Moje těšení se do školy

Prožívám teď velké rozdíly v přístupu ke škole. Již několikátý rok za sebou, celkem aktuálně třetí, ale do bakaláře jich bylo mnohem více, prožívám dvojroli a to učitele a studenta.

V Zubří mám na starosti tentokrát třídy rovnou dvě a to prvňáky a druháky. Ty jsem učil nejvíce a měl jsem s nimi největší zkušenosti. 

Trochu, vlastně po pravdě, velmi moc, tím více, že se se mnou o tom nediskutovalo, když jsem naznačil, že 4. třída se učí ještě na staré škole, čímž jsem chtěl na rovinu říci, že bych rád měl své dřívější třeťáky (ne však proto, že oni chtěli, abych je učil já), ale řekl jsem to tak opatrně, aby to nevyznělo, že děti si mohou vybrat učitele a učitel děti. 

Koho, kdo bude učit, nevnímám jako věc, kterou bych měl rozhodovat nebo se k tomu vyjadřovat. Připouštím, že někteří kolegové si rádi vybírají nebo i rádi připouštějí své žáky jiným kolegům, já si však mnohem raději nechám přidělit, abych taky nebyl podezříván z nekalých věcí. 

Na druhé straně každý jednotlivý žák je zapsán do mého srdce troufám si říci, že nesmazatelně, i když v Zubří jich je na mé poměry strašně moc, hlavně holky si pletu, tak tím víc jsem byl povzbuzen, když jsem jednu po prázdninách neomylně pojmenoval a správně zařadil do třídy. 

V té věci tedy bylo rozhodnuto za mě a já jsem to svobodně přijal, alespoň si to tak myslím. A upřímně se strašně moc těším na své budoucí žáky, i když se třeba nepřihlásí všichni, kteří byli nadšení z loňského roku. O to zdravější to budou žáčci a nejzajímavější budou prvňáčci, kteří svého učitele ještě neznají, alespoň ne všichni.

Tak jsem navštívil školu po prvé na konci srpna, abych se domluvil s panem ředitelem a paní zástupkyní. Na první školní den jsme pozváni nebyli, tady se to tak nedělá, jak jsem býval zvyklý třeba v Partutovicích nebo Potštátě, kde jsme měli první den školy možnost promluvit k celé škole a přiblížit dětem náboženství. S přihláškami do náboženství tu velké problémy nejsou, i když, dlužno říci, že občas začínají být.

V tomto týdnu jsem dal dohromady přehledný rozvrh hodin náboženství a šel jsem s tím do školy i s tím, že s velkou pravděpodobností dostanu první vlaštovky přihlášek. Na místo toho už ve vstupu jsem potkal jednoho z loňských žáků, který mi hned sdělil, že letos do náboženství chodit nebude, až příští rok, pak od paní zástupkyně jsem skutečně dostal haldu přihlášek, z nichž na prvňáčky se opravdu těším, že znám sám pouhou menšinu a bude jich celkem relativně hodně ze všech tří prvních tříd. Když jsem školu opouštěl, potkal jsem jinou dřívější prvňačku, která mi říkala, že ji nebaví zase vyplňovat přihlášku, tak prý taky nebude.

V třídách druhých se snad dají dohromady, ale překvapilo mě menší množství přihlášek a také do třetí třídy se někteří ještě nepřihlásili a někteří přihlásili navíc, ale skutečnou realitu uvidím až bude pondělí 13. den po zahájení školního roku.

Na ten popud jsem začal vyklízet naši katechetickou skříňku na faře, abych zjistil, co všechno bude vhodné nakoupit. Práce s tím bylo strašně moc, za minulého školního roku se skříňka stala nepřehlednou. 

Zároveň jsem zkoumal, co vlastně budu drahé děti učit, když naše drahé, jinak drahé, katechetické centrum nenabízí nic moc nového, ač už roky veřejně říkám, že katechetické zpracování některých ročníků je přinejmenším otřesné, že musím vynalézat, jak podle toho učit. Nejsem totiž katechetka a neučím jen holky. Obrázky holčiček na zadních stranách třeťáckých listů víc, než jasně ukazuje předpoklady, že náboženství není pro kluky.

Času včera však tak moc nebylo, a tak nakonec jsem kontaktoval kolegy katechety a doptával se, co a jak hodlají učit. U prvňácké látky mi kolegyně řekla, že pan farář dětem koupil jen složky a že našla ještě nějaké starší obrázky a dětem to bude kopírovat, tu od jednoho, tu od dalšího, jak to bude vyhovující. Já jsem také v té katechetické skříňce našel starší obrázky pro první ročník a musel jsem dát paní katechetce za pravdu, že to tak bude lepší, protože zatím se nenašlo nic ideálního.

Pak jsme jeli do Olomouce a první moje zastávka, protože jsem to měl všechno nakoupit já, byla na našem drahém katechetickém centru. Tam jsem zkoumal, co všechno mohu pořídit do začátku školního roku. 

Poctivě řečeno, byli na to připraveni, nálada v kolektivu byla výborná. Zjistil jsem, co mohu pořídit u nich a co jinde a povykládal jsem také natvrdo, jak špatně se mi učí prvňácká látka, když nejsem katechetka ani nemám jenom holky k učení. 

Jako muž, katecheta si se spoustou věcí musím poradit sám, protože metodika s tím nepočítá, že bych třeba nemusel vědět, jak vypadají nějaké ty rostlinky či by mi mohlo nevzklíčit semínko, o které se mám starat a podobné trampoty. Byl jsem povzbuzen, že už to učím dost dlouho a že jsem si metodu vytvořil sám, nespoléhal jen na centrum vědomostí. 

Viděl jsem však a taky poctivě věděl, že centrum pro katechezi vymýšlí i nové věci, které stojí za pochvalu, některé jsou ještě v režimu pokusu, tak jsem si řekl, že počkám, až se to vyzkouší.

Velmi dobrá spolupráce byla také na Matici, kde jsem pořizoval veškerý zbytek. Přiučil jsem se tomu, co je nového na katechetickém trhu a prohlédl všechno možné. Z některých jsem vybral jen vzorky k bližšímu prozkoumání, ale jinak jsem vybral všechno to, co by se mělo potřebovat pro výuku a to v dostatečném množství. Překvapilo mě, že všechno nějak měli a byli připraveni, že zásoby ještě dojdou, je přece začátek školního roku.

Takže učebnice připravené, katecheta natěšený a teď už se moc těším na natěšené žáky, které bude náboženství bavit a vzdělávat ve víře.

Nečekám, že po tomto článku se mi naráz nahrnou přihlášky do náboženství. Doufám, že tomu nebude naopak, protože ten článek může dokonale odradit i rozhodnutého žáka či rozhodnuté rodiče.

Už tak možná jsem dostatečně odradil, když jsem v týdnu své milé bývalé třeťáky oslovil, aby neváhali se do náboženství přihlásit a vrátili učebnice, protože učebnice pro 3. třídu už se nové tisknout nebudou a noví třeťáčci budou dostávat postupně větší a větší saláty.

Psal jsem jim také v tom povzbuzení, že pro mě je přihláškou aktivní účast dětí, ale ten papírek s podpisem se taky hodí.

No, tak už to vydám a půjdu spát, ať nepíšu blbosti. Dnes už toho totiž bylo docela dost. 

Po nákupu byl oběd, pohřeb, návštěva nemocných, mše svatá, biřmovanci, prostě krásně a plně prožitý den v těšení se, až se zase objevím ve škole a uvidím skvělé žáky, se kterými se budu učit nábožko. 

Myslím, že katecheté jsou v naší církvi docela nepokrytě přetěžováni prací. 

Ovšem kněží to nemají o nic lepší, když místo jedné farnosti mají na krku dvě, tři či i pět a musí to všechno zvládat.

Já jsem se zastavil až u dokončení toho článku, který jsem začal psát před pohřbem, ale nemohl jsem ho tou dobou dokončit, protože prostě čas běžel dál zcela nezadržitelně.