Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pokus o zpracování ekumenického a mezináboženského dialogu

Můj vztah k ekumenismu je rozvíjející se stále. Ono moderní slovo "dialog" je potřeba v těchto věcech uplatňovat naléhavě a správně. A tak takový přehled toho, jak je možné vidět tento dialog po četbě některých církevních dokumentů. Možná je to i takový můj příspěvek k červené středě, která je ve své podstatě ekumenická. 

 

Zkopírovaný, skutečně mnou vypracovaný text však není ještě schválený vyučujícím tohoto krásného předmětu.

 

Započato v Zubří 10.11.2021, v den památky sv. Lva Velikého, papeže

Dokončeno v Zubří 24.11. 2021, v den památky sv. Ondřeje Dung-Laca a druhů, mučedníků a o červené středě

Vlastní samostatná práce

            Úvodem

            Aniž bych před tím studoval ony dokumenty, byl jsem velmi často blízko slavení týdne modliteb za jednotu křesťanů a v době, kdy jsem byl pastoračním asistentem v Drahotuších, jsem často dostal za úkol tyto modlitby připravit a to nejen na naší katolické půdě, ale také jinde, nejčastěji v církvi bratrské, jíž však nejsem členem. Setkal jsem se tedy mnohem častěji s praxí, než s tím, jak to bylo zamýšleno od času II. vatikánského koncilu až po dnešek.

            Také jsem několikrát sledoval přes média ekumenickou bohoslužbu v týdnu modliteb za jednotu křesťanů, které předsedal papež František v bazilice sv. Pavla Za hradbami, a zajímal jsem se ještě o mnohé další příležitosti ekumenického dialogu spíše okrajově.

            Mám svou specifickou cestu již od studentského mládí, kdy jsem tak nějak začal tušit, že ne každý kostel musí být nutně katolický. Mohu tak říci, že můj vztah ke křesťanům jiných tradic se stále postupně ladí, dění kolem dialogu křesťanů i jiných náboženství mě zajímá a také ve mně vyvstávají mnohé otázky a nové náhledy.

            O svoje zážitky v komunikaci s jinými denominacemi se také velmi rád dělím, např. na svém blogu na Signálech, kde mám k tomu zřízenou zvláštní rubriku: „Humorně i vážně s nekatolíky.“[1] Zde jsou popsány nejen moje poznatky, ale i zkušenosti s ekumenickými bohoslužbami tak, jak jsem to viděl v aktuálním čase[2]. Toto zde vkládám spíše pro zajímavost.

            Po tomto kratičkém úvodu se budu dál zabývat jednotlivými dokumenty, které jsem si pročítal již v červnu letošního roku, a bylo celkem dost věcí, co mě na tom zaujalo. Skutečně jsem našel podněty, které byly pro mě nové nebo nově objevené, co do důležitosti bych jistě rád i něco zdůraznil nebo někdy něčemu jsem nerozuměl správně.

            Vnímám to tak, že ta největší komunikace mezi církvemi by měla a také aktivně probíhá nejvíce na poli nejvyšších představených, teprve potom se nějak přetavuje v životě ve farnosti. Ideální je, když se podaří se společenstvím jiných křesťanů přívětivě komunikovat a spolupracovat tak, aby žádné ze společenství neutrpělo škodu, což dle mých zkušeností, se také vždycky nedaří.

            Ještě bych dodal že, podle jistých svědectví se ekumenismus mnohem výrazněji projevuje v práci vojenského, vězeňského či nemocničního kaplana.

Direktář k provádění ekumenických principů a norem

            Tento dokument Papežské rady pro jednotu křesťanů, vydaný 25.3. 1993, jsem čerpal z internetové verze[3]. Ze všech zadaných dokumentů je nejobsáhlejší a jde zde spíše o obecné principy, než konkrétní nařízení. Nejsem si jist, nakolik je čten a praktikován kněžími, kteří pořádají ekumenická setkání, ale dá se říci, že do stanovených norem se vždy nějak vejdou.

V mém případě přečtení tohoto dokumentu, jak jsem podotknul výše, předčila zkušenost s pořádáním ekumenických bohoslužeb na úrovni farnosti.

            Tento direktář je určen pastýřům církve katolické, týká se všech věřících a poslouží členům církví a církevních společenství. Má být v souladu s jednotou víry a disciplínou spojující katolíky dohromady. Jednotlivé kapitoly obsahují prohlášení k úsilí o ekumenismus (I.), výčet kroků podniknutých katolickou církví (II. a III), Společné sdílení života a duchovní činnosti pokřtěných (IV.) a ekumenická činnost (V.)

            První kapitola otvírá možnosti dialogu a upozorňuje také na problematiku sekt: „Situace týkající se sekt a nových náboženských hnutí je velmi složitá a v jednotlivých kulturních kontextech se od sebe liší.“[4] Tato problematika si jistě zaslouží podrobnější studium.

            Druhá kapitola „Organizace služby jednotě křesťanů v katolické církvi“ často cituje kodex kanonického práva, neboť se zabývá tím, jak by měla být služba jednotě organizována, jakou by měla mít strukturu. V článku 45 se píše ve smyslu: „Farnosti by v rámci diecéze měly být povzbuzováni k účasti na ekumenických iniciativách, na své úrovni, kde je to možné, ustavit skupiny k vykonávání těchto činností ve styku s diecézními institucemi, vyměňovat informace, zkušenosti s jinými farnostmi a skupinami.“ K této výměně však dle mého názoru dochází zřídka, pokud vůbec. 

Je-li v jedné farnosti ochota ke spolupráci, spíše se domluví na konání nějakých společných akcí, do kterých však není diecéze zapojena a často o tom ani informována, ale materiály dostanou všichni kněží, majíce za to, že je mohou svobodně použít a natvarovat podle libosti společenství, které se má sejít a domluví se napříč denominací. Také si nejsem jistý, zda v diecézi vůbec máme ekumenického pracovníka, tím méně komisi.

Třetí kapitola (od 55.článku) vybízí k ekumenické formaci, která má být formací všech věřících. V nadcházejícím synodálním procesu je speciálně zařazené téma „Vést dialog s jinými křesťanskými denominacemi,“ což určitě odráží potřebu formace všech věřících a to v naslouchání Božímu slovu a jeho studiu. Také liturgie jako první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat křesťanského ducha především v eucharistii, která vytváří jednotu církve. K tomu však je jisté, že mezi konfesemi nemáme jednotu právě u večeře Páně, takže musíme čerpat z katolické nauky, nikoli z jiné. Zároveň jsem měl při práci na vytváření ekumenických bohoslužeb tu zkušenost, že zvláště někteří projevovali touhu po společné eucharistii větší, než lze, dle mého názoru, v současnosti připustit.

Je zde vyzdvižena také úloha církevních fakult a katolických univerzit či specializovaných ekumenických institutů. 

Ve čtvrté kapitole je společné sdílení života a duchovní činnosti pokřtěných, která se zaobírá svátostí křtu, biřmování a možnostmi společné modlitby. Z toho mě nejvíce zaujalo v 98. článku, že katolík může konat kmotra pro křtěnce i v jiném církevním společenství, ale nepřipouští se možnost kmotra – nekatolíka, nekatolík smí být jen svědek, přičemž není jisté, nakolik je odlišná úloha svědka a kmotra.

Jako věrný katolík bych dal v každém případě přednost oficiální modlitbě církve před ekumenickou bohoslužbou, čímž nechci nijak snižovat hodnotu dohodnuté spolupráce na modlitbě v ekumenickém shromáždění.[5] Zde je vyzdvižena především denní modlitba církve. 

Také papež v týdnu modliteb za jednotu křesťanů předsedá nešporám a představitelé ostatních denominací se pouze jako čestní hosté těchto slavnostních nešpor účastní. V našich podmínkách však mám dojem, že se spíše kloní k vytváření speciálních ekumenických bohoslužeb.

Další články pak rozebírají úlohy a postavení duchovních různých denominací.

Rovněž upoutal mou pozornost článek 120, který nabízí poskytnutí nekatolíkům katolické pohřební obřady, pokud to není proti jejich vůli a jejich duchovní není k dispozici a hlavně po uvážení ordináře. 

A pak dále se rozebírá možná spoluúčast na svátostném životě a také na jiných zdrojích duchovního života. Tam se to dotýká též eucharistie, manželství i smíšená manželství a také poslední hodiny. Nejsou vynechány ani společné aktivity či užití kostela. U manželství se nedovolují dva oddělené náboženské obřady ani jedna ekumenická bohoslužba, jak to ostatně stanovuje CIC.

Pátá kapitola shrnuje ekumenickou spolupráci, dialog a společné svědectví ve smyslu, že “Spolupráce všech křesťanů vyjadřuje živým způsobem spojení, které je již navzájem sjednocuje a staví do plnějšího světla tvář Krista, služebníka.“[6] „Dialog je srdcem ekumenické spolupráce a doprovází všechny její formy.“[7]

Okrajově, od článku 210, je zmíněna ekumenická spolupráce v dialogu s jinými náboženstvími a ve společenském a kulturním životě v mnoha oblastech.

Pohledem na tento dokument získávám větší rozšíření obzorů možností spolupráce a dialogu, a že Kristova touha po jednotě se uskutečňuje v konkrétním konání církve a že jsme směřováni k tomu, abychom více uměli komunikovat také s těmi, kteří mají touhu hledat a nalézat potřebu vzájemné blíženecké lásky.

Dekret o ekumenismu - Unitatis reditegratio

            Dekret o ekumenismu a deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate jsem načetl z Dokumentů II. vatikánského koncilu[8]. Jedná se o krátký dokument o 24 článcích popsaný ve třech kapitolách, z čehož první kapitola pojednává o katolických zásadách, druhá o praktickém uskutečňování a třetí je rozdělena na dvě podklapitoly a to zvlášť o východních církvích a od odloučených a církevních společnostech na Západě.

            Z předmluvy vyplívá jednoznačně, že rozdělení odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření. Jasně také vyznačuje, kdo se účastní hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým: „ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele nejen jako jednotlivci, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých se hlásá evangelium a které označují jako církev svou i Boží.“ Chce všem katolíkům ukázat prostředky, cesty a způsoby, jak by mohli odpovědět na toto Boží volání a milost.

            Ve svém znění se opírá o četné výroky Písma, kterými ozřejmuje správný náhled na budované vztahy. 

Katolické zásady o ekumenismu začínají od jednoty a jedinosti církve, kdy nejprve se předkládá k přemýšlení Boží lásku, která nám poslala Ježíše Krista a sílu Ducha Svatého, tedy jednota Boží Trojice je nejvyšším vzorem. „Dal svým učedníkům nové přikázání vzájemné lásky a přislíbil jim Ducha utěšitele, aby s nimi zůstával na věky.“ „On sám rozděluje milosti a služby a obohacuje rozličnými dary církev Ježíše Krista pro přípravu křesťanů k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky.“ (Ef 4,12).

Ve vztahu odloučených bratří ke katolické církvi se také podotýká, že v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky. 

Prohlašuje se, že ti, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich vírky v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou. Zde je možná třeba říci, že tento ideál se katolická církev neustále učí, že onen skutečný přístup bratrské lásky není ve skutečnosti tak jednoduchý, jak se zdá. Je třeba však mít tuto skutečnost na paměti, že vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu a oprávněně mají být uznáváni jako bratři. Jen však prostřednictvím katolické církve je dosažitelná plnost všech prostředků spásy.

Dále se konstatuje fakt, že snaha o ekumenismus probíhá v mnoha částech světa, modlitbou, slovem i skutkem dospět k oné plnosti jednoty, kterou chce Ježíš Kristus. V dialogu každý hlouběji vyloží nauku svého společenství a zřetelně ukáže její charakteristické rysy. To, co je opravdu křesťanské, se nikdy nepříčí pravým hodnotám víry, ale může vždy pomáhat k dokonalejšímu pochopení tajemství Krista a církve. 

Dále se píše o uskutečňování ekumenismu. „Činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností, jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání.“

Jde nám o obnovu církve a obrácení srdce. K tomu také docházíme společnou modlitbou: „Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby za jednotu a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.“ K tomu jen doplním krátkou poznámku, že se někteří katolíci obávají těchto setkání v duchu katechismu, který jim zakazoval „jinověrecká shromáždění.“

Je kladen důraz na vzájemné poznání a ekumenické vzdělání a v neposlední řadě na spolupráci s odloučenými bratry, neboť: „Spolupráce všech křesťanů vyjadřuje živým způsobem spojení, které je již navzájem sjednocuje, a staví do plnějšího světla tvář Krista Služebníka.  

            Poslední kapitola „Církve a církevní společnosti oddělené od Římského apoštolského stolce“ obrací pozornost ke vzniku roztržek a označuje nám nejbližší společenství katolických tradic – anglikánské společenství, čemuž po pravdě moc nerozumím, protože neznám jejich tradice a osobně se mě zdají blíže východní, ortodoxní křesťané, o kterých je zvláštní úvaha v hned následující podkapitole.

Tato společenství, ač odloučená mají pravé svátosti a hlavně apoštolskou posloupnost, kněžství a eucharistii, což je s námi těsně pojí, je nějaká spoluúčast na bohoslužbách za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority nejen možná, ale dokonce se doporučuje. Tady se sám trochu ztrácím a hůře se věřícím vysvětluje, že přece jen vzhledem k nedokonalosti jednoty, mají tato společenství vůči nám a my vůči nim nějaká omezení, tím více, když se „dokonce doporučuje.“ Ano, „je nutné neukládat žádné další břemeno kromě nutných věcí.“ (Sk 15,28) a na závěr je ideál jednoty. 

Další podkapitolou je „Odloučené církve a církevní společnosti na západě“, kde nejprve se specifikuje jejich zvláštní postavení, víra v Krista a kvituje jejich důraz na studium Písma svatého: „Láska a úcta k Písmu svatému, ba téměř jeho kult vede naše bratry ke stálému a důmyslnému studiu této svaté knihy.“ Dále se rozebírá možnost svátostného života, kdy „pokud je svátost křtu udělována řádně podle ustanovení Pána a přijímána s náležitou přípravou duše, člověk je jí skutečně přivtělován ke Kristu ukřižovanému a oslavenému a je znovuzrozen k účasti na Božím životě.“ Kromě křtu dokument vybízí k dialogu o učení večeře Páně a ostatních svátostech, liturgii a službách církve.

Na závěr dokumentu, pod kterým je podepsán Pavel, biskup katolické církve a otcové koncilu je velmi důležitá výzva: „Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty.“

Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím - Nostra Aetate

            Jedná se o krátký dokument, který ukazuje směr dialogu ke všem náboženstvím. V naší době konkrétně zakoušíme zkušenost, že i blízcí lidé kolem nás jsou různí i v tom jak a zda praktikují nějaké vyznání. Již dávno není samozřejmostí, že většina společnosti je křesťanská a má křesťanské smýšlení. Tak i v malých obcích se můžeme setkat třeba i s praktikujícími muslimy a to dokonce i na základní škole. Jen tak na okraj mám i několik pastoračních zážitků, v našem prostředí nejčastěji s muslimy, budhisty a Svědky Jehovovými, ovšem snad nejčastěji s těmi, kteří náboženství nepraktikují nebo se k žádnému nehlásí.

            Tato deklarace, kterou někteří katolíci extrémního ražení (působící často již mimo katolickou církev) přímo nesnášejí[9] a nejraději by ji zrušili, se pevně opírá o nauku Písma Svatého, vždyť „Bůh dal lidstvu přebývat na celém povrchu země“. 

„Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. V druhém článku se pozitivně popisují různá nekřesťanská náboženství, načež se tvrdí, že „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S rozvážností a láskou je máme podporovat prostřednictvím dialogu, ovšem to by naše povědomí o jejich kultuře muselo být vyspělejší, než se dá v současnosti u katolických věřících předpokládat.

Na to, kolik je všech náboženství, jsou tato všechna shrnuta pouze v tom jednom článku, aby následující dva články byly konkrétnější a adresnější k těm, kteří jsou nám nejblíže a to Islám a Židovské náboženství, neboť pouze je s námi pojí víra v jednoho boha. Nakonec nejblíže jsou nám Židé, kteří zůstávají „milí Bohu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelné.“

Na závěr „Všeobecné bratrství vylučuje diskriminaci.“ Je třeba mít neustále na paměti, jak praví 1Jan 4,8 „Kdo nemiluje, Boha nepoznal.“ A křesťané mají mezi pohany vést vzorný život.

 


 


[1] Rubrika Humorně i vážně s nekatolíky: https://vvrh.signaly.cz/rubrika/humorne-i-vazne-s-nekatoliky

[2] Výběr z rubriky: https://vvrh.signaly.cz/1101/m-j-vztah-k-ekumenismu nebo https://vvrh.signaly.cz/1207/setkani-4-cirkvi, také https://vvrh.signaly.cz/1502/jak-se-drahotussti-krestane-schazeji, či https://vvrh.signaly.cz/1810/100-let-republiky-aneb-modlitba-za-narod-v-kapli-sv-barbory-v-hranickych-kasarnach, dál https://vvrh.signaly.cz/2007/nelibi-se-mi-to-ale-nebudeme-nic-menit nebo ještě: https://vvrh.signaly.cz/2101/ekumenicke-bohosluzby-budou-letos-skrovne a další.

[3] https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/296_00296/04-ekumenicky-direktar.pdf

[4] Z článku 36 direktáře

[5] Narážka na článek 117 ekumenického direktáře

[6] Narážka na článek 161 ekumenického direktáře

[7] Z článku 172 ekumenického direktáře

[8] Dokumenty II. vatikánského koncilu, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002, 2. vydání, ISBN: 80-7192-438-5

[9] Z velmi mnoha příkladů: https://www.youtube.com/watch?v=6U7nfXCSE7A

Zobrazeno 99×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Už mi přišel i výsledek, takže jsem se prý dobře připravil na kolokvium, ovšem nezodpověděl jsem otázky, tak jejich konkrétní zodpovězení dám sem taky, ale kapacitně to vyjde na další článek do této rubriky.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio