Pracovní snídaně - pozornost prázdninového zaměstnavatele

Dělají se různá setkání, která hodnotí nějakou práci a toto bylo jedno z nich. 

Od půli června až do konce srpna jsem byl kustodem v kostnici a musím říci, že mě to bavilo velice moc, měl jsem z té práce radost a řekl bych, že někdy i větší, než občas bývá radost z pastorační asistence, když si občas pan farář (ať už v Drahotuších nebo tady v Zubří) myslí, že nemám svůj den a podrobuje kritice od brzkého rána, což je taky realita, kterou beru s chladnou hlavou, ne proto, abych si stěžoval. 

Jako nepsaný pastorační asistent se mám přece skutečně jako prase v žitě, jak se lidově říká. 

_{Jako katecheta s kanonickou misí už se mám poněkud hůře, ale co se dá dělat, občas přichází čas krize a krize je od toho, aby se řešila a posilnila mě skrze naději. Nicméně bratři katecheté valmezkého děkanátu se nehodlají zatím scházet, alespoň nic o tom nevím, takže si to musím asi projít mlčením. Dříve jsme tyto věci právě na těch setkáních probírali, sdíleli jsme se a povzbuzovali.}

_{I když snad možná zbytečně si stěžuji, protože rozhodně si nemohu stěžovat na množství svých milých žáků, kterých mám tolik, že jsem si v nich konečně musel udělat pořádek, abych věděl, že ve dvou třídách přes 30 a podle svého "katechetického umění" (které někteří kolegové /nejmenuji je/ zpochybňují, což o to, přiznávám si to) mám čisté svědomí, že je učím dobře a taky pokud možno i zábavně, ač ne ve všem podle dikce metodik, které mě dlouhodobě nevyhovují, což už jsem tady už psal i s tím, co mi na to řekli pracovníci našeho drahého katechetického centra či co se mě snaží namluvit o. Pavel, aby mě uklidnil.} 

_{Začínám se asi moc ptát, co jako katecheté (obecně, nikoli jen já, ale taky především já), děláme špatně, že po prvním svatým přijímání se i na zbožném Valašsku hroutí počty dětí dolů, když já mám zkušenost opačnou na drahotušsku, když byl zájem, tak moc neklesal minimálně do 6. třídy dětí. Prostě se mi zdá 90 dětí na 2 slušně velké školy, že není zas tak moc. Zdá se mi, že za nějakou dobu nebude koho učit, že nevím proč, ale jsme málo přitažliví, a to mě velmi mrzí a vím, že vinu na tom jistě máme a tedy vlastně na prvním místě mám konkrétně já.}

V té krátké práci kustoda jsem žádnou kritiku nezažil, a možná proto je to pro mě takové lahodné, možná proto mě ta práce o to víc těšila, že byla pro mě povzbuzením v trampotách. Navíc žádný můj dřívější zaměstnavatel mě po ukončení pracovního poměru oficiálně nepozval, což ovšem nutně neznamená, že by si mě nevážil, ale spíše to není jeho povinnost. 

Když mi 23 dní po vypršení smlouvy o pracovní činnosti přišel mail s pozváním taky všech kolegů na takovou pracovní snídani, která měla být nejen reflexí, ale hlavně poděkováním. To dá rozum, že na takovou akci se můžu těšit. 

Termín se mi dobře pamatoval, na sv. Terezii, tedy 15. října ráno. Myslel jsem na to celou dobu a stále ještě si pamatuji, jak jsem si včera uvědomil, všechno skoro obraz od obrazu, jak autory, tak obrázky, ač, pravda, nějak mi vypadlo z paměti ono básnické umění zvané Haiku. 

Taky, pravda, na to mám tu ten svůj blog, který mi připomíná věci i hodně zpět a mě stačí vědět, že to tu mám.

Vlastně pro mě to byla práce, při které jsem mohl svědčit o vlastní víře a rozmlouvat s celkem velkým množstvím návštěvníků o těchto tématech. 

Na tom setkání, které bylo neformální, u kávy a dobrých věcí, mimo jiné nám vedoucí T-klubu Rožnov pod Radohoštěm https://www.tka.cz/ ukázal fotky a také statistiku návštěvníků obou proběhlých výstav a sdíleli jsme si zkušenosti. Každý z nás kustodů, i těch, co nás vedli, měl naprosto svobodný prostor k dialogu a opravdu vzájemně jsme si naslouchali. Bylo mi při tom dobře, jako bych byl na bohoslužbě nebo tyto všechny radosti odevzdával Pánu v modlitbě. 

Těch návštěvníků bylo asi 1700, z nichž já jsem měl tu čest 1-2x týdně s nejméně 7 a nejvíce myslím 63 lidmi v jeden den, průměrně však se to pohybovalo denně kolem 25 lidí. Nejvíce jsme se bavili o kolegyni, která byla v lázních, byla jednozněčně tou nejvyhlášenější a tak trochu mě mrzelo, že jsem nikdy neslyšel výklad kolegů, abych se mohl inspirovat. 

Hodně mě vždycky dalo setkání s autorem, který sám povídal o tom, co vystavil, bylo to pro mě nezapomenutelné, ostatně to bylo vidět i na fotkách, které, doufám, najdu: https://www.tka.cz/fotogalerie/program/2021/06/petr-stepan-credo

a tu druhou jsem na těch stránkách nenašel, ale i tam jsem byl tak "výrazný", až jsem se na setkání červenal.

Ona ta pracovní snídaně měla pro mě velký smysl. Moc mě povzbudila v tom, že každá práce pro bližní má být velkou radostí, kterou mohu sdílet a snad taky trochu obohatit i druhé.