Mramorový oltář na tábor a Tělo Kristovo, kam?

Valašsko je zbožná oblast a kostely zde přetékají plností. Bohu díky za to. Právě nám však začaly prázdniny a s tím jsou spojeny i tábory. Tak byl otec Pavel pozván k tomu, aby slavil táborovou mši na tábořišti mezi lesy. Instrukce, kde tábor je dostal velmi přesné, takže trefil autem na první dobrou.

Když jsme po hrubé mši (tedy tak se v Zubří říká mši sv. v 11:00) se připravovali na onu táborovou mši, bylo třeba vzít s sebou věci. Když otec Pavel vyzvedával u pana kostelníka ornát, prohodil jsem, že bychom měli vzít s sebou i mramorový oltář, neboť, jak víme, Bohu patří vždy to nejlepší. Ideální by byl nějaký památný, aby děti měly ze mše svaté v přírodě s mramorovým oltářem zážitek vpravdě i kulturní.

Když jsme pak dojeli na tábořiště, dotazoval jsem se se stejnou dávkou mírné ironie, zda už postavili uprostřed lesa ideálně gotickou katedrálu. Byli jsme ujištěni, že vše je připravené, vč. dobrého táborového oběda. Atmosféra na táboře byla vynikající a komunikativní. 

Po vynikajícím obědě se otec Pavel jal do svých kněžských povinností, aby vyzpovídal vzorné hříšníky a tak jim připravil šaty skutečně čisté na slavnost, která čekala celý tábor. 

Já jsem mezi tím byl obšťastňován táborníky, kteří měli zájem o poznání křesťanské víry, tak jsem si připadal, že jsme přijeli jako Cyril s Metodějem. Já jsem laik, jako i Cyril byl laik a otec Pavel kněz jako Metoděj, takže ho zajisté čeká slibná arcibiskupská kariéra. 

Všechno ke mši svaté bylo brzy nachystané a všichni hříšníci polepšeni, takže jak to říká Misál Populo congregato, tedy jak se táborníci shromáždili, tak se mše svatá začla. Služby si všichni vzorně rozdělili a táborové náměstíčko se stalo momentální gotickou katedrálou a uprostřed lesa byla slavena nedělní Nejsvětější oběť. 

Nepřipomínají ty táborové stany gotická okna?

Potom jsme opět nasedli na koně a jeli zpět do míst, kde jsme zvyklí, neboť velmi brzy se shromáždili zuberští farníci kolem fary a hřiště a jiní farníci téže farnosti obsadili kapli Ducha Svatého, aby se společně sešli k modlitbě společenství. 

Doprovodil jsem pak farníky z fary, abychom ještě chvíli poseděli, než se budeme chystat na videčskou pouť, kde je novogotický kostel sv. Cyrila a Metoděje, kteří se právě v této farnosti oslavují ve velkém stylu.

Přestože větší je posvátný Velehrad či hora Radhošť, kde se schází lidé z celé naší krásné země, středně velká farnost Vidče nemá oslavy o nic menší. 

Kolotočářům se vyplatí přijet i do této vísky, kde nechal kostel postavit před 101 rokem skrovný svatý kněz, P. Alois Pozbyl, rodák ze Slavíče u Drahotuš a prvofarář videčský, neboť tehdy nebylo zbytí a obec kostel potřebovala víc, než naléhavě pro narůstající zbožnost věřících, kteří už se nemohli vejít do celkem velkého kostela sv. Kateřiny v sousední obci přes kopec a nebylo vůbec marné ho zasvětit sv. Cyrilu a Metoději, aby víra se množila ještě usilovněji a mohlo vzniknout nové a krásné farní společenství.

Pouť ve Vidči byla se vší slávou. Podobně jako na Velehradě nebo na Radhošti, ani ve Vidči se lidé při této slavnosti nevlezli všichni do tak prostorného kostela a ještě spousta jich bylo na pouti nejen té stánkové a kolotočové, ale i kostelní. 

Mezi poutníky bylo znát, že zuberští farníci zapomněli, kde mají kostel, přestože v kostele sv. Kateřiny na svátek sv. Cyrila a Metoděje byla krásná a platná mše, jen s jiným obrázkem nad oltářem. Podstatně méně farníků, jen asi tolik, co navštěvuje mše svaté ve dny, kdy se nic zvláštního neslaví, v Zubří si dokázalo představit obraz sv. Kateřiny, že by to byl pro ten dnešní den sv. Cyril a Metoděj, které zuberský kostel má znázorněny jen na vitráži presbytáře, kterou ovšem většina přítomných farníků nemá v zorném úhlu pohledu. 

Kromě farníků zuberských bylo mi zřejmé a to zvláště později v okamžiku sv. přijímání, že bylo četně i farníků z Rožnova. Na rožnovské farníky totiž mám takové poznávací znamení, že podle instrukcí svého vynikajícího pana faráře (to nikoli ironie, otec Pavel je skutečně vynikající), přijímají svaté přijímání na ruku. Po pravdě, bylo jich také docela dost, vlastně nejvíce, co jsem kdy komu podával Pána Ježíše na ruku. Jaké je to poznávací znamení farníků rožnovských ještě chvíli nechám stranou.

Pomalu se tak dostávám k druhé části, o které jsem chtěl psát. Píšu o tom možná tak dlouho proto, aby to bylo skryté a nebylo odhaleno.

Ale ještě chvíli setrvejme u myšlenek pouti a taky Vidče, neboť to je myšlenka mnohem zbožnější. Krom toho náš otec arcibiskup připomínaje na Velehradě odkaz 170 let Mons. Antonína Cyrila Stojana, předchůdce svého na stolci Metodějově, kterýžto vlastně onen videčský kostel osobně světil a jistě to není tak dávno, aby to nedávno zesnulí obyvatelé Vidče měli v paměti ještě živé, ostatně videčská zajisté nejen farní kronika onu událost jistě zaznamenala víc, než vzorně, taky připomněl důležitou věc, na kterou upozorňuje i svatý otec František, že se máme modlit za politiky, neboť když se za ně nemodlíme, je to hřích a hřešit jistě nechceme, ale jinak to neumíme, no a Pán nám hříchy odpouští, protože je milosrdný a spravedlivý.

Atmosféra slavnosti byla vidět na každém kroku. Nachystaní ministranti, dechová kapela, krojovaní i s respirátory a také otec Pavel (zuberský farář) byl soustředěn k tomu, aby zahájil slavení Kristovy Nejsvětější oběti neboť lid se již shromáždil v množství větším, než početném. 

Krom všech přítomných také celé nebe se soustředilo na to místo, kde se lid shromáždil, aby všichni společně pěly chvály Bohu za příklad sv. Cyrila a Metoděje. 

Těšil jsem se velmi moc z této pouti a ještě před mší svatou se setkal s mnohými zuberskými ministranty i s naším akolytou, se kterým jsem laškoval, aby se přidal, že jinak bych musel podávat sv. přijímání já. Nechtěl jsem nikterak nutit, jen jsem si to laškování skutečně neodpustil a pro jistotu se ptal zkušeného akolyty, protože já tak moc sv. přijímání nepodávám: "Co se říká při podávání sv. přijímání?" S úsměvem mi odpověděl zcela vážně: "Tělo Kristovo." 

Netušil jsem však, že Bůh má takový smysl pro humor, že při podávání sv. přijímání vymyslím novou formulaci. Už se mi kdysi podařilo, když jsem byl unaven při velikonoční vigilii říci prvnímu přijímajícímu, vím dosud i komu, místo onoho "Tělo Kristovo" z předchozího úkonu pozdravení pokoje (to se před tuším 18 lety ještě smělo, teď je koronavirus) "Pokoj tobě!"

Dostávám se tak pomalu k tomu, jak rozeznat poutníky rožnovské od ostatních, neboť podle mé zkušenosti snad jen v Rožnově jsem viděl, že přijímající přijímají s respirátory na ústech, přestože vládní nařízení proti koronaviru zcela poctivě vždy označovalo výjimečnou chvíli svatého přijímání jako chvíli, kdy má být rouška odstraněna a taky zcela biblicky před Hospodinem si odhaloval roušku i Mojžíš. 

Když někam jinam přicházím na mši svatou v tomto koronavirovém čase, pozorně sleduji jakým způsobem se v dané farnosti přijímá, abych vyhodnotil, zda mám přijmout do úst či na ruku, ostatně i média ve spotech o velehradské pouti speciálně upozornila, že na ruku se v tomto čase skutečně upřednostňuje. 

Tak, když jsem viděl, jak přijímali v Zábřeze a na jiných místech, bylo jasně vidět, že většina přijímala na ruku a s odhalenou rouškou. 

Někteří farníci ze Zubří rádi a často navštěvují Rožnov, ale když už navštívili Zubří a přijímali se zahaleným obličejem, bylo jim ve vhodné chvíli mše svaté vysvětleno, že to tak dělat nemají a již se to odnaučili. 

A když jsem byl v Rožnově, viděl jsem, že většina přijímala na ruku, což není špatně, ale většina z nich se zahalenými tvářemi. Se zahalenou tváří bych osobně technicky nevěděl, co dřív, protože nemám 3 ruce. 

Dnes se mi, tedy, podařila formulace: "Tělo Kristovo. Kam?" Řekl jsem to pouze a výhradně jeden krát, pak už jsem se raději neptal.

Jak k tomu došlo? Velmi jednoduše. Naši vzorní zuberští nebo videčtí farníci jsou jisto jistě poučeni, že když chtějí dostat sv. přijímání na ruku, je třeba sundat respirátor až pod bradu a z levé dlaně udělat trůn pro Pána pánů, dlaň pravá má být pod tím trůnem a touto rukou si eucharistii vložit do úst tak, aby to podávající viděl alespoň zboku přijetí eucharistie do úst, pak zkontrolovat, zda nezůstala částečka hostie na rukou, nasadit roušku a jít na své místo.

Ovšem dobrá polovina těch, co v zástupu přijímali na ruku, měla ústa zakrytá a nějakým způsobem, skoro každý jinak ukazovali ruce a pak dělali různé zajímavé kreace, jak dostat eucharistii přes roušku do úst - nesmál jsem se tomu (kdo jim pak bude purifikovat roušku, že?) a nebo někdo na onom trůnu kromě ruky měl i provázky od respirátoru a měl jsem co dělat, abych se trefil na čistou ruku, tak jsem se opravdu řekl ono vyznání, na které má přijímající odpovědět "Amen" a než se mě dostalo odpovědi, řekl jsem ještě dotaz: "Kam?"

Ano, viděl jsem asi desítku různých kreací, jak dostat eucharistii a manipulovat s respirátorem. Ještě horší - třeba podal jsem a přijímající se otočil, abych neviděl, zda přijímal, ale vypadalo to, že přijímal, protože zastavil a nějak Tělo Kristovo vložil do úst. Nutno připomenout, že přijímat se má okamžitě, nikoli po chvilkové adoraci. 

Často mezi tím, než přijímající na ruku bokem přijme, stihnu podat dvěma lidem do úst či dalšímu jinému na ruku, ale měl bych vidět, že svaté přijímání bylo přijato.

Tato popisovaná věc, která byla záležitostí farníků zřejmě sousední farnosti (možná nejen jich), však nijak neumenšila slavnost místní farnosti. Naopak bylo velmi dobře, že přišli farníci z Rožnova, ač si z nich teď zrovna nepříjemně utahuji. Nemyslím to nikterak zle, ani bych nechtěl nikoho poučovat. Mě to upevnilo úctu k eucharistickému Kristu, ale potřebu to sdílet jsem měl docela naléhavou. 

Po mši svaté jsem šel projít pouť, nejvíc jsem se zastavil u hrnečků se jmény, kde byla různá originální jména, která se teď hodně dávají, ale kupodivu žádný Cyril a Metoděj. Škoda, že jsem neměl na pouti části rodiny, jistě bychom projeli nějaký ten kolotoč, ale pro mě ty kolotoče byly buď moc nenáročné nebo naopak zase náročné na krevní oběh, tak jediná atrakce pro mě byla lehce předražená ledová tříšť. 

Byli jsme pozvaní také na skvělý oběd u paní kostelnice. A teď už se těším na zážitky zítřejší primice.