Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Po návštěvě papeže Františka v Šaštíně

Předchozí článek o návštěvě papeže Františka https://vvrh.signaly.cz/2109/a21-videt-petra, psaný po 3 dny, je docela dlouhý, proto toto bude jeho pokračování nikoli toliko volné jako spíše návazující pokračování a také důležité, protože považuji za podstatné čerpat z návštěvy pro další konkrétní život a mohu říci, že uvádět do života poselství papeže Františka jde skutečně hned, protože jeho myšlenky jsou jednoduché a praktické a při tom si často ani neuvědomuji, co jednoduše mohu udělat pro to, abych byl lepší.

 

Papežovo kázání, z níž jsem si tehdy pamatoval ještě všechny 3 důležité body (cesta, proroctví, soucit) a z nichž nejvíce oslovující bylo právě to "na cestě", jako bych to neslyšel již mnohem dříve, když jsme na teologii to probírali loni v pastorálce, že jsme na cestě, vlastně odstartovalo myšlenku, že nemůžeme zůstat stát.

 

Vybavuji si ještě, jak jsme rozmýšleli, kdy opustíme sektor zpět k autu. Bylo vidět, že jsme byli unaveni a že zpáteční cesta si vyžádá zastávky, o kterých bude svědčit tento článek jako o pokračování cesty a následný den odpočinku a čerpání a další den sdílení, takže již při nástřelu témat pro tento článek to vypadá, že bude taky dlouhý a psaný na pokračování, proto hned od začátku žádám trpělivosti, o které dnes, o sobotě v mezidobí či někde v církvi slavené památce sv. Josefa Kupretinského (to není ten sv. Josef, o kterém je celý tento rok), tedy 18. září z rána.

 

Lidí na prostranství bylo strašně moc, tak jsme nějakou dobu, já alespoň spíše bezděčně, poslouchali kapely, které oslavovaly návštěvu papeže Františka a byli všichni poctěni tím, že mohli zpívat po mši svaté. Jejich zpěvy byly hezké, ne však tolik můj šálek kávy, který bych si jistě rád dal, neb únavu jsem pociťoval už z rána, protože jsem neměl kafe a s přibývajícím sluncem moje únava slábla, nicméně po mši svaté jsem to pociťoval na nohou, že budu rád, když dojdeme k autu a věděl jsem, že to bude ještě nejméně 3/4 hodina, spíše hodina celá a více, takže cesta z prostranství papežovy návštěvy bude tvořit asi první kapitolu tohoto článku, druhá pak cesta na Velehrad a do Luhačovic, třetí čtvrteční odpočinek a čtvrtá páteční cestu a sobotní poděkování za tuto milost být při této události.

 

Ve snu jsem dnes, to je 18. září dostal pokyn od otce Pavla, abych studoval. Mám pocit, že dnes by mělo být veni sancte pro studenty dálkového studia, ale rozvrh jsem neviděl ještě ani z rychlíku, takže večer se na to podívám a během dneška se snad přemodlím celý růženec.

 

Po celou dobu jsme nepomysleli na to, že jsme přicházeli ještě za tmy. Až na prostranství nám došlo, že pořádně nevíme kudy ven. Ptal se spíš Tomáš a dostávalo se mu odpovědi ochotně. Všude byly dlouhé řady. Někde jsme měli podle informací dostat antigenní test, ale taky nevěděli kde, nicméně přesun zpět nebyl tak chaotický, jak to vypadá na první zdání. Nikdo nebyl nervózní, každý šel směrem, který byl možný a putoval nějakým způsobem k místu, odkud měl jet dál.

 

Když jsme šli tím velkým zástupem, šlo to pomalu, velmi pomalu, po obou stranách říčky. Strana, která přešla most byla rychlejší. Dalo by se to ilustrovat na tom, že na protější straně jsem si povšimnul mladíka, který celou tu cestu absolvoval velmi šikovně o berlích s nohou v sádře - šel pořád stejně rychle, nezastavoval se a nemocnou nohu měl neustále zdviženou nad povrch zemský - šel rychleji, než my a než jsme se dostali k silnici, rozdíl mezi námi postupně narostl asi na 50m a pak se ztratil.

 

Já jsem mezi tím přemýšlel, zda by nebylo lepší, jít s davem do baziliky a počkat tam, až ten zástup ještě víc opadne. Když jsme se však přiblížili silnici, viděl jsem, že i tam je plno, i Tomáš mi řekl, že to nemá cenu, že se do Šaštína podívá někdy jindy zvlášť, takže je jisté, že se do Šaštína rád vrátí.

 

Říčku jsme tedy přešli po mostě na silnici (tedy ne po tom provizorním, po kterém jsme šli ráno). Cestou jsme potkali místního pána, který nám poradil, jak se dostat k našemu parkovišti, tak jsme dali na jeho radu a naráz jsme šli tou cestou téměř sami a ubíhalo to už celkem rychle. 

 

Po chvilce jsme viděli poutní areál poloprázdný a uvědomili jsme si, že kdybychom hodinu počkali, už jsme mohli být na parkovišti, ale rozhodování kdy opustit areál nebylo lehké, tak jsme měli o to lepší pouť, neboť cesta, kterou jsme šli přes silnici byla podstatně delší a také dobrovolníci navádějící na poli na jednotlivá parkoviště se divili, kudy jsme to na své parkoviště přišli. Dobře bylo, že tam byli, už to byl jen kousíček. Naše parkoviště bylo tak prázdné, jako, když jsme v noci přijeli, jen trochu chaotičtější a naše auto osamělé. Bylo tam však ještě dost aut na to, aby dobrovolníci koordinovali dopravu z parkoviště.

 

Na parkovišti jsme si ještě dali svačinu, nechali vyvětrat auto, protože bylo horko a pak odjeli. Unavení jsme byli všichni a na Slovensku jsme neutratili jediné euro, nebylo co nakupovat a dokonce nebyla ani sbírka, na kterou jsem počítal, že alespoň 10 euro dám. 

 

Zastávka byla už na české straně, ve Strážnici, kde prodávali čerstvý burčák. Unaveni jsme byli všichni, Tomášova maminka třeba nebyla spát vůbec, proto zastávek bylo třeba. Ta strážnická však byla jen na několik málo minut, ve skutečnosti však na víc, než 15, protože na silnici byl silný provoz a zaparkovat, postupovat proti směru a vyjet ze zaparkovaného místa dalo docela slušnou dřinu a taky času se ztratilo více.

 

Cestou pak jsme se ještě domluvili na potřebnosti a užitečnosti zastávky na Velehradě. Kdybychom jeli autobusem nebo vlakem, měla by cesta pevné body, takto jsme se rozhodovali operativně a nikam moc nespěchali. Tomáš dbal na doporučení nechat si celý ten den volný a jít do práce až nejdříve následujícího dne, což si tak skutečně vyřídil. 

 

Beztak jsme museli každou chvíli zastavovat kvůli burčáku, takže jeho nákup byl velkou výhodou pro naše cestování. Auto zaparkovalo blízko velehradského areálu. Naplánovali jsme si program jít nejdříve do cukrárny se trochu občerstvit, následně do knihkupectví a pak i do baziliky. Přesně tak jsme to udělali a prožili na Velehradě více, než hodinu.

 

V knihkupectví jsem vzpomněl narozenin pana kostelníka ze Zubří a koupil svatoludmilské víno. Co Zubří se týče, vidím také, že není náhoda být přímo zde, kde má spády současný bohoslovec pocházející ze Svébohova, nynější kněz, bratr Maria Lev, se kterým jsem ministroval a který v této farnosti působil rok na civilní službě a mnozí ho zde vzpomínají a nyní také já zde mohu působit. 

 

Před bazilikou jsem dal do pokladničky zamýšlených 10 eur, které jsem chtěl dát v Šaštíně na potřeby poutního místa, pak jsme šli do baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje.

Společně jsme se zastavili v kapli Matky Unie a také v kapli, kde leží arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který byl v jistých letech expositou mé rodné farnosti a tak se k němu modlím jako k 2. duchovnímu správci, který zajisté v přímluvách u Boha může za relativně četná duchovní povolání z farnosti Svébohov, která ač je tak malá, tak poslední primici měla už v tomto století, trapistického kněze br. Maria Lva a také před tím svébohovského rodáka Mons. Václava Vrbu, který ostatně kdysi o svém povolání řekl, že je jistě na přímluvu Antonína Cyrila Stojana a tomuto svatému muži, ještě nepovýšenému na oltář, také já svěřuji své povolání. Zde se vždy modlím přímo k Němu a tentokrát jsem mu vzdal díky za to, že jsem se směl setkat v jeden den s papežem a také s ním jako s otcem, přímluvcem. A aby toho nebylo málo, tak mezi bohoslovci je další rodák svébohovské farnosti, také Vojta, který je tuším ve 2. ročníku AKS a to taky není náhoda.

 

Ostatní zůstali v bazilice trochu déle, já jsem se ještě narychlo stavil v malé restauraci, abych na stojáka si dal bublinky (nikoli pivo) a pak jsme společně nasedli do auta a pokračovali dál přes Luhačovice. Cestou bylo ještě několik objížděk, orientace však byla lepší, než nad ránem, kdy jsme jeli do Šaštína a skoro nikdo nebo vůbec nikdo nebyl v ulicích.

 

V Luhačovicích, jak známo, je moderní kostel Sv. Rodiny, kam jsme se po zaparkování podívali. Vzpomněl jsem hodně na svá studia. Zastávka už to byla jen krátká, kromě krátké modlitby v kostele jsme si dali trochu lázeňského pramene sv. Josefa a opět nasedli do auta a jeli již do Zubří s malými, velmi krátkými zastávkami.

 

Na Velehradě jsme byli kolem 16:30, v Luhačovicích po 18.h a v Zubří ve 20:30. Spát jsem šel ve 22:15, tedy na nohou byl přes 22 hodin, což už dlouho nebylo a unaven jsem byl víc, než řádně.

 

Cestou z Luhačovic mě kontaktoval o. Pavel, který si udělal jinou pouť, do Jívové, která je jeho srdeční a také pozval jednu farnici. Spojili jsme se a do Zubří přijeli takřka ve stejnou dobu. To bylo také požehnání.

 

Na dlouhá svědectví nebylo příliš času, únava byla už značná a měl nastat odpočinek druhého dne, který bude další krátkou kapitolou tohoto článku. 

 

Teď o 25. neděli v mezidobí, když jsme děkovali Pánu za úrodu končím a pokračovat budu brzy ještě jednou.

 


 

Dnes, když to dopisuji, a snad i dopíšu, je týden od návštěvy papeže Františka na Slovensku. Musím říci, že z toho žiji zatím stále více a stále hlouběji přemýšlím o tom všem, co bylo tak velké a krásné, že to v životě zanechá stopy hluboké.

 

Když jsme se na tu cestu připravovali, doporučoval jsem Tomášovi, aby pokud to bude možné měl celý ten den volný a nejlépe i den před tím a den po té. Sám jsem se snažil také toho doporučení dosáhnout, ale den před tím byl významný pohřeb a den potom se také nějak plnil, ostatně, jak je to na zbožném Valašsku obvyklé. Nemám zde žádné obavy, že bych nenaplnil den.

 

Nicméně je třeba přiznat, že den papežovy návštěvy byl mimořádně zátěžový. Byl jsem na nohou 22 hodin v kuse, což jsem nezažil už nejméně od r. 2002, kdy jsem byl ještě podstatně výkonnější a mlád. Nicméně moc jsem se na ten den těšil a nachystal se na jeho náročnost, takže jsem s tím počítal a stejně tak i se čtvrtečním odpočinkem.

 

Původně jsem měl v plánu, že pouze napíšu článek o návštěvě papeže na Signálech a že se zúčastním pohřbu, který také už byl naplánován a nebudu mít žádné povinnosti, tím méně náboženství, které vyučuje skvělá paní kolegyně, takže se s nimi ani moc nesetkám.

 

Realita však byla trochu náročnější, takže odpočinek nakonec byl víc, než aktivní. K článku jsem se málem ani nedostal a když už dostal, tak napsat všechny ty věci se ukázalo jako velmi náročné až nemožné během několika chvil toho dne.

 

Otec Pavel počítal s tím, že budu potřeboval odpočívat, nicméně na snídani jsme se domluvili na 7:30, abych to s tím odpočinkem tak nepřeháněl. Myslel jsem si, že to bude v pohodě, vlastně sám jsem to navrhl, ale nějak se unavenému tělu nechtělo ani do toho prvního bodu. Tak jsem ho jednoduše donutil.

 

Už na Velehradě mi přišlo na mysl, že pan kostelník má narozeniny. Měl jsem pro něj připravený malý tekutý dárek z pouti. Myslel jsem, že si správně pamatuji jeho narozeniny na sv. Ludmilu, nicméně ukázalo se a zjistil jsem i od farníků, že je to o pár dní později, ale přesto jsem měl potřebu popřát mu toho dne, kdy také má sestra má svátek a je vlastně svatoludmilské výročí.

 

Nakonec den se postupně plnil i setkáními a to i neplánovanými, měl jsem možnost říci něco, co jsem prožíval při návštěvě papeže. Potkal jsem i své loňské skvělé žáky z náboženství.

 

Tak Pán dal i tomu mimořádnému dni odpočinku dobrou náplň a také to, že jsem si dost odpočinul na to, abych v pátek mohl podniknout výlet, do kterého jsem byl trochu tlačen a o kterém udělám spíš než jen kapitolu, přímo zvláštní článek.

 

V sobotu jsem nejen poděkoval za návštěvu sv. otce Františka, ale také vzpomněl na svá studia, za která bych měl taky děkovat a setkal se s dětmi, které na začátku října ve Vidči přistoupí ke sv. přijímání.

 

Ó, jak rád bych zahálel, ale ono to moc nejde. Co jsem dostal bych měl předávat dál.

Zobrazeno 72×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio