Poutní kázání svébohovského rodáka

Mohu být hrdý na to, že moje rodná farnost Svébohov, ač je velmi maličká, není až tak chudá na kněžská povolání, vždyť má dva žijící kněze, jednoho nepřiznaného bohoslovce, jednu velmi významnou evangelickou farářku a na zcela posledním, naprosto nevýznamném místě mně, nezdárného, nedbalého a líného studenta teologie, který to v duchovní kariéře dotáhl max. na pastoračního asistenta, stejně tak líného a nedbalého, že ani na poutní mši ve své rodné farnosti nepřijde natolik včas, aby mohl alespoň ministrovat (ač se železným prstem se ministruje podstatně hůře, ale to je jen výmluva).

K těm povoláním měla farnost svébohovská v rámci jedné Noci kostelů speciální výstavu. 

Z těch aktuálních je najdete různě na internetu: 

https://www.knezskyseminar.cz/o-seminari/bohoslovci/

http://farnost-veseli.cz/kontakty/

http://novydvur.cz/cz/formation.html

Také stojí za zmínku povolání, která už jsou u Boha, že byla také povolání řeholních sestřiček (nejméně dvou, co si pamatuji, dalších asi dvou kněží, které jsem však nepoznal a hlavně významným svébohovským farářem Antonín Cyril Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup, který Svébohovské farníky sblížil i po stránce vyznání za pouhých 13 měsíců svého působení.

Říká se, že svébohovská pouť upadá nebo spíše se umenšuje. Ještě pamatuji a není to sutečně tak dávno, ani 10 let, že se na svébohovskou pouť přidávala mše svatá a odpolední požehnání. Můj tatínek dosud vzpomíná posledního svébohovského faráře Dr. Otokara Balcara, za nějž byly dokonce 3 poutní mše svaté, v 6:00 pro kuchařky, v 8:00 pro místní a v 10:00 pro poutníky - ostatně tou dobou byly ve Svébohově 2 mše svaté pravidelně. Ptal jsem se tatínka, kdo míval tu 3. mši a prý jedelský pan farář, tedy tou dobou P. Raimund Haberhauer, kněz, který mě křtil a Mons. Václava Vrbu provázel životem jako ministranta a pak i novokněze.

Od té doby, co Svébohov neměl vlastního faráře, ale byl zpravován nejprve z Jedlí, + P. Raimundem, později ze Zábřeha (+ P. Františkem Janhubou, + Mons. Bedřichem Jagošem, nakonec P. Františkem Eliášem) až po dnes, kdy farnost z Klášterce spolu ještě s Jedlím spravuje o. Wlado, tedy zhruba 50 let, byla ve Svébohově pravidelná předobědová mše svatá a do r. 2015 se přidávala mše sv. "pro kuchařky", dnes už se i při pouti vejdeme všichni na jednu mši sv. a požehnání.  

Loni, po hodně dlouhé době jsem byl ve své rodné farnosti na pouti a měl jsem velkou radost, že jsem ji mohl celou skutečně po tom dlouhém čase prožít a to jak mši svatou, tak i požehnání s nádherně zpívanými litaniemi, ostatně, chcete-li se zaposlouchat, možná to bude užitečnější, ale přece jen jsem se chtěl podělit o poutní kázání:

Na letošní pouť byl panem farářem, o. Wladem, pozván svébohovský rodák, Mons. Václav Vrba, farář a děkan ve Veselí nad Moravou, který pravidelně, každoročně tráví doma svou dovolenou, a tak ve Svébohově po pouti bude skoro každý den mše svatá.

K pouti patří i kolotoče, těch bylo ve Svébohově na hřišti celkem 7 a se synovcem jsme si dali jednu jízdu na labutích den předem a potom šli na hřbitov uctít památku našich rodinných zemřelých, že jsme zalili jejich hroby, nad nimiž jsme se modlili již dopoledne toho dne, ale to bylo ještě horko. Nenapadlo mě tou dobou ani náhodou, že nedělní slavnostní liturgie, která v celé církvi vyšla na slavení Nanebevzetí Panny Marie bude v části lámání Božího Slova, zvané homilie, právě o blažené smrti, nicméně mnohem bohatší kázání o. Václav měl, že jsem po nedělní mši odcházel skutečně povzbuzen a naladěn k věcem předávání víry, které ostatně není vůbec jednoduché.

Asi není na škodu připomenout liturgická čtení slavnosti, i když zdá se, že článek se tím zas o trochu prodlouží, což však není účelem. Ale, aby bylo správné porozumění, je kontextu potřeba. Kázání, nebo spíše jeho podstatu ze své strany, kterou zde chci napsat, si celkem pamatuji a klidně to tak mohu prodlužovat a ty texty bych si mohl taky pamatovat, vždyť každý rok tu slavnost prožívám a její hloubka je víc, než naplňující, takže pořád se dá čerpat hlouběji a hlouběji, ostatně i tento blog obsahuje někde nějaké to "voňavé kázání o Panně Marii".

Tentokrát však nepůjde o voňavé kázání a ne ve všem o Panně Marii, ale půjdeme se podívat do hlubin nebeských i k oslavě světců minulého týdne nebo také ke svátosti manželské a k tomu všemu se dá dojít přes kázání o smrti, vždyť všichni jednou zemřeme - to zaznělo v kázání také velmi nepřehlédnutelně.

Takže ty texty: http://m.liturgie.cz/misal/08sanctoral/08_15.htm

1. čtení: "Žena oděná sluncem" 

Žalm "Královna stojí po tvé pravici ve zlatém rouchu"

2. čtení: "Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem..."

Evangelium: "Velebí má duše Hospodina" - setkání Marie a Alžběty

A jistě by neměla být přehlédnuta ani vstupní modlitba.

Po tomto připomenutí bych neměl opomenout další důležité momenty kázání, z kterého vyplynulo na počátku, že jedině ve spojení s Kristem může být smrt radostná. Slavíme přece zesnutí Panny Marie.

Také o. Václav připomněl předchozí dobu komunismu, kdy bylo velmi málo náboženských knih. Jedna z nich, kterou měli doma byla "Naše světla". Upozornil pak na světce, které církev slavila v uplynulém týdnu. Světci nám mohou být příkladem na cestu do nebe v čele s Matkou Boží.

Zaměřil se snad nejvíce na sv. Maxmiliána M. Kolbeho, od jehož mučednické smrti  v koncentračním táboře letos uběhlo přesně 80 let. Připomněl časopis IMMACULATA, který vychází dosud a také, že světec upozorňoval už v té době na šířící se epidemii indiference - lhostejnosti (k předávání víry). 

Dále připomněl sv. Terezii Benediktu od Kříže, která byla spálena v koncentračním táboře asi o rok později. Napadlo mě, že kromě sv. Vavřince, kterého opekli na  rožni to byla první světice, která byla nedobrovolně zpopelněna, protože Max. M. Kolbe, alespoň co nám v Polsku říkali, byl vězni na neznámém místě pohřben a vězňové popraveni, aby se nenašlo jeho tělo. Také Jana Františka de Chantal a sv. Klára byly v kázání připomenuty, jen sv. Vavřinec nebyl výslovně zmíněn.

A pak o. Václav připomněl své ministrantské mládí a výslovně vzpomněl na to, co říkal jeho farář novomanželům (jen nevím, zda to zcela přesně zreprodukuji), ale velmi mě ta myšlenka zaujala a proto jsem vlastně napsal toto povídání:

"Všichni vám to mohou přáti, jen Bůh může lásku dáti!"

Bylo mi to velmi cenné, neboť na o. Raimunda mám spoustu krásných vzpomínek. Kázání míval velice krátká a výstižná, to je pravda, ale po těch letech (+1996), bych těžko dal od něj nějakou myšlenku dohromady. Tak velmi krásně mi o. Václav připomněl kněze, který mě křtil.

Jen je z mé strany velká škoda, že jsem letos nedal více soustředění k té velké slavnosti, kterou pro mě je poutní den mojí rodné farnosti. 

V modlitbě růžence si velmi rád připomínám tajemství nanebevzetí Panny Marie. Vždy se mě v něm vybaví krása kostela, ve kterém jsem byl pokřtěn.