Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Ministranti, kněží a mniši 4 dny společně

27. 7. 2021 22:09

Každoročně o. František, o. Martin, o. Pavel, o. Stanislav, o. Kája a teď i o. Pepa s panem řidičem Hubíkem pořádají arcidiecézní ministrantský putovní tábor, který směřuje po poutních místech v naší zemi nebo na Slovensku. Nutno říci, že letos s námi nemohl o. Kája, ale denně na nás myslel v modlitbě a my na něj také. 

 

Letos byl naším útočištěm klášter Cisterciáků ve Vyšším Brodě a tentokrát, protože už jsem skoro rok v Zubří, jsem jel i s ministranty, nikoli jako osamělý jezdec.

 

Hlavní hrdinové jsou tedy nejen jmenovaní kněží a spolupracovníci, ale plný autobus ministrantů, z níž ze Zubří jeli tito: Tonda a Štěpán, Tadeáš a Šimon, Martin a Prokop a z Vidče Kuba.

 

Prožili jsme společně nádherné 4 dny, ve kterých naši drazí ministranti olomoucké arcidiecéze zapomněli, jak se zlobí, takže nikdo nemusel být krotitel divé zvěře ve funkci vedoucího ministrantů. Autobus pana Hubíka byl plný rytířů vojska Kristova.

 

 

 


 

 

Naší první zastávkou bylo poutní místo Českobudějovické diecéze, vlastně všechno bylo v této diecézi pod ochranou biskupa Vlastimila a jeho pomocného biskupa Pavla - Křemešník, kde předsedal slavení mše svaté o. Josef, kterého jsem marně žádal o novokněžské požehnání, protože už má prošlý termín do vysvěcení dalších novokněží, takže mohl dát jen kněžské.

 

Pro mě to byla mše sv. trochu bolestivá, neboť se mi nějak skřípnul nerv a nemohl jsem ani pořádně sedět, stát či klečet. Nebyl jsem na tom nejhůř a tak v péči skvělých zdravotníků Filipa a Lidušky jsem se ocitl až v klášteře před spaním, kdy mi byla udělána masáž a zuberští kluci to s mým hlučným spaním museli první noc výrazně vydržet.

 

Seznamovací hru tentokrát udělal o. František ještě v autobuse, protože bylo třeba stihnout večeři, nicméně jako velmi praktická seznamovací hra se stal po následující dva dny fotbal na zednicky upravovaném nádvoří kláštera v místě, kde jsme bydleli.

 

Cisterciáčtí mniši slaví mši svatou v klasické podobě římského ritu, jak jsou po staletí zvyklí. Také o. František pozval ministranty k prožití mše svaté, jak se slavívala dříve, kterou slavil ve skrovné klášterní kapli, ze které komunisti udělali stáj, o. Pavel a to 2x za tábor, v úterý a ve čtvrtek vždy před budíčkem. Účast byla zcela dobrovolná a ministranti, kteří se ji účastnili, se účastnili skutečně s velkým zájmem, mimo jiné je i zaujalo, že ta mše je kratší a povzbuzovali zájem i dalších s tím, že neměli problém rozumět, protože měli dobrého průvodce.

 

Většina památných kostelů, které jsme navštívili byla gotická, někde se snoubila s barokními úpravami či dalšími druhy umění, nejstarší z doby románské, vše však zničeno hrubým zacházením KSČ(M), takže zajisté víme, koho ve volbách v žádném případě nevolit, protože jejich ideologie se v v ničem neslučuje s křesťanstvím a je přímo zrůdná - 41 let ničení lidských životů, doufám, národu stačilo a 10 let současného soudruha prezidenta je už víc, než moc.

 

 


 

 

Druhý den jsme putovali ke Sv. Tomáši, kde byl krásně opravený gotický kostel, který zevnitř byl díky minulému předlistopadovému režimu zdevastovaný a nyní se používá hlavně pro poutníky. Ministranti měli možnost na každé světové straně najít jednoho zpovědníka a využívali této možnosti v hojnosti. Také já jsem přistoupil, tentokrát ne ke svému zpovědníkovi, ale vybral jsem si o. Stanislava. Zuberští kluci to komentovali, že jsem byl u zpovědi nějak dlouho. Zpověď byla krásná a vyzpovídaní se před mší svatou modlili růženec.

 

Ke svátosti smíření nás tentokrát motivoval o. Martin, který během tábora nám přibližoval život bl. Karla Acutise - vizte http://catholica.cz/?id=6277 . K tomu připojuji malou vzpomínku na o. Karla, který na nás myslí.

 

 

Po mši svaté a svaté zpovědi jsme vystoupali mírně výš, kde byl Vítkův hrádek, na kterém vězněm byl slavný panovník Václav IV., což byla velmi zajímavá informace pro naše skvělé ministranty milující kromě ministrování i historii. 

 

Myslím, že kostely, které jsme navštěvovali a na nichž se minulý režim velmi negativně až hrůzostrašně podepsal, je bavili sami o sobě a chudákům komunistům jsme odebrali veškerou naději na možnosti být zvoleni těmito chlapci. 

 

Na zřícenině Vítkova hrádku jsme si dali nádherně chlazenou točenou limonádu a vrátili se ke kostelu, kde stál autobus a vydával se cestovní oběd.

 

 

Po vydatném obědě jsme se vydali pěší stezkou do Frýdavy, kde byl přístav a převoz aut, motoristů, cyklistů a chodců. Za ten zážitek těch 7 pěších km stálo. Ovšem vzhledem k včerejšímu mému zdraví to bylo tak akorát, abych po přejezdu na druhý břeh, kde byl též nádherný kostel ve Frymburku, ale přístupný jen na modlitbu po mříž kostela, kde dovnitř nebylo moc vidět, se asi polovina tábora, ze Zubří jen Štěpán, vydala se mnou a o. Františkem již zpět autobusem do kláštera a byla první možnost seznámit se při fotbale. 

 

Ostatní šli dalších 7-10km do Lipna, odkud večer přijeli vlakem a fotbal a večerní adoraci taky stihli. Byli mezi nimi i mladší ministranti, pro které to byl opravdu velmi úctyhodný výkon. Prožili drama, kdy museli stíhat vlak podle jízdního řádu. Těchto statečnějších byla skoro polovina tábora.

 

 

 


 

 

Tento článek jsem začal psát hned druhý den po příjezdu, tedy vše to, co je výš, avšak nepodařilo se mě ho dopsat do konce a k další části, která bude níže s větším odstupem času, jsem se dostal až po příjezdu zpět do Zubří, protože co jsem dělal doma, o tom bude článek jiný, který taky napíšu. Toto je jen taková odbočka a vysvětlení, proč další část článku může pokračovat trochu v jiném stylu.

 

 

Následující, tedy středeční den, jsme autobus nepoužívali a využili jsme plně místa, které nám skýtalo odpočinek. Mši svatou slavil otec Stanislav spolu s ostatními kněžími v klášterní kapli, kde probíhali všechny společné modlitby. Klášter byl na prohlídku vynikající - s velkým množstvím věcí, které byly hodny naší pozornosti. Z historie však vím jen to, že Josef II. klášter nezrušil pro množství dluhů, které se jim nepodařilo splatit do konce jeho života. To svědčí o tom, že mniši sloužili lidem v opravdové chudobě. 

 

Na dobu II. světové války je zrušili až nacisté, kteří udělali v naší zemi škody víc, než veliké. 

 

Proto také nelze volit současnou SPD, která má jednoznačně sklony nacistické, ač to sama popírá, aby nemohla být zrušena. Je však mnoho křesťanů, kteří se v této straně mýlí a žel si nejsou vědomi těžkého hříchu, který by učinili, když by jim dali svou důvěru byť jen jedním hlasem. Však z historie je zcela nepochybné, jak se komunisti a nacisti stavěli k hrdinům války a ke všem ctnostným občanům, kteří zastávali správný názor na věci politické oproti diktatuře zvrácené strany. 

 

Také KSČ v akci K zrušila onen klášter (vlastně nejen onen, ale všechny a zcela brutálně, jak to zná historie a KSČM by to měla národu vysvětlit, omluvit se a být zrušena) a rozhodla se ho zneužívat a zneuctívat, rouhat se, jak jen mohla i nemohla a poničili úplně všechno, takže v restitucích dostali mniši jen ruiny. 

 

A aby toho nebylo málo, byly jim vrácené vytěžené lesy a pak zase odebrané a po vytěžení opět vrácené, za čež jednoznačně může současná vládní garnitura, tedy ANO, SPD, KSČM a ČSSD. Ale zanechme těch blbých politických hrátek, aby většina politiků nemusela lozit kanálama. Rozhodně by v nejbližších volbách neměly uspět, neboť jednoznačně právě oni národu nejvíce škodí.

 

 

Skončili jsme, že jsme si prohlíželi klášter navíc ještě s rodinou od Tadeáše, což bylo pro tábor velmi přínosné, bylo nás více a také tím více radosti a zlobení nepřibylo žádné. Neviděli jsme jen nádhernou knihovnu, gotickou výstavu či samotný klášterní kostel, ale vrcholem toho byl Závišův kříž, který má velmi vysokou cenu, hned po klenotách korunovačních, které jsem živě ještě neviděl. U toho kříže jsme společně zazpívali "Svatý kříži".

 

Po obědě jsme se vydali opatskou stezkou ke kostelíku v lese, kde byla i venkovní kazatelna, kde ministranti vyjádřili svá chtění a nechtění, aby byli dobrými ministranty a výbornými parťáky nejen o prázdninách, ale všude, kde jsou. Pak jsme se vrátili do kláštera, kde opět na nádvoří bylo možno si zahrát fotbal. 

 

Tady je doklad toho, co naši ministranti chtějí a nechtějí:

 

 

Po večeři byla ještě beseda s mnichy. Ti nám přiblížili svůj život nejen osobním svědectvím, ale také nám pustili dobře zpracované poutavé video, které zachycovalo jejich činnost. Následně jsme měli možnost, a někteří ji využili, přijít na jejich kompletář, ostatní si dali další dávku fotbalového utkání. 

 

Všechny modlitby mnichů jsou v jazyce církve a zpívané. V 19:30 mají poslední modlitbu dne a první bohoslužbou je matutinum ve 3:45. Na to se také mnozí z ministrantů těšili a já jsem byl rozhodnut, že půjdu taky, ale o tom ještě níže. Společně se všemi ministranty jsme měli v kapli adoraci, kterou vedl o. Pavel. Po každém díku, chvále či prosbě ministrant, který ji pronesl, dal do kadidelnice zrníčko kadidla a mezi tím o. Martin hrál na kytaru písně k adoraci.

 

Čekal jsem poslední noc jako kanadskou, neočekával jsem moc spánku, nicméně, Bohu díky, i trocha toho spánku byla. Po příjemném večerním povídání většinou skutečných, možná trochu strašidelných, přikreslených příběhů jsme na našem pokoji v poklidu usnuli. 

 

 


 

 

Buzení během noci však bylo celkem časté, jedno popůlnoční a druhé ve 3:00, když jednomu z kluků bylo špatně a jeho spolubydlící celkem hlučně běželi pro zdravotníka. To byl výborný a správný budíček, když jsme byli pozváni na matutinum a já jsem neměl žádný jiný budík. 

 

Zbytek noci pak už jsem nešel spát, jen jsem opatrně obudil Martina, který měl zájem zúčastnit se modlitby mnichů. Ta trvala až do 5:00, protože byl svátek sv. Máří Magdaleny. Od mnichů jsme dostali české texty čtení o sv. Marii Magdaleně. 

 

Před touto modlitbou jsem však měl malý incident, který je trochu směšný, no stál jsem u dveří klášterního kostela a tu z nebe přišlo cosi černého přímo na mé oranžové triko. Příště si vezmu papírový kapesník. 

 

Volně tedy pokračuji čtvrtečním dnem, kdy nebyl jen úklid, byl akční od rána až do večera. 

 

Po té, co jsem se osprchoval a převlékl, protože v mém případě nemělo cenu jít spát, byl jsem připraven k ranní mši svaté, kterou otec Pavel slavil v klasickém římském ritu. Mši svatou otec Pavel slavil až po kněžských modlitbách, kterých se také zcela dobrovolně účastnili někteří ministranti. Mimochodem, na matutinu nás bylo 7, na kněžské modlitby došlo 5+5 kněží a na tridentské nás bylo i s knězem 6. Po kněžských modlitbách se vždy konal budíček.

 

 

 

Ráno bylo rychlé. Náš pokoj měl vzorně uklizeno díky brzkému vstávání, takže po modlitbě jsme jen posnídali, dali věci do autobusu a jeli do Kájova, kde mši svaté předsedal o. Martin. Sestřičky z Kájova se na nás moc těšily, ač jsme u nich nemohli strávit příliš dlouho času, ani jsme si neprohlédli klášter a už směřovali do Boletic, kde nás čekala paní starostka, aby nám dala výklad ke komunisty zničenému kostelíku sv. Mikuláše a k obci, která tam stála a z níž zbyl opravdu jen kostel a základy fary. Zbytek pohltil vojenský prostor.

 

Klášter v Nové Říši už se nestíhal, byla už jen obědová zastávka po cestě na parkovišti, které zase připomínalo množstvím odpadků moderní dobu. Byl by to možná vhodný objekt na návrh k archeologickému průzkumu z něhož by se mohly vytěžit odpadky od počátku našeho národa do současnosti. O množství exponátů by rozhodně nouze nebyla a naši potomci by nám zajisté byli vděčni za ty dary. 

 

 

V autobuse se pak pustily 2 pohádky, nálada byla výborná a já jsem to prospal, protože v noci jsem neměl na množství blahodárného spánku čas. 

 

Normálně by vyprávění z mé strany skončilo, ale ještě stojí za to poděkovat Českým Drahám za dobré služby pro naši skupinku, neboť byly tentokrát od začátku až do konce všude včas. Navíc v Hulíně jsme přijeli těsně před odjezdem a jízdenky otec Pavel koupil až ve vlaku. Mezi autobusem a vlakem by byla akce kulový blesk pomalá, spěchali jsme jako na letadlo, sotva se stačili rozloučit s ostatními. 

 

Ve Valašském Meziříčí naši skupinku pozdravil sám strojvůdce a v Zubří už čekaly rodiče. Pak nastala chvíle, kterou nemám na táborech vůbec rád, neboť noc po táboře byla nezvykle klidná, bez ruchů a mě se jako vždycky stýskalo, když jsem naráz po 4 dnech vypětí usínal v klidu svého pokoje s výhledem, že se zas vracím do normální civilizace. 

 

No, a pak se nedivme, že se u nás sprejují památky. Vidíte sami, čeho byli schopni naši sovětští vojáci. Nápisy na zdi rozhodně nejsou uměleckým dílem, ovšem nástěnné malby jsou velmi krásné a vzácné. Takže učme se krásám našich památek a z komunistických "čuňáren" mějme odstrašující příklad.  

 

 

 

Zobrazeno 665×

Komentáře

dromedar

Což souhlasí s veřejně dostupnými informacemi https://fssp.cz/jan-franta-fssp/

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Aha, tak to jsem popletl místa. To bude i tím, že jsme měli jet do Nové Říše a nakonec jsme tam nejeli.

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio