a abychom pokud možno stihli ještě i Tři krále kvůli tříkrálovému koledování a máme tomu, když dobře, tak 3 hodiny náboženství. 

Na nějakého Sv. Mikuláše v prosinci nezbývá čas a při setkání dětí se sv. Mikulášem na ně žaluje sice možná čert a strká je do pytle, andílci to uklidňují a Mikuláš rozdává odměny nebo tresty, takže role sv. Mikuláše je naráz role jakéhosi soudce, kterého se děti bojí, místo toho, aby si uvědomily, že Mikuláš je patronem dětí a že jeho život se vyznačoval především štědrostí a své dobré skutky dělal nezištně, dokonce ani v kostele se to nemusí tak dozvědět, třebaže je nejvíc zajímají ty dárky.

Mikuláš s čerty a anděly podle tradice, té běžné, jakou znám od dětství, chodí výhradně 5. prosince večer, tedy v předvečer svého svátku, podobně jako Tři králové by měly chodit výhradně 5. ledna večer, v předvečer Zjevení Páně, nebo když už se slaví hallowen, tak výhradně 31.10., v předvečer Všech svatých. 

Jenže české zvyky si z kalendáře dělají guláš, tak někdy začátkem prosince prostě se děti setkají s Mikulášem ve školce, škole, knihovně, kostele, náměstí i doma a za Mikuláše už se převlékají děti mladšího školního věku, takže děti také vědí, že za Mikuláše je někdo převlečený, ne že k nim přijde opravdovský Mikuláš.

V Partutovicích, kde je sv. Mikuláš výrazným patronem obce, místní základní škola měla takový krásný, ale skutečně krásný zvyk, že se školáci převlékli za anděly, čerty a jeden z nich za Mikuláše a spolu s učitelkami šli po obci a navštěvovali starší lidi, faru (v čase, kdy byly roráty), školku a Zemědělské družstvo. 

Byly dobře poučeni, proč to dělají a také, když jsem tam učil náboženství, tak jsme se sv. Mikuláši věnovali ve zvláštní hodině, ale sv. Mikuláš nepřišel, protože všichni věděli, že bude chodit jindy. Bylo pro mě důležité, aby děti ve vesnici sv. Mikuláše, sv. Mikuláše opravdu znali a byli na něj patřičně hrdí a z nedělní návštěvy (v neděli 5. prosince na mši svaté, jak ostatně jsem napsal ve snech o Partutovicích) jsem si jist, že na sv. Mikuláše v Partutovicích je hrdá celá obec.

Také první obec, kde jsem prožíval Antiochii, Maletín, měla patrona sv. Mikuláše a já jsem tam ještě každoročně Mikuláše pořádal jako takovou malou místní pouť pro děti (ostatně na to se můžete také podívat na jiných místech blogu), tam obec Mikuláše znovu hledala a když jsem to přestal dělat, začali slavit obecní hody. 

Když jsem tak jednou přemýšlel nad novým motivem mikulášské pouti v Maletíně, vnuknul mi tatínek myšlenku, že ten Mikuláš nemusí mít mitru, berlu, ornát a dárky a z toho jsem vyšel tak, že mě letos napadlo přesně takto dětem představit pravého svatého Mikuláše.

Hned na začátku hodiny prvňáků jsem dětem řekl, že přijde pravý Mikuláš. Jeden z nich tak celou hodinu probrečel, sic jsem se ho snažil obšťastnit, ale nemohl jsem dříve říci, jak to udělám, protože děti si představovaly, že na konci hodiny tam vtrhnou deváťáci a začne klasická mikulášská nadílka, ze které někteří mají trauma, ač ten Mikuláš to určitě může dělat dobře.

Nejprve jsem dětem hovořil o zvěstování Panně Marii, z čehož si měly vymalovávat obrázek. Vnímavější nebo taky méně bojácné děti mi řekly, že Ježíšovy rodiče byly Josef a Marie. Při tom všem jsem čekal na zvonění zvonu, kdy se jako vždycky modlíme a většina dětí se ono "Zdrávas, Maria" modlilo. 

Před tím jsem jim však nařídil, aby si uklidily věci, byť s malováním ještě nebyly hotové, ale bylo pro mě důležité, aby byly připravené také na příchod Mikuláše.

Připravené měly být takto: prázdné lavice, v sedě na židlích a ticho. Počkal jsem, až to nastane, u prvňáků to trvalo trochu déle, druháci byli rychlejší, navíc u druháků jsem to dělal na začátku hodiny věda, že v druhé polovině hodiny mi začnou někteří odcházet za dalšími kroužky, ne že by je nebavilo náboženství.

Následně jsem jim dal obrázek sv. Mikuláše:

Pak jsem jim řekl několik podstatných dobrých vlastností sv. Mikuláše a hlavně to, že své dobré skutky dělal potají v noci. Pak bylo důležité, aby zavřely oči a hlavou se položily na lavici, jako by chtěly spát. Čekal jsem, až to udělají úplně všichni, nikoho nevyjímaje. Když se tak stalo, měl jsem koupený 3 měšce s čokoládovými mincemi, neboť jsem viděl jako důležité, aby Mikulášův dárek byl také skrovný a udělal dětem malou radost, tedy, aby to byla fakt maličkost. Pak jsem jednomu po druhém dal tu malou minci na lavici a až měli všichni, teprve mohly vstát a tu minci si vzít. Měly z toho radost, i když všichni jistě věděly, že jsem to rozdával já, ale v tajnosti a v klidu jako sv. Mikuláš.

A ten klučík, který se Mikuláše bál, když jsem se ho zeptal, jestli to byl příjemný Mikuláš, naráz přes všechny ty slzičky před tím, se mu objevil velký úsměv na tváři a bylo vidět, že má opravdu radost.

A tak jsme oslavili Mikuláše i s Pannou Marií v hodině náboženství.