Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Máme doma malou katedrálu (a snad i v nebi)

Takže pro začátek, jako obvykle, nemohu najít pořádnou fotku. No, neva, ještě pohledám, s jistotou někde na nějakém nosiči mám. Ale ta fotka není zas až tak úplně důležitá.

 

Jak všeobecně známo, když tak apsoň připomenu, pocházím z Václavova (u Zábřeha), 60 m od kaple sv. Václava. Na internetu o této obci mnoho nenajdete a když už, tak spíše v souvislosti s prestižním Václavovským kulturním podzimem a festivalovou přehlídkou ochotnických divadelních souborů O Václava z Václavova, která letos mimořádně proběhla v termínu kolem václavovské pouti, když probíhalo dalších asi 7 podobných přehlídek v celé naší zemi (jinak se ten festival drží termínem spíše sv. Anežky České, ale koronavirus, to asi víte).

 

No a jak říkal tehdejší kaplan a zároveň také po dlouhé době klášterecký farář, P. Miroslav Strnad, to jsme někdy v průběhu 90. let minulého století, když olomouckou arcidiecézí putovaly ostatky sv. Václava a myslím, že už jsem nebyl studentem knihkupecké školy: "Svatý Václav přijel domů, do vesnice zvané Václavov, do kaple sv. Václava." Tento začátek slavnostní mše svaté, která byla v sobotu ve 12:15 a nebyla v termínu patrona kaple, si pamatuji až doposud. Bylo to krásné, slavnostní prohlášení.

 

Tento blog už se o těchto věcech mockrát zmiňoval, ale přece jen i teď a mnohem originálněji, zase něco nového, teď však nevím, zda smutného i radostného.

 

Včera u nás byla poutní mše svatá, tak jak už obvykle za nového kláštereckého pana faráře, který nás má na starosti, o. Wlada, s železnou pravidelností v 10:00 a speciálně jen u nás, takže kdo chtěl "z farností spravovaných z Klášterce", jak to označují zábřežské Farní informace, přišel rád naplnit kapli sv. Václava, či se zúčastnil národní pouti ve Staré Boleslavy (nevím, jak letos) nebo měl ještě nějaký výběr obce, kde je hlavním patronem sv. Václav, ale v žádné z těch obcí není sv. Václav z Václavova, ba dokonce ani v ostatních Václavovech, co znám či které jsem si vyhledal přes internet. O našem Václavovu se z internetu moc nedozvíte, alespoň já jsem se nedozvěděl, to už jsem vlastně psal. 

 

Také samozřejmě olomoucká katedrála má hlavního patrona sv. Václava, ale pro mě je to důvod, že sv. Václava nebudu slavit v katedrále, když patrona katedrály máme u nás, ve Václavově, v naší kapli, kde jsem také začal ministrovat.

 

Nicméně, když jsem byl na Antiochii ve Václavově, kde se mě místní ptali: "Kde (zde) bydlíš?" Jelikož ač je to obec u Bruntálu z Václavovů snad největší se zhruba 500 obyvateli a farnost, tak i tam měli sv. Václava ve velké úctě, na čestném místě farního kostela, nicméně farní kostel byl Neposkvrněného početí Panny Marie a kaple v "Horním" Václavově taky mariánská tuším k Nanebevzetí Panny Marie.

 

Kaple sv. Václava u nás je z r. 1934. Před ní podle mého drobného historického povědomí také byla kaple se zasvěcením Nanebevzetí Panny Marie, která už nevyhovovala pro svou schátralost. 

 

Ve svébohovské farnosti se hodně připomíná osobnost arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, služebníka Božího, který před 100 lety se ujal Metodějova stolce v Olomouci. Jistě pravděpodobně byl i ve Václavově, i když ne v kapli sv. Václava, protože ta ještě nebyla, ale v sakristii kaple má tento pastýř také svůj obrázek (Mimochodem, ale to připomněl až pan kostelník před mší svatou ve Starém Zubří, je 98 let právě dnes - 29.9. - od přechodu na věčnost služebníka Božího, Antonína Cyrila Stojana). 

 

Nedávno, před 14 dny, v den svátku Povýšení Sv. Kříže, den před tím, než jsem jel na pouť za papežem Františkem do Šaštína, měla pohřeb paní kostelnice naší kaple. Zemřela v požehnaném věku 88 let a celou dobu od mého dětství až do své smrti se starala o kapli sv. Václava ve Václavově.

 

Pan farář, o. Wlado, kázal, samozřejmě ve farním kostele ve Svébohově, protože u nás hřbitov nemáme, také v tom smyslu, za co by paní kostelnice strávila nějakou dobu v očistci. Kázal tak velmi odvážně a naléhavě, zdůraznil tím, jakou velkou cenu měla pro paní kostelnici její víra a víra její rodiny.

 

Pak také po mši svaté, jak to obyčejně bývá, byla pohřební řeč, kterou měl principál divadelního souboru Václav z Václavova a tato řeč o paní kostelnici mě velmi zaujala. Začal kaplí sv. Václava, ve které jsou připravené věci ke mši svaté. Vyzdvihl tím její službu paní kostelnice, která se vždy vzorně starala o kapli sv. Václava. 

 

Vyjmenoval také, kde všude jako prodavačka prodávala a tu jsem si vzpomněl na své dětství a na její obchůdek tehdy Spotřebního družstva Jednota v Zábřeze, jak byla dobrou prodavačkou. Ano, znal jsem ji i jako kostelnici, která má všechno, co se ve vesnici děje v merku, až nás to někdy i trochu štvalo.

 

Nicméně na ten pohřeb jsem nejel sám, vzal mě o. Pavel, jel také o. Josef a též i o. Pavel, který byl správcem farnosti Zubří dříve, ale jako katolický kněz již sloužit nesmí. Dovolím si ho citovat: "Byla to naše kostelnická máma." Širší význam tohoto citátu ponechám stranou, ale myslím, že i tak mluví za mnohé. Dělala to ráda.

 

Závěrem té řeči bylo přání, aby v nebi měla novou kapli sv. Václava. Bylo to přání, které mě docela zaujalo a hned mě napadla z Bible onen "Nový Jeruzalém", jak je popsán v knize Zjevení a jak se podle toho popisu z této knihy dá popsat kaple Sv. Ducha ve Starém Zubří, ve farnosti, kde má paní kostelnice oženěného svého vnuka a 3 pravnučky, z nichž se jedna letos připravuje na první svaté přijímání.

 

Chtěl jsem panu principálovi tuto řeč pochválit, velice dobře a krásně se to poslouchalo, že to souznělo s životem zesnulé služebnice Boží, avšak nabyl jsem z toho pocitu, že to pro něj byla pohřební řeč jako každá jiná, kterou za Václavovské občany pronášívá. 

 

Letošní svatováclavská pouť ve Václavovské kapli tak byla zase trochu jiná, byla po prvé bez naší paní kostelnice.

 

A ještě mě přišla na mysl další věc s tím spojená, ač jistě nikdo jiný by to nespojil, ale letos se mi dost promítal můj život spojený s naší kaplí sv. Václava. 

 

Onoho 14. září, roku 1991 zemřel první biskup (dnes si uvědomuji, že vlastně před 30 lety), kterého jsem viděl na vlastní oči a je pochovaný na Sv. Hostýně. Pravidelně tam chodím se modlit k hrobu také tohoto Božího služebníka. 

 

Tenkrát se měl světit zvon, první zvon na věži naší kaple, zvon Václav (ostatně zvon Václav má i naše katedrála a myslím, že je to největší zvon na Moravě). Ten zvon měl původně světit arcibiskup Msgre ThDr. František Vaňák, jenže 15 dní před tím datem (29.9. 1991 - tehdy ještě nebyl státní svátek, takže se sv. Václav překládal na neděli) zemřel a zvon světil ThDr. Vojtěch Martinů, který od té doby měl ve Václavově nejednu pouť či nedělní nebo velikonoční mši svatou.

 

A aby toho nebylo málo, tak tehdy na to svěcení zvonu paní kostelnice skutečně pozvala prezidenta republiky Václava Havla. A on ji na ten dopis vstřícně odpověděl. Nepřijel sice, ale projevil tak spoluúčast a paní kostelnice se tím mohla chlubit.

 

Ano, ta letošní pouť v naší vesnici byla pro mě zase trochu jiná.

 

Poslední dobou, jak bylo zmíněno v úvodu, touto poutí začínal Václavovský kulturní podzim. Dokonce byla ta pouť nazvána i divadelní poutí. Od té doby nejméně principál přicházel pravidelně na tuto každoroční mši svatou, ani letos nevynechal, když sice kvůli koronaviru nebyla tentokrát "divadelní pouť", ale rovnou 14. ročník festivalu O Václava z Václavova, který začal ve čtvrtek před poutí a vyvrcholil právě tím poutním dnem a tentokrát ona trofej Václava zůstala doma, divadelnímu spolku za jeho Baletky. 

 

Nebyl jsem tentokrát na celém tom festivalu, ale jen v poslední dva dny, takže jsem byl na 4 divadelních představení, vyhodnocení festivalu a na slavnostní mši svaté. Tu pouť jsem tak prožil jak po stránce kulturní, tak i duchovní.

 

Z té duchovní stránky bych ještě přiblížil kázání o. Wlada, který tentokrát poukázal na nelehkost úlohy vládce. Avšak zdůraznil důležitost Boží pomoci, že vlastně jeho bratr Boleslav ho poslal tou nejrovnější cestou do nebe, že mu vlastně pomohl. Možná jistě paní kostelnice už prožívala onu slavnost v nebi. Její služba ji vedla tím směrem. Kníže Václav šel také tím směrem vlády, kam ho vedl Pán, i přes ukrutnou ruku bratra. Řekl také jedno svědectví lékaře, který své pacientce nemohl už nic nabídnout, tak ji poslal ke svátosti smíření, aby si narovnala svůj vztah k Bohu a svátost smíření ji skutečně pomohla v jejím problému a ona přišla za to panu doktorovi poděkovat.

 

Tolik málo z myšlenek poutní mše svaté. Důležitější však byla sama slavnost, kdy jsme slavili s hlavním kostelem naší arcidiecéze jejího hlavního patrona a hlavního patrona také celé naší české země. 

 

On na tomto místě měl být podobný článek tomuto o katedrále sv. Václava, kde v předmětu Dějin umění na CMTF jsem psal o referát o katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie v Praze (vidíte, i v Praze hraje velmi důležitou úlohu sv. Václav), právě o katedrále sv. Václava v Olomouci, ale nestihl jsem to tak nachystat, a tak to odkládám možná na dobu po studiu k výročí posvěcení naší krásné katedrály sv. Václava - té velké v Meretově úpravě v Olomouci, tedy na 30. červen, ale nezaručuji, že to vyjde. Jo, tady je ten článek o pražské katedrále: https://vvrh.signaly.cz/2106/referat-o-katedrale-sv-vita-vaclava-a-vojtecha

 

 Ta letošní pouť pro mě byla skutečně intenzivní. Chvíli si ji budou pamatovat i mé klouby, zvláště achilovky, protože byla skutečně naplněná v celém svém čase.

 

Sice článek je už tak dost dlouhý a zřejmě i dost těžko stravitelný, přesto se odvážím pokračovat, vlastně víc kvůli sobě, než čtenářům, ač sám to budu číst asi na několikrát, ale rozhodně už jsme za polovinou výkladu.

 

Připomněl jsem i několik již odevzdaných Pánu na věčnost a připomenu ještě další jednu, kterou jsem viděl vlastně jen 1x a to před necelým rokem, když jí bylo 100 a něco. Zemřela také nejstarší občanka Zubří, zbožná žena, která často před smrtí přijímala svaté svátosti. Uvědomil jsem si, když jsem to s pozůstalými sepisoval, že si ještě vybavuji, kde bydlela, přestože jsem tam byl jen 1x s panem farářem - a také pozůstalí si pamatovali, že jsem tam také byl. Bude mít pohřeb v den sv. Terezie od Dítěte Ježíše.

 

Sám jsem navrhl termín ministrantské schůzky, přestože jsem věděl, že tou dobou bych mohl být doma a prožívat náš divadelní festival. Věděl jsem také, že jeden z ministrantů má narozeniny a jiný, Matouš, měl svátek a že krom ministrantských záležitostí bude i co oslavovat. A tak i v den narozenin jsem před kolektivem ministrantů připomněl skutečnost smrti, když jsem potom, co jsem to uprostřed ministrantské schůzky sepsal s pozůstalými, hned navazoval přáním oslavenci: "Dnes, v 5:00 zemřela nejstarší občanka Zubří. Jeden umírá, jiný se narodí. A před 11 lety se narodil..." 

 

Se začátkem školního roku, v těchto dnech, se mě zmocnila trošičku krize víry. Tak nějak jsem to byl v sobotu odpoledne vyjezdit na takovou malou pouť do Zašové. Moje srdce nebylo moc klidné ani po té pouti. Cítil jsem to i při nedělních mší svatých, kdy při hrubé (v 11:00) byly v Zubří 2 křty. Ještě v mnohém se mi vrací pouť do Šaštína, které se účastnil papež František, hlavně v tom, že jsem si nestihl tělesně moc odpočinout, a mé tělo nezvládá moc dlouhého stání - dokonce i po proměňování jsem si musel sednout. Možná i kvůli bolestem se mi připomínají další bolesti v okolí. Jsem si vědom toho, že by to chtělo také více života s Bohem, ač mnozí si o mě mohou myslet, že jsem zbožný víc, než dost. Bůh ví přesně, jak si stojím.

 

Po té nedělní mši svaté jsme byli pozváni na oběd dokonce ke třem oslavencům a pak jsem jel domů, takže do nedělní noci jsem byl již doma - ve Václavově. Hovořím-li o domově, hovořím o Václavově.

 

Na druhý den, jak již známo z předchozího příspěvku, ve škole v Zubří bylo ředitelské volno a další jiné školy také měly ředitelské volno kvůli úternímu státnímu svátku, rozhodl můj brácha Martin spolu s další rodinou, že se vydáme na výlet na Malou Moravu, kde je stezka v oblacích. Kopec jsem s bráchou vyjel nahoru na bobu, ostatní na lanovce. Stezku v oblacích kvůli větru a také kvůli lehké bolesti achilovky jsem vyšel jen do půlky. Zpáteční cestu jsem se však odvážil, nejen proto, že zážitek byl sice velký, ale finance byly také nemalé, že půjdu strmým kopcem dolů, že to půjde rozhodně rychleji, než nahoru.  Vypadalo to, že je to kousek, vždyť to bylo možná o málo víc, než 1km. Šel jsem pomalu tím svahem a už v první čtvrtině jsem si uvědomoval, že není cesty zpět a že bolavá achilovka bude bolet ještě více a druhá a kolena začnou jistě taky. Jediná možnost však byla cestu dokončit, tak jsem ji dokončil, ale cítím ji dodnes. To je také rozměr té pouti.

 

By toho nebylo ten předvečer svatováclavský málo, přece ještě byla dvě krásná divadelní představení, z čehož jsem si později uvědomoval, že václavovské Námluvy od Čechova jsem patrně již shlédl a Cestu kolem světa za 80 dní v podání Hysterie jsem si docela užil během vsazených 80 minut jako Pat a Mat specialit z různých zemí od anglického čaje přes francouzskou bagetu, italskou studenou pastu, Egypt, Indii, Japonsko, Ameriku k dalšímu anglickému čaji již poněkud narychlo udělanému. Cesta zpět domů v pozdní noci i se synovcem, který také běžel ten prudký kopeček ještě taky s bratrem, který ovšem na divadle nebyl, byla velmi náročná. Doběhla nás již nová paní kostelnice a domlouvala se mnou čtení na zítřejší (tedy vlastně včerejší) pouť.

 

V den pouti po slavné mši svaté, o které již řeč byla, kdy po dlouhé době jsem pronesl při pouti 2. čtení z 1. Petrova listu, jak se čítává o slavnosti sv. Václava, a následném slavnostním domácím obědě, jsme šli se synovcem opět do našeho krásného kulturního domu, abychom v podání kroměřížských herců shlédli Příběhy Spejbla a Hurvínka, pak jsme si udělali procházku, neb nemělo moc cenu jít domů, občerstvili jsme se v "divadelní hospodě" a shlédli další dramatické představení, musím se podívat na plakát, jak se vlastně jmenovalo, ale bylo velice zábavné a také poučné - jo, už to mám: Velká zebra (jsem věděl, že je to cosi se zebrou). No a potom bylo vyhodnocení, z níž také ona poslední divadelní hra dostala své poctivé čestné uznání, no a naši herci za Baletky, jak psáno výše - mimochodem Baletky jsem viděl ještě letos to hráli, byly velmi dobré, ač prý na část jsem tehdy usnul. Z mého pospávání v nevhodnou dobu, třeba po kázání, si dělají kluci, ministranti, taky občas legraci.

 

V noci jsme pak přišli domů, šlo se pořád ještě těžko, a ráno synovec do školy, já do Zubří a teď za chvíli na mši svatou, při které církev slaví nejvýznamnější anděle: sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, tedy archanděle. Tak jdu slavit dál.

Zobrazeno 372×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio