Když se ruší duchovní obnovy...

Dnes jsem měl zvláštní sen: Potykal jsem si s papežem (Františkem). 

Další okolností ze snu, který si pamatuji, protože se stal v noci na dnes, kdy církev slaví výročí posvěcení sv. Petra a sv. Pavla jakožto památku bez závaznosti, psát zde nebudu a klidně je nechám zapomenout. Sny mohou i nemusí být blbost, je to takový "restart mozku" v době, kdy člověk nehřeší, protože spí a ani já jsem nehřešil tím, že jsem si tykal s papežem, ale o tom nemá být tento článek.

Nevím, asi jsem moc stará škola, ale nebývalo běžným zvykem rušit duchovní obnovy a to ani z důvodu, že onemocněl ten, který je měl dávat - to se nahradilo většinou někým jiným narychlo sehnaným. Ale prostě v době koronaviru je to tak a zcela neoprávněně se vymlouvá na koronavirus. 

Sice jsem neměl v plánu být na oné duchovní obnově, na které už jsem byl a kterou jsem si zopakoval v době, kdy se připravovala, ale myslím, že se vynaložilo dost dobrých příprav na to, aby to bylo, ne, že se to jednoduše a zodpovědně - nezodpovědně zruší.

Podobně jako nemám rád, když se ruší náboženství (což se rušilo v poslední době taky hodně a stále ruší, dnes taky z nějaké záhadnosti paní kolegyně neučí), nemám rád ani, když se ruší duchovní obnovy a jiné věci. Není to totiž jen jako přeškrtlá položka v kalendáři, ale změní to plány a vyprázdní čas všem, kteří se na to těšili.

Těžko pak vysvětlovat biskupovi, bude-li postaven před to, aby mi potvrdil nějakou službu, u které se vyžaduje duchovní cvičení jako mimořádné udělování eucharistie nebo taky kanonickou misi, že teoreticky neplním, jak bych plnit měl, protože 1x za dva roky mi vychází letos.

Nevím, jestli se zpovídat za to, že nemám duchovní obnovu, protože duchovně se neobnovovat je hřích, ale rozhodně nemám v úmyslu to zanedbávat. Ano, mám to v patrnosti a jistě chci a doufám, že někdy nějaká duchovní obnova bude, když se při utuhujícím kovidu tyto akce zcela lehkomyslně ruší bez náhrad.