Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Chtěné či nechtěné zkoušení - studentovo vyznání

Jsou prázdniny a normálně bych se neučil. Avšak minulý, koronavirový, rok jsem po prvé v životě udělal tu výjimku, jak povídá tento blog o zkoušce v trenkách, která se odehrála loni. 

 

Teď mé učení muselo být mnohem intenzivnější, ono není obvyklé z mé strany o dvou předmětech psát myslím, že 4 články, z čehož tento bude po dlouhém výdechu opravdu děkovný.

 

Kdo mě zná, ví, že jsem student nedbalý, líný, neprospívám, jak říká učitel Vlk rodičům ve Škole, základ života, a je to skutečně pravda - často si to připomínám.

 

Jsem moc vděčný za to, že mám mnoho pomocníků, kteří mě jako studenta drží při životě. Když jsem byl ještě loni v Drahotuších, prožívala moje zkoušky i celá farnost. Toto mi jaksi trochu chybí.

 

V Zubří však také nejsem zapomenut a v Drahotuších mám stále četné kontakty a většinou v čase zkoušky se mnoha lidem stihnu svěřit, i když nedělám rád střed pozornosti, aby za mě byly vedeny přímluvy, avšak ukázalo se už mnohokrát, že je to velmi praktické. 

 

Velmi praktické jsou taky ony zápočty za růženec, na které už jsem v tomto blogu moc krát odkazoval a stále to držím. 

 

Zároveň hned je třeba říci, že přímluvy či vlastní modlitby za mě zkoušku neudělají, snažení projevit nějak musím (5 chlebů a 2 ryby, známý evangelijní příběh) a jsou některé věci, které mi nejsou libé, ale teď za ty nelibosti děkuji.

 

Jsem velmi vděčný také za každé povzbuzení, které mi přijde od kohokoliv. Většinou i v den nějak úspěšné zkoušky cítím, že mi Pán posílá do cesty mnoho povzbuzení. Vlastně i neúspěšné zkoušky jsou provázány jakousi formou duchovní obnovy.

 

I v čase, kdy se mi "zadrhlo zkouškové kolo", mimochodem mohu si za to sám svým stylem studia, což mi bylo řečeno jak přísnou paní docentkou, tak také otcem Pavlem, který poukázal na to, že co považuji za nejtěžší, nechávám si nakonec, až se dostávám do nebezpečných situací.

 

V tomto článku bych chtěl projevit vděčnost ještě konkrétnější a to na prvním místě kromě Boha, který má vždy být na prvním místě vyučující, která, a to říkám všem kolegům, učí poutavě a vynikajíce, ale zároveň musím podotknout, že co učí, to chce ze studenta i získat, takže z mého výkonu tak jak tak byla jistě zklamaná, ale co má se mnou dělat, když sám se neumím předělat.

 

Nemám rád zkoušení a čím jsem starší, tím je to i horší. Já, normálně upovídaný (nebo i upsaný), v čase zkoušky bývám mlčenlivý, nejistý, potím se. Když to dopadne, spadne velký kámen a poskakuji radostí (ovšem jen po pravé, levá toho skákání moc nevydrží).

 

Tak se kluci, ministranti, bavili se mnou tím, že mě zkoušeli i o prázdninách z dějin, byla to pro ně hra a na tu hru jsem celkem i rád přistoupil, i když v srdci jsem si říkal, že není úplně ono, abych dával na odiv své občasné nevědomosti a přestřely i o 100 let - dělal jsem jako v Černých baronech, že "to vím úplně přesně". 

 

Dával jsem si jen pozor na rekord, kdy při zkoušce z církevních dějin středověku - u stejné vyučující před několika lety - jsem omylem trefil starověk, který byl z toho pohledu o 600 let dříve, naštěstí tato událost už je 9 let za mnou. 

 

Kluci ani nevědí, jak mi tímto pomohli, když jsem měl radost z jejich radosti a byl mile překvapen, že učení je pro ně hra, která je baví.

 

Velmi musím poděkovat i otci Pavlovi, který viděl mé utrpení a raději mě nezkoušel, ale nabádal, abych se každou chvíli učil, ač to bylo pro mě snad ještě větší utrpení, protože učit se jo, ale jak, když přednášky už si nějak moc nevybavuji a zápisy z nich nějaké nemám, což je samozřejmě moje chyba, jakožto i zkouška, kterou jsem si mohl domluvit již začátkem akademického roku a nemusel honit před koncem.

 

Vděčnost patří i každému, koho jsem do té doby potkal a měl potkat, protože mi byli velkým povzbuzením. 

 

Největším povzbuzením zkouškového dne byl pro mě otec Kája, který teď sám potřebuje četné modlitby, jež dodávají sílu jeho krokům, nebudu však zveřejňovat, čím mě povzbudil, ale shodli jsme se, že se teď cítíme stejně (já však svou vlastní vinou, toť redakční doplněk).

 

Obrovské povzbuzení mi však dal náš skvělý zuberský akolyta a pedagog v jedné osobě, který v kanceláři zahlédl mé poznámky, vzal je do rukou a s pedagogickou zkušeností se mě jal zkoušet a nakonec mi řekl i jak to vidí. 

 

Musím však jedním dechem říci, že to bylo přesně to, co jsem nechtěl, ale účinek byl vynikající - byl pro mě výborným zkoušejícím, pojmenoval také mou nejistotu, a to bylo to, co jsem potřeboval z blíženecké pomoci. 

 

Nebyla to duchovní podpora, ale přesně to, co jsem nechtěl, ale co bylo pro mě velmi důležité. Ano, praktická blíženecká pomoc studentovi může být i to, co sám student nechce, ale co je pro něj prospěšné.

 

Je ještě mnoho děkování, které bych měl napsat. Některá ještě udělám osobně, ale tady to, myslím, stačí.

 

Dopadlo to snad dobře, ještě musím napsat "stránečku", ale ne tuhle, kterou si tu zrovna asi pročítáte, tedy pokud jste došli až sem - obdivuji trpělivost čtenáře, který toto čte.

 

Zobrazeno 618×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio