Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Sv. Anna a sv. Ignác

Co mají společného tito dva světci? No, nejméně to, že o nich věříme, že jsou svatí.

 

Loni, touto dobou jsem byl ještě v Drahotuších. Při Anenské pouti se se mnou farníci rozloučili způsobem více, než vynikajícím. Když jsem procházel poutí, velmi mnoho farníků mě zastavovalo a chtěli se mnou sdílet pár slov a také já s nimi. Věděl jsem, že mě i je čeká velká změna a že, když jsem tam byl 15 let, tak už pořád si budeme blízcí a budu stále udržovat vztahy, nějaký ten kontakt. Také jsem jim říkal, že nejméně 3 měsíce se v Drahotuších neukážu a z těch tří měsíců byl nakonec zcela poctivý celý rok. Sem tam mě někdo zavolal nebo já někoho a nebo jsme se viděli na nádraží, v autobuse či v Hranicích.

 

Se všemi bývalými spolu farníky však udržuji kontakt každý týden formou čtení jejich farních zpravodajů.

 

Každou neděli po zuberské mši svaté mám takový rituál, že provětrám internet a jelikož z našeho společného působení zbylo, že všechny ty farnosti mají své zpravodaje a nové farnosti o. Radomíra taky, vyhledám si hranické, drahotušské a krásenské farní zpravodaje a jsem o všem podstatném dění informován dosud.

 

Poslední mou akcí, kterou jsem s farníky prožíval, byl adorační den farnosti a ten je právě na Sv. Ignáce, tedy dnes přesně rok.

 

Když se řekne adorační den, tak v Drahotuších to znamenalo nejméně od 10:00 do 18:00, ale ne zřídka začínal už v 9:00 a několik let po sobě jdoucích (celkem 2) ještě přerušoval adoraci pohřeb. Nový duchovní správce je k farníkům časově shovívavější a ze dne udělal odpoledne a od 13:00 do 17:00, které vyvrcholí slavením mše svaté, což za "našich časů" nebylo striktní pravidlo, ale občas to tak vyšlo. 

 

Já jsem taky nebyl na každý adorační den, protože dovolené či Antiochia, ani letos nebudu, protože jsem povolán jinde.

 

Když můj nejmladší bratr vyslovil přání účastnit se Anenské pouti v Drahotuších, zajásal jsem. Bylo to na Sv. Jindřicha, tak jsem hned zavolal jeho jmenovce, jež se o drahotušský kostel stará s přáním k svátku a k příslibu své osobní účasti. Od toho dne jsem se těšil strašně moc a tak nějak jsem tušil, že po roce to bude stejné jako před rokem, potkám tolik lidí, kteří se mnou chtějí prohodit pár slov a potkal jsem ještě více, takže mě i hlasivky vynechávaly. Bylo moc příjemné se s rodinou zase podívat do farnosti, kde jsem strávil velkou část svého života. Celkově farnost pod vedením otce Michala ožila novým, jiným, duchem a ve své podstatě vyrostla.

 

Asi není tolik potřeba rozepisovat se o tom, co bylo a nebylo na pouti. 

 

Ale stojí za to napsat alespoň pár důležitých poznámek - především při mši svaté zdůrazněný a papežem vyhlášený den dědečků a babiček a to od letoška vždy 4. neděli v červenci, v blízkosti sv. Jáchyma a Anny.  Po prvé počasí přálo méně, že mše svatá byla uvnitř kaple, nikoli na hřbitově. Farní kostel jako vždy byl otevřen k modlitbě. Fara byla uzavřenější, což kritizoval nejvíc brácha, zvyklý na to, že v čase pouti a mé přítomnosti byla fara otevřená dokořán. Kolem kostela byla tradiční pouť a také, což mělo být pro nás vrcholem - pohádka pro děti i dospělé, ale prý už trochu ohraná. Také jsme využili hospodských služeb U Jelena, což je poslední ze 4 hostinských zařízení, které byly na drahotušském náměstí za "našeho času". Všude jsem potkával lidi, ale přece jen se podařilo využít 3 kolotočové atrakce.

 

Před pohádkou vyvstal nápad podívat se za bývalým duchovním správcem, o. Radomírem.

 

Farníci se zmínili, že o. Radomír byl předešlého dne spatřen na pouti, když putoval na Sv. Annu na Starou Vodu, kde za svých časů putoval každoročně vždy v sobotu před poutí. No a já jsem se tou dobou zmínil, že mu ještě dlužím návštěvu v jeho nové farnosti a že po všech nemožnostech setkání, pravděpodobně v tomto týdnu návštěvu u něj v Krásensku spáchám, když on u mě v Zubří byl už 3x. Den před tím jsem se tatínkovi zmínil, že o. Radomír působí nedaleko vsi, kde má známého staršího kamaráda, včelaře, kterého chtěl též navštívit a že je to asi hodina jízdy z Drahotuš, kde jsme právě ten den byli. 

 

Slovo dalo slovo, telefon dal signál a už jsme jeli ke Kojálu.

 

Měly se tak splácnout 3 mouchy 1 ranou, ale úspěšnost byla pouze slabé 2/3. Včelař byl u včel, nikoli doma a tak jsme se vydali na domluvený čas za o. Radomírem. Ani lidé v sousedním Ruprechtově nevěděli, kde je Krásensko. Syn včelaře se divil, že nemáme aplikaci, ač to nebylo daleko, nikdy o žádném Krásensku neslyšel. Já jsem sice slyšel, ale vždy v souvislosti se stěhováním kněží, takže prapůvodně jsem taky nevěděl, kde to je. Tatínek se den před tím díval na automapu (to už se snad ani neprodává, když jsou ty aplikace, už i jps je věc zastaralá), takže by to věděl skutečně úplně přesně, ale mapu nevzal. Na o. Radomíra jsme se všichni těšili.

 

Zato v Krásensku zná pana faráře každý.

 

Fara v Krásensku byla zničena náletem za 2. světové, takže vznikla velká náves a farnost zakoupila novou budovu pro své kněze, která je od kostela trochu dále, než jsem běžně zvyklý, ale stejně to pan farář má do kostela nejblíž. Vedle kostela je hřbitov a z druhé strany nádherný zámeček. Ptali jsme se tak kolemjdoucích na faru, s velkou radostí nám ochotně popsali, kam se máme vrátit a že pan farář už na nás mává. Našli jsme se, tedy, rychle a o. Radomír se nám poctivě věnoval. Ukázal své zázemí, faru i kostel a vzorně nás pohostil. Svou návštěvou jsme mu ulehčili rozhodování, kterou ze 3 akcí v 17:00 má vybrat, když jsme na ten čas se nahlásili jako čtvrtí s tím, že by pro něj bylo lepší o hodinu později, tak v 18:10 bylo akorát.

 

Krom pana faráře jsme potkali i drahotušské farníky.

 

Drahotuští farníci o. Radomíra, který oslavil 60 let byli navštívit i přímo na oslavách. Ještě o pouti mi ukazovali na mobilu fotografie z oslav. To jsem tou dobou ještě netušil, že ještě toho dne se tam podívám a tím méně jsem tušil, že zase jiní farníci si u něj udělají dovolenou na celý týden. Tak jsme stihli prohodit mnoho krásných slov, sic mé tělo už se jevilo utahané, ani jsem vlastně nevěděl, jak jsme se do Krásenska dostali, skoro celou cestu jsem prospal. 

 

V každém případě ještě dlužím udělat si nějakou dovolenou, i když podle pracovnice ÚP nemám na dovolenou nárok.

 

Těchto dluhů mám totiž strašně moc. Ještě bych rád věnoval pouť jako poděkování za další akademický rok, který s pomocí Boží snad zvládnu řádně ukončit. A dále bych chtěl poutí poděkovat za další Boží výzvy, které jsou přede mnou. O některých jsem se možná na tomto blogu již prořekl a ty další ještě nechám v utajení, ale víte, jak vypadá moje utajení, že to zavčasu vědí úplně všichni, než to přijde na pořad.

 

Možná proto mi byl vyvrácen prst, abych toho nepsal tolik, jinak nevím, co všechno mě ještě napadá.

 

Ale pravý ukazovák bolí a teplá a už mi říká, že chce klid, že už toho má dost. Tak co jiného mohu dělat, než v tuto chvíli poslechnout, přestat psát, začít chladit, dát si hliníkovou ozdobu a snášet otázky typu "cos dělal s prstem?"

 

Zobrazeno 449×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio