Jako student si uvědomuji, že jsem velmi laxní. Na školu si vzpomenu jen občas, imatrikulační slib už byl podepsán před docela dlouhou dobou, už ani pořádně nevím, co v něm vězí, měl bych si ho čas od času oživit.
Příčinou, proč na školu myslím tak málo, je hlavně to, že mám pokušení si říkat, že k vrcholu už mi schází jen malý kousek: 2-3 předměty, diplomová práce a semináře k ní a přihláška ke státnicím vč. složení státnic a obhájení diplomové práce.
Takto napsané to vypadá opravdu jednoduše a kromě mě i rodina a blízké okolí, mám pocit, že si myslí, že to skutečně tak jednoduché je.
Ovšem se Všemi svatými (už trochu před tím) jsem si uvědomil, že už je listopad a že, když jsem dokončoval bakaláře, tak právě v té době jsem začal více pracovat na své bakalářské práci až do března a v mém životě to nebyla lehká doba. Dokonce i oslavu svých 40. narozenin jsem začal až po státnicích, což bylo skoro měsíc po narozeninách, resp. těsně před výročím křtu.
Počítám s tím, že ani teď ta doba, s tímto předsevzetím nebude pro mě jednoduchá a pořád mám ty tendence to oddalovat, protože to bude asi dost těžké, možná ještě těžší, ale zároveň musím říci, že už se na to taky těším, přestože to nebude lehké.
A naráz už je listopad a já jsem vlastně teprve v začátcích svého většího snažení a přes všechny dosavadní úspěchy si říkám, že bych měl podstatně více zabrat.
Začíná se mi zdát, že na to nemám dost síly, vím o mnohých, kteří jsou mi povzbuzením, ale také o někom, kdo mi říká, že kdybych toho nechal, nikdo by se nezlobil.
Ano, už při bakalářském studiu jsem si uvědomoval, že vylézám na akademické hory, řekněme Sněžku - ani na Sněžce jsem ještě nikdy nebyl a docela negativně vzpomínám na to, jak jsem byl jen na malé hořičce u Vřesové Studánky pěšky na pouti, ač jako pouť byla pěkná, potom jsem chodil 5 týdnů o berlích, protože nějaký sval to nevydržel a natrhnul se, tak jsem po týdnu trápení lékaře přece jen navštívil.
Ano, rád se dívám na hory, ale v mých fyzických silách není žádnou z nich vylézt. Dívám se taky rád na parkur s lítostí, že za mých "mladých let" to nebylo a teď nemohu skákat ani ze schodů, bych si nerad ublížil.
Ale čistě akademicky mohu přelézat akademické velehory a skákat ty nejodvážnější skoky.
Tak tedy Sněžku mám tak nějak vylezenou a pak jsem si dal rok pauzu, abych postupně začínal vylézat na Alpy, které jsem v r. 2009 shlédl z výšin letadla do Říma, ale nepředpokládám, že bych lezl na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (či kavkazský Elbrus), ale akademické ambice na přelezení k magisterskému stupni mám, tak jako přirovnání bych to přelézt mohl.
Ve svém studijním úsilí vůbec nepředpokládám, že bych kdy viděl nejvyšší horu světa a stal se za mě uznávaný teolog. Budu fakt moc rád, dojdu-li k reálnému cíli, co mám před sebou, v nějaké rozumné míře snažení, abych se neutrápil moc, protože přiznávám, že studium pro mě je taky tak trochu trápení, ale trápení, které chci podstoupit, abych tak mohl více a lépe sloužit Bohu a bližním.
Ve svém studiu potřebuji nějakou motivaci, nějaký ten vzor, i když každý vzor má své nedokonalosti, protože každý máme svou originální cestu. Tak teď se snažím hledat správné prostředky, které mě povedou k vytyčenému cíli.
Svým způsobem teď zvláště moc rád vzpomínám na Drahotuše, kde se mi taky nestudovalo lehko, protože pro mě vždycky pastorační záležitosti mě bavili více, než studium a to ani tady v Zubří není lepší a já až moc často, když mám studovat, raději volím cokoli jiného, přestože studovat chci.
A tak okolnosti mě tak trochu dotlačily k tomu, abych udělal alespoň toto drobné rozhodnutí, které dnes, protože středa je pro mě pastoračně nejvolnější, se pokusím kvalitně realizovat a po tom, co skončím tuto záležitost a vyřídím nějaké další drobné, si opravdově dám reálný čas na studium a budu se snažit to skutečně dodržovat.
No, a proč to tu píšu? Hlavně proto, abych v tom nebyl sám, ale taky proto, abych si připomněl, že i studium je pro mě skutečně důležité, neboť to nedělám jenom pro sebe.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.